Mít blízké vztahy s druhými lidmi - to je neodmyslitelná, zásadní součást našich životů.
Schopnost k někomu se citově připoutat se přitom odvíjí od raného dětství.
Pokud dítě v prvních letech života nemá vhodné podmínky pro získání bezpečného citového pouta k jedné dospělé osobě, může u něj dojít k tzv. Dítě na svět přichází s vrozenou potřebou vztahování se k blízkému člověku.
První nejdůležitější osobou v jeho životě obvykle bývá matka.
Pokud naplňuje všechny potřeby svého malého dítěte, je milující, vyladěná na dítě a její chování je očekávatelné a pro dítě čitelné, pak se v jeho mozku ukládá informace, že vztahy jsou bezpečné, dobré, vzájemné (reciproční).
Nedostává-li se však dítěti v raném dětství pocitu bezpečí, nejsou-li naplňovány jeho potřeby nebo nemá-li tu jednu svoji stabilní osobu, ke které se může vztahovat, s velkou pravděpodobností nebude ke světu v pozdějším věku přistupovat jako k bezpečnému místu, stáhne se do sebe a nenaučí se, jak s druhým člověkem vytvořit fungující, vzájemně uspokojující vztah.
Takové dítě pak může být plné nenávisti vůči sobě i ostatním.
Příčinou poruchy attachmentu je buď selhání, nebo naprostá absence citlivého a vnímavého pečovatele v raném dětství (nemusí jít vždy o matku, jedná se o jakoukoli milující a pečující, takzvanou mateřskou osobu).
K různým pečujícím osobám si může malé dítě vytvořit různé typy vazeb.
„Citová vazba vytváří určitou šablonu pro budoucí vztahy; pokud máte v raném stadiu života vztah založený na důvěře, máte mentální vzor v podobě lidí, kteří o vás pečují, starají se o vás a citlivým způsobem s vámi komunikují.
Problematika citového pouta (attachment) je tedy spojována zejména s dětmi, které byly zanedbávané či zneužívané, vyrůstaly mimo milující rodinu.
Projevy poruchy attachmentu se tedy často objevují u dětí v ústavních zařízeních a dále po příchodu do adoptivních či pěstounských rodin.
Theorie attachmentu/citového pouta byla vytvořena v 50. letech 20. století Johnem Bowlbym (1909-1990) - fenomén attachmentu tento anglický psychiatr a psycholog rozpoznal a popsal na základě pozorování dětí a mladých lidí, kterým chyběla mateřská péče.
Citová vazba je přitom trvalé emoční pouto charakterizované potřebou vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou, zejména v podmínkách stresu (Kulísek, 2000).
Jako spoluautorka teorie attachmentu je uváděna Mary Ainsworthová (1913-1999), která na konci 60. let 20. století vytvořila metodu zvanou Strange Situation Test (SST).
Ta je založena na pozorování chování dítěte v různých situacích - v přítomnosti matky, po jejím odchodu, po příchodu cizí osoby, po návratu matky.
Na základě těchto pozorování Ainsworthová rozlišila typy citové vazby.
V souvislosti s teorií attachmentu bývá často zmiňován americký psycholog Harry Harlow (1905-1981), který v letech 1957-1963 prováděl psychologické experimenty s opicemi - makaky rhesus.
Na YouTube lze zhlédnout záznam, kde mají opičky odebrané matkám možnost vybrat si mezi kovovým náhradním objektem a plyšovým náhradním objektem s výživou.
K objektu se zdrojem potravy se chodí najíst, většinu času však tráví přitulné k plyšovému (měkkému) objektu.
Jisté tedy je, že mláďata dávala přednost dotykově (a i vizuálně) příjemnějšímu objektu.
Opice zapojené do experimentu tak v dospělosti měly výrazné problémy s reprodukcí, často nebyly schopny počít mláďata, a pokud nějaké přece jen měly, chovaly se k nim velice agresivně, stejně tak i k dalším makakům.
Harlow byl pro své experimenty se zvířaty často kritizován.
Z jeho pokusu je navíc zřejmé, že aby opice mohla objevovat okolní svět a nebála se, potřebuje cítit oporu matky - v teorii attachmentu je někdy nazývána jako bezpečná základna.
Tím lze také vysvětlit, proč je vývoj dětí bez blízké osoby pozastaven - nemohou zkoumat okolní svět, protože veškerou svou energii věnují tomu, aby si zajistily bezpečí a jistotu.
Okolní svět tím pádem nemohou plně vnímat a jejich potenciál nemusí být tedy v kritickém období vývoje dětského mozku rozvinut.
V prvních šesti měsících života dítěte dochází ke zrodu attachmentu, kdy zhruba od 12. týdne věku dítě začíná rozlišovat osoby a na své nejbližší začíná reagovat úsměvem a mimikou.
Mezi druhým a třetím rokem věku se závislost na matce snižuje a dochází k postupnému osamostatňování se (autonomii) dítěte, které je již zralé k separaci.
Proto dítě ve třech letech již zvládne nastoupit do mateřské školky, i když je to pro něj zpočátku těžké.
Jeho vývoj však může jít dál, protože svět je obohacen o kontakty s vrstevníky, o nové věci ve „velkém světě“.
Když se daří tvořit jistou (bezpečnou) vazbu, mateřská osoba a dítě jsou na sebe „vyladěni“ a potřeby dítěte jsou naplňovány, mezi pečující osobou a dítětem vzniká důvěra, dítě se může na „svého“ dospělého spolehnout, může se učit a zdravě rozvíjet.
Pokud se cítí ohroženo, obrací se na dospělého.
Pláče-li, v náručí dospělého se uklidní a nechá se ukonejšit.
Symptomů poruchy připoutání se je celá řada a zahrnují projevy v různých oblastech chování a prožívání.
Symptomů, které ukazují k poruše připoutání se, je celá řada.
Je nezbytné vycházet z kontrolních seznamů a diagnostických nástrojů k určení typu attachmentu a případně RAD či DSED.
Rovněž je důležité, aby dítě mělo pečující osoby kolem sebe a bezpečný přístav rodiny k postupnému hojení.
Proces uzdravování citového pouta může být velice zdlouhavý a výsledky se dostavují až po dlouhém čase a v malých krůčcích.
Dalším důležitým prvkem je, aby se rodičům dostalo profesionální podpory a aby s nimi pracovali odborníci i jejich blízcí.
Skutečná terapie poruch attachmentu vyžaduje, aby se děti a rodiče účastnili spolu a aby se rozvíjela bezpečná aliance mezi nimi.
Dyadická vývojová psychoterapie (DDP) je jednou z nejvýznamnějších metod léčby poruch attachmentu, která pracuje s rodičem a dítětem zároveň.
Terapeut v DDP pracuje s rodiči a ovlivňuje jejich vhled, reflexi a poznání vnitřního stavu dítěte.
V České republice bohužel mnoho odborníků na poruchy attachmentu nenajdete.
V rámci vzdělávacího projektu ASTRA školí Natama psychology a terapeuty z celé ČR.
Rodičům je třeba poskytovat podporu a vedení, aby dokázali vytvářet bezpečný domov plný jistoty a rutiny.
Rodinná terapie a dyadická terapie vyžadují, aby se rodiče i děti učili novým způsobům komunikace, empatii a vzájemnému porozumění.
„Jedním z klíčů“ je vytvoření jasné struktury a pravidel v domácím prostředí, které přinášejí bezpečí a jistotu.
Je důležité pojmenovávat emoce a mluvit o nich s dítětem, mít k němu citlivý přístup a znát minulost dítěte pro případnou práci s ní.
Pro děti s poruchou attachmentu je charakteristické, že mohou mít pocity viny a je důležité je vhodnými kroky odstraňovat a opakovaně zdůrazňovat, že minulost není jejich vina.
Podle rodinné terapeutky Sandy Anderson je důležité, aby během léčebného procesu existovala předvídatelnost a rutiny, které dávají dítěti pocit bezpečí.
V léčbě bývá používána dyadická vývojová psychoterapie (DDP), která klade důraz na aktivní zapojení rodiče a dítěte v terapeutickém procesu a na rozvíjení trustu a empatie.
Přínosné je využívat programy jako „watch, wait and wonder“ (dívěj se, čekej a žasni), kdy rodiče reagují na iniciativy dítěte a samo dítě určuje směr interakcí.
V České republice je důležité, aby se k poruchám attachmentu přistupovalo komplexně a multidisciplinárně, s důrazem na prevenci a podporu rodin.
Dítě s poruchou attachmentu žije ve strachu a úzkosti a empatický přístup dospělé osoby musí být zaměřen na pochopení „jinakosti“ dítěte.
Při práci s rodiči se přenáší společná práce ze sezení do domácího prostředí a využívají se domácí úkoly a další podpůrné postupy.
Terapeut v rámci dyadické vývojové psychoterapie pracuje se základními potřebami, instinkty, attachmentem, vzájemnými vztahy, důvěrou a empatií.
Osobní charakteristiky rodiče nebo pečovatele hrají v léčbě stejně důležitou roli jako schopnosti terapeuta.
Terapeut musí být připraven čelit emocím a chránit proces terapie před negativními dopady vlastních reakcí.
V rámci DDP je důležité pracovat na alianci spojenců a otevřeném, čestném dialogu mezi terapeutem a rodičem.
Rodič musí mít jistotu, že terapeut nebude odsuzovat za bezprostřední rozhodnutí a že chápe složitost péče o dítě s poruchou attachmentu.
Dalším důležitým prvkem je udržování pravidelného denního rytmu, řád a společné rituály, které pomáhají dítěti stabilizovat emoce.
Je třeba, aby rodiče i děti probírali své vnitřní prožívání a aby rodiče rozvíjeli svou schopnost empatie a naladění na dítě.
Trauma v dětství často není vyřešena rychle a vyžaduje dlouhodobý a postupný terapeutický proces.
Některé děti mohou klamat slovem, ale jejich implicitní paměť a tělesné vzorce chování odhalí skutečné problémy.
Velký význam má pochopení prenatálního období a rodinné historie, která může výrazně ovlivnit vývoj attachmentu a adaptaci dítěte v novém prostředí.
Pro diagnostiku poruchy attachmentu existují různé nástroje - Strange Situation, Attachment Adult Interview a další, ale samotná diagnóza není jednoduchá a vyžaduje pečlivé zmapování minulosti dítěte i rodičů.
Porucha attachmentu je léčitelná, ale vyžaduje spolupráci rodiny, profesionálů a dlouhodobou podporu.
Rodiče a pečovatelé by měli pracovat na rozvoji svých rodičovských dovedností, aby se mohli stát bezpečným přístavem pro dítě a umožnit mu postupné uzdravení vztahu and jistoty.
Chování dětí s poruchou attachmnetu může být různorodé a v školním prostředí vyžaduje citlivý a individualizovaný přístup ze strany učitelů a školských služeb.
Je klíčové sledovat, jak se vyvíjí vztah mezi dítětem a pečující osobou a jaké strategie a intervence fungují nejlépe v konkrétním rodinném kontextu.
Podněty z neurověd a výzkumů attachmentu nadále pomáhají objasňovat, proč je stabilní a citlivá primární vazba tak důležitá pro celkový vývoj dítěte i dospělého.
V praxi lze shrnout, že klíčová je bezpečná základna, důvěra, pravidelnost a empatie, které tvoří pevný most mezi dítětem a dospělou osobou, na kterého se může spolehnout.
Praktické doporučení pro rodiče a pečovatele
- Vybudujte stabilní prostředí s jasnými pravidly a rutinnami, které dítěti poskytují bezpečí.
- Pravidelně pojmenovávejte emoce a mluvte o nich s dítětem s empatií a bez souzení.
- Poskytujte předvídatelnost a důvěru skrze konzistentní pečující osoby a strukturovaný denní rytmus.
- V případě potřeby vyhledejte odbornou pomoc a zapojte rodinnou terapii či dyadickou psychoterapii.
Rysy a typy attachmentu - stručný přehled
- Jistý (bezpečný) - dítě vnímá pečovatele jako bezpečnou základnu.
- N jistý vyhýbavý (A) - dítě neumí plně spoléhat na pečovatele, projevuje méně emocionálních reakcí.
- N jistý úzkostný/rezistentní (C) - dítě je velmi připoutané, často nejisté, často hledá jistotu.
- Dezorganizovaná nejistá vazba (D) - typ spojený s traumatem, projevuje se disociací, strachem a chaotickým chováním.
RAD (Reaktivní porucha vazby) je stav, kdy se dítěti nedaří vytvořit bezpečnou vazbu se svým primárním pečovatelem, a vyžaduje speciální psychoterapeutické intervence a dlouhodobou podporu.
tags: #syndrom #kojiciho #attachmentu