Narození dítěte je považováno za nejnáročnější období v životě ženy. Už od starověku si jej ženy snažily ulehčit. Porody byly odjakživa spojovány s celou řadou rituálů, které zajišťovaly bezpečí matky i dítěte. Popisuje je například S. K. Neumann v knize Dějiny ženy i další autoři. Ačkoli bylo starověké lékařství na docela vyspělé úrovni, svou významnou roli hrála magie a pověry, které šly ruku v ruce s postupy lékařů.
Jako ochranu pro donošení zdravého plodu a bezproblémový porod v termínu nosily ženy u sebe celou řadu různých amuletů. Patřily sem třeba tyto specialitky: popel z posvátného ptáka ibise, baziliščí oko, první vlasy ustřižené dítěti, kaménky ze stromů nebo močové kaménky. Zajímavostí byl takzvaný orličí kámen, který se používal v magické praxi. Jeho prvotní schopností bylo zabránit potratu a dopomoci ke snadnému porodu. Zmiňuje se o něm spousta významných starověkých i středověkých lékařů i hermetiků.
Rovněž se doporučovalo nemít na těle žádný uzel, ať už se to týkalo oblečení, nebo třeba uzlu ve vlasech. Potrat či předčasný porod hrozil kdykoliv. Už Hippokratés se domníval, že dítě narozené v osmém měsíci není schopné přežít, kdežto v sedmém ano. (Hranice, kdy lékaři dokáží zachránit předčasně narozené děti, se stále posouvá.)
V Talmudu se píše, že kvůli dítěti narozenému v osmém měsíci nesmí být znesvěcena sobota, ale kvůli sedmiměsíčnímu ano, protože je zde šance na jeho přežití. Židé totiž o šabatu dodržují zákaz 39 činností, mezi něž patří také rozvazování a zavazování uzlů a přenášení věcí z jednoho prostoru do jiného. Znamená to tedy, že je povoleno přeříznout pupeční šňůru a odnést dítě z místa na místo.
Aristoteles tvrdil: „U zvířat je tělo po většinu doby v dobrém stavu, kdežto většina žen v době těhotenství trpí. Je tím částečně vinen i způsob jejich života. Neboť při sedacím způsobu života hromadí se u nich příliš mnoho látky vyměšované: neboť u národů, kde ženy mnoho pracují, neobjevují se ani při těhotenství zvláštní známky, a u nich jako všude, kde ženy jsou zvyklé pracovati, rodí lehce.
Během porodu se opravdu může ledacos nepříjemného přihodit. Chirurgie ve starověku nebyla zrovna na vysoké úrovni a například takový císařský řez se prováděl často až na zemřelé ženě ve snaze zachránit její živé dítě. To nejmenší byl nátrh hráze. Za ten prý mohla jedině porodní bába. Ve starověku se žádná epiziotomie preventivně neprováděla. A nebyl by k tomu ani důvod, k protržení hráze totiž nedocházelo nijak často.
Když má žena porod zdárně za sebou, je potřeba odřezat pupeční šňůru a rituálně pohřbít placentu. V mnoha kulturách se obojí provádělo formou předepsaného rituálu, který měl mít silný vliv na celý život narozeného dítěte. Například v Japonsku se oddělovala pupeční šňůra bambusovým nožem, přičemž rozhodující také bylo, zda byla rostlina samčí, nebo samičí. Mohl se též použít měděný nůž, šňůra se i překousávala a sedmkrát se na místo oddělení dítěte od matky rituálně dýchlo.
V Číně se šňůra přestřihla nůžkami nebo přepálila pomocí svinutého papíru namočeného v konopném oleji. Horko z doutnajícího svitku mělo za úkol vdechnout život dítěti, které bylo po těžkém porodu mdlé. K vypuzení placenty se kromě kýchnutí či přivázání závaží na pupeční šňůru využívalo různých zaručených prostředků, patřily mezi ně například španělské mušky, prášek ze sušené placenty, koňská varlata, moč vlastního muže, oslí paznehty, jazyk chameleona, hlava kuřete nebo tajemná rostlina zvaná Silphium. Pravděpodobně se jednalo o miříkovitou rostlinu příbuznou s ločidlem čertovým lejnem.
Rituální pohřbívání placenty bylo známo už od starověku. Například v Číně se na ni napsala jména obou rodičů, pokud dítě zemřelo, bylo pochováno spolu s ní. Další možností bylo rozdělení plodového koláče na dvanáct částí a pohřbení spolu s rýží, penězi a dalšími symboly, které představovaly hojnost, bohatství a podobně. Placenta se také často zakopávala pod práh, kde chránila rodinu proti zlým duchům. Na Islandu se nesměla spálit, ale rituálně pohřbít, aby člověk získal svůj stín v podobě zvířete, které mělo odpovídající vlastnosti, což bylo nesmírně důležité.

Žena v šestinedělí byla pochopitelně v mnoha kulturách stejně jako během menstruace považována za nečistou a bylo třeba ji nějakým způsobem izolovat od okolní společnosti. Nedělky pobývaly ve speciálně zařízených domech, a to obvykle po čtyřicet až padesát dní. Mít svou kojnou bylo běžným standardem i ve starověku. Jejich výběr byl vždy přísný, starověcí lékaři doporučovali ženu, která již měla za sebou dva či tři porody, byla však stále v produktivním věku, tedy přibližně pětadvacet až čtyřicet let. Rovněž bylo žádoucí, aby kojná krmila dítě stejného pohlaví, jako bylo to, které naposledy porodila. Dítě se rituálně přikládalo k prsu až desátého dne, neboť mlezivo tvořící se předtím bylo považováno za nečisté. Mezitím dítě pilo mléko od jiné ženy. Své kojné měli i Aztékové a povoloval je i Korán.
Narození dítěte v umění a moderní praxi
Narození dítěte patří mezi nejdůležitější události v životě lidí. A proto s ním souvisí mnoho tradic, rituálů, oslav a také dárků. Inspirujte se pár obrazy, které zobrazují těhotenství a narození dítěte v malířském umění, které dokreslují atmosféru kouzelného okamžiku. Narození dítěte bylo od nepaměti vyjadřováno ve všech druzích umění - od literatury, malby, sochařství, film, až po fotografii a hudbu.
Foto: Nahá těhotná (Schwangere) od Egon Schiele. Courtesy of Wikipedia
Foto: Naděje II (Hoffnung II) od Gustava Klimta, 1907-08. Narození dítěte je magická událost. Výsledek lásky, který doprovází vynaložení mnoha sil, bolest a silné emoce. Jde také o velkou životní změnu a obzvláště u ženy mění její zvyky, myšlenky a vytváří její novou identitu. A proto se k narození dítěte obrací nejen umělci, ale i mnoho tradic a rituálů, které se v různých kulturách odlišují.
Dárek nové mamince za porod (v angl. push gift nebo baby bauble) je milující poctou, projevem uznání za cestu ženy k porodu a samotný porod. Původ dárků za porod není přesně známý. Je možné, že pochází z doby před několika sty lety z míst, jako Velká Británie, Indie nebo Egypt. V Indii můžeme najít i v současné době staré tradice a slavnosti těhotenství a porodu jako Godh Bharai (která je tradiční indická "baby shower" oslavovaná během těhotenství k přivítání nenarozeného dítěte a požehnání budoucí matce a v překladu znamenající doslova "naplnit klín hojností").
Nevšední příklad je diamantový náhrdelník darovaný Marii Louise od francouzského císaře Napoleona I. Bonaparta při narození jejich syna Františka v roce 1811. Současná vlna popularity dárků za porod začala na začátku 21. století. Byla ovlivněna kulturou známých osobností. Ale je i možné další racionální vysvětlení - současní muži si více ženu a její těhotenskou cestu uvědomují a jsou v ní také více osobně zaangažováni.
Nezdá se, že nyní existují nějaká pravidla nebo etiketa pro dárek za porod. Možná proto, že tento dar je více intimní a pravidla proto nejsou potřebná. A přesto, že ke konkrétním tipům na dárek ženě k narození miminka bude mířit samostatný článek, můžete objevit krásu a řemeslo unikátních květin ze stříbra a květin zlata GIYOU. Kytice deseti šeříků ze stříbra pro dárek za porod. Kytice pěti chrp ze zlata.
Rituály, zvyky a obyčeje spojené s narozením v Čechách a na Moravě
Rituály, zvyky a obyčeje stmelují společnost. Lidem dodávají pocit jistoty a bezpečí. Pohanské rituály v našich zemích přežily husity i katolíky, některé z nich dokonce dále přežívají moderní době navzdory. V jaké pověry věřili naši předci? A jaké se dodržují dodnes?
Dodržujete některé tradice spojené s narozením dítěte?
Rituály spojené s narozením dítěte v Čechách a na Moravě zpracovala Šárka Mühlböcková ve své vědecké práci. Zvláštní přízviska pro těhotné ženy ukazují na širokou škálu místních zvyků. Například na Valašsku chodila s velkým životem, na Hané byla samodruhá, na Olomoucku naplněna Duchem svatým a v Praze se ženě nasolil bůček. Samotné těhotenství se potom vleklo ve víru zákazů, příkazů a varování. Těhotná se například nesměla koukat do ohně ani na bouřku. Zakázané bylo také hledět na ošklivé věci nebo setkat se se zlým pohledem.
Na Valašsku se těhotné ženě nesmělo odepřít žádné chuti, mohla si dokonce utrhnout dozrávající hrozen. Dodnes přežívá také milý zvyk věštění pohlaví dítěte pomocí prstenu zavěšeného na provázku. Zacházení s novorozencem mělo svůj význam, od oblečení až po první koupání. Dítě po porodu oblékala porodní bába a do vaničky k prvnímu koupání se pro štěstí vkládaly mince. Po porodu se také prostíral stůl pro Sudičky, které si tak lidé snažili naklonit, aby dítěti upletli dobrý osud.
Některé rituály se týkaly i samotných tatínků. Mezi nejstarší obyčeje patří švihnutí dítěte višňovou větvičkou, jenž prováděl otec s příkazem, aby se dítě netoulalo, poslouchalo a bylo dobrým hospodářem. Na Moravě byl podobný obyčej, a tam se dítě ihned po narození plácla po zadečku, aby bylo hodné a poslušné. Aby miminko bylo ochráněno a zajistily se mu dobré vlastnosti, pokládalo se pod stůl. Dítě se také nesmělo překročit, jinak by nevyrostlo a aby bylo oblíbené, pomazávalo se medem.
- Pověry, které přežívají dodnes
- Dodržované zvyky a jejich původ
- role porodníků a porodních zvyků