V pravěku a starověku se o děti společně starali ženy a kmeti. „Stáří" a zkušenost byly vysoce ceněny a rozhodovací role byla svěřena radě starších. Děti se denně setkávaly se starými i nemocnými, kteří byli součástí společenství. Dnes je to ve velké většině domácností a rodin jinak. V poslední době se stále více hovoří o potřebnosti mezigeneračních vztahů, mezigenerační solidarity, boje proti ageismu apod. Souvisí to zřejmě jak s demografickým stavem, kdy stárnutí populace je plně aktuální a neodvratnou záležitostí, tak právě i s „úrodou" stavu posledních desetiletí, kdy v naší společnosti panuje tzv. kult mládí a s lidmi staršího věku se veřejně prakticky vůbec nevídáme.
Napriek klamným interpretacím je třeba stárnutí a stáří vidět jako naprosto běžnou součást života, jednu ze základních životních etap, která, při troše štěstí, potká každého z nás. Má své přednosti i zápory stejně jako dětství či dospělost. Babička s dědečkem hrají při přípravě na stáří svého vnoučete zásadní roli už tím, že existují a jsou součástí rodiny.
Nenahraditelnost je právě v setkávání dítěte s celistvostí života a narovnání „mediálního" obrazu stárnutí a stáří, nahlédnutí do sousedních rozdílných světů dětství, dospělosti a stáří a pochopení různosti potřeb, názorů a chování napříč generacemi. Nelze vyjmenovat všechny další přínosy mezigeneračních vztahů, neboť se jedná o individuální záležitost do značné míry závislou na osobnostních vlastnostech, míře dobrovolnosti, frekvenci, délce a způsobu zapojení a dalších okolnostech.
Mezigenerační vztahy učí schopnosti vyrovnat se s odlišným pohledem na život a na svět, umožňují všem smysluplně strávit volný čas, učí vzájemné úctě, porozumění a podpoře, přináší aktivitu, obohacení života o nové zážitky a zkušenosti, zklidnění a odpočinek či naopak oživení, pobavení a potěšení bez zatěžující rodičovské odpovědnosti, učí novým dovednostem, slouží k předávání zkušeností a toho co umím (nejen ze strany seniora, ale i ze strany působení mladší generace například při zacházení s moderními technologiemi), seberealizaci a pocit prospěšnosti a potřebnosti (někdo mě potřebuje), instrumentální pomoc, vzájemný sociální kontakt atp. Mezigenerační vztah s sebou přináší výhody pro všechny účastníky.
Program 3G a organizace pro mezigenerační vztahy
Program 3G-tři generace je mentoringový program, který koordinuje organizace HESTIA v Praze i v několika dalších městech České republiky. Je založen na dobrovolnosti a zaměřen na dlouhodobý vztah, nikoli na instrumentální mezigenerační výpomoc. Snaží se o vytvoření blízkých mezigeneračních vztahů pro ty, kteří tuto možnost přirozeně nemají. Dobrovolníky jsou osoby starší padesáti let a v roli „náhradních babiček či dědečků" se pravidelně 1x týdně setkávají s dítětem či jeho rodinou téměř jako by byli prarodiči skutečnými. Koordinátor se snaží spojit strany na základě jejich poznání i odborného posouzení, pravidla zajišťují bezpečnost vzniklého spojení a součástí je pomoc a podpora při budování vztahu minimálně po dobu prvních šesti měsíců.
Činnost je zprvu více zaměřena na pomoc rodině a dětem. Prozatímní zkušenosti z programu 3G-tři generace tuto domněnku potvrzují. Příběhy z prvních pěti let fungování programu si můžete přečíst v brožuře. Bezplatností a zaměřením na vztah se program 3G-tři generace liší od jiných možností navázání mezigeneračních kontaktů jako jsou inzeráty a mezigenerační seznamky organizací Život 90, Elpida, Veselý senior atd., hlídací a jim podobné mezigenerační agentury či projekty organizací nabízející společné jednorázové akce či kurzy pro více generací, čtení babiček ve školkách a podobně, například Mezi námi či Duhový Tandem.
Historický kontext a role prarodičů
V pravěku a starověku se o děti společně starali ženy a kmeti. „Stáří" a zkušenost byly vysoce ceněny a rozhodovací role byla svěřena radě starších. Děti se denně setkávaly se starými i nemocnými, kteří byli součástí společenství. Rodina byla poprvé prohlášena základním článkem společnosti v římské společnosti při sestavení právního kodexu (tzv. Dvanáct desek) kolem roku 450 před n.l.. Ve středověku měl každý stav jiná práva, povinnosti a jiný životní styl, dokonce i specifický typ rodiny. Typickou rodinou byla rodina širší, plnila především ekonomickou funkci a byla spíše zárukou přežití.
Pro období před průmyslovou revolucí se v písemných pramenech častěji než rodina, objevuje výraz domácnost, který v sobě pojímá jak pokrevně příbuzné členy rodiny, tak i čeleď a další jedince v domě. Důležitá pro definici této jednotky není pokrevní příbuznost, ale společné stolování (jedení u jednoho stolu). Zatímco role muže a ženy, potažmo kompetence otce a matky, jsou v průběhu minulých věků popsány a jednoznačně rozděleny, o roli prarodičovské se dozvídáme až teprve nyní. Důvod je zřejmě takový, že krátká průměrná délka života zpravidla zabraňovala vzniku trojgenerační rodiny.
Poté nastává relativně krátké období babičky dle Boženy Němcové. Délka života i způsob bydlení umožňovaly, aby společně žily tři generace a pomáhaly si navzájem. Prarodiče pobývali na „vejměnku", pracovali, dokud mohli či jinak mladé rodině pomáhali, například s výchovou dětí. Ti se pak postarali o prarodiče, až bylo třeba. Smrt nebyla brána jako tabu. Mluvilo se o ní jako o běžné věci, která čeká každého z nás, byla všudypřítomná.
Válečná období výrazně zahýbala stavem tehdejší rodiny a po válkách nastal takzvaný „poválečný baby boom" (1946-1964). Mladí často museli žít v jedné místnosti v bytě rodičů. Intenzivní zapojení prarodičů do péče o vnoučata se v této době ustavilo jako očekávaná norma. Při poklesu porodnosti stát převzal do svých rukou zodpovědnost za výchovu a péči o děti, zpřísnil podmínky potratů a přijal opatření ke zvýšení porodnosti jako například stavba malometrážních bytů. Role prarodičů se výrazně snížila. Jednak byli často mladí a chodili do práce, jednak péči z velké části převzaly instituce (jesle, mateřské školy apod.). Průměrná domácnost přestala být schopna zajišťovat péči o své nesamostatné členy, tedy o děti, staré a nemocné.
Současná situace a osobní zkušenosti
Po roce 1989 se navíc zvýšil věk uzavírání manželství a prvních porodů. Potřeba prarodičovské role zůstává, mnohdy však není možná (vzdálenost, zaměstnání prarodiče, nedobré vztahy, rozvodovost apod.). Dnešní rodiny jsou charakteristické pluralitou možností, chybí jeden daný univerzální vzor či model určující, co je to rodina, mateřství, otcovství, prarodičovství, jaké role má kdo zastávat. Role prarodiče je biologicky podmíněna, je neselektivní a má trvalý charakter. Člověk tuto roli získává, aniž by to záviselo na jeho vůli. Jak s ní naloží, zůstává na jeho rozhodnutí.
Co je na jejich vztahu tak cenné? Narození vnoučete v sobě přináší mnoho nových podnětů a aktivit. Přítomnost malého dítěte vyvolává vzpomínky na vlastní děti, když byly malé, vnouče je velmi vděčným příjemcem citových projevů a velmi často je oplácí. Obohatí tak život stárnoucího člověka a dodává mu nový smysl. Prarodiče si užívají pocit, že jsou milováni, oceňováni a přijímáni. Vnoučatům zase dopřejí čas věnovaný výhradně jim, jejich potřebám a zájmům, dostatek pozitivního přijímání a ocenění. V neposlední řadě je pro prarodiče vnouče symbolem pokračování vlastního života.
Prarodičovská role ale také potvrzuje vlastní stárnutí a smířit se s tím může mnohdy vyvolávat ambivalentní pocity, zároveň znamená nutnost volby mezi aktivitami, což nemusí být vždycky jednoduché. Prarodiče fungují jako výpomoc při hlídaní a vyzvedávání dětí ze školy a školky, starají se o dítě, než se vrátí rodiče ze zaměstnání. Mají na děti nezanedbatelný výchovný vliv. Jako štafetu přitom předávají zkušenosti své generace. Bývají ve vztahu k dítěti méně kritičtí a více pozitivně potvrzující. Zdůrazňují jiné vlastnosti a projevy dítěte než rodiče, jejich hodnoty jsou orientovány jinak.
Prarodiče si cení více vztahu k hodnotám, potřeby vzájemnosti a ochoty si navzájem pomáhat než soutěživosti a touhy po kariéře. Tím nabízejí dítěti tolik potřebnou lidskou vzájemnost. Je zajímavé, že když se zájemců o dobrovolnictví ptáme na nejvýznamnější osobu v jejich životě, většinou to bývá právě babička nebo dědeček. Lidská vzájemnost se také projevuje tím, že se mladí učí od starých a staří od mladých. Nejen děti se učí od svých vychovatelů, rodičů a prarodičů, ale i dospělý je ovlivňován dítětem a při výchově dítěte vychovává sám sebe.
Jsou to často babičky a dědové, kteří spoluvytvářejí dítěti to, co se nazývá poezie dětství. Prarodiče mívají čas, a to čas nejen na povídání příběhů z dětství, ale čas obecně, tj. nespěchají, bývají trpělivější a klidnější, protože vědí, že čas je třeba prožívat teď. V tomto si se svými vnoučaty dobře rozumějí, žijí a vnímají čas stejným způsobem, zatímco rodič má spoustu povinností, které se snaží stihnout.
Access k prarodičům má tendenci být nestálý a míra zapojení závisí na dohodách s rodiči. Zda a jak jsou zapojeni prarodiče, rozhodují ti, kdo mají rodičovskou zodpovědnost. Rodiče sehrávají roli „zprostředkovatelů" vztahu s prarodiči. Svým rozhodnutím výrazně vymezují prostor, který je prarodičům k naplňování jejich role otevřen. Míra a charakter zapojení prarodičů se tak stává předmětem neustálého vyjednávání. Volba je také na prarodičích samotných. Mohou se svobodně rozhodnout, zda, jak a do jaké míry se budou věnovat svým vnoučatům.
Někdy je to těžké rozhodnutí, neboť dnes je na výběr množství aktivit i v seniorském věku. Dá se však předpokládat, že pokud mají lidé sami dobrou zkušenost s vlastními prarodiči, kteří se jim věnovali, rozhodnou se stát dobrými prarodiči a jako rodiče podporují setkávání prarodičů s vnoučaty.
Normy pro prarodičovství v české společnosti
Jaroslava Hasmanová Marhánková ve stati „Být dobrou babičkou" popisuje pomocí tří norem výsledek svého výzkumu:
- Norma nezasahování a význam babiček pro budování pozitivní atmosféry v rodině a emoční přínos pro dítě znamená, že úkolem prarodičů není vychovávat, ve vztahu k rodičům mají vystupovat spíše jako postavy v pozadí, které respektují pravidla jejich vlastní domácnosti, zároveň nabízí možnost obrátit se s prosbou o radu, jsou ochotné pomoci svým dětem nebo vnoučatům, ale měli by být těmi, kdo nevnucují své rady a směr výchovy vnoučat nechávají na rodičích.
- Norma dostupnosti znamená jakýsi rezervoár pomoci, který může střední generace využívat podle své potřeby. Tato norma staví prarodiče do pozice vždy dostupné pomoci, která se ale řídí pravidly stanovovanými rodiči a dostává se často do střetu s jinými činnostmi a zájmy moderně aktivního prarodiče.
- Norma aktivity značí, že babičky by neměly být jen zajišťovatelkami péče, ale měly by skrze aktivity prováděné s vnoučaty přispívat k jejich osobnostnímu rozvoji.
Pro českou společnost je typická relativně vysoká míra mezigenerační solidarity, což souvisí s historicky významnou úlohou babiček v československé rodině. Jaroslava Hasmanová Marhánková a Martina Štípková se v rámci projektu „Významy a podoby prarodičovství v České republice" zabývají typologií prarodičovských rolí a faktory ovlivňujícími zapojení prarodičů do péče o vnoučata.
Podle charakteru poskytované péče rozlišují dva póly: instrumentální pomoc a zprostředkování zážitků. Zapojení rodičů dále strukturuje směr „poptávky" a typ každodenní pomoci nazývají „babička jako zaměstnání". Do kategorie intenzivních pečovatelů patří i „babička na telefonu", nárazová pomoc umožňující rodičům pěstovat koníčky a kontakty s přáteli. Typ „babička jako vynucená pomoc" zahrnuje situace, kdy rodiče využívají pomoci spíše v oblastech jako vyřizování úřadů či nemocných dětí. Častější je typ „babička na zážitky", který nejvíce koresponduje s programem 3G-tři generace.
Čas strávený s vnoučaty je často zaměřen na společné aktivity, ne pouze na zajištění každodenních potřeb. Konflikty nastávají, když prarodič nerespektuje rodičovské hranice a zasahuje do výchovných rozhodnutí. Rozmazlování bývá častým tématem a bývá považováno za potenciální riziko pro vyvíjející se dítě. Zkušenosti ukazují, že rozmazlování typu nerespektování názorů a požadavků rodičů má na vnoučata negativní vliv.
Vliv na vývoj dítěte a doporučení pro prarodičovství
Podle Psychology Today může silný vztah s prarodiči významně ovlivnit emocionální a kognitivní vývoj ratolestí - nejen v dětství, ale i v dospělosti. Kontakt s prarodiči může znamenat bezpečný prostor pro sdílení myšlenek, pocitů a obav. Výzkumy ukazují, že kvalitní vztah mezi prarodiči a vnoučaty může snížit příznaky deprese u obou generací a pozitivně ovlivnit fyzickou kondici díky časově aktivním činnostem venku.
Je důležité rozvíjet vzájemné vztahy mezi prarodiči a vnoučaty bez nároku na finanční či institucionální řešení. Pokud prarodiče nejsou k dispozici, lze budovat vztahy prostřednictvím rodičů a širší rodiny, komunitních center či školních programů. Minimálně by měl být kontakt s prarodiči citlivě vyvažován s potřebami dítěte a rodiny obecně.

Praktické tipy pro fungující mezigenerační péči
- Navštěvujte se pravidelně: pokud žijete „za rohem“, pak alespoň jednou týdně společné aktivity s babičkou a dědečkem.
- Využívejte technologie pro propojení na dálku: sdílejte fotky, zprávy, videohovory a výměnu informací prostřednictvím dětí.
- Podporujte pozitivní vzpomínky: fotky a vzpomínky z rodinných setkání mohou dětem pomoci uvědomit si rodinné kořeny.
- Používejte tradiční a moderní formy komunikace: dopisy, pohledy, nebo moderní chaty.
- Umožněte prarodičům aktivní zapojení do koníčků a řemesel: společné tvoření, dílny a sdílení dovedností.
- Vytvořte rodový strom a genealogii: vizualizace pomáhá dětem pochopit rodinné vazby a kontinuitu.

Bezpečí a hranice
Bezpečí naprázdní: před návštěvou s dítětem zkontrolujte prostor a zvažte rizika, která mohou vzniknout z neznámých předmětů či prostředí. Prarodiče by měli dodržovat pravidla domácnosti rodičů a vyvarovat se nebezpečí, která by mohla poškodit dítě. Při důvěře ve vztah rodičů a prarodičů lze vytvořit harmonický prostor pro volný čas a sdílené aktivity.
Jak funguje přechodné pěstounství. Jeho radosti a strasti
Meta
tags: #pritomnost #babicky #u #novorozenete #kazdodennost