Babictví či babení patří mezi nejstarší zdravotnické obory. V češtině je název odvozen ze slovesa babiti - roditi. Vykonavatelka povolání je pak nazývána porodní bába či porodní babička. V současnosti užívaný název porodní asistence, resp. porodní asistentka se prosadil až relativně nedávno. V angličtině se používá midwifery - babictví, resp. midwife - porodní bába, doslovný překlad by pak byl "spolužena".
Porodní báby jsou poprvé doloženy ze staroegyptských papyrů jako samostatné povolání, kterému se věnovaly výhradně ženy. Nejstarší z těchto papyrů, tzv. Ebersův papyrus, se datuje do roku 1900 až 1600 př. n. l. Jak v Egyptě, tak v Mezopotámii, či také ve starověké Číně šlo o povolání výhradně ženské. Mužští lékaři se porodem a jeho komplikacemi zabývali poprvé ve starověkém Řecku.
Lékařské vzdělání ve středověku vycházelo zejména z děl starověkých autorů, jako byl Galén, Hippokrates či Aristoteles. Bylo vyučováno na univerzitách, které zažily velký rozmach od 14. století. Z studia na univerzitě však byly ženy z drtivé většiny vyloučeny, zároveň klasičtí autoři nevěnovali situaci žen a jejich problémům dostatečnou pozornost. Porodní báby tak působily většinu času neorganizovaně, samostatně a na základě informací, které se předávaly ústně mezi jednotlivými porodními bábami.
Trochu odlišná situace byla v Německu či v Belgii, kde od 15. století byly porodním bábám vydávány certifikáty potvrzující jejich působení v dané živnosti. Ve venkovských oblastech ale porodní báby působily zcela neorganizované a úroveň poskytované péče byla mnohdy dosti nízká. Několik porodních báb získalo velký věhlas a pak byly jejich služby využívány též královskými rodinami. Kroniky zaznamenávají např. jméno Bourgot L'Obliere, která pečovala v 15. století.
Pokud dítě, matka či oba při porodu zemřeli, pak byla porodní bába ohrožena možností obvinění z čarodějnictví. Tato obvinění a perzekuce některých porodních bab se objevily v 15. století a pokračovaly i ve 16. století. V 18. století postupně narůstalo napětí mezi lékaři a porodními bábami. V některých zemích, např. ve Spojených státech či v Kanadě, byla výrazná snaha dokonce o zajištění právního monopolu porodnické péče pouze lékaři.
V severní a východní Evropě dokázali lékaři a porodní báby lépe spolupracovat; v carském Rusku například fungovala škola pro porodní asistentky již od roku 1811 jako součást univerzity v estonském Dorpatu. Zajímavá je též souvislost s výskytem horečky omladnic, resp. poporodní horečky, která mohla vést až ke smrti rodičky. Jak pozoroval v roce 1846 Jakub Ignác Semmelweis ve vídeňské porodnici, úmrtnost rodiček byla podstatně vyšší, pokud na oddělení působili studenti medicíny. Pokud na oddělení byly pouze porodní asistentky, úmrtnost byla významně nižší. Semmelweis zavedl povinné mytí rukou chlorovým vápnem, a úmrtnost poklesla. Tehdy však ještě neexistovala teorie mikrobiálního přenosu infekce, a tak po Semmelweisově odchodu z porodnice bylo od této praxe upuštěno a úmrtnost opět vzrostla.
Vývoj porodnického vzdělání a institucionalizace
18. století přineslo pro obor porodnictví množství velkých změn. V roce 1745 pozvala císařovna Marie Terezie do Vídně leidenského osvícence Gerharda van Swietena a pověřila ho reorganizací zdravotnictví a lékařského vzdělávání po západním vzoru. Výsledkem Swietenovy práce bylo v roce 1747 vydání dekretu, ukládajícího porodním bábám účastnit se pitev a získat znalosti o anatomii ženského těla. Nařízení císaře Josefa II. pak vedla ke zlepšení formálního rámce a standardizaci praxí.
Porodnické ústavy se ve střední Evropě začaly rozvíjet až v 19. století. Teprve po roce 1847, kdy si lékaři na podnět Ignaze Semmelweise začali ruce a nástroje desinfikovat v chlorovém vápně, poklesla úmrtnost rodiček rodících v ústavech na pouhé jedno procento. Éra Pasteura a Kocha položila základy mikrobiologie a působení mikroorganismů na lidský organismus, což dále formovalo medicínské postupy. Prvním českým porodnickým ústavem se stala nemocnice v Apolinářské ulici v Praze; výstavba byla zahájena v roce 1867 a provoz zahájen v roce 1875.
Dne 28. TIP: Budeš rodit v utrpení! V době otevření disponovala nemocnice 367 lůžky na mnoha odděleních. Porodnické oddělení poskytovalo péči ve třech úrovních kvality, v nejnižší mohly rodit nejchudší ženy zcela bez poplatků. Do konce druhé světové války na našem území fungovalo šestnáct porodnických ústavů, v roce 1951 už jich bylo sto třicet. Porodnické zařízení se tak stávalo významnou složkou zdravotního systému, ale s postupem času vznikaly i spory o roli lékařů a porodních bab.
Rituály, zvyky a pověry kolem narození
Rituály, zvyky a obyčeje stmelují společnost a dodávají lidem pocit jistoty a bezpečí. Pohanské rituály přežily až do novověku a některé z nich přežívají dodnes. Rituály spojené s narozením dítěte v českých zemích byly zkoumány Šárkou Mühlböckovou. Těhotenství se týkaly řady zákazů a příkazů, například na Valašsku nosila těhotná žena velký život, na Hané byla samodruhá, na Olomoucku naplněna Duchem svatým a v Praze se ženě nasolil bůček.
Dítě po porodu bylo obléčeno porodní mámou babou; při prvním koupání se do vaničky vložily mince pro štěstí. Do stolu pro Sudičky se po porodu pokládala korunka, aby se ženě a dítěti zajistil dobrý osud. Někdy byl obyčej spojován s vyzvukováním otce; švihnutí dítěte višňovou větvičkou mělo podle Moravy podpořit poslušnost a hospodářské úspěchy. Dítě se také nesmělo překročit a mělo mít medovou pomazánku, aby bylo oblíbené.
Pověry, které přežívají dodnes, zahrnují věštění pohlaví dítěte prstencem na provázku a další názory, jak zajistit dobrý začátek života dítěte. Některé zvyky zůstaly až do současnosti jen jako symbolické vzpomínky na tradiční způsob života na venkově. Přesto zůstává pohled na porod a péči o rodičku, který zahrnuje nejen tradiční rituály, ale i moderní medicínu a institucionalizovanou péči.
Tabulka: Klíčové momenty vývoje porodnictví a babictví
| Období | Charakteristika | Důsledky |
|---|---|---|
| Starověk | Porodnictví výhradně ženy, dárci pramenů jako egyptské papyry | Udržení tradiční praxe, předávání ústním způsobem |
| Středověk | Nedostatek formálního vzdělání porodních bab, náboženské vlivy | Oslabení organizace, na venkově slabá infrastruktura |
| 18. století | Reorganizace zdravotnictví a vzdělávání, pitevní praxe | Zvýšení kompetencí porodních bab, formalizace |
| 19. století | Rozvoj porodnických ústavů, desinfekce rukou | Přesun péče do ústavů, klesající úmrtnost po zavedení hygienických norem |
| 20. století | Medikalizace, rozšíření institucionální péče, vyhledávání odborné vzdělanosti | Státní dohled, moderní porodnická péče |
Milena Lenderová - Karel Rýdl: Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Paseka, Praha - Litomyšl 2006, 400 stran. Pionýrská práce Mileny Lenderové a Karla Rýdla stojí za přečtení, protože ukazuje proměny v postojích k dítěti a péči o rodičku v 19. století.
Po dlouhá staletí byly pranostiky a nejrůznější zvyky nositeli tehdejšího vědění a způsobu života. Život na venkově provázel rizikový rok, zahrnující počasí, nemoci a nedostatek úrody. Žně obvykle začínaly 13. července na svatou Markétu, patronku plodnosti a těhotných žen, a věnec z klasů a květů symbolizoval hojnost i budoucí úrodu. Vinobraní a další tradiční oslavy byly spojovány s právě končícím zemědělským cyklem a posilovaly komunitní identitu.

V současnosti moderní porodnická péče kombinuje zkušenosti tradičních komunitních praktik s vědeckými poznatky medicíny. Zájem o kojení, péči o dítě a podporu rodin se propojuje s medicínou a institucionalizací, která stále více klade důraz na bezpečí matek a dětí.