Příběh Honzíka je vyprávěním o neuvěřitelné síle lidského ducha, odhodlání a lásce, ale také o temné stránce lidské povahy. Tento text se pokusí přiblížit jeho životní cestu, která je plná zvratů, od okamžiku, kdy se zdálo, že je vše ztraceno, až po současnost, kdy rodina i přes nepřízeň osudu bojuje o lepší budoucnost.
První roky a osudné odpoledne
Honzík se narodil jako zdravý chlapec a jeho dětství bylo naplněno radostí ze hry, zejména se starší sestřičkou Evičkou. Milovali společné polštářové bitvy a hraní s kočičkou. Honzík si užíval běžné dětské radosti, jezdil na odrážedle a rád se tulil. Vše se však změnilo jednoho osudného odpoledne.
Když Honzíkovi byly necelé dva roky, rodina se zúčastnila organizovaného pobytu maminek s dětmi. Během chystání na odpolední procházku, zatímco Honzík jezdil na svém odrážedle, došlo k nešťastné události. V ten zlomek sekundy nešťastnou náhodou vjel i s odrážedlem rovnou do přírodního jezírka. Bohužel, nikdo z přítomných maminek si toho v tu chvíli nevšiml.
Záchrana a těžká diagnóza
Jakmile se Honzíková maminka vrátila zpět se svačinou, začala ho hledat. Když ho okamžitě neviděla, začala mít obrovský strach. Po chvíli se k hledání přidaly ostatní maminky, až chlapce nakonec našly ležet v jezírku. Okamžitě začala jeho maminka s resuscitací, zatímco ostatní volaly záchrannou službu.
Záchranáři dorazili po dlouhých dvaceti minutách a až po dalších šesti minutách se jim podařilo obnovit činnost chlapcova srdíčka. Honzík byl letecky přepraven do Fakultní nemocnice Brno, kde lékaři bojovali o jeho život. Diagnóza byla děsivá: hypoxická encefalopatie a coma vigite, což je apalický syndrom neboli vegetativní stav, kdy tělo funguje, ale mozek nikoli. Jeho vysílené tělíčko muselo odpočívat pod přístroji, protože od té doby byl schopen dýchat sám. V tu chvíli lékaři nedávali rodičům žádnou šanci na zlepšení a předpokládali, že Honzík zemře do deseti let na celkové selhání organismu. Jeho orgány, včetně srdíčka, byly devastovány těžkými křečemi zvanými "opistony".
Bojovník Honzík a cesta k uzdravení
Přes všechna nepříznivá prognózy se Honzík a jeho rodiče nevzdali. Honzík se ukázal jako obrovský bojovník. Po pěti letech od tragické události už nebyl v kómatu. Dokázal jíst ústy, lézt po čtyřech a pokud se měl čeho přidržet, vydržel dokonce i chvilku stát. Moc se rád smál a někdy i plakal. Mluvit a chodit bohužel ještě nedokázal, ale věřil, že se to brzy naučí.
Pro zlepšení jeho stavu bylo naprosto zásadní podání jeho vlastní pupečníkové krve, kterou měl uschovanou od porodu, a následná léčba v hyperbarické komoře. Měsíc po aplikaci pupečníkové krve se probudil z kómatu a začal se velmi rychle zlepšovat. Po probuzení se za měsíc a půl s oporou postavil. Další skokové zlepšení nastalo po aplikaci kmenových buněk. Rodiče doma provádějí terapie studeným laserem podle plánu od doktora Crawforda z USA.
Celou situaci velmi těžce nesla i Honzíková sestra Evička. Byla zpočátku poznamenaná strachem a nočními můrami. Po doporučení psycholožky měla i roční odklad nástupu do základní školy. Evička je velmi citlivá a hezky se o Honzíka stará, přestože má občas pocit, že se vše točí jen kolem něj. Matka se jí snaží věnovat speciální čas, aby věděla, že je stejně důležitá a milovaná.
Rodina Šiplových se nevzdává a pokračuje v náročných léčebných procedurách, z nichž většinu hradili sami. Maminka Kamila přiznala, jak moc rodinu tragédie poznamenala, ale zároveň zdůraznila, že to stálo za to. Věří, že Honzík se uzdraví a naučí se chodit a mluvit. Rodině je velmi nápomocná sbírka na Život dětem, o.p.s., která pokrývá část nákladů na léčbu. Honzíkovi je možné posílat finanční dary na transparentní účet 1117771700/5500 s VS 7878 a poznámkou „Honzík“.
Druhý Honzík: Syndrom náhlého úmrtí a celoživotní boj
V kontextu příběhů Honzíka se objevuje i další, podobně tragický osud. Jiný Honzík, nyní dvanáctiletý, se narodil jako zdravé miminko. Avšak pouhých osm hodin po porodu prodělal syndrom náhlého úmrtí (SIDS). Díky bleskovému zásahu lékařů přežil, ale nedostatek kyslíku způsobil těžké poškození části mozku. Ztratil veškeré přirozené reflexy a schopnost ovládat své tělo.
Jeho život je neustálým bojem s těžkými následky. Velmi mu pomáhají rehabilitace a terapie, které ovšem zdravotní pojišťovny nehradí. Rodina věnuje veškerý svůj čas a peníze na jeho zlepšení. Tatínek chodí do práce, zatímco maminka se stará o Honzíka, vozí ho na terapie, k lékařům a do školy. Přes veškeré úsilí je stále upoután na invalidní vozík. Rodina bydlí ve starém domku, který postupně svépomocí upravuje, ale pro Honzíka je jeho současný stav zcela nevyhovující. Potřebují dům kompletně bezbariérově upravit, včetně zbudování výtahu, což je finančně velmi náročné.
Místní dýdžejové se rozhodli rodině pomoci uspořádáním benefiční akce v Plzni, která zahrnuje dýdžejská vystoupení, dražbu a další aktivity pro děti i dospělé. Veškeré informace o sbírce a možnostech pomoci lze nalézt online.
Temná kapitola: Vražda Honzíka Rokose
Další, nesmírně tragický příběh se týká pětiletého Honzíka Rokose. Než by jeho matka, Antonie Stašková, dala syna svému bývalému partnerovi do výchovy, raději ho zabila. Otec se o život dítěte bál a své obavy nahlásil policii, která je však nebrala vážně, protože nikdo nevěřil, že by matka mohla zabít vlastní dítě.
Tento případ otřásl českou veřejností. Honzík se narodil jako zdravý chlapeček, ale jeho život skončil tragicky 28. prosince. K vraždě se oba obžalovaní, Antonie Stašková a její tehdejší partner Pavel Grepl, veřejně přiznali. Rozcházeli se pouze v tom, kdo z nich chlapce zavraždil. Motiv i způsob provedení trestného činu byly známé. Oba byli stíháni jako spolupachatelé pro vraždu podle § 219 trestního zákona, což jim hrozilo dvanácti až patnácti lety vězení nebo výjimečným trestem.
Případ poukazuje na selhání policie, která včas nezasáhla navzdory otcovu varování. Soudní proces měl odhalit pravdu a vinu obou obžalovaných. Tento příběh je mrazivým svědectvím o bezcitnosti a zanedbání.