Právní a etické aspekty manželství s těhotnou ženou a náhradního mateřství v kontextu genetické a sociální reprodukce

Genetika přímo nebo nepřímo zasahuje do lidské reprodukce, hrozí však různé formy jejího zneužití.

Není konsensus v prioritě práv různých subjektů (např. právo nenarozeného dítěte na život proti právu rodičů odmítnout narození postiženého dítěte).

Z právního hlediska je rozhodující, že naše právo považuje plod za součást těla matky a za právní subjekt teprve živého novorozence.

Lékařské tajemství je povinná mlčenlivost. Pracovníci ve zdravotnictví jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dověděli při výkonu svého povolání. Cílem je ochrana důvěry lidu k ošetřujícím lékařům i ke zdravotnickým zařízením. Touto povinností se snažíme chránit oprávněné zájmy občanů i zdravotnických pracovníků. Lékařské tajemství se vztahuje na jakoukoli formu sdělování (písemná sdělení, potvrzení, poskytnutí dokumentace). Výjimky - pokud pracovník sděluje informace se souhlasem ošetřované osoby, je-li zproštěn povinnosti mlčenlivosti nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu a jde-li o sdělování skutečnosti, která je zdravotnickým pracovníkům uloženo zvláštními předpisy (oznamovací povinnost).

Lékařské tajemství se nevztahuje na sdělení informací rodinným příslušníkům o povaze onemocnění a o potřebných výkonech tak, aby se mohli stát aktivními spolupracovníky při poskytování péče. Ošetřovaná osoba musí dát písemný souhlas. Genetická konzultace je dobrovolná. Každý pacient má právo žádat o vyšetření a získat veškeré informace o svém zdravotním stavu, ale má právo je i odmítnout („právo vědět nebo nevědět“).

V praxi to znamená pro konzultujícího povinnost klienta v plné míře informovat o zjištěných skutečnostech a stejně respektovat, pokud vyšetření odmítá nebo si nepřeje znát výsledky vyšetření. Lékař je povinen poučit vhodným způsobem nemocného, popř. Zákon požaduje pro lékařské úkony tzv. poučený souhlas pacienta; u náročnějších vyšetření se doporučuje písemný souhlas pacienta (pozitivní revers).

V genetice jde hlavně o invazivní metody prenatálního vyšetření plodu a presymptomatickou diagnostiku DNA. Na žádost těhotné je možná interrupce do 12. týdne gravidity, pokud tento výkon není z nějakého hlediska kontraindikován. Není součástí zdravotní péče, pokud se nejedná o zdravotní (genetické) indikace. svědčí-li pro umělé přerušení těhotenství genetické důvody, lze uměle přerušit těhotenství nejpozději do 24. DNA analýza může např. Zákon 66/1986 Sb. Vyhláška 75/1986 Sb.

ŠTEFÁNEK, Jiří. Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK [online]. [cit. Jedná se o společenský fenomén plození lidských bytostí pomocí biomedicínských technologií, který v sobě navíc zahrnuje ochotu ženy otěhotnět a porodit dítě, s nímž nemusí mít žádnou genetickou příbuznost. Dítě je po narození svěřeno žadatelskému páru, který tuto ženu odnošením dítěte pověřil. V demokratickém světě má každý právo plodit děti, pokud si to přeje. Není možné zakázat mít potomka nebo diktovat jejich počet.

Reprodukční autonomie je státy do určité míry podporována i prostřednictvím metod asistované reprodukce a náhradní mateřství tuto autonomii dále rozšiřuje. Asistovaná reprodukce, vzhledem k možnostem dárcovství vajíčka, rozšířila otázku, kdo je matkou dítěte. Nicméně soudy se mnohde dál opírají o kodexy navazující na starou tradici tvrdící, že matka je vždy jistá. Jakým způsobem je možné tento nesoulad uchopit? Může být řešením evolutivní přístup Evropského soudu pro humaní práva (ESLP), aby byl výklad pojmů již obsažených v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv (EÚLP) měněn a přizpůsoben současným podmínkám?

Promítá se evolutivní rozhodování ESLP do rozhodování českých soudů týkajícího se náhradního mateřství? Termíny náhradní mateřství, surogátní mateřství či surogace jsou používány jako ekvivalentní, byť nepřesné, neboť se pomocí známých termínů popisuje něco v zásadě nového. V textu je užíván termín náhradní mateřství namísto surogace.

Náhradní mateřství (jeho částečná či genetická forma) je nejstarší známá reprodukční technika. Zdokumentované případy lze nalézt ve Starém zákoně, starých indických a japonských textech. Matka gestační je žena, která dítě porodila. Toto tvrzení vychází z křesťanského dualismu duše a těla rozpracovaného ve filosofii osvícenství především Reném Descartem, který je hluboce vrytý do západní kultury a medicíny, a to i prostřednictvím kodexů, které v té době vznikaly a které setrvaly do dnešní doby.

Matka genetická je žena, jejíž vajíčko je oplodněno. Zvýšené vnímání genetické příbuznosti je akcentované společenskou změnou (snižováním počtu manželství) a pokrokem v technikách léčení neplodnosti. Matka sociální je žena, jejímž úmyslem je mít a vychovávat dítě. Pro intencionalisty je rodičovství primárně vztahem morálním, až sekundárně biologickým. Za počátek rodičovských práv považují okamžik vzniku úmyslu mít a vychovávat dítě. Tento princip je zakořeněn do institutu adopce.

Náhradní mateřství slouží jak jednotlivcům, tak párům heterosexuálním a rovněž i párům homosexuálním. U plného či také gestačního náhradního mateřství nemá náhradní matka s dítětem žádnou genetickou příbuznost. V takovém případě jsou užity buď obě gamety žadatelského páru, obě gamety jsou od dárců či jedna gameta je jednoho člena páru a druhá od dárce. Podle výše odměny se náhradní mateřství rozděluje na altruistické a komerční.

Náhradní mateřství je ve své podstatě asistovaná reprodukční technologie (ART) sui generis, které se kromě celé etické problematiky ART dotýká etická dimenze nezbytnosti využití další ženy pro početí a odnošení dítěte pro žadatelský pár. Z nezúčastněného hlediska není mezi „genetickým“ a „negenetickým rodičovstvím“ žádný rozdíl a i nejniternější potřeba mít geneticky příbuzného potomka může být mnohdy zcela uspokojena adopcí, ovšem s ohledem na hledisko osobní autonomie je zapotřebí umožnit počít geneticky příbuzného potomka.

Empirické studie ukazují, že lidé v drtivé většině upřednostňují genetické příbuzenství před nepříbuzenskou adopcí či darovaným embryem. I další autoři uvádějí, že touha mít vlastní geneticky příbuzné dítě je „raison d’être“ ART, reflektující sociální důležitost, která je spojována s genetickými vazbami. Je pravda, že nové reprodukční technologie mohou přeceňovat genetickou příbuznost, což v minulosti formovalo i debatu ohledně in vitro fertilizace.

Z etického hlediska je nejisté, do jaké míry by měla být touha po geneticky příbuzném potomku uspokojena a jak by uspokojení této touhy mělo být morálně hodnoceno. S ohledem na hodnotu osobní autonomie může vzniknout povinnost pomoci lidem počít geneticky příbuzné dítě (pokud si to přejí), ale může být převážena jinými morálními hledisky (např. bezpečnost a spravedlnost). Náhradní mateřství umožňuje matce, která na základě medicínské indikace není schopna dítě počít či odnosit, genetické příbuzenství se svým dítětem (ovšem nemusí se vždy jednat o geneticky příbuzného potomka, je možné použít vajíčko a spermie nebo přímo embryo od nepříbuzných dárců).

Medicínská indikace je nejčastějším, ale nikoli jediným faktorem pro využití náhradní matky a svou roli hrají i mnohé sociální důvody, například kariérní důvody či touha homosexuálních párů po genetickém rodičovství. Je zde zapotřebí odlišit partnerské vztahy od rodičovství v nich. Rodičovství v „netradičních“ rodinách, mezi které patří homosexuální, ale i polyamorní, nemonogamní, multipartnerské svazky, je zvýšeně citlivě vnímáno. Není neobvyklé, že i lidé podporující LGBTQ vztahy nepodporují rodičovství v těchto vztazích.

Lze předpokládat, že otázky týkající se vývoje dítěte v polyamorních vztazích budou analogické otázkám vývoje dítěte v homosexuálních vztazích, které obsahují přesvědčení týkající se přímého ovlivnění dítěte či sociálních vztahů. Žádná studie zatím neprokázala předpoklad, že by stejnopohlavní páry negativně ovlivnily vývoj dítěte či jeho sexuální orientaci, genderovou identitu, případně výkony ve škole a další faktory.

Problematičnost využití náhradního mateřství pro polyamorní jedince je spíše systémová. Náhradní mateřství bývá kritizováno z mnoha hledisek, jejichž podrobná analýza by překročila rámec tohoto sdělení. Nejčastěji jeho kritici tvrdí, že vykořisťuje ženy a mění jejich těla a děti v komodity a zvyšuje rasové a sociální rozdíly. Někteří argumentují metafyzické důstojnosti spočívající v hodnotě samotného těla a jeho ontologického či metafyzického statusu. Na opačné straně stojí otázky autonomie ženy, beneficence či boření stereotypů o mateřství.

A vykořisťuje B, pokud A získá transakcí nespravedlivou výhodu nad B. Nespravedlivá výhoda reflektuje dvě dimenze: hodnotu a volbu. Co se týče hodnoty, A musí z transakce něco získat a pro B musí být transakce nespravedlivá či má B ublížit. Co se týče dimenze volby, A vykořisťuje B, pokud volba B je nějak kompromitována, a to i přes to, že je zdánlivě dobrovolná.

Optikou hodnoty to znamená, že náhradní mateřství je vykořisťující, protože žadatelský pár z transakce získá, a náhradní matce je ublíženo; či náhradní matka sice něco z transakce získá, ale podstatně méně než žadatelský pár; a nakonec náhradní mateřství je vykořisťující, neboť žadatelský pár získá z transakce něco fundamentálně amorálního, co komodifikuje těhotenství, ženy a děti.

První mezinárodní dokument ukotvující reprodukční práva je závěrečný akt Teheránské konference o lidských právech (1968). Na otázku, proč tak státy činí, odpovídá z opačného pohledu antinatalista David Benatar v knize Nebýt či být. BENATAR, D. Better Never to Have Been: The Harm of Coming into Existence.

TURP, A. B. - GULER, I. - BOZKURT, N. - UYSAL, A. et al. Infertility and Surrogacy First Mentioned on a 4000year-old Assyrian Clay Tablet of Marriage Contract in Turkey. Gynecological Endocrinology. 2018, Vol. 34,Iss. 1. DOLEŽAL, A. Konstrukce identity v právním diskursu. Dvojí pojetí bytí. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2013, Vol. 3, No. 1, s. [5] HENDRIKS, S. - PEERAER, K. - BOS, H. - REPPING, S. et al. The Importance of Genetic Parenthood for Infertile Men and Women. Human Reproduction. 2017, Vol. 32, Iss. 10, s. [6] RAPOSO, V. L. Wrongful Genetic Connection: Neither Blood of My Blood, nor Flesh of My Flesh. Medicine, Health Care and Philosophy. 2020, Vol. 23, 2, s.

The Stanford Encyclopedia of Philosophy [online]. Spring 2018 edition. [8] BRINSDEN, P. R. Gestational Surrogacy. Human Reproduction Update. 2003, Vol. 9, Iss. 5, s. [9] KLESSE, C. Polyamorous Parenting: Stigma, Social Regulation, and Queer Bonds of Resistance. Sociological Research Online. 2018, Vol. 24, No. 4, s. 625-643, SHEFF, E. Polyamorous Families, Same-Sex Marriage, and the Slippery Slope. Journal of Contemporary Ethnography. 2011, Vol. 40, Iss. 5, s. [10] SHENFIELD, F. - PENNINGS, G. - COHEN, J. - DEVROEY, P. et al. Surrogacy. Human Reproduction. 2005, Vol. 20, Iss. 10, s.

V textu je užíván termín náhradní mateřství namísto surogace. Náhradní mateřství (jeho částečná či genetická forma) je nejstarší známá reprodukční technika. Zdokumentované případy lze nalézt ve Starém zákoně, starých indických a japonských textech. Matka gestační je žena, která dítě porodila. Toto tvrzení vychází z křesťanského dualismu duše a těla rozpracovaného ve filosofii osvícenství především Reném Descartem, který je hluboce vrytý do západní kultury a medicíny, a to i prostřednictvím kodexů, které v té době vznikaly a které setrvaly do dnešní doby.

Matka genetická je žena, jejíž vajíčko je oplodněno. Zvýšené vnímání genetické příbuznosti je akcentované společenskou změnou a pokrokem v technikách léčení neplodnosti. Matka sociální je žena, jejímž úmyslem je mít a vychovávat dítě. Pro intencionalisty je rodičovství primárně vztahem morálním, až sekundárně biologickým. Za počátek rodičovských práv považují okamžik vzniku úmyslu mít a vychovávat dítě. Tento princip je zakořeněn do institutu adopce.

1. Náhradní mateřství slouží jak jednotlivcům, tak párům heterosexuálním i párům homosexuálním.
2. U plného náhradního mateřství nemá náhradní matka s dítětem žádnou genetickou příbuznost.
3. Rozdíl mezi altruistickým a komerčním náhradním mateřstvím se odvíjí od odměny.
4. Náhradní mateřství je ART sui generis a otevírá etické otázky o nutnosti využití další ženy pro početí a odnošení.

Z nezúčastněného hlediska není mezi „genetickým“ a „negenetickým rodičovstvím“ žádný rozdíl a i nejhlubší touha mít geneticky příbuzné dítě může být uspokojena adopcí, ale autonomie vyžaduje možnosti počít geneticky příbuzné dítě.

Empirické studie ukazují, že lidé v drtivé většině upřednostňují genetické příbuzenské vazby. Pokračuje etická debata o tom, jak vyvažovat autonomii, dobro druhých a společenské důsledky. Debata zahrnuje aspekty autonomie ženy, spravedlnosti, bezpečnosti a sociálních rozdílů.

tags: #manzelstvi #s #tehotnou #zenou