Málokterá herečka by zvládla roli Alžběty Pomořanské v muzikálu Noc na Karlštejně ztvárnit tak dokonale jako Petra Králová.
Nechybí jí mimořádný půvab, herecký talent a v neposlední řadě velké pěvecké nadání.
Tyto tři dary jí vynesly v Městském divadle Zlín i ve filmu celou řadu krásných rolí.
V aktuální sezóně se mimo jiné s grácií zhostila náročné role Jenny v Žebrácké opeře, výstřední Italku Carmen představuje v inscenaci Pan Kaplan má třídu rád a coby princezna okouzluje malé diváky ve Sněhové královně.
Všichni naši mimozlínští hosté jsou vždy nadšeni a překvapeni ze zlínského typu bydlení, z baťovských cihlových domků a všech těch zelených plotů.
Takže asi k nám na zahrádku.
Protože jej přirozeně obklopuje moc hezká příroda, nechám se vždy příjemně překvapovat jejími barvami.
Zvlášť teď na podzim. Listopad kolem řeky je magický…
Výhledy z Burešova či z 21. budovy mají atmosféru.
Vzhledem k tomu, že se můj život nejvíc točí kolem mé rodiny, a za to jsem moc ráda, tak jsou to naše společné chvíle.
Vyjížďky s dětmi na kole, koloběžce či bruslích po všech zdejších stezkách, bruslení na Dřevnici…
Užívání si atmosféry vánočních trhů či filmového festivalu, procházky do Zušky, proniknutí do světa malých fotbalistů a skautů, sbírání hub v přilehlých lesích…
Ty úplně obyčejné činnosti se Zlínem spojené se mi jeví jako ty nejpodstatnější.
Za těch dvacet let, co zde žiji, se Zlín neskutečně proměnil.
Je radost sledovat tyto změny.
Změn k lepšímu však není nikdy dost.
Chybí mi tu stále ten správný obchvat a v centru čistý vzduch.
Sním o tom, že jednou bude centrum Zlína bez kamionů, výfukového a zvukového smogu, bez ranní zácpy.
Jen hromadná doprava, parky, lidé, zahrádky, hřiště, děti…
To by Zlínu slušelo.
Velikost hlediště našeho divadla a jeho akustiku…
Ale to možné není.
Beru to ale optimisticky.
Když se směje či dojímá nebo tleská 600 lidí, má to zase energii a sílu, kterou jsem v jiných divadlech nezažila…
Náštěstí máme ve Zlíně neobyčejně vnímavé a vřelé publikum.
Když jsou kolem Vás Ti praví lidé, rodina, kamarádi, je dobře všude.
Jestli se dá nazvat Městské divadlo či Kongresové centrum „podnikem“, tak jsou mé oblíbené…
Samozřejmě rádi zajdeme do našeho divadelního klubu, tedy Dílny, ale já tomu pořád říkám „klub“.
Po cestě domů máme například milou „Šopu“ s výbornými muzikanty a pivem nebo krásnou restauraci na hotelu „Baltaci“ se skvělou gastronomií či nehasnoucí „Plamínek“ s pianem a krbem.
Je z čeho vybírat.
Teď, když máme děti, utíkáme ale po představení domů a těšíme se na vychlazenou Plzíňku v pyžamu na gauči.

Narodila se prvního září 1919 v Praze jako Vlasta Schönová, k vůli nacistům si musela změnit příjmení na Šanová, přátelé jí říkali Váva, v Izraeli přijala jméno Nava Shan, po sňatku se jmenovala Herrmannová.
Prožila bohatý a rozmanitý život; byla silnou osobností a překážky a utrpení překonávala s velkou energií a odhodláním.
Od mala si přála být herečkou, stejně jako byla její matka Magda.
Už jako dítě vystupovala ve Vinohradském divadle, při studiu na gymnáziu roku 1937 začala spolupracovat s avantgardním Divadelním kolektivem mladých, soustředěným kolem Pavla Tigrida.
Ještě po okupaci spoluzaložila divadlo poezie D 99 (v představeních souboru hrál mj. Jiří Orten, režii měl Gustav Schorsch), pro které nastudovala jednu ze svých životních rolí, monodrama Lidský hlas od Jeana Cocteaua.
V červenci 1942 byla celá rodina deportována do Terezína.
O víc než padesát let později napsala V. Schönová ve svých vzpomínkách, Chtěla jsem být herečkou, o prvních pocitech v ghettu.
Po svém příchodu do Terezína jsem se hned pokoušela uskutečnit recitační večer, zahrát monodrama.
To z naléhavého pocitu: nesmím přestat hrát divadlo.
Nevzdala se. Začala vystupovat sama, sama si monodramata připravovala a cestovala se všemi rekvizitami po vesnicích a osadách.
Po několika letech kočování zakotvila v 60. letech.
Sžívání s novým prostředím pro ni jistě nebylo jednoduché, neuměla jazyk, dlouhá léta dojížděla z představení za dcerou do kibucu.
V knize však nenalezneme slovo lítosti nebo nářku.
Popisuje, jakou radost jí přineslo úspěšně provedené představení v kibucu: Když jsem přišla do Izraele, chtěla jsem poznat opravdové Židy.
A díky nim jsem se stala opravdovou Izraelkou, a možná i víc Židovkou.
Roku 1956 dostala z divadla výpověď a vzápětí ztratila i bydliště.
Nevzdala se. Začala vystupovat sama, sama si monodramata připravovala a cestovala se všemi rekvizitami po vesnicích a osadách.
Židovská tragédie, vyhnání nás všech do koncentračních táborů, se zmenšila na tragédii osobní: Němci mi zakázali hrát. Němci mi vzali divadlo.
V ghettu hrála Lidský hlas, recitovala francouzskou poezii v překladu Karla Čapka a Máchův Máj, režírovala Wolkerovu hru Hrob a pro děti loutkové představení a Karafiátovy Broučky.
Tři roky po válce odjela ilegálně do Izraele. Divadlo v Československu a divadlo v Izraeli byly dva odlišné světy.
Nava Shan se pokusila uspět v divadle Habima, ale neuměla se přizpůsobit jeho tehdy velmi kolektivnímu duchu.
Nicméně i zde dostala krásné role, které - dle nadšených reakcí kritiky - výborně zahrála.
Současně vychovávala v kibucu svou malou dcerku. Rok: 1956; výpověď z divadla a ztráta bydliště.
Začala vystupovat sama, sama si monodramata připravovala a cestovala se všemi rekvizitami po vesnicích a osadách.

V knize však nenalezneme slovo lítosti nebo nářku. A proto se stala inspirací pro mnoho dalších generací hereček a umělkyň.
Naposled se mluví o tom, jak se neblahé covidové období podepsalo na dětech a jejich psychice, ale kniha Mileny Králové nabízí konkrétní rady a zkušenosti.
Její kniha Děti nového milénia vyšla v edici Knihovnička Meduňky jako 45. svazek a popisuje živý svět výchovy a vzdělávání.