Se svatou Lucií je nesmazatelně spojeno lidové moudro „Svatá Lucie noci upije“. Co ve skutečnosti znamená a jaké další významy tento svátek má?
Svatá Lucie je výrazně svázána s vánočními oslavami a výrazně ovlivnila životy žen a dětí. Samotné rčení o upité noci má původ až ve středověku, a to z období před 16. stoletím, kdy byl používán juliánský kalendář a 13. prosinec byl dnem zimního slunovratu. S přechodem na přesnější gregoriánský kalendář se toto datum o několik dní posunulo. To ale neznamená, že by prodlužování noci pro svatou Lucii již neplatilo.
Klíčové je totiž srovnání rovnoměrnosti rotace Země a jejího nerovnoměrného pohybu na oběžné dráze kolem Slunce. Jak jednoduše uvádí Richard Kotrba v Krkonošském deníku: „Zemská osa se během podzimu odklání svojí severní částí od Slunce, což u nás působí, že Slunce zapadá stále dříve a dříve a vychází čím dál později - světlá část dne se zkracuje.“
Tento jev je od Luciina svátku postupně natolik patrný, že se pro něj vžila ona první část lidového moudra o upíjení noci. Proč je Ježíš všude zobrazován jako běloch? Lucie byla před křesťanským pojetím vnímána mnohem lépe než po něm, za což může církevní démonizování a spojení s germánskou Perchtou. Ta byla totiž církevními hodnostáři vnímána pohansky, což nebylo akceptovatelné.
Než ji křesťané změnili, byla Lucie zobrazována jako bíle oděná dívka s bylinnou korunou a prutem. V Dolním Rakousku se například měla v předvečer svátku scházet s dětmi a děvečkami ke společné modlitbě. Svou roli zde hrál i církví nenáviděný pentagram, který je spojen se satanismem, což bylo pro církev logicky neakceptovatelné, a tak Luciinu tvář výrazně změnila.
Podle záznamů Jakuba Jana Ryby z 19. století Lucka děti trestala a její zahalená tvář a bílé šaty naháněly hrůzu. Dětem měla světice dokonce hrozit rozřezáním břicha, pokud se během adventu nebudou postit. Záznamy napříč lokalitami se různí. Čtěte také: Svatojakubská pouť využívá jeden podivný symbol.
Vyobrazení svaté Lucie se různí podle lokálních zvyků a tradic. Zatímco někde byly zvykem procházky mladých slečen po okolí, jinde strašila hrbatá žena schovaná za děsivou maskou, jež v ruce třímala vařečku na bití dětí. Dnes je svatá Lucie spojena hlavně s domácími pracemi a jejich zákazem. To vychází z tradice, kdy bylo ženám a dívkám 13. prosince zakazováno vykonávat jakoukoli domácí činnost. Po vsi chodily ženy převlečené za Lucii a pokud přistihly sousedku při fyzické aktivitě, byla zlomyslně trestána rozfoukáním peří či vymotáním zapředených nití.
Přesto je na některých místech Lucie spojována i s autorstvím tradice předvánočního úklidu. I v tomto případě hrozily tresty, jen tentokrát za nalezení nečistot. V případě kontroly úklidu pobaví tradice z jižních Čech, kdy Lucie obcházely domácnosti, kde předváděly soukromé představení v podobě starosti o děti, mydlení podlahy či popohánění potomků k modlení.
Samotná legenda o svaté Lucii nicméně není nic příjemného. Datuje se až do 3. století na Sicílii a Lucie se podle ní měla oddat panenskému životu. To se však nelíbilo jejím nápadníkům. Ti byli tak dotěrní, že děvče donutili k vypíchnutí očí, čímž se snažila jednoho z nich definitivně zbavit. Zklamaný pohanský muž ji následně udal jako křesťanku, což znamenalo odsouzení k obětování pohanským bohům. Dívka rozhodnutí soudce odmítla, za což si měla vysloužit odvedení do nevěstince.
Rituály, zvyky a obyčeje stmelují společnost. Lidem dodávají pocit jistoty a bezpečí. Pohanské rituály v našich zemích přežily husity i katolíky, některé z nich dokonce dále přežívají moderní době navzdory.
Dodržujete některé tradice spojené s narozením dítěte?
Rituály spojené s narozením dítěte v Čechách a na Moravě věnovala ve své vědecké práci Šárka Mühlböcková. Rituální chování začínalo už u samotného pojmenování těhotné ženy. Ta tak například na Valašsku chodila s velkým životem, na Hané byla samodruhá, na Olomoucku naplněna Duchem svatým a v Praze se ženě nasolil bůček. Samotné těhotenství se potom vleklo ve víru zákazů, příkazů a varování. Těhotná se například nesměla koukat do ohně ani na bouřku. Zakázané bylo také hledět na ošklivé věci nebo setkat se se zlým pohledem.
Ne všude však naštěstí šlo jen o zákazy. Například na Valašsku se těhotné ženě nesmělo odepřít žádné chuti, mohla si dokonce utrhnout dozrávající hrozen. Dodnes přežívá také milý zvyk věštění pohlaví dítěte pomocí prstenu zavěšeného na provázku. Zacházení s novorozencem mělo svůj význam. Dítě po porodu oblékala porodní bába. Musela si přitom dát dobrý pozor, aby omylem nevložila levou ruku do pravého rukávku. Dítě by totiž mohlo být levákem. Do vaničky k prvnímu koupání se pro štěstí vkládaly mince. Po porodu se také prostíral stůl pro Sudičky, které si tak lidé snažili naklonit, aby dítěti upletli dobrý osud.
Některé rituály se týkaly i samotných tatínků. „Mezi nejstarší obyčeje patří švihnutí dítěte višňovou větvičkou, jenž prováděl otec s příkazem, aby se dítě netoulalo, poslouchalo a bylo dobrým hospodářem. Toto bylo zvykem na Moravě. Podobný obyčej byl na Hořicku, tam plácli dítě ihned po narození po zadečku, aby bylo hodné a poslušné,“ popisuje Mühlböcková. Aby miminko bylo ochráněno a zajistily se mu dobré vlastnosti, pokládalo se pod stůl. Dítě se také nesmělo překročit, jinak by nevyrostlo a aby bylo oblíbené, pomazávalo se medem.
Pověry, které přežívají dodnes. Datum publikace: 30. 03. Dny, které prožíváme, jsou nejen významným křesťanským svátkem, ale rovněž časem, kdy naši pohanští předkové vítali jaro, symbolizující zrod nového života. Narození dítěte je považováno za nejnáročnější období v životě ženy. Už od starověku si jej ženy snažily ulehčit. Co všechno se tehdy vědělo o porodu a jak lékaři přistupovali k šestinedělí a kojení? Porody byly odjakživa spojovány s celou řadou rituálů, které zajišťovaly bezpečí matky i dítěte. Ačkoli bylo starověké lékařství na docela vyspělé úrovni, svou významnou roli hrála magie a pověry, které šly ruku v ruce s postupy lékařů.
A jako ochranu pro donošení zdravého plodu a bezproblémový porod v termínu nosily ženy u sebe celou řadu různých amuletů. Patřily sem třeba tyto specialitky: popel z posvátného ptáka ibise, baziliščí oko, první vlasy ustřižené dítěti, kaménky ze stromů nebo močové kaménky. Zajímavostí byl takzvaný orličí kámen, který se používal v magické praxi. Jeho prvotní schopností bylo zabránit potratu a dopomoci ke snadnému porodu. Rovněž se doporučovalo nemít na těle žádný uzel, ať už se to týkalo oblečení, nebo třeba uzlu ve vlasech.

V Talmudu se píše, že kvůli dítěti narozenému v osmém měsíci nesmí být znesvěcena sobota, ale kvůli sedmiměsíčnímu ano, protože je zde šance na jeho přežití. Židé totiž o šabatu dodržují zákaz 39 činností, mezi něž patří také rozvazování a zavazování uzlů a přenášení věcí z jednoho prostoru do jiného. Znamená to tedy, že je povoleno přeříznout pupeční šňůru a odnést dítě z místa na místo. Rituální pohřbívání placenty bylo známo už od starověku. Například v Číně se na ni napsala jména obou rodičů, pokud dítě zemřelo, bylo pochováno spolu s ní.
Další možností bylo rozdělení plodového koláče na dvanáct částí a pohřbení spolu s rýží, penězi a dalšími symboly, které představovaly hojnost, bohatství a podobně. Placenta se také často zakopávala pod práh, kde chránila rodinu proti zlým duchům. Na Islandu se nesměla spálit, ale rituálně pohřbít, aby člověk získal svůj stín v podobě zvířete, které mělo odpovídající vlastnosti, což bylo nesmírně důležité. Žena v šestinedělí byla pochopitelně v mnoha kulturách stejně jako během menstruace považována za nečistou a bylo třeba ji nějakým způsobem izolovat od okolní společnosti. Nedělky pobývaly ve speciálně zařízených domech, a to obvykle po čtyřicet až padesát dní.
O ženě, která nedávno porodila, se říkávalo, že „přišla do koutu“ nebo „do nedělí“, „že se rozvalila“ nebo že se „v domě svalil komín“. Přenášení plodu i příliš dlouhý a těžký porod v minulosti stejně jako dnes ohrožovaly matku i dítě, a tak se k jeho uspíšení a usnadnění používaly nejrůznější prostředky. Vedle tradic ověřených postupů, jako byla teplá koupel, pití bylinných odvarů, hnětení křížových kostí nebo natřásání rodičky, to byly i magické praktiky.

Otevřete všechny zámky. Někdy šlo o úkony z dnešního pohledu nevhodné, jako pití většího množství kořalky nebo čichání ke smrdutým věcem. Podkuřování a napařování nastávající matky souviselo s vírou v očistnou moc ohně, kouře a vody. Magický rozměr mělo i rozvazování všech uzlů a tkanic na oděvu rodičky, rozplétání vlasů a otvírání zámků u všech dveří a skříní v domě.
Péro supové. Příkladem magické praktiky jistě pohanského původu jsou takzvané porodní opasky. Souvisely s talismany a amulety, jimž byla od pradávna přičítána ochranná moc. Uplatnění pásků a úvazů v porodnictví dokládají záznamy staročeských lékařských rukopisů: „Péro supové když bude uvázáno k levej nôze tej ženě, kteráž jest s těžkým životem, lehce dietě porodí; ale jakž by dietě rychle vyšlo, ihned to péro odvaž, ať ženě střeva nevylezú!“
Svaté obrázky. Všeobecně rozšířené bylo zavěšování svatých obrázků nad porodní lože, zejména Panna Marie, nejmocnější ochránkyně rodiček. Vedle ní se vzývala i sv. Anna nebo sv. Markéta. Křesťanské modlitby se při porodu přidávaly k zaříkávání. Rodičce udělala babka kříž na čelo, třikrát obešla postel a říkala: „Já bába po Bohu, pomohu, co mohu, co nemohu, ponechám Pánu Bohu.“
Zeliny. Při porodu obyčejně byla jen bába, lékař byl volán jen v nejnutnějších případech. Františka Čéšková, působící od roku 1875 v okolí Rusavy, před porodem ženě uvařila „zeliny“: mateřídoušku, koní nať, slunečko, kozí bradu a tuřín s drobnými zbytky sena a žitnými otrubami. Vše vylila do škopku a nad ním se žena napařovala. Potom se do výluhu posadila. Bolesti u rodičky se „neměly tišit, naopak búřiť“, aby porod pokračoval.
Obtúliť děťátko. Po příchodu dítěte na svět bylo prvním úkolem babky zavázat pupeční šňůru. Dítě vykoupala v neckách a zavinula do konopného hadru a teprve poté do peřinky. Matka si zavdala kořalku a popíjela bylinný čaj. Po očistě se kolem břicha stáhla šatkou nebo plachtou a zůstala v klidu ležet. Nesměla aspoň tři hodiny spát, aby nevykrvácela. Když bylo dítě v pořádku, dalo se matce „obtúliť“, a když byl otec doma, také jemu.
Pak se děcku dala cukrová voda a uložilo se vedle maminky. Černobýl v červeném víně. Po porodu bylo povinností báby zkontrolovat celistvost placenty. K jejímu vypuzení radila ženě silně kašlat nebo foukat do láhve. Často pomohl odvar slezu, teplá pálenka nebo černobýl vařený v červeném víně. Placenta byla považována za léčivý prostředek proti bradavicím a lupénce. Ženy a dívky ji používaly i jako krášlící prostředek. Práškem z placenty léčily lišej, psotník, padoucnici i tanec sv. Víta. Zakopávala se do hnoje či na zahradu pod stromy, aby dobře rodily, nebo se spálila, což mělo chránit dům před neštěstím.

Proti malým čarodějnicím. Bezprostředně po porodu bylo třeba provést další úkony, z nichž mnohé měly z dnešního pohledu iracionální a nehygienický charakter. Obecně rozšířený byl zvyk porodní babky dýchnout dítěti do úst, aby brzy mluvilo. Obvyklé bylo také odstraňování zoubků, s nimiž přišel novorozenec na svět, zvlášť děvčeti, aby se nestalo čarodějnicí. Na Podblanicku byla novorozeňátka zasypávána prachem ze zpuchřelých trámů, na Skutečsku dávali děťátku na hlavičku klůcky namočené v kořalce, aby se kosti lépe sesadily.
Birth process begins- Precious moments of Child inside the womb (3D Animation)
Zdroj: Alexandra Navrátilová: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. V červnu 2022 mě čekala moje vlastní svatba, a protože mě baví zvyky a tradice, ráda hledám jejich význam, zaměřila jsem se i na ty zvyky a tradice spojené se svatbou. Během celého léta jsem každé pondělí přidávala příspěvek o jednotlivém svatebním zvyku nebo tradici. A protože by byla škoda, aby tyto příspěvky zapadly, přidávám je ještě hromadně do tohoto článku.
Dříve se mělo za to, že po svatbě žena otěhotní. Porod by tak připadal na zimní měsíce, kdy by bylo pro matku i dítě náročnější přežití. Říká se, že to přináší smůlu. Tato svatební tradice pochází ještě z dob, kdy byly domluvené sňatky. I když v dnešní době útěk (možná) nehrozí, líbí se mi, že ženich uvidí nevěstu ve svatebních šatech až u oltáře. Slyšela jsem, že je někde naopak zvykem, že se budoucí novomanželé ještě před obřadem fotí, aby byl účes a líčení nejzachovalejší.
je běžnou součástí svatebních šatů. Podobně jako s tradicí, že ženich nemá vidět nevěstu před svatbou, i závoj plnil tajemný účel v dobách domluvených sňatků. A poslední zajímavost: V dřívějších dobách měl svatební závoj i druhou, pozdější funkci - rubáš do rakve. Měl být tedy pevný a dlouhý tak, aby se do něj dalo zabalit tělo.
Hlavní symbolika svatebního dortu je, že by se měli novomanželé ve společném životě umět dělit. Pověra říká, že ten, kro má ruku nahoře, bude zároveň i hlavou rodiny. První kousek má dát ženich nevěstě, druhý nevěsta ženichovi. Někde je zvykem péct více menších svatebních dortů - jeden dá nevěsta mamince ženicha (poděkování za syna), druhý ženich mamince nevěsty (poděkování za dceru).

A proč se snubní prsten navléká na prsteníček levé ruky? Jaký kov jste pro prstýnky zvolili? A nosíte je stále? My zvolili žluté zlato s jemnou matnou rýhou. zdobí snad každou nevěstu. Věděli jste, že svatební kytici měly nevěsty už ve středověku? Ta teda nebyla profesionálně uvázaná, jako je tomu dnes. Já jsem svoji kytici neházela, ale vyvazovala. Podle počtu slečen jsem na kytici uvázala min. 3 m dlouhé stuhy, kytici dala nad hlavu a holky na rytmickou hudbu chodily dokola. Já se zavřenýma očima stuhy odstřihávala. Trvalo to tak déle, než samotné hození kytice a moc mě to bavilo.
je svatební tradice stará už u pohanských dob. Dva střípky by si měli novomanželé schovat, aby jim štěstí neuteklo. Jak už to bývá, tradice a zvyky se kraj od kraje mohou lišit. Znáte uvedenou tradici jinak nebo bych měla zmínit další? Napište mi to prosím do komentáře. Svatební zvyky a tradice mají velmi dlouhou tradici a nejsou jen lidové pohádky. Každý zvyk a tradice má svůj vlastní význam a smysl. Neboť svatba je spojení nejen dvou lidí, ale také jejich rodů a v nově vzniklé rodině je pokračování předchozích generací.
Zvyky a tradice vázající se ke svatbě, zásnubám a námluvám pocházejí již z doby před narozením Krista, tedy před naším letopočtem, a vyskytují se v každé zemi zcela specificky. Tradice i zvyky byly a jsou děděny z generace na generaci a dnes jich je většina zapomenuta. Ty zvyky a tradice, které přetrvaly, Vám tady připomeneme. Loučení se svobodou bylo v dřívějších dobách výsadou ženicha. Ženich si sezval své kamarády a příbuzenstvo z řad mužů v předvečer svatby. Při popíjení zdobili svatební májku a připravovali výzdobu na samotnou svatbu. Dnes mohou slavit rozlučku se svobodou i nevěsty, které pozvou družičky a kamarádky, které večírek zorganizují.
Jsou malé koláčky, které se většinou dávají do malých papírových košíčků a rozdávají se příbuzným a přátelům 14 dní před svatbou jako pozvánka na svatbu společně se svatebním oznámením. Koláčky mají mít různé náplně, aby bylo vidět, že nevěsta pochází z majetné rodiny. Říká se, že nevěsta by se měla vyhnout jejich pečení, jinak bude mít uplakané děti. Říká se, že nevěsta by měla na sobě v den svatby mít něco nového, něco starého, něco vypůjčeného. Krásným zvykem, avšak dnes již zcela vynechávaným zvykem, je poděkování rodičům. A za co vlastně poděkovat? Třeba za lásku a péči, se kterou Vás vychovali. A jak můžete poděkovat jinak než slovem? Třeba společným symbolickým předáním dortu rodičům ve svatební den. Toto je dort určený jen rodičům.
Ženich kromě svatební kytice pro svou nastávající nezapomene i na květiny pro obě maminky. Proč nevěsty nosí závoj? Závoj nevěsty býval symbolem její neposkvrněnosti, proto se závoj z obličeje nevěsty snímá až na úplném konci svatebního obřadu. Dříve lidé také věřili, že do těla člověka pronikají zlé síly nosem člověka. Proto nevěstu před těmito zlými silami chránil závoj.

V některých krajích se traduje, že na konci svatebního dne nevěsta se zavázanýma očima nasazuje svobodným dívkám svůj závoj. A co říkají lidové pranostiky na počasí o svatebním dni? Jedna říká, že pokud ve svatební den prší, pak novomanželům prší štěstí. Pokud je horko, hosté házejí na novomanžele rýži nebo květy, které jim rovněž má zajistit nejen štěstí, ale i hojnost a plodnost. A znamená, pokud je zima? Vůbec nic, jen se rychle schovat do tepla a požádat fotografa, aby Vám z fotek vyretušoval husí kůži nebo fialové rty, jako se to stalo mně, když 11. června 2005 bylo 11oC.
Dříve pohanský zvyk, měl přinést páru hojnost. Po obřadu pak před kostelem, úřadem nebo na jiném místě, kde budete mít svatbu, čekají přátelé a známí, aby ženichovi přivázali k noze železnou kouli nebo natáhli před novomanželé lano. Ženich se ze svých hříchů mládí musí vyplatit a nebo musí ukázat svůj um a tupou pilkou na železo zámek přepilovat. Jeho novomanželka mu má být oporou a podporovat jej. Při opouštění kostela, úřadu nebo místa, kde se konal svatební obřad, vytvoří svatební hosté tak zvaný špalír. Čerství novomanželé špalírem procházejí. Dříve to bývalo tak, že se jim svatební hosté snažili všemožně nenásilně zabránit v projití špalírem.
Tradice v podobě zametání střepů z rozbitého talíře bývá první, kterou manželům nachystá personál restaurace nebo místa, kde mají svatební hostinu. Společné zametání střepů je pro ženicha a nevěstu symbolickým úkolem. Zvyk házení svatební kytice za hlavu známe především z filmů. Dnešní nevěsty jej však příliš nedodržují, protože si chtějí svou svatební kytici užít a třeba si ji i usušit. Význam toho zvyku spočívá v tom, že se ze svobodných dívek opět vybere ta další, která se bude vdávat. A která to bude? Náš tip: Nechte si od svého floristy či floristky udělat malou kopii své svatební kytice a tu můžete hodit svobodným dívkám.
Vypuštění páru bílých holubů se stalo v poslední době součástí svatebního programu a mnohdy je pár holubů v ozdobné klícce i svatebním darem. Páry holubů spolu zůstávají po celý život, dokud jeden z páru neuhyne. Proto jsou bílí holubi symbolem věčné čisté lásky a věrnosti. Proslov před svatební hostinou by měl pronést otec nevěsty. Zcela jistě budete znát také rozkrajování svatebního dortu. Novomanželé mají opět společnou rukou krájet a poté společně rozdávat dort. Symbolika toho zvyku je podobná jako u společného úklidu porcelánových střepů - tedy v tom, že si mají v manželství pomáhat.
Další svatební tradicí je přenesení nevěsty ženichem přes práh jejich domova. Symbolizuje to začátek nového života v manželství. Únos nevěsty symbolizuje dívčino odloučení od rodičů. Přátelé novomanželů unesou nevěstu. Ženich ji hledá a když ji najde, musí za svou manželku zaplatit výkupné. Je to jedna z oblíbených, ale zároveň velmi diskutovaných tradic. A proč vlastně? Proto případný únos nevěsty doporučujeme pečlivě naplánovat a také jen neprodlužovat na víc než 1 hodinu. Argumentem proti únosu také bývá to, aby účastníci svatby nejezdili autem pod vlivem alkoholu. Bohužel se občas také stane nehoda.
Každý svatební host dostane do klopy tzv. Někdo se převlékne za nevěstu a snaží se přebrat pravé nevěstě ženicha před svatbou. Kamarádi ženicha natáhnou před východem z obřadní síně silný provaz, na kterém budou navěšené různé ozdoby, například vypité láhve. Novomanželé mohou pokračovat v cestě, až v momentě, kdy se ženich vykoupí. Za léta v poradně pro těhotné jsem si všimla jedné věci, která se opakuje skoro u každé ženy ve čtvrtém měsíci. Ten okamžik, kdy se ráno postaví před zrcadlo a poprvé uvidí, že už to fakt není jen nadýmání. Bříško je tu. A s ním obvykle i smršť otázek, které mi pak na poradně kladete.
Ve 4. měsíci těhotenství, tedy zhruba kolem 16. týdne, je u většiny žen bříško už opravdu viditelné. Ale to, jak vypadá, se může lišit doslova o dvě konfekční velikosti, aniž by s tím cokoli nebylo v pořádku. Velikost bříška v tomto období prostě není spolehlivý ukazatel toho, jak roste vaše miminko. To, co vidíte před zrcadlem, je výsledek tělesné konstituce, parity (kolikáté je to těhotenství), pevnosti břišních svalů a polohy plodu. A to je první věc, kterou svým klientkám říkám.
Co se ve 4. měsíci děje s dělohou. Před otěhotněním má děloha velikost zhruba menšího pomeranče a sedí hluboko v pánvi. Kolem 12. týdne už dosáhne velikosti grapefruitu a začíná pomalu stoupat nad sponu stydkou. Právě ve 4. měsíci nastává ta změna, kterou na sobě poprvé vidíte. Děloha vystupuje nad pánev a tlačí dopředu na břišní stěnu. V 16. týdnu sedí horní okraj dělohy, takzvaný fundus, přibližně v polovině vzdálenosti mezi sponou stydkou a pupkem. To je čistě anatomický důvod, proč najednou kalhoty nejdou zapnout. Není to tukem ani jídlem, je to dělohou, která už nemá kam jinam.
V tomto období ještě fundus klinicky neměříme. Standardní měření výšky děložního fundu krejčovským metrem se začíná provádět až od 20. týdne, kdy se hodnota v centimetrech začne shodovat s počtem týdnů těhotenství, s tolerancí dvou centimetrů na každou stranu. Proč mají vícerodičky bříško větší a dříve? Tohle je věc, kterou skoro vždy řeším u žen, které jdou do druhého nebo třetího těhotenství. Většina je překvapená, jak rychle jim tentokrát začalo \"růst\". U prvorodiček bývá bříško ve 4. měsíci menší a pevnější. Břišní svaly nikdy předtím nemusely takhle ustoupit, drží tělo v původním tonu. U vícerodiček (žen, které už rodily) je situace jiná. Břišní stěna, vazivo i samotná děloha jsou už jednou protažené, takže rostoucí dělohu \"pouští\" rychleji a ven. Není výjimkou, že druhorodička začne ukazovat o dva nebo tři týdny dřív než ve svém prvním těhotenství.
Zajímavá není ani tak velikost bříška, jako jeho stabilní růst v čase. Pokud vám lékař nebo porodní asistentka říká, že vše roste, jak má, srovnávání s kamarádkou v těhotenském kurzu nemá žádnou cenu. Co všechno na bříšku ve 4. měsíci uvidíte (a ucítíte). Ve čtvrtém měsíci se na těle děje víc než jen \"rostoucí kulatost\". Většina mých klientek mě ve čtvrtém měsíci kontaktuje kvůli některé z následujících změn: tmavá čára na břiše (linea nigra) a napínání kůže; pocit tíhy v podbřišku a citlivost; první pohyby plodu; a další.
Tmavá čára na břiše (linea nigra). Svislá tmavá linka se objevuje obvykle právě v druhém trimestru a je způsobená hormonálně podmíněným zvýšením tvorby melaninu. Není to nic, co by se dalo léčit. Po porodu sama postupně bledne. Napínání kůže. Strie souvisejí především s genetikou, rychlostí přibývání hmotnosti a hormony. To, co můžete dělat smysluplně, je udržovat pokožku hydratovanou a pít dost vody. Přijetí toho, že strie se mohou objevit i přes nejlepší péči, vám ušetří hodně frustrace. Pocit tíhy v podbřišku a citlivost. Projevuje se napínáním vazů a je jednou z nejčastějších potíží. Teď je vhodné vyzkoušet těhotenský šátek. Kdy ucítíte první pohyby. První pohyby plodu se vnímají v rozmezí 14. až 22. týdne těhotenství. Prvorodičky je vnímají typicky až mezi 18. a 20. týdnem. Pokud máte placentu na přední stěně, mohou být pohyby později a méně intenzivní.
První pohyby se popisují jako jemné šimrání, motýlci v břiše, lehké pulsování. Pokud ve 4. měsíci ještě nic necítíte, není to důvod ke starostem. Nejdřív kolem 24. týdne by měly být pohyby zřetelně vnímatelné u všech zdravých těhotenství. Velikost bříška nemusí určovat stav miminka; důležitá je pravidelná kontrola u lékaře. Závěr: čtvrtý měsíc je pro většinu žen psychicky uvolněnější období. Nevolnosti mizí, energie se vrací a pocit skutečnosti těhotenství roste.