Placenta (plodové lůžko) je důležitá součást reprodukčního systému. Vzniká diferenciací z fetálního základu plodových obalů, především z choria. Placentace začíná zahnízděním blastocysty a souvisí s rozvojem choria, chorion frondosum a chorion laeve. Zralá placenta je diskovití orgán o průměru 15-20 cm a tloušťce 2-3 cm, váží cca 500 gramů a je diskoidálního tvaru.
Struktura a rozdělení placenty
Na placentě rozlišujeme placentární ploténku (chorion), choriové klky a bazální ploténku. Mezi oběma ploténkami se rozkládá placentární labyrint, kde cirkuluje mateřská krev. Choriové klky vyčnívají z chorionu a jsou kryté syncytiotrofoblastem; jejich povrch prorůstá do intervilózního prostoru, kde se krev matky omývá klky. K výměně dýchacích plynů a metabolických produktů dochází mezi intervilózními prostory a kapilárami klků.
Placenta se vyvíjí z fetálního základu plodových obalů a amnion a chorion vznikají časně, v průběhu diferenciace blastocysty. Chorion vybíhá na povrchu v mnoha klkech tvořících choriové klky. Na povrchu klků je přítomen cytotrofoblast, který zprostředkovává kontaktní plochu s materální krví. Krev z hloubi spiralovitých arterií se vylévá do prostoru a omývá choriové klky; postupně se tlak snižuje a krev stéká zpět do endometria.
Embryologie a vývoj trofoblastu
Embryologicky začíná vývoj placenty již u blastocysty. Cytotrofoblast se diferencuje do primárních choriových klků, z nichž se vyvíjejí sekundární a následně terciární klky díky invazi extraembryonálního mezenchymu. V průběhu 3.-4. týdne probíhá propojení kruhu klků s embryem; cílem je spojit krevní oběhy plodu a matky prostřednictvím placenty, aniž by došlo k jejich smísení.
Později, v 3.-4. měsíci, dochází k rozvoji úponových klků (korespondujících s kotyledony) a k tvorbě placentárních sept, které vytvářejí kotyledony. Decidua basalis umožňuje přechod krevního tlaku a výměnu živin; decidua capsularis se redukuje a choriové klky se nadále diferencují v plodin placentárních struktur.
Funkce placenty
Placenta zajišťuje výměnu dýchacích plynů a metabolických produktů mezi krví matky a plodu; krev matky nepřechází přímo do krevního oběhu plodu, ale prostřednictvím placentární bariéry dochází k výměně O2, CO2, živin a odpadních látek. Endokrinní funkcí placenty je produkce hormonů, zejména progesteronu a estrogů, které zajišťují udržení těhotenství a připravují tělo na porod. Placentární laktogen (HPL) stimuluje metabolismus živin i průtok krve placentou a ovlivňuje počet receptorů pro oxytocin v děložní svalovině.
Imunologická bariéra chrání plod před imunitní reakcí matky; placenta zároveň přenáší IgG pro dočasnou imunitu po narození. Díky placentární bariéře není krev matky a plodu trvale smíšena, což je klíčové pro bezpečný vývoj plodu.
Lobární struktura a terminologie
Placenta obsahuje chorion laeve a chorion frondosum; chorion frondosum tvoří choriové klky, které rostou a rozčleňují se po povrchu chorionu. Kotyledony jsou ústřední jednotky placenty, které jsou zásobovány spirálovitými arteriemi a septa deciduálními je rozčleněny. Decidua basalis vytváří placentární septa rozdělující placentu na kotyledony; mezi kotyledony zůstávají intervilózní prostory vyplněné mateřskou krví.
Placenta diskoidalis znamená diskovitý tvar placenta; hemochorialis označuje typ placentárního kontaktu, kdy krev plodu přímo kontaktuje syncytiotrofoblast; tato placenta má velmi efektivní výměnu živin a plynů.
Poruchy uloženia a abnormální vývoj placenty
Poruchy uložení placenty zahrnují placenta accreta (chlípnutí klků do myometria), increta (prolínání do svaloviny) a percreta (průnik do okolních struktur). Nejčastějším řešením je hysterektomie. Placenta praevia (vcestné lůžko) znamená, že placenta zakrývá porodní cestu a ohrožuje fyziologický porod.
Пředčasné odloučení placenty (placenta praevia سمیت) může vést k krvácení, hematomům a riziku pro matku i plod. Dále se u placenty zhoršuje placentární funkce se stárnutím placenty a kolísá její průtok.
Pupečník a vývoj pupeční šňůry
Pupečník je 50 cm dlouhý provazec tvořen rosolovitým vazivem a jednovrstevným amniovým epitelem. Úpon pupečníku bývá poblíž středu placenty (insertio centralis). Dopupeční šňůry vede vena umbilicalis a dvě arteriae umbilicales; krev je prostřednictvím umbilikální žíly a klíčových tepen směrována do plodu. V placentě se nacházejí klky, které skrze mezenchym a endotel zajišťují výměnu mezi krevními oběhy.
Fyziologická pupečníková vibrace a vývoj dýchacích cest jsou podporovány bypassem ductus venosus, který obchází játra a umožňuje okysličenou krev vstoupit do vena cava inferior. V průběhu vývoje se krev plodu stává směsicí, která proudí všemi cévami plodu.
Praktické aspekty a klinické souvislosti
Placenta je dočasný orgán, který po porodu nemizí a bývá vyplavena z děložního traktu. Je endokrinně aktivní, produkuje hormony a hraje klíčovou roli v řízení těhotenství a průběhu porodu. Při užívání léků během těhotenství je třeba brát v úvahu placentární bariéru a potenciální průchod látek k plodu.
Vzdělávací poznámky: fyziologie placenty zahrnuje dynamicé změny permeability pro železo, vápník a IgG zejména ve třetím trimestru, a význam autonomní regulace průtoku krve spolu s hormonálními vlivy na uteroplacentární systém.
Placenta: její vývoj a funkce
Shrnutí klíčových pojmů
- Placenta discoidalis a hemochorialis jako charakteristické rysy the placenty.
- Choriové klky tvoří kontaktní struktury spolu s syncytiotrofoblastem.
- Kotyledony a placentární septa vytvářejí logickou organizaci placenty.
- Placenta accreta, increta a percreta jsou důležité abnormálity vedení při porodu.
- Pupečník propojuje plod s placentou; ductus venosus a bypass játry ovlivňují krevní oběh plodu.