Plejtvák obrovský (lat. Balaenoptera musculus), známý také jako modrá velryba, je největším žijícím živočichem na Zemi a nejtěžším zvířetem, jaké kdy na naší planetě žilo. Jeho impozantní rozměry a jedinečný životní styl fascinují vědce i laiky po celém světě.
Morfologie a velikost
Tento majestátní kytovec běžně dosahuje délky 20 až 27 metrů a hmotnosti 72 až 135 tun, přičemž rekordní váha může dosáhnout až 200 tun. Nejdelší doložený jedinec byl samec s délkou 33,6 metru. Protáhlé a štíhlé tělo plejtváka je pokryté tenkou kůží, která je na hřbetní straně břidlicově šedá a směrem na břicho přechází do bílé barvy. Pod ní se nachází silná vrstva podkožního tuku, která zvíře chrání před chladem. Hřbetní ploutev je dlouhá 20 až 40 cm a najdeme ji posunutou poblíž ocasu, viditelná je tedy jen při potápění zvířete. Prsní ploutve dosahují délky 3 až 4 metry, silná ocasní ploutev slouží k pohybu zvířete.
Hlava plejtváka obrovského je zploštělá a při pohledu ze shora připomíná tvar písmene U. Od tlamy se na jejím vrcholu táhne úzký hřbet, na jehož konci se nachází párové dýchací otvory uzavíratelné svaly. Při výdechu plejtvák vystříkne jeden kolmo postavený gejzír vody do výšky 9 metrů.
Potrava a způsob krmení
Paradoxně, i přes svou obrovskou velikost, se plejtváci obrovští živí těmi nejmenšími mořskými živočichy - drobnými korýši zvanými kril. V tlamě zvířete se po jejím obvodu nachází zhruba 300 jeden metr dlouhých keratinových kostic, které slouží k filtrování potravy z mořské vody. Postupují tak, že do tlamy naberou obrovské množství vody s potravou, za pomocí jazyka a svalů na spodní straně tlamy ji začnou stlačovat. Voda uniká z tlamy skrz kostice, zatímco potrava se na nich zachytí. Jakmile v tlamě nezbývá žádná voda, plejtváci zachycený kril spolknou. Společně s krilem ale omylem polykají i malé rybky, větší korýše a olihně.
Plejtváci obrovští se krmí převážně krilem, který filtrují mohutnými kosticemi vyrůstajícími z horní čelisti. V oblastech s vysokou koncentrací krilu nabírání potravy optimalizují. Energie získaná z jediného nabrání potravy se pohybuje mezi 35 000-1 913 000 kJ, což představuje 7-237× větší množství energie, než je spotřebováno pro nabrání kořisti. Ke konkrétním běžně konzumovaným druhům patří v severním Atlantiku Meganyctiphanes norvegica, v severním Pacifiku Euphausia pacifica a v antarktických vodách Euphausia superba.
Pohyb a potápění
Na krátkou vzdálenost dokáže plejtvák plavat rychlostí až 50 km/h, většinou se ale pohybuje rychlostí 5 až 20 km/h. Při krmení se potápí na 10 minut, ale pod vodou vydrží až 21 minut. Plejtváci obrovští se potápí pro kril typicky do 200 metrů hloubek, avšak mohou se potopit i hlouběji. U poddruhu B. m. brevicauda byl zaznamenán ponor hluboký 506 metrů. Typická délka ponoru je nejčastěji kolem 10 minut, vzácněji přes 20 minut a zcela výjimečně i přes 30 minut.
Životní cyklus a rozmnožování
Plejtváci jsou většinou samotářská zvířata, která netvoří větší skupiny. Společně žijí jen samice se svými mláďaty. Někdy se při svých dlouhých cestách dočasně sdružují s dalším jedincem, kterého potkají a putují společně. O námluvách a páření plejtváků se toho stále ještě moc neví. K páření dochází v teplých vodách subtropů a tropů, kde můžeme v této době pozorovat, jak se plejtváci převalují na hladině, dotýkají se ploutvemi a otírají se o sebe. Při samotném páření jsou zvířata otočena břichy k sobě.
Doba březosti trvá 10 až 12 měsíců. Samice se před narozením mláděte vrací do teplejších vod subtropů a tropů. Mládě se rodí ocasem napřed a matka ho ihned postrkuje hlavou k hladině, aby se nadechlo. Malý plejtvák při narození měří 7 metrů a váží 2,5 tuny. Po šesti měsících dochází k odstavení mláděte, v tuto dobu už měří dvojnásobek své délky při narození. S matkou zůstává další 2 až 3 roky, poté se osamostatňuje. Plejtváci dospívají v 5 až 10 letech, to už měří zhruba 20 až 23 metrů.
Komunikace a smyslové vnímání
Plejtváci se stejně jako další druhy velryb dorozumívají pomocí zvuků, které se ve vodním prostředí velmi dobře šíří. Jejich prostřednictvím mezi sebou komunikují, rozeznávají se navzájem, předávají si informace a vyhledávají potravu. Vytváří zvuky v rozmezí 10 až 40 Hz, jsou tedy částečně slyšitelné i pro člověka. Volání plejtváka obrovského patří k nejhlasitějším zvířecím zvukům: nízkofrekvenční tóny se mohou nést stovky i tisíce kilometrů. Plejtvákovy písně se proměňují v závislosti na místě, chování, sezóně i denní době.
Anatomické zvláštnosti a extrémní rozměry
Díky své velikosti má plejtvák obrovský i mnoho prvenství týkajících se rozměrů různých orgánů. Jazyk plejtváka váží 2,7 tuny, když je v tlamě plně roztažen, je schopen zvednout okolo 90 tun vody s potravou. Paradoxem je, že jeho jícen je tak „úzký“, že by plejtvák nedokázal spolknout širší předmět, než je nafukovací míč. Srdce plejtváka váží 450 kg a je široké 1,8 metru, z něj vycházející aorta má v průměru 23 cm. Plíce jsou schopny pojmout až 5 000 litrů vzduchu, zatímco lidské plíce jen 2 až 2,5 litru. Mozek plejtváka je ale překvapivě malý, váží jen 6,92 kg, což je jen 0,007 % z jeho celkové váhy, u člověka jsou to 2 % váhy.
Nejdelším údem z celé fauny vybavila příroda nepříliš překvapivě toho největšího tvora: plejtvák obrovský běžně dorůstá délky přes 20 metrů a hmotnosti až 150 tun, přičemž jeho penis měří průměrně necelých 250 centimetrů, ale může atakovat i hranici tří metrů. Při obvyklé šířce 36 centimetrů je ovšem poměrně tenký. Zmíněný kytovec má také obří varlata: jedno váží mezi 45 a 70 kilogramy, čemuž odpovídá rovněž množství vyprodukovaného ejakulátu - bývá ho až 20 litrů.
Ohrožení a ochrana
Vzhledem ke svým rozměrům a síle nebyli plejtváci obrovští cílovým druhem lovců na začátku éry velrybářství, a tak zůstali hojným druhem až do začátku 20. století. Pak ale technický pokrok vybavil lodě harpunami určenými pro lov velkých velryb a s pozdějším zdokonalením samotných lodí se plejtváci začali lovit ve velkém. Za necelých 100 let byla celková populace vylovena až na hranici vyhubení. V roce 1946 byla přijata první omezení obchodu s velrybami, ale až v roce 1966 byl lov velryb úplně zakázán. Do té doby bylo uloveno po celém světě okolo 378 tisíc plejtváků.
Odhaduje se, že před začátkem lovu byla nejpočetnější populací ta v okolí Antarktidy. Plejtvák obrovský je řazen mezi ohrožené druhy, ale jeho populace už je považována za stabilní. Světová populace plejtváků čítala v roce 2002 odhadem 5 000 až 12 000 jedinců. Jejich počty se ale vzhledem k velkému areálu rozšíření velmi špatně odhadují.
Populace plejtváků jsou dnes ohroženy především vlivy způsobenými člověkem, jako jsou: kolize s velkými plavidly, zamotávání do nastražených sítí, kumulace chemických látek (polychlorované bifenyly, DDT, rtuť) v jejich tělech, zvyšování množství podvodního hluku, především sonary, které přehluší jejich vlastní zvuky a znemožní jim tak komunikaci. Dále ohrožují plejtváky také změny klimatu.
Prima ZOOM - Podmořské království 4 - keporkak
Taxonomie a historie poznání
Plejtvák obrovský náleží do rodu Balaenoptera, čeledi plejtvákovití (Balaenopteridae) a malořádu kosticovci (Mysticeti). Rodové jméno Balaenoptera se dá přeložit jako „okřídlená velryba“ (lat. balaena = velryba, starořecké πτερά (pterá) = ploutev). Druhové jméno musculus (lat.) znamená buď „sval“ anebo „malá myška“, což je v kontrastu s jeho obrovskou velikostí. První zmínka o plejtvákovi obrovském v evropské literatuře pochází z roku 1694 z latinsky psané knihy Phalainologia Nova skotského fyzika Roberta Siddibalda. Na tomto popisu založil svůj popis švédský přírodovědec Carl Linné, který v roce 1758 druh popsal v 10. vydání Systema naturae.
Ke starším českým názvům patří plejtvák sírový, plejtvák indický, kyt sírobřichý, velryba sírobřichá nebo modrá velryba. Názvem „modrá velryba“ se plejtvák obrovský označuje i v řadě jiných jazyků. Prvním, kdo tento výraz použil, byl Herman Melville ve své knize Bílá velryba (1851).
Poddruhy a rozšíření
Rozeznávají se čtyři poddruhy, a sice B. m. musculus (severní Atlantik a severní Pacifik), B. m. intermedia (Jižní oceán), B. m. brevicauda (jih Tichého a Indického oceánu) a B. m. indica (sever Indického oceánu). Plejtvák obrovský má kosmopolitní rozšíření ve všech oceánech světa, s výjimkou arktických vod a semi-uzavřených oblastí jako je Hudsonův záliv, Středozemní, Beringovo, Ochotské či Rudé moře. Vzácný je výskyt v rovníkových oblastech a též ve středních částech oceánů obou polokoulí.
Křížení s jinými druhy
Plejtvák obrovský se příležitostně kříží s plejtvákem myšokem. První zmínky o možných kříženích pocházejí již z konce 19. století. V roce 2006 studie potvrdila, že jeden z pozorovaných hybridů měl za otce plejtváka myšoka a za matku plejtváka obrovského. První geneticky ověřený výskyt kříženců byl potvrzen v roce 1991.