Přestože historie iontové výměny sahá do dávné minulosti, objev iontové chromatografie (IC), tak jak ji známe dnes, je připisován práci Smalla, Stevense a Baumana z roku 1975. Autoři zde poprvé popsali proces iontové výměny na koloně naplněné iontoměničem, který vedl k separaci směsi anorganických aniontů a kationtů detekovaných v průtoku konduktometrickým detektorem. Za posledních 40 let se IC etablovala jako rutinní chromatografická metoda nejen pro analýzu malých anorganických iontů, ale také například organických kyselin, sacharidů, proteinů, nukleotidů aj.
Principem iontové chromatografie je dělení iontů (aniontů, kationtů) na chromatografické koloně. Obdobně jako u kapalinové chromatografie, dochází k interakci mezi ionty přítomnými v mobilní fázi a částicemi fáze stacionární, v tomto případě ovšem na základě silných elektrostatických interakcí mezi ionizovanými funkčními skupinami stacionární fáze (iontoměniče) a opačně nabitými ionty v mobilní fázi. Při dělení je využíváno různé selektivity sorpce iontů vůči stacionární fázi na separační koloně, přičemž platí, že selektivita iontů eluentu je téměř vždy nižší než selektivita dělených iontů. Teorie chromatografie byla popsána podrobně v nesčetných monografiích a nebude zde proto uváděna. Z praktického hlediska je důležitý především naměřený chromatogram a jeho kvalita.
Zařízení pro iontovou chromatografii se skládá z vysokotlaké pumpy, dávkovacího ventilu nebo autosampleru, předkolony, vlastní chromatografické kolony naplněné iontoměničem, detektoru a vyhodnocovacího zařízení/počítače. Na rozdíl od klasické kapalinové chromatografie mohou být však součástí iontového chromatografu ještě další části jako například elektrolytický generátor mobilní fáze/eluentu a supresor (u nejčastěji používané vodivostní detekce).

V současné době jsou na trhu s IC zastoupeny 3 větší firmy - Thermo Fischer Scientific (dříve Dionex), Metrohm a Waters. Tyto firmy prodávají celou řadu modulárních systémů od jednoduchých chromatografů s jedinou pumpou a vodivostním detektorem pro isokratické separace iontů, až po gradientové systémy s více pumpami, elektrolytickým generátorem eluentu, supresorem/vodivostní detekcí. K dispozici je také celá řada alternativních detektorů, např. vodivostní detekce je nejběžnější.
Vlastní analýza probíhá tak, že vzorek je pomocí dávkovacího ventilu nanesen na kolonu, kde dochází k rozdělení jeho složek (aniontů nebo kationtů). Na vlastnostech zvoleného eluentu (pH, koncentrace, typ, iontová síla, atd.) a typu kolony pak závisí rychlost analýzy a účinnost separace jednotlivých složek vzorku. Na výstupu z kolony je umístěn detektor (UV, vodivostní), kterým jsou zaznamenány zóny analytů. Při použití vodivostní detekce, eluent a jednotlivé zóny vzorku procházejí ještě před průchodem vodivostním detektorem tzv. supresor, což významně zvyšuje citlivost.
V současné době existuje několik desítek typů iontově chromatografických kolon, které byly vyvinuty buď jako univerzální kolony pro analýzu běžných aniontů a kationtů, nebo pro specifické aplikace. Stacionární fáze používané v IC lze dělit na základě jejich výměnné funkční skupiny na měniče kationtů (katexy) a měniče aniontů (anexy). K dělění záporně nabitých iontů (aniontů) se používá kolona naplněná anexem, pro kladně nabité ionty je potřeba kolonu naplněnou katexem. Dle funkční skupiny lze dále anexy a katexy dělit na silné, středně silné a slabé. Iontově výměnné skupiny jsou ukotveny na nosiči, který je tvořen částicemi o průměru 2-15 μm. Přestože je účinnost polymerních nosičů nižší než u nosičů na bázi silikagelu, jejich použití v IC převažuje, jelikož jsou stabilní v širokém rozsahu pH.
Eluenty se volí podle detektoru. Vzhledem k tomu, že nejrozšířenější je vodivostní detekce, jsou eluenty v IC tradičně rozděleny do dvou skupin - eluenty se supresorem a eluenty bez supresoru. Pro aniontové systémy se supresorem používají eluenty na bázi NaHCO3/Na2CO3 a NaOH; pro systémy bez supresoru pak bývají soli slabých organických kyselin. Pro kationtovou chromatografii se používají eluenty na bázi silných minerálních kyselin a některé organické kyseliny. Supresor slouží ke snížení vodivosti eluentu a ke zvýšení vodivosti zóny analytu, čímž roste citlivost detekce o jeden až dva řády. Dvě hlavní oblasti použití IC zahrnují environmentální analýzu a ultrastopovou analýzu, dále environmentální atmosférickou analýtu, zemědělství a průmyslové odvětví jako galvanovny, dřevozpracující průmysl a petrochemii. IC je klíčová pro stanovení stopových koncentrací iontů, například v polovodičovém průmyslu a v chladicí vodě jaderných elektráren, kde i malé kontaminanty mohou způsobit korozi a zkrátit životnost komponent.

Typy chromatografie a jejich souvislosti sIC
Klasicky se používají dva hlavní typy chromatografie: adhezní/adsorpční a gelová (permeční). Ionexová chromatografie vychází z coulombických interakcí mezi ionty a ionexem. Stacionární fáze v IC jsou ionexy (iontoměniče) a mobilními roztoky bývají vodné roztoky. Dvě hlavní dech: vytěsnění a změna náboje (přenábojování). Gradientní eluce umožňuje postupné eluování jednotlivých složek. Vytěsňování vyžaduje, že malé ionty mohou vytěsnit větší ionty, zatímco změnou náboje lze separovat amfoterní látky, jako jsou aminokyseliny a bílkoviny.
Gelová chromatografie (GEL) se používá pro dělení vysokomolekulárních látek podle molekulové hmotnosti; v IC však dominují ionexové systémy s vodnými eluenty. Důležitý je výběr nosiče: polymerní nosiče poskytují stabilitu v širokém pH spektru oproti silikagelovým, ale mají nižší kapacitu než klasické silikagelové nosiče. Při volbě stacionární fáze a eluentu se zohledňuje typ detektoru a cílové spektrum iontů.
V důsledku vysoké citlivosti IC nachází uplatnění v analýze stopových obsahů iontů ve vodách, půdách, atmosféře, potravinářství a energetice. Moderní IC systémy nabízejí širokou škálu modulárních konfigurací od jednoduchých po gradientové s elektrolýtem eluentu a supresorem, a s řadou typů detekce (vodivost, UV).
Schéma použití IC v praktických scénářích
- Vzorek je nanesen na kolonu pomocí dávkovacího ventilu; ionty se selektivně adují na stacionární fázi.
- Eluent určuje retenci iontů; volba pH a iontové síly ovlivňuje separaci.
- Detektor (vodivostní či UV) snímá zóny iontů po průchodu kolony.
- Supresor snižuje vodivost eluentu, zvyšuje signál zóny analytu a zlepšuje citlivost.
- Výstupní chromatogram se vyhodnocuje pro kvantifikaci jednotlivých iontů a identifikaci.
Přehled aplikací a limitací
IC se hojně používá v environmentální analýze, chemických a potravinářských odvětvích, a v průmyslových provozech, kde je vyžadována vysoká citlivost a opakovatelnost. Důležité je, že IC umožňuje simultánní stanovení aniontů a kationtů na jedné koloně nebo v sadě kolonek se specifickými anexy a katexy. Přínosem IC je také schopnost pracovat s nízkoúrovňovými koncentracemi, např. pro monitorování stopových kontaminantů v polovodičovém průmyslu či ve vodách jaderných elektráren.
Mezi hlavní omezení patří nutnost vhodného výběru eluentu a kolon, zohlednění stability nosičů při různých pH a teplotách a vyšší pořizovací náklady na sofistikované IC systémy s více pumpami a detektory. V každém případě je klíčová kvalitní kalibrace a validace metody, která zahrnuje definici limitů detekce a kvantifikace, obnovu detekovaných zón a identifikaci standardů.
V souvislosti s těhotenským testem
V kontextu těhotenských testů se chromatografie primárně neužívá pro samotnou detekci hCG, ale IC a další chromatografické techniky se mohou v laboratorní praxi využít pro analýzu složek vzorků (např. analýza iontů ve vzorcích moči, sledovaní čisticích procesů nebo kontrola kvality reagencií). Těhotenský test obvykle využívá imunochromatografii (lateral flow) nebo chemické indikátory, které se mění barvou na základě specifických interakcí mezi antigenem a protilátkou. IC by se teoreticky mohla uplatnit v sekundárních analýzách, například pro kvantifikaci stopových iontů, které by mohly ovlivnit výsledek v extrémně specifických podmínkách, avšak v běžných diagnostických protokolech těhotenské testy IC nepoužívají.
tags: #tehotensky #test #princip #chromatografie