Sovova O Cisarova D nahradni matřství v právní praxi

V současné době se můžeme na internetových stránkách českých reprodukčních klinik běžně setkat s nabídkou poskytování nejen standardních služeb v oblasti asistované reprodukce, ale také stále rozšiřujícího se fenoménu náhradního či surogátního mateřství. Stejně tak existuje vetší množství internetových diskuzí či jiných platforem, na kterých dochází ke sdílení soukromých zkušeností s využitím náhradních matek, tedy žen, jejichž úloha spočívá ve sjednaném početí, odnošení a vzdání se dítěte ve prospěch neplodného páru.

Vyvstává však otázka, zda a za jakých podmínek je využívání náhradních matek v souladu se zákonem. Předně je nutné vycházet z toho, že české právo institut náhradního mateřství v podstatě nezná. Za jedinou výjimku lze považovat § 804 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“), který stanovuje, že: „Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci.“

V doktríně se běžně setkáme s názorem, že citované ustanovení představuje ze strany zákonodárce nepřímou aprobaci provádění dané formy umělé reprodukce, neboť vychází z toho, že náhradní matkou bývá často žena, která má k neplodnému páru blízký či dokonce příbuzenský vztah. Jedním z hlavních důvodů bude otázka důvěry, což souvisí zejména s tím, že ani náhradní mateřství nemůže za současného právního stavu samo o sobě prolomit tradičně uplatňovanou římskoprávní zásadu, podle které je matkou dítěte žena, která ho porodila (§ 775 NOZ).

Jinak řečeno, není vůbec podstatné, zda se jedná rovněž o genetickou matku dítěte či nikoliv. Přesto nelze zpochybnit, že náhradní mateřství má svá specifika. S ohledem na neúplnost právní regulace se v podstatě jedná o smluvní vztah svého druhu mezi náhradní matkou a neplodným párem, ať už k jeho uzavření dochází přímo nebo prostřednictvím reprodukční kliniky, která následně celý proces realizuje. To samo o sobě nelze považovat za problematické, protože uzavírání tzv. nepojmenovaných smluv je typickým projevem smluvní svobody a autonomie vůle, která je v soukromém právu běžně uplatňována.

Současně se jedná o projev ústavně zakotvené zásady legální licence, která fyzickým osobám umožňuje jednat také způsobem, který zákon výslovně neupravuje, resp. Reklama

Lze však vycházet z jednoduché premisy, že není-li náhradní mateřství výslovně zakázáno, pak je dovoleno? Podle mého názoru nikoliv, a to z následujících důvodů. Každý právní vztah můžeme z doktrinálního hlediska chápat jako vzájemně provázané spojení třech prvků, a to subjektů, objektu a obsahu. Není pochyb o tom, že daný kontrakt je uzavírán mezi neplodným párem a náhradní matkou, pročež je lze označit jako subjekty právního vztahu, jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti vztahující se ke sjednanému plnění či předmětu závazku.

Jaké postavení má však dítě, které bude tímto způsobem počato, odnošeno, porozeno a předáno? Pochopitelně nemůže být subjektem, protože není stranou smlouvy a není ani objektivně schopno její obsah vlastním projevem vůle ovlivnit. Jaké to může mít právní následky? Kromě toho lze nicméně zpochybňovat zákonnost smluv o náhradním mateřství rovněž s odkazem na konkrétní ustanovení právních předpisů.

Pokud se nejprve zaměřím na oblast soukromoprávní metody regulace, je nutné vyjít z toho, že podle § 1 odst. 2 NOZ nelze uzavírat smlouvy, které jsou v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem nebo právem týkajícím se postavení osob, a to včetně práva na ochranu osobnosti. V opačném případě jsou takové smlouvy absolutně neplatné, resp. U náhradního mateřství můžeme uvažovat o naplnění minimálně dvou z výše uvedených kategorií zakázaných ujednání. První z nich je potenciální rozpor s dobrými mravy, neboť není pochyb o tom, že náhradní mateřství je v současném eticko-právním diskurzu hodnoceno různým způsobem.

Jiná situace ovšem nastává ve vztahu k případnému porušení práv týkajících se postavení osob, a to v kontextu uplatnění právní fikce narození nascitura podle § 25 NOZ, v důsledku čehož se na něj od početí podmíněně hledí jako na nositele právní osobnosti. Jinými slovy, již počaté, byť doposud nenarozené dítě, je v rovině soukromého práva považováno za osobu a nositele práv, a to jak majetkové, tak osobní povahy. Pokud nenarozené dítě vystupuje jako předmět smlouvy o náhradním mateřství, jedná se tak nejen o porušení všeobecného zákazu instrumentalizace člověka, ale také o zásah do subjektivního práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 81 NOZ.

Ačkoliv jsem o výše uvedeném výkladu přesvědčen, nemá za současného přístupu zákonodárce mnoho praktických dopadů. Jelikož nejsou smlouvy o náhradním mateřství právně vymahatelné, nebude mít jejich neplatnost žádný vliv na to, zda bude dítě neplodným párem nakonec osvojeno či nikoliv. To se samozřejmě týká výhradně případů, kdy náhradní matka své služby poskytuje čistě z altruistických důvodů. Pokud by se naopak jednalo o komerční formu náhradního mateřství, kdy je za odnošení dítěte poskytováno finanční či jiné protiplnění, lze uvažovat o naplnění skutkové podstaty trestného činu svěření dítěte do moci jiného podle § 169 odst. 1 zákona č.

Závěrem lze proto uvést, že často deklarovaná legálnost institutu náhradního mateřství, jakožto jednoho z krajních způsobů řešení neplodnosti, je značně zjednodušována. Až případné legislativní zpřesnění či právní praxe ukáže, jak bude zejména ke komerčnímu náhradnímu mateřství přistupováno.

Infografika: Právní rámec náhradního mateřství v ČR

[1] Náhradní mateřství - online zdroje a zkušenosti. [2] Srov. náhradní mateřství - zkušenosti a názory na různých platformách. [3] Důvodová zpráva k NOZ - poznámky o osvojení a vztahu k příbuzným. [4] Čeští a zahraniční autory a jejich pohledy na náhradní mateřství.

Nelegální migrace: co přináší nová legislativa EU? | Záznam z debaty v centru Europa Experience

Klíčové aspekty a poznámky k praxi:

  • Právní nevymahatelnost smluv o náhradním mateřství v ČR znamená, že samotná dohoda nemá právní účinek, pokud by bylo cílem vynutit plnění či náhrady.
  • Osvojení a právní fikce narození nascitura a jeho postavení na ochranu práv a důstojnost dítěte hrají klíčovou roli při posuzování povahy smluv.
  • Možnost komerčního náhradního mateřství je v ČR nelegální, avšak zákony a soudní praxe dále určují hranice a možnosti, jak řešit adaptaci budoucího otcovství a otcovství partnera.
  • V zahraničí existují odlišné regulační modely, například parental order ve Velké Británii, či komerční modely v některých státech; tyto příklady jsou často srovnávány s českou praxí a ukazují variabilitu přístupů k čerstvým otázkám souvisejícím s náhradním mateřstvím.
  • Etické a lidskoprávní aspekty zůstávají v centru diskusí, protože počaté dítě má právní status osoby i v případě, že není přímo stranou smlouvy.

Právní rámec a jeho dopady na praxi

V české teorii práva se často zmiňuje, že naplnění dříve popsaných principů může být problematické kvůli absenci přímého institutu náhradního mateřství a kvůli nutnosti řešit ochranu osobnosti a důstojnost dítěte. Důvody pro tuto opatrnost vyplývají z interpretací ustanovení NOZ a z mezinárodních srovnání. Předmětem diskuse zůstává, zda by legislativní zpřesnění mohlo přinést jasné hranice a mechanismy pro řešení otcovství, matky a náhradního plnění ve prospěch neplodných párů.

Praktickým výstupem této problematiky je nutnost osvětových a právních postupů na straně reprodukčních klinik a neplodných párů, aby byly zřetelně vymezeny možnosti a rizika, a aby se minimalizovala rizika porušení lidské důstojnosti a práv dítěte i všech zúčastněných stran.

Mapa porovnání mezinárodních modelů náhradního mateřství

V současnosti tedy česká právní praxe zařazuje náhradní mateřství do limitovaného rámce a vyžaduje pečlivé zvážení právních následků a etických důsledků. Budoucí legislativní změny mohou nabídnout jasnější pravidla pro komerční i altruistické modely a pro vyřešení otcovství u neplodného páru.

tags: #sovova #o #cisarova #d #nahradni #materstvi