Sedlák Ivan, selka Marie a Sněhurka: pohádka o zrození děťátka ze sněhu a bloudění lidské důvěry

Byl jeden sedlák, jménem Ivan, a žena jeho, jménem Marie. Byli už staří a neměli žádných dětí, i rmoutili se proto velmi. Jednou v zimě, když mladého sněhu napadlo po kolena, děti venku lepily z něho bábu a Ivan s Marií dívali se mlčky na ně oknem. „A což?“ řekla stará vesele, „pojďme, můžeme si k starosti taky zadovádět. Ale nač bábu lepit?“

„Co pravda, to pravda,“ řekl Ivan, vzal čapku a šel se starou na ohradu. „Pomáhej pán Bůh!“ řekl kdosi, jda mimo. „Děkujem pěkně!“ odpověděl Ivan. „Ach, Ivane, Ivane!“ volala žena plna radosti, „pán Bůh nám dal děťátko!“ i začala Sněhurku objímat. A se Sněhurky sloupl se sníh jako skořápka z vajíčka, a už byla skutečně živým děvčátkem. „Ach, má drahá Sněhurečko!“ volala stará i běžela s ní do světnice. A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší.

Sedlák i selka měli z ní radost převelikou; děvčata ze vsi přicházela k nim, strojila ji, rozmlouvala s ní, zpívala ji písně, hrála s ní všeliké hry, i naučila jí všemu, jak co sama dělala. I vyrostla Sněhurka za tu zimu tak jako třináctileté děvče, a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako sníh, očka měla jako nezabudky a rusavé vlásky až po pás; jen žádného ruměnce neměla v tváří, jakoby v ní ani živé krve nebylo. „Hleď, Ivane!“ říkávala stará muži svému, „přece nám pán Bůh daroval k starosti radost! A Ivan jí říkal: „Bud pán Bůh pochválen!

Minula zima. Slunéčko nebi začalo hřát, na lukách zazelenala se tráva a v povětří šveholil skřivánek. Už i děvčátka sebrala se v podevsí v chorovod a začala zpívat: „Vesno krásná! na čem jsi přišla? A Sněhurka začala být nějak smutna. - „Co ti je, dítě mé?“ říkala stará, „jsi-li churava? A Sněhurka na to: „Nic mi není, matičko! Roztál poslední sníh, sady i luka oděly se květem, slavík i všeliké ptactvo začalo zpívat a všecko na božím světě se rozveselilo. A Sněhurka byla ještě smutnější, vyhýbala se družkám a pořád se před sluncem ukrývala do stínu. Jen když pršelo a za soumraku bývala veselejší, a když jednou přišla bouřka a napadlo krup, měla z toho takovou radost, jakoby to byly perle.

Minulo jaro, přišel svatého Jana den. Děvčata ze vsí sbírala se do háje na veselí a stavěla se taky pro Sněhurku. „Pusť, pusť taky s námi Sněhurku!“ prosila. „Dáme, dáme!“ křičely dívky vesele, vzaly Sněhurku za ruku a běžely s ní do háje. Tam vily sobě věnečky, vázaly z kvítí kytky a zpívaly své smutno veselé písně. A Sněhurka byla s nimi pořád. A když zapadlo slunce, složily dívky z trávy a z drobného roští hranici, zapálily ji a postavily se všecky řadou jedna za druhou, majíc každá na hlavě věneček, a Sněhurku postavily nejzáze. Po té začaly zpívat kupadelní píseň a skákaly jedna po druhé přes oheň. Vtom něco vzadu za nimi zašumělo a žalostně zavzdechlo: „Ach!“ Uleknuty hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, že Sněhurky mezi nimi není. „Snad se nám schovala,“ řekly a rozběhly se jí hledat; volaly, houkaly, ale nikterak jí nemohly najít „Snad utekla domů,“ řekly potom a běžely do vsi - ale Sněhurky ani ve VSI nebylo. Hledaly ji druhý, třetí den, prohledaly celý háj, ale po Sněhurce nikdež ani památky!

1. Kam se poděla?
2. dysí dávno žili v jedné vsi jeden sedlák a selka. Tu selku si velmi oblíbil místní farář a měl jedno velké přání, rád by si s ní jednou užil sám opravdu pěkný den, což by té selce také přišlo náramně vhod.
3. ednoho dne farář selce řekl: „Moje milá, nyní jsem vyspekuloval, jak bychom si to mohli jednou spolu pěkně užít. Víš, jak to uděláme?“

řišla středa a selka se držela zuby nehty v posteli a předstírala, že je jí velmi zle. Její ubohý muž jí snášel všechno, co by ji mohlo vyléčit, ale nic nepomáhalo. Když přišla neděle, selka řekla: „Je mi sice tak zle, jako bych měla každou chvíli sejít ze světa, ale chtěla bych ještě jednou slyšet nedělní kázání našeho pana faráře.“

„Mé dítě,“ odvětil sedlák: „nedělej to, pokud vstaneš, může se ti přitížit. Víš co? tak šel sedlák na kázání a faráž začal, že kdo má doma nemocné dítě, nemocného muže či ženu, nemocného otce nebo matku, nemocnou sestru či bratra, nebo kohokoliv jiného, ten musí vykonat pouť na Kozí vrch do Ztracené Lhoty, kde je měřice vavřínu za krejcar, a tomu se pak doma nemocné dítě, nemocný muž či žena, nemocný otec nebo matka, nemocná sestra či bratr, nebo kdokoliv jiný ihned uzdraví. Kdo hodlá tu cestu podniknout, má za farářem po mši přijít, aby mu při té cestě koupil měřici vavřín; dostane od něj pytel i ten krejcar. Tu nebylo v kostele šťastnější duše než ta sedlákova, po mši hned běžel k faráři a dostal od něj pytel na vavřín i krejcar. otom přišel domů a už ode dveří volal: „Juchů, milá ženo, jako bys už byla zdravá. Pan farář dneska kázal, že kdo má doma nemocné dítě, nemocného muže či ženu, nemocného otce nebo matku, nemocnou sestru či bratra, nebo kdokoliv jiného a vykoná pouť na Kozí vrch ve Ztracené Lhotě, kde prodávají pytel vavřínu na krejcar, tomu bude doma nemocné dítě, nemocný muž či žena, nemocný otec nebo matka, nemocná sestra či bratr, nebo kdokoliv jiný na místě uzdraven. Tady mám od pana faráře ten pytel na vavřín i krejcar a hned se vydám na cestu, abys byla co nejdříve zdravá.“ A odešel pryč. Ale jen zmizel za humny, byla selka na nohou a farář klepal na dveře.

Ale ty necháme zatím stranou a podíváme se za sedlákem. ž pěknou chvíli upaloval, aby dorazil na Kozí horu co nejdříve, když tu potkal svého kmotra, který přicházel z jarmarku, kde prodal vejce. „Pochválen buď Ježíš Kristus, chlapče,“ řekl kmotr: „kampak tak uháníš?“ „Až na věky, kmotříčku, až navěky.“ řekl sedlák, „Moje žena onemocněla a já jsem dneska slyšel farářovo kázání, že když má jeden doma nemocné dítě, nemocného muže či ženu, nemocného otce nebo matku, nemocnou sestru či bratra, nebo kohokoliv jiného, ať vykoná pouť na Kozí horu ve Ztracené Lhotě, kde je k mání pytel vavřínu za krejcar, tomu se pak doma nemocné dítě, nemocný muž či žena, nemocný otec nebo matka, nemocná sestra či bratr, nebo kdokoliv jiný na místě uzdravi. le milý chlapče,“ řekl kmotr sedlákovi: „to jsi tak prostomyslný, že bys tomu věřil? Víš co? edlák si vlezl do kmotříčkovy nůše a ten ho zanesl domů. Jak přicházeli k domu, bylo tam již veselo. Selka měla kus ode všeho, co pobíhalo na dvoře, zaříznutý a teď to pekla a pan farář jí k tomu fidlal na housličky. Tu na dveře zaklepal kmotr, a tak se selka zeptala, kdo je venku. „To jsem já, děvenko.“ řekl kmotr: „Nechej mne tu dnes na noc, neprodal jsem na trhu ani vejce a teď, abych je vlekl domů. Jsou těžká jak kameny, nemohu dál a už je už tma.“ „Inu, kmotříčku,“ řekla na to selka: „to mi přicházíte opravdu v nepříznivou chvíli. ak se kmotr i s nůší vsoukal do kouta za pecí. Farář a selka se k sobě měli zatím rozpustile a byli opravdu veselí. tak začalo to veselé zpívání. ak sedlák z nůše vyskočil a faráře vypráskal z domu bičem.

Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der alte Hildebrand“ (KHM 95) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z německého dialektu přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková. Hrnečku, vař! Odkud dneska fouká? Spěchej pomalu!

Ukázka ukončení a otevření hádky zůstává stranou, když selka a farář spolu zpívají a selka se pro domu nevrací. Téma pohádky spočívá v tom, jak lidé hledají řešení nemocí a trápení, a jak okolnosti a důvěra v autority mohou vést ke kompromisům a paradoxům.

Na závěr si čtenář může uvědomit, že tradiční lidová pohádka obsahuje prvky zázraku, sociálních vztahů a morálních rámců, které se mohou v různých verzích vytrácet či posouvat.

tags: #sedlak #selka #detatko #ze #snehu