Rozhovory porodních asistentek s pacientkami v konfliktních regionech a uprchlických táborech: zkušenosti z misí Lékařů bez hranic

Kateřina Holečková pracovala šest let jako porodní asistentka pro Lékaře bez hranic. Účastnila se misí v iráckém Kurdistánu, v osvobozeném Mosulu, v Etiopii, Libanonu, Tanzanii a Kamerunu. Lékaři bez hranic (LBH) vždy komunikují s místními orgány, obvykle ministerstvem zdravotnictví, které musí otevření centra schválit. Není možné někam přijet a postavit nemocnici, je nutné, aby to bylo v souladu s místními zákony a zdravotnickou politikou. Ve válečných zónách je to i pro naše bezpečí.

„Misi jako takovou jsem nikdy nezakládala, ale rozšiřovala jsem například porodnici v Iráku. Poté, co byl Mosul osvobozen od Islámského státu, jsme zjistili, že se sem mnoho žen, které budou rodit, vrací a porodní lůžka nedostačovala. Objednávali jsme tedy nová lůžka, bylo třeba prostory rozšířit, opravit.“

První mise většinou probíhají v už zaběhnutém provozu, v ne tolik náročném kontextu a trvají obvykle šest až devět měsíců. Moje první mise byla v táboře pro syrské uprchlíky v Iráku, kde už byly zaučené porodní asistentky, od kterých jsem se hodně naučila. Hned po této misi jsem se sama přihlásila do dalšího iráckého projektu v Mosulu. To už byla „emergency mise“, která byla rozhodně náročná, ale zároveň super. Naučila jsem se spoustu nových věcí, poznala pro mě nový poválečný kontext. Nikdy jsem se na misi nebezpečně necítila. Lékaři bez hranic vždy na bezpečnost dbají, a i když se něco stane, tak jsou schopni nás z toho vysekat. Samozřejmě je to relativní, protože jste v konfliktním regionu, nic není stoprocentní.

Na misi v Etiopii se vyhodnocovalo každý den, zda pojedeme do hor poskytnout zdravotnickou péči, anebo se stáhneme, protože není jistota, že nám nic nehrozí. Důležitá zásada je nezabředávat do politických diskusí a zůstat maximálně neutrální. My jsme tady, protože tu jsou nemocní lidé, kteří potřebují ošetřit a pomoct. Dohlížím na všechny porodnické aktivity a spolupracuji s personálem nemocnice, který tvoří lidé z dané lokality. Mým hlavním úkolem na misi je zajistit, aby porodnice fungovala, tedy aby byl dostatek léků i personálu. Provoz porodnic nám zajišťují místní porodní asistentky, my je zaškolujeme dle přesných protokolů LBH. Tyto sjednocené standardy garantují úroveň péče, pod kterou nelze jít.

Porodní asistentky jak v Africe, tak třeba na Středním východě mají vzdělání většinou velmi dobré. Občas se v některých oblastech stane, že zaučujeme někoho od píky, ale většinou jsou tam už rozjeté školy a máme z čeho vybírat. Zdravotníci jsou mnohdy bez zaměstnání, protože v dané oblasti nejsou pracovní příležitosti. Do projektu dojíždějí školitelé, kteří učí různé mimořádné stavy jako poporodní krvácení, porod koncem pánevním, zakleslé ramínko dítěte.

Vaše práce působí různoroději, než jak si představuji práci porodní asistentky v české nemocnici. Jak moc se pozice tam a tady liší? Na misích jsem všechno - od koordinátorky přes porodní asistentku, a když je potřeba, tak až po uklízečku. Musím být schopna zkoordinovat celý chod, ve spolupráci místních. Když někdo potřebuje pomoct s porodem nebo se porodů sejde víc, musím jít pomoct. Všechno je o týmové spolupráci a rozdělení odpovědnosti mezi námi.

V Česku máme ten komfort, že u porodu je pediatr, dětská sestra, porodní asistentka, gynekolog-porodník a někde v zákulisí uklízečka a sanitář, kteří jsou k ruce, aby, když se něco děje, donesli krev nebo jiný materiál. Na misi dělají zázemí jen porodní asistentky. Na většině misí jsme ani neměli lékaře gynekologa-porodníka. Ve většině projektů totiž nemáme ani operační sál pro případ císařského řezu, a tak by pro něj vlastně nebyla práce. Někde jsme měli všeobecného lékaře, který byl v případě komplikací ohrožujících matku schopen zasáhnout, ale praktici nejsou v porodech tak vycvičení, takže často jsme si musely poradit nakonec samy.

Porodní asistentky musí umět dobře vyšetřit a rozhodnout, zda maminka porodí, anebo ji budeme muset odvézt do nějaké nemocnice, kde je operační sál. Jsou také schopné ošetřit a resuscitovat nedýchající miminko. V šestinedělí pečují jak o ženy, tak o miminka, která navíc očkují. To vlastně ale jsou kompetence porodních asistentek. Mohu srovnávat se zdravotnickými zařízeními v dané oblasti. Na rozdíl od nich jsme vybaveni dostatečnými zásobami léků, což je obrovské plus, protože v některých lokalitách léky vůbec nejsou. Co se týká zobrazovacích metod, tak máme přenosný ultrazvuk, který si můžeme vzít k lůžku, máme EKG, „Dopplery“ (dopplerovská sonografie zobrazuje průtok krve arteriemi, u plodu ukazuje prospívání v děloze, pozn. red.) i vyhřívaná lůžka pro novorozence. Spolupracujeme s místními nemocnicemi, které mají vybavení, kterým my nedisponujeme.

Na projektu v Tanzanii jsme měli neonatologii a pediatričku. Některá menší miminka, která mohla sama dýchat, se na kyslíku vypiplala. Nemůžeme ale jít za hranici toho, když novorozenec sám nedýchá. O tom, zda dítě přežije, nerozhoduje ani tak váha, jako celková vitalita. Ve všech oblastech jsme se snažili obyvatele edukovat o rizicích domácích porodů. Měli jsme týmy, které chodily do komunit dělat osvětu. Tam, kde jsme působili, bylo porodů doma velmi málo. Ano, zpráva o nás se obvykle roznese velmi rychle a na základě doporučení k nám lidé rádi chodí. Veškerá péče je navíc zadarmo, což je důležité. Tady se jede hodně na přirozený porod, jelikož oproti nám nemají rodičky možnost třeba epidurální anestezie, aby porod nebolel.

Tím, že na misích pomáháme lidem, jejichž životní podmínky jsou ztížené, tak když přijdou do nemocnice a mají tam určitý komfort, jsou neskutečně vděční. My žijeme ve vyšším standardu a ten očekáváme i ve zdravotnictví. Kromě porodnictví se věnujete i péči o oběti sexuálního násilí a bezpečným potratům. V rámci každé mise máme i program duševního zdraví, psychology i krizové interventy, takže klientku máme naštěstí kam poslat.

Moje mise v Ugandě byla zaměřena vyloženě na problematiku sexuálního násilí, osvětu a prevenci v komunitách, na to naučit místní, jak oběti chránit. Ve vybraných zemích, jako je Uganda, vzhledem k blízkosti hranic válčícího Súdánu, je sexuální násilí častou válečnou zbraní. Vzpomínám na příběh ženy, před kterou jsem opravdu smekala. Několik týdnů byla držena vojáky a opakovaně znásilňována. K nám si přišla pro lékařské ošetření, pracovali jsme s ní i psychologicky, ale ona chtěla jen na události zapomenout, vytěsnit je, aby se mohla vrátit co nejdříve ke svým dětem a být tu pro ně.

Když přijedu domů, tak si uvědomím, jak se tady máme báječně. Máme vlastně všechno a pak jsou země, kde není nic a lidé jsou tam spokojení. My si na všechno stěžujeme. Nedokážeme se zastavit a říct si: mám vlastně úžasný život. Nebo si uvědomit, že mám možnost zajít do nemocnice, a ač si třeba počkám, tak mě vždycky někdo ošetří.

Infografika: Role porodní asistentky v misích LBH

V Afghánistánu je provoz porodnic jedním z mála míst, kde vládnou ženy. Teroristé vstoupili do prostor, kam muži nikdy nesmí. Ozbrojenci vtrhli do porodnice a zabíjeli těhotné ženy, matky po porodu i novorozence. Jejich vůdce musí být opravdu spokojený - zvítězil nad armádou jednodenních novorocenků a žen v nemocničním oblečení. Nemocnice jsou podle mezinárodního humanitárního práva chráněnými místy, ale útoky na zdravotnická zařízení tady dochází často. Každá porodní asistentka v Afghánistánu pracuje v prostředí, kde teroristé útočí na ženy a děti, a kde péče často hrozí nedostatkem zdrojů.

Teroristé během čtyřhodinového masakru v Dasht-e-Barchi zaútočili nejen na těhotné ženy a novorozence, ale i na desítky let práce zaměřené na snížení míry mateřské a novorozenecké úmrtnosti. Naše nemocnice v Dasht-e-Barchi poskytují bezplatnou péči, ale často chybí operační sály a moderní vybavení. Většina pacientek patří ke komunitě Hazárů a mnoho z nich si nemůže dovolit péči v soukromých zařízeních. Přesto se daří zachraňovat životy díky spolupráci místních porodních asistentek a mezinárodní podpory LBH.

Jedna z pacienetek, která u nás byla poprvé chudokrevná a vyšla z periferie Kábulu, nám ukazuje, jak důležitá je dostupná prenatalní péče a rychlá intervence. Naše péče je zdarma a často pomáhá předcházet tragédiím, které by nastaly bez ní. Pandemie COVID-19 navíc zhoršila kapacity nemocnic a omezila pohyb pacientů mezi zařízením.

V rámci každé mise LBH probíhají i programy duševního zdraví a krizové intervence, aby se pacientky mohly vypořádat se stresujícími životními situacemi. Příběhy jako Maryam, kterou zabili během útoku, či žena, kterou nezřídka doprovájí emocemi a traumatem, ukazují důležitost citlivého a bezpečného prostředí pro porod a poporodní péči. Porodní asistentky se učí pracovat s komunitou, vzdělávat o rizicích domácích porodů a poskytovat podporu i mimo samotný porod.

Vznikají však složité diskuze o tom, jak nejlépe sladit mezinárodní standardy s místní kulturou a ekonomickými podmínkami. V Afghánistánu chybí kvalifikované zdravotní pracovnice a existuje tlak na školení místních žen, aby se zajistila dlouhodobá udržitelnost. LBH usilují o bezplatnou a vysoce kvalitní zdravotní péči včetně porodu, poporodní péče a prevence úmrtnosti, často v prostředích s omezenými zdroji a riziky pro personál.

V řeckých uprchlických táborech LBH provozuje kliniku zaměřenou na očkování, reprodukční zdraví, plánované rodičovství a psychologickou podporu. Poskytují také mobilní kliniku pro primární zdravotní péči a podporují místní komunity cílenou osvětou a vzděláváním. Tímto způsobem pomáhají ženám z Afghánistánu, Sýrie a Somálska, aby měly bezpečné a důstojné těhotenství i porod i mimo své domovské země.

Mezi klíčové poznatky patří, že empatie, komunikace, klid a trpělivost, stejně jako vysoká fyzická a psychická odolnost, jsou považovány za zásadní předpoklady pro výkon povolání porodní asistentky. Rozhovory a holistický přístup k ženě umožňují bezpečný a důvěřivý vztah, který významně ovlivňuje průběh porodu a celkové blaho pacientky.

tags: #rozhovory #porodni #asistentky #s #pacientkou #afghanistan