Ta jsou základem hybné složky pohybového systému. Svalové vlákno je komplexní mnohojaderná buňka, 40-100 mikrometrů silné a až na výjimky 1-40 milimetrů dlouhé. Od okolí je každé svalové vlákno odděleno buněčnou membránou - sarkolemou, která obklopuje cytoplazmu - sarkoplazmu. Sarkomery jsou vlastní kontraktilní jednotkou svalových vláken. Samotná struktura sarkomer je tvořena paralelně umístěnými myofilamenty - aktinem (v průměru 4nm) a myozinem (v průměru 10nm), které se podle míry kontrakce svalu buď částečně, nebo zcela překrývají. bílkovin tak vzniká typický mikroskopický obraz příčně pruhované svaloviny, kdy se střídají izotropní (světle) a anizotropní (tmavé) pruhy. Izotropní proužek je část sarkomery, kde se filamenta kontraktilní bílkoviny aktinu nepřekrývají s filamentami myozinovými. Svaly jsou pomocí šlach, složených z tuhého fibrosního vaziva, připojeny k hlavní konstrukci těla, kostře. kolagenních vláken uspořádaných rovnoběžně, nebo šroubovitě. vlákna šlach se mezi sebe schodovitě zasouvají. potom na vlastní vlákna šlachy. provazcovitě nebo ploše. na mechanickou práci. charakteristickým stahem - kontrakcí. definována jako pohyb. pohyb, se na tomto procesu podílí i pojiva (tj. Např. Funkci fixační mají během pohybu naopak svaly, které jsou stabilizovány a fixovány. Např. Pohybové vlastnosti svalů závisí na vnitřní struktuře svalu. je v tzv. Ve svalu se zpeřenými snopci je ve stejně velkém bříšku zapojeno větší množství krátkých svalových vláken. Sval se může zkrátit o třetinu, někdy až o polovinu délky svých svalových snopců. Pokud se o třetinu kontrahuje sval s podélnou úpravou snopců, má větší výšku zdvihu, ale menší sílu. Svaly s podélnými snopci jsou proto zpravidla upnuty dále od osy kloubu (na povrchu), svaly zpeřené blíže k ose kloubu (v hloubce), protože na malé dráze pohybu se musí uplatnit velká síla. Plocha, jež odpovídá součtu průřezů všech svalových vláken, tj. „Aktivní sval se vyznačuje vyšší tuhostí než sval pasivní. Tuhost svalu roste se stupněm excitace. Elektromyografie (EMG) je diagnostická metoda zaznamenávající elektrické napěťové změny (tzv. Zapisuje časový záznam kontrakcí kosterních svalů. K vlastnímu měření se používají vpichové elektrody, které snímají elektrickou aktivitu určitých motorických jednotek. Opakovaná intenzivní činnost pohybového aparátu má za následek změny v jeho struktuře v různém rozsahu. Fyzická zátěž vyvolává funkční hypertrofii svalů (růst svalové tkáně), často doprovázenou i částečnou změnou histo-chemické složky vláken. Cílenou izometrickou kontrakcí lze dosáhnout plastické modelace svalů (můžeme si povšimnout především u sportovců). Na svalový aparát působí řada dalších mechanických faktorů. Rozlišujeme podněty statické (působící podnět i objekt působení jsou vzájemně v klidu) a dynamické (v případě pohybujícího se objektu působení). Většina mechanických faktorů má negativní i pozitivní účinek působení. Gravitační síla působí mezi Zemí a člověkem neustále. Zvětší-li se tíhové zrychlení "g", mluvíme o tzv. přetížení organismu. Rozlišujeme kladné a záporné přetížení. V situaci, kdy se dostředivá a odstředivá síla rovnají a působí v opačném směru, nastává tzv. beztížný stav. Snížení atmosferického tlaku využíváme léčebně v tzv. podtlakových komorách, ve kterých je tlak snížen o 20-40 kPa. Tyto komory mají pozitivní vliv na respirační onemocnění. Přetlaku atmosferického tlaku využíváme v tzv. přetlakových komorách. Přetlak se v nich pohybuje v rozmezí 26-54 kPa a jsou vhodné pro léčbu některých plicních onemocnění, otrav, popálenin a těžkých šokových stavů. Účinek mechanické energie je dán impulzem síly vzájemného působení dvou těles. Negativní účinek na lidské tělo označujeme jako mechanický úraz. Pozitivních účinků mechanické energie využíváme v terapeutických metodách a postupech. Klouby jsou obklopeny různými skupinami svalů. Souhra agonistů a antagonistů je důležitá pro stabilizaci samotného pohybu. Působení protichůdných svalových skupin totiž stabilizuje určitou polohu těla a jeho segmenty. Funkce hlavní: např. Funkce vedlejší: např.
Typy kontrakcí a jejich definice
Kontraktura svalů probíhá podle několika principů. Základem svalové funkce je kontrakce - svalový stah. Koncentrická kontrakce je kontrakce, při které dochází ke zkracování svalu. Je typická zvětšením objemu svalového bříška a skutečným zkrácením svalu. Výsledkem koncentrického smrštění svalu je nejen pohyb prováděný stálou rychlostí, ale i urychlení, akcelerace pohybu. Excentrická kontrakce je kontrakce, při které dochází k prodlužování svalu. Svalové úpony se při tomto typu kontrakce vzdalují. Izometrická kontrakce je kontrakce, během které je sval aktivován, ale není generovaný žádný pohyb. Při izometrické kontrakci zůstává délka svalu konstantní - vzdálenost začátku a úponu svalu se nemění.
Svalová kontrakce na molekulární úrovni
Na molekulární úrovni probíhá kontrakce interakcí aktinových a myosinových vláken uvnitř svalových buněk (myofibril). Tento proces je poháněn energií z ATP a je řízen nervovými impulsy. Jedna molekula myosinu obsahuje šest polypeptidových řetězců: dva těžké řetězce a čtyři lehké řetězce. Těžké řetězce myosinu se kolem sebe vzájemně otáčejí a tvoří dlouhou alfa-helikální strukturu zvanou ocas molekuly myosinu. Hlavička myosinu má ATPázovou aktivitu a váže se na aktivní místa aktinu. Aktinová vlákna jsou dvoušroubovice tvořena G-aktinem; kolem nich se obtáčí tropomyosin a troponin. Při podnětu dojde k uvolnění Ca2+ z sarkoplazmatického retikula, což umožní vazbu myosinových hlav na aktivní místa aktinu a vznik můstků.

“Walk-along” mechanizmus popisuje cyklus: po vzniku vazby myosin aktinová aktivní místa dojde ke konformní změně v myosinové hlavě, posunu filament, uvolnění ADP a navázání ATP. ATP vazba znamená zánik můstku a návrat myosinu do klidové polohy. Cyklus pokračuje do dosažení maximální kontrakce nebo do zastavení sílou odporu. Počáteční síla kontrakce závisí na délce protažení sarkomery. Pokud dojde k dalšímu prodlužování (d > 2 μm), zvyšují se I a H pásy a zkracuje se A pás; při dalším zkracování (d < 2 μm) se zkracuje I pás. V důsledku toho není vždy část myosinových hlav plně využita.

Nervosvalové spojení (1. Axon, 2. Sarkolema, 3. Synaptické váčky, 4. Acetylcholinové receptory) zprostředkovává vzruch do svalového vlákna. Nervosvalová ploténka je bohatá na nikotinové receptory, které zprostředkují převod vzruchu. Akční potenciál otevře kalciové kanály v terminálu, acetylcholin difunduje a váže se na NM receptory na sarkolemě. Tím dojde k depolarizaci sarkolemy a spuštění kontrakce.

Při dlouhodobější stimulaci se zapojují T-tubuly a sarkoplazmatické retikulum. Dihydropyridinový receptor na T-tublech je spřažen s ryanodínovým kanálem; Ca2+ uvolněný do sarkoplazmy umožní tvorbu můstků a kontrakci. Kontrakce pokračuje, dokud zůstává Ca2+ v sarkoplazmě; kalciová pumpa zpět vyčerpává Ca2+ a kontrakce se ukončí.

Hladké svalstvo vykazuje jiné uspořádání vláken a mechanismy. Lehká filamenta postrádají troponin; kontrakce je řízena kalcium-kalmodulinovým komplexem, který aktivuje myozinovou kinázu. Nervová ploténka chybí; inervace probíhá prostřednictvím autonomního nervového systému s varikozitami na axonu. Příčné pruhování není, svaly reagují na hormony (adrenalin, angiotensin, endotelin, ADH, oxytocin, serotonin) a místní metabolity; mechanismus zahrnuje excitační a inhibiční receptory, depolarizaci nebo hyperpolarizaci a otevření nebo uzavření kalciových kanálů.

Funkční význam svalů zahrnuje stabilizaci kloubů, produkci pohybu a koordinovanou činnost agonistů a antagonistů. Excitace a kontrakce jsou klíčovými komponenty svalové činnosti, která pohání lidskou práci, mimiku, dýchání, cirkulaci krve a další životně důležité procesy.
tags: #rozdil #mezi #stimulovanou #a #fyziologickou #kontrakci