psychická zátěž? začíná točit jen kolem termínů, vyšetření a výsledků.
oplodnění není jen medicínské téma.
výrazně zasáhnout psychiku, partnerství i každodenní fungování.
úzkostí, depresivními pocity a tlakem na vztah.
k přenosu embrya do dělohy.
zátěže.
opakovanost bývá psychicky velmi náročná.
identity, partnerství i představ o budoucnosti.
výkon, ale i otázky typu: Proč se to nedaří?
Kolik toho ještě uneseme?
napětí ve vztahu.
snižovat libido a zhoršovat partnerské fungování.
prázdnoty.
menší ani tehdy, když člověk navenek působí klidně a prakticky.
fungování.
těla, ale i do vztahu.
se může uzavírat nebo „fungovat prakticky“.
jeden druhého a přestanou spolu o tématu mluvit otevřeně.
vyčerpání.
ovlivnit vztah a že podpora by měla počítat s oběma partnery.
tlak okolí
Další vrstvou bývá okolí.
věty nebo tlak rodiny mohou celé období ještě více zkomplikovat.
své téma nemůže s nikým bezpečně sdílet.
také jako zkušenost spojenou se stigmatem, sociálním tlakem a pocitem izolace.
zahlcující a zasahuje běžný život.
psychicky neunesete.
neplodnosti mají mít přístup i k psychosociální podpoře a poradenství.
přes hlavu.
Nemusíte čekat až na úplné dno nebo další neúspěšný pokus.
vztek, tlak nebo nejistotu.
dalším postupu.
poskytovat někdo, kdo není přímo zapojen do samotného řízení léčby plodnosti.
napětí.
hledat jinou cestu.
„silní“ a mohou o celé zkušenosti mluvit otevřeně.
zdůrazňují význam psychosociální podpory při neplodnosti a léčbě IVF.
životních zkušeností.
tlak, o kterém se často mluví méně než o samotné léčbě.
selhání.
Je to pochopitelná reakce na velmi náročnou situaci.
Páry, kterým se nedaří počít přirozeně, často končí v rukou lékařů z oboru asistované reprodukce.
Jejich zdravotní dokumentace se začne zaplňovat různými záznamy z vyšetření.
V mnoha případech lékaři nenajdou příčinu, přesto zahajují automaticky léčbu pomocí asistované reprodukce.
Nikdo už ale neřeší psychickou stránku, která má na početí obrovský vliv.
Bára (35 let) a Lukáš (38 let) se po četných potratech a dvou neúspěšných umělých oplodněních rozhodli vyhledat odbornou pomoc v oblasti své psychiky.
Vedla je k tomu nejen velká obava Lukáše o Bářino fyzické a psychické zdraví, ale i velmi špatný zážitek z přístupu různých center a souběh strastiplných událostí na jejich cestě za dítětem.
Lékaři nenašli žádný problém.
„Po několika letech, co jsme se marně pokoušeli o miminko, jsme navštívili kliniku asistované reprodukce,“ vypráví svůj příběh Bára.
Vzpomíná na celou řadu vyšetření, které museli s Lukášem podstoupit, na tu bezmoc, obavy i naděje, kterými procházeli.
„Lékaři nenašli žádný problém, přesto nám bylo nabídnuto umělé oplodnění.
Hodně nám vadil ten přístup, žádná empatie, vše šlo jako na běžícím pásu.
Podstoupila jsem několik umělých oplodnění.
„Vyšetření probíhá několik, je to pro nás vyčerpávající a každé dopadne jinak, což nás mate a prohlubuje v nás strach a rozpaky ještě více než předtím.
Cítíme se jak jedni z mnoha, jak na běžícím pásu, jak roboti,“ dodává.
Dlouhotrvající nejistota, neúspěchy a psychické problémy se odrazily i na vztahu Báry a Lukáše.
V jednu chvíli dokonce uvažovali o rozchodu.
Nakonec ale krizi překonali a našli v sobě vůli pokračovat dál.
Rozhodli se vyhledat pomoc odborníka, který by jim pomohl po psychické stránce.
Potřebovali si o svých problémech s někým promluvit a také se poradit o tom, jak pokračovat dál.
Cesta za miminkem může být někdy hodně trnitá.
„Dostali jsme se do psychosociálního centra, které jsme jako zázrakem objevili.
Po úvodní konzultaci jsme chodili na pravidelná sezení a díky tomu jsme začali opět sbírat ztracené střípky odvahy a mít naději, že se jednou dítěte dočkáme,“ pokračuje Bára.
V rámci terapeutických sezení otevřeli různá témata, která nikdy předtím před sebou nahlas nevyslovili.
Tyto terapie jim pomohly najít společnou cestu.
„Dospěli jsme s Lukášem k názoru, že bychom rádi pomohli opuštěnému dítěti.
Společně absolvovali adopční kurzy, začali se zajímat o to, co vše je potřeba udělat pro to, aby mohli děťátko adoptovat.
Přitom stále chodili na psychoterapie, které jejich odhodlání ještě posílily.
„Potřebovali jsme, aby nás někdo pomohl nasměrovat,“ vzpomíná Bára.
Vytouženého dítěte se nakonec dočkali po patnácti měsících, kdy adoptovali dvouletou holčičku.
„I když se může zdát, že naše cesta byla strastiplná, složitá a někdy i dost smutná, tak jsme dnes smíření s tím, že to tak mělo být.
Psychickou pomoc kliniky umělého oplodnění obvykle nenabízejí.
V oboru asistované reprodukce a psychoterapeutické péče se Mgr. Lenka Pelechová a Bc. Renata Siranová, Dis. aktivně pohybují již desátým rokem.
Odborné psychosociální poradenství poskytují v rámci Institutu psychosociální péče a projektu „Cesty za rodinou“, ve kterém komplexně pomáhají párům na cestě za potomkem.
Z dlouhodobého pohledu jejich studií a hlavně praxe se shodují, že se v procesu odráží jistá nedokonalost a především neprovázanost jednotlivých oborů.
Dílčí nedostatky zasahují buď do samotné léčby nebo přípravy párů k náhradní rodinné péči.
Lenko, páry, které chtějí miminko, se tedy upínají pouze na umělé oplodnění?
Pár toužící po dítěti a rodině vydává veškerou energii, aby svého přání dostál.
Během náročné a vyčerpávající léčby pomocí asistované reprodukce se soustředí na somatickou stránku léčby a na klinikách hledají společně s gynekology rychlá a efektivní řešení.
Myslíte si, že je to tím, že ženy jsou limitované věkem a bojí se, že jsou příliš „staré“ a tlačí na pilu?
Já to většinou vysvětluji velice jednoduše.
Možná se opakuji, ale při běžné nemoci potřebujeme tělu dopřát dostatek času k léčbě a rekonvalescenci.
V asistované reprodukci může naopak časová prodleva v léčbě celou situaci zhoršit.
Protože ženám se vajíčka vytvářejí v prenatálním období, a především u žen po 30 a rapidně po 35 roce jejich kvalita klesá.
Obecně schopnost člověka plodit potomky má svůj limit.
A odsouvání těhotenství na pozdější dobu se prostě nevyplácí.
Pokud by se hledaly psychické souvislosti s nemožností početí a opakovaných potratů, může se celý proces umělého oplodnění ještě zhoršit.
Na druhou stranu, pokud páry podstoupí psychoterapii, mnohé se vysvětlí.
Lenka Pelechová.
Renato, když pár prochází letitým snažením o dítě a nedaří se, co vlastně mohou udělat pro to, aby celou situaci oba ustáli?
Pokud je mi známo, žena situaci prožívá jinak než muž.
Navíc je to ona, která o problému chce mluvit, muž to řešit nechce.
Ano, skutečně je tomu tak.
Někdy se zjevnou příčinu lékařům nepodaří zjistit.
Páry, které k nám do Institutu přicházejí, si často od lékařů často vyslechli diagnózu tzv. idiopatické neplodnosti.
To znamená, že podle veškerých dostupných vyšetření jsou zdraví, ale přesto se jim miminko přirozenou cestou počít nedaří.
Gynekologové někdy předpokládají, že za neplodností budou zřejmě psychické příčiny.
Bohužel léčbu neplodnosti pomocí umělého oplodnění často zahájí, aniž by se po skutečné příčině problému pátralo.
Proč myslíte, Lenko, že tomu tak je?
Příčiny já osobně spatřuji v samotném přístupu.
Často s Renatou slýcháme: „My ale chceme dítě, nejsme přece blázni...“.
Dále dlouhé čekací lhůty u terapeutů, protože ne všichni se bezdětností nebo adopcí profesně zabývají, popřípadě další finanční náklady spojené s terapií.
Renato, s jakými pocity za vámi ženy nebo partneři přichází, co je nejvíc trápí?
Často se setkáváme s tím, že žena nebo pár pociťují strach, úzkost nebo nějaké trauma z toho, že nemohou počít miminko.
Trápí je, že se vymykají běžnému společenskému statusu.
A tím se dostávají do ještě většího psychického vypětí.
Neplodnost a celý proces představuje velkou psychickou nálož.
Centra asistované reprodukce jim mohou poskytnout ty nejlepší služby, co se týče vyšetření a umělého oplodnění, ale zapomínají na to nejdůležitější, psychické rozpoložení ženy.
Psychika je mocná, to je ostatně vidět třeba na tom, že mnoho žen otěhotní přirozeně ve chvíli, kdy zažádají s partnerem o adopci.
Nebo mají první miminko přes umělé oplodnění a druhé se zadaří, mnohdy ani neví jak.
Renata Siranová.
A existuje podle vás, Renato, účinná pomoc, která by vypjaté emoce pomohla zklidnit?
Zvládnutí stavu bezdětnosti a léčby, napětí, deprese, úzkosti a s tím často spojené partnerské neshody se ve své praxi s Lenkou intenzivně věnujeme.
Během konzultací páry postupně seznamujeme s behaviorálními technikami, které jim pomáhají ve zvládání úzkostí.
Doporučujeme především relaxační techniky, řízenou imaginaci nebo hluboké dýchání.
Ty partnerům přinášejí pozitivní změnu do jejich emočního prožívání.
Ženská neplodnost je velmi tíživé téma, které je provázené a leckdy doslova nabité velmi intenzivními emocemi.
Od pocitu smutku, selhání, strádání až po zpochybnění smyslu další existence, obavy o možnost žít další plnohodnotný přirozený život.
Honba za dítětem se tak v mnoha případech stává naprostou prioritou, které je daná žena schopna podřídit úplně vše- nehledě na finanční možnosti, újmy na svém vlastním zdraví, pokračování partnerského vztahu, nehledě na cokoli, co by se tomuto plánu postavilo do cesty.
Téma početí a donošení dítěte je natolik dominantní, že žena a často i celý pár přehlíží velmi důležité souvislosti, tzv.
Snažení se o miminko se dostává do formy boje, často je možné slýchat kréda typu: „Budu bojovat o dítě, co to půjde“ apod.
Snaha o početí a donošení dítěte je provázena velkým stresem, v případě IVF ještě znásobeným o fyzický stres z radikálních hormonálních zásahů.
K naplnění cíle je však z psychologického hlediska třeba všechno jiné, jen ne stres.
Opakem stresu je uvolněnost, pohoda, životní styl napojený na přírodu, na svoji vlastní ženskou cykličnost v citové náklonnosti k partnerovi, po kterém daná žena touží - tj. Páry, které trpí neplodností, však reálně bývají po dlouholetém soužití často již citově odcizené, bývají spíše „dobrými kamarády“ než vášnivými partnery.
Ženy, které často dlouhá léta (leckdy už od věku 15 let) užívaly hormonální antikoncepci, byly zvyklé své tělo do puntíku kontrolovat, jak mnohé říkají, pomocí „pilulek“ si regulovaly své měsíční krvácení, které však bylo pouhou pseudomenstruací, jelikož jejich plodnost byla uměle vypnuta krátce po dosažení puberty.
Po vysazení antikoncepce je tu silná touha po početí, ženy chtějí co možná nejdříve otěhotnět.
Využívají k tomu strategie, které se jim osvědčily v dosahování jiných důležitých cílů- velkou snahou, leckdy bojem (i sama se sebou) totiž dosáhly úspěchů ve vzdělání i při pracovních pohovorech.
U reprodukce je však z hlediska psychiky snaha kontraproduktivní.
Pohlavní styk načasovaný přesně na zjištěnou ovulaci může být sice z hlediska reprodukce žádoucí, pokud v něm však chybí uvolněnost, vášeň, ženský orgasmus (mužský je podmínkou), bývá většinou toto úsilí marné.
Dané páry, u kterých se nepodařilo zjistit fyziologické příčiny neplodnosti, pak dalším krokem končí v centrech asistované reprodukce, kde první volbou bývá IVF.
Jedná se však o velmi invazivní zákrok do ženského těla, který není bez rizika a který bohužel stále často končí neúspěšně.
Jak již bylo řečeno, je provázen obrovským stresem, při neúspěchu i zoufalstvím, v některých případech i počátkem psychických poruch.
Proces umělého oplodnění přináší i závažné etické otázky, kdy většina (nepoužitých) embryí končí doslova jako „odpad“.
Velmi citlivá je otázka darovaných pohlavních buněk.
Klinikami IVF není dostatečně řešeno, jak a kdy danému dítěti sdělit, že jeho rodič ve skutečnosti není jeho genetickým rodičem.
Toto jsou velmi závažné skutečnosti, které mohou mít dalekosáhlý dopad na život daného potomka.
Touha po dítěti je mohutnou silou, kterou není možné jen tak potlačit.
Dříve než se daný pár vrhne do náročných medicínských zákroků, by však bylo dobré podívat se na psychické souvislosti.
Už samotné provázení tímto obdobím může být velkou pomocí.
Pár má větší možnost naladit se sám na sebe, evt.
Děti počaté díky umělému oplodnění a asistované reprodukci prostřednictvím moderních IVF metod reprodukční medicíny, nebo také lidově „děti ze zkumavky“, byly vždy v drobnohledu lékařů i svého okolí.
V současnosti dosáhla celosvětová neplodnost takové míry, že byla zařazena mezi civilizační choroby, a způsoby, jak otěhotnět díky umělému oplodnění, už nejsou ničím výjimečným.
Naopak, v populaci už nejsou děti počaté asistovanou reprodukcí ničím zvláštním.
I přesto však v této oblasti panuje stále řada mýtů.
Mezi ty nejčastější patří názory, že děti „ze zkumavky“ jsou neduživé a hrozí jim vyšší riziko nejrůznějších onemocnění a genetických vad nebo že umělé oplodnění automaticky znamená vícečetné těhotenství.
Lékaři, gynekologové a odborníci z oboru IVF už dlouhodobě varují, že neplodnost představuje v současné době poměrně velký zdravotní problém.
Téměř každý pátý pár má potíže s početím a to i v produktivním věku.
Vzhledem k tomu, že reprodukční medicína je oproti ostatním lékařským oborům poměrně nový směr, odborníci se samozřejmě zaměřují nejen na výzkumy spojené s rozvojem IVF metod, ale také monitorují zdraví a vývoj dětí, které byly počaty pomocí asistované reprodukce.
Lékaři hodnotí především stav novorozenců hned po porodu, zaměřují se vrozené vady, problémy v růstu a vývoji, fyzické zdraví, neurologické výsledky, psychosociální vývoj, riziko rakoviny a genetických abnormalit.
Zatím se neprokázalo, že by děti počaté umělou cestu vykazovaly větší procento zdravotních problémů a dalších onemocnění.
Vzhledem k tomu, že dítě prochází od svého narození, přes dospívání až po dospělost bouřlivým vývojem, je potřeba vést studie o úspěšnosti a vlivu IVF dlouhodobě.
Poměrně rozšířený názor, že děti počaté prostřednictvím umělého oplodnění, jsou častěji nemocné, neduživé nebo dokonce geneticky modifikované, jsou zcela mylné.
Samozřejmě podobně jako u dětí, které byly počaty přirozenou cestou, se i u dětí počatých díky IVF mohou objevit nejrůznější nemoci, poruchy a genetické nebo vývojové vady.
Podle MUDr. XYZ se před započetím každý neplodný pár testují na možnost přenosu genetického onemocnění a genetickou zátěž.
V rámci IVF cyklu se pak provádí takzvané preimplementační genetické testování (PGT), jehož cílem je zjistit, jestli je embryo zdravé.
V případě, že ne, vybere se pro transfer embryo, které genetickou zátěž nenese, a teprve to je zavedeno do dělohy matky.
Řada mylný nebo nepravdivých informací se ohledně faktorů ovlivňujících početí objevuje v nejrůznějších diskusních fórech, chatech a internetových stránkách o početí, těhotenství a porodu.
Pokud se podíváme na věk ženy, lékaři se shodují v tom, že ženské tělo je na vrcholu svých reprodukčních sil zhruba mezi 20 až 25 rokem.
To ale neznamená, že by žena nemohla otěhotnět i ve vyšším věku.
Zvyšující se věk prvorodiček v porodnicích svědčí o opaku.
Dalším důkazem může být také to, že v roce 2022 se posunula horní hranice pro možnost umělého oplodnění na 40 let.
Otoheotěhotět je tedy možné v průběhu mnohaletého časového období v životě ženy.
Řada žen se také setká se situací, kdy mají normální a pravidelný menstruační cyklus, vše vypadá v naprostém pořádku, ale přesto se jim nedaří otěhotnět.
Menstruace totiž ale ještě automaticky neznamená ovulaci.
Jakkoli žena pravidelně krvácí a připadá si zdravotně v pořádku, při anovulaci nedochází k uvolnění vajíčka.
Tím pádem je možnost otěhotnění nulová.
Případnou anovulaci může žena zjistit sama doma prostřednictvím ovulačních testů dostupných v lékárně nebo při prohlídce u gynekologa.
Nejčastější příčinou toho, že nedochází u žen k ovulaci, jsou hormonální onemocnění, syndrom polycystických ovarií mnohdy také vysoká hladina stresových hormonů.
Výše zmiňovaná zvýšená hladina stresových hormonů může také mít vliv na plodnost.
V případě, že se vám nedaří otěhotnět přirozenou cestou, lékaři i terapeuti doporučují zbytečně se nestresovat, příliš netlačit lidově řečeno na pilu a nepodřizovat celý svůj každodenní život snahám o početí.
To se v mnoha případech mnohem snadněji řekne, než udělá.
I přestože umělé oplodnění podstupuje stále více párů, asistovaná reprodukce je stále do určité míry tabu.
Ženy i muži mívají často pocit, že by neplodnost mohla být vnímána jako jejich osobní selhání, i když se jedná o onemocnění jako kterékoli jiné.
Možná i právě proto je diskuze o IVF v širší společnosti nepovažována za vhodné téma k diskusi.
Jednou z nejčastějších je fáma, že hormonální stimulace je pro organismus náročná a že se jedná o bolestivou proceduru.
Hormonální stimulace v rámci jednoho IVF cyklu trvá maximálně dva týdny a hladiny hormonů se zvýší mnohem méně než při těhotenství, při kterém žena zažívá doslova hormonální bouři.
Ani strach z bolestivé procedury není opodstatněný.
V současnosti už se hormony nepodávají velkou injekcí do svalu, což může způsobovat bolest nebo minimálně nepříjemné pocity.
Během hormonální stimulace si žena aplikuje předepsané preparáty sama, tenkou jehličkou těsně pod kůži.
Tento postup je v podstatě podobný jako u diabetiků, kteří používají pro aplikaci inzulinu speciální pera s jehličkou.
V případě, že máte z injekcí opravdu velký strach, vždy je vám k dispozici zdravotník, který vám s podáním dávky hormonů pomůže.
Asi jste si už nějaký ten IVF příběh vyslechli - na počátku stojí šok, následuje trnitá cesta umělého oplodnění a v tom nejlepším případě příběh končí narozením krásného a zdravého miminka.
Asi nikdy se během života nesetkáte s tolika emocemi jako v době, kdy se ocitnete ve frontě IVF bojovníků.
Strach, naděje, smutek, zoufalství, hněv…a takhle pořád dokolečka.
Není divu, že mnoho těch, co mají boj s neplodností za sebou, svoji cestu označují jako emoční horskou dráhu.
Mnoho lidí se v IVF cestě spoléhá na své partnery, ovšem nezapomínejme na to, že i ti občas zápasí s vlastním návalem emocí (i když možná jinak).
Psychika hraje v IVF léčbě podstatnou roli - mnoho párů však na takovou emoční nálož není vůbec připraveno a potřebují se ve své nové životní situaci “ukotvit”.
Práce s emocemi, objasnění situace a plánování konkrétních kroků, to je pak hlavní pracovní náplň poradce, ke kterému páry přicházejÍ.
Podstatným tématem “sezení” bývají také pocity viny a osobního selhání, někteří z poradců zase pracují více hlubinně a snaží se odhalit vnitřní psychické konflikty a nevědomé příčiny neplodnosti.
Rozhodnete-li se odbornou pomoc vyhledat, dávejte pozor na to, komu do péče se svěříte, jelikož ne každý, kdo se za terapeuta vydává, jím skutečně je.
Nemá-li daná osoba psychologické vzdělání, měla by mít alespoň akreditovaný psychoterapeutický výcvik.
Obvykle se však jedná o kombinaci: absolvent magisterskeho studia psychologie na filozofické fakultě + absolvent terapeutického výcviku, popřípadě psychiatr s terapeutickým výcvikem.
Někdy však najdete pomoc také sociálních pracovníků, kteří po absolvování výcviku poskytuji rovněž skvělé poradenství.
Ale pozor, nikdy se nesvěřujte do péče člověka, jehož akademicky “background” není k dohledání.
Jako každý zásah v medicíně, má i léčba neplodnosti svoje rizika.
Naštěstí se vývoj posouvá mílovými kroky a to nejen co se týče úspěšnosti léčby, ale také její bezpečnosti.
Jedním ze specifických rizik spojených s IVF léčbou je hyperstimulační syndrom, zkráceně OHSS.
Jedná se o nadměrnou reakci vaječníků na hormonální stimulaci, která se provádí jako příprava na umělé oplodnění kvůli podpoře růstu a dozrávání vajíček ve vaječnících.
OHSS se projevuje bolestí v podbřišku, která je způsobená nadměrným zvětšením vaječníků a tvorbou volné tekutiny v břišní dutině.
Mohou se objevit i pocity na zvracení nebo zvracení a průjem.
S rozvojem moderních stimulačních preparátů, které používáme v Repromedě, se však riziko hyperstimulačního syndromu významně snížilo.
Nyní se tyto případy vyskytují pouze ve zlomcích procenta.
Po ukončení hormonální stimulace přichází na řadu odběr vajíček, označovaný také jako punkce.
Ta probíhá nalačno v celkové anestezii.
Anestezie má svá známá rizika, je ale každodenní nedílnou součástí mnoha medicínských zákroků.
Jelikož se odběr vajíček provádí pomocí punkční jehly, může ve výjimečných případech způsobit krvácení, riziko infekce, prasknutí folikulu nebo poranění dutiny břišní.
Dalším z rizik, které může IVF léčba způsobit může být zvýšený stres.
Páry přicházejí na kliniku již v době, kdy se jim snahy o miminko delší dobu nedaří.
Již v této době tedy mohou pociťovat určité psychické vypětí.
Úspěch se však nemusí dostavit hned po prvním pokusu, jak si většina párů přeje.
Je proto potřeba se obrnit trpělivostí navzájem se podpovat.
Páru je také po celou dobu k dispozici náš empatický personál, který je maximálně chápavý a podporující.
S početím dítěte má problém až 20 procent párů.
Pro většinu z nich je neúspěšné snažení o miminko frustrující záležitostí a odhodlat se k návštěvě centra pro asistovanou reprodukci také nebývá jednoduché.

Jak funguje IVF
Umělé oplodnění je citlivé téma, a asi také proto je s ním spojena celá řada mýtů.
„Největší klišé je, že umělé oplodnění je zdarma,“ začíná výčet těch nejčastějších bývalá koordinátorka.
„Za jeden pokus o IVF pár zaplatí přibližně 20 tisíc korun. Zdravotní pojišťovny přispívají na čtyři pokusy, pokud si žena nechá zavést pouze jedno embryo.“
„Další mýtus je možná to, že k oplodnění nepotřebuji partnera, že stačí přijít s tím, že chci miminko.
Po 42. roku věku ženy dávají lékaři dvě procenta šance na porod zdravého dítěte.
Vajíčko se po oplodnění začne dělit a postupně se z něj vyvíjí embryo.
Teprve po pěti dnech úspěšného vývoje jej lékaři zavedou ženě do dělohy.
Častá je také domněnka, že umělé oplodnění je snadné a nebolestivé.
Klientka ale musí počítat s aplikací injekcí s hormonálními léky, narkózou při odběru vajíček, ale také s psychickou bolestí.
„Ta je u umělého oplodnění nejhorší,“ upozorňuje.
„Nejhorší je frustrace z nejistého výsledku. Dáte do toho úplně všechno - srdce, peníze, čas i svoje tělo, ale nikdo vám nezaručí, že nedojde k potratu, že se plodu nic nestane a že dojde k úspěšnému porodu. Je to trnitá a bolestná cesta.“
I na mužích záleží.
Sedavé zaměstnání a vyhřívané sedačky, to je největší problém, pokud jde o mužskou neplodnost.
Roli hraje i stres nebo nevhodná strava, říká Nina Adreito.
Problematický je ale také třeba notebook na klíně, dodává.
Odběr spermatu je pro muže choulostivá záležitost.
Kliniky jim k tomu poskytují dostatek soukromí, ale sperma může klient přinést i z domova.
Musí to ale být do hodiny po odběru a sperma by mělo mít po celou dobu teplotu těla.
| Co čekat na klinice | Krátký popis |
|---|---|
| Screening | kompletní zdravotní vyšetření |
| Inseminace | zavedení spermatu do dělohy, nízká úspěšnost |
| IVF | embrya mimo tělo, transfer 1-2 embryí |
| OHSS | riziko hyperstimulačního syndromu |
Pár projde nejprve kompletním zdravotním screeningem, který by měl odhalit prvotní příčinu neplodnosti, například neprůchozí vejcovody, problematický spermiogram, věk…
Na jeho základě lékaři určí nejvhodnější další postup.
Nejjednodušší metodou asistované reprodukce je inseminace, tedy zavedení odebraného spermatu do dělohy.
Jde o jednoduchý, rychlý a nebolestivý zákrok, který celý hradí zdravotní pojišťovna.
Jeho nevýhodou je poměrně malá úspěšnost.
Metoda IVF spočívá v odběru pohlavních buněk rodičů a jejich spojení mimo tělo.
Před odběrem musí žena podstoupit hormonální stimulaci, díky níž se z vaječníku uvolní víc vajíček najednou.
Samořadný odběr probíhá v lokální nebo celkové anestezii a trvá asi 15 minut.
Po spojení se spermií embryo kultivují a zhruba po pěti dnech vyberou embryo k transferu.
Pokud se IVF nepodaří, bývá zklamání obrovské a páry by měly být dopředu dobře informované.
Jednotlivé kapitoly a možnosti zahrnují dárcovství vajíček nebo spermatu, výběr dle představ, a otázky dopadu na dítě.