Psychologie dětí vyrůstajících v kojeneckých ústavech je tématem, které vyvolává řadu otázek a debat. Již klasici psychologie, jako například profesor Matějček, se ve svých dílech věnovali dětem, které byly vychovávány v těchto zařízeních. Profesor Matějček ve své knize "Výpravy za člověkem" zmiňuje své poznatky o dětech z kojeneckých ústavů. Zjistil, že nejlépe prospívalo dítě, které bylo umístěno v postýlce poblíž dveří. Tato zdánlivá záhada má prozaičtější vysvětlení: když do místnosti s miminky někdo vstoupil, byl přirozeně nejprve pozorován a interakce probíhala s dítětem, které bylo nejblíže dveřím.
Historicky byly děti po většinu času v kontaktu se svými rodiči. Důvody byly různé: rodiče neměli tolik času věnovat se dítěti individuálně a děti se účastnily denních činností dospělých. Také prostorová stísněnost v domácnostech často znamenala, že celá rodina žila na malém prostoru. Moderní doba přinesla více prostoru a důraz na osobní svobodu, což však paradoxně může vést k situacím, kdy jsou děti vystaveny předčasnému odloučení od rodičů. Matky, často pod tlakem okolí nebo přesvědčení o nutnosti "nechat dítě vyřvat", mohou opouštět své plačící děti, které nechápou, proč rodič odešel a nevrací se. Toto opuštění, i když dočasné, může u dítěte vyvolat paniku a pocit ohrožení.
Základní potřeby dítěte a psychická deprivace
Kromě uspokojení biologických potřeb, jako je jídlo, teplo a spánek, děti potřebují mít uspokojeny i základní citové potřeby. Potřebují někoho, kdo jim bude věnován s láskou a pozorností. Pokud tyto potřeby nejsou dlouhodobě a v dostatečné míře naplňovány, může dojít k psychické deprivaci. Tento stav vzniká, když chybí dostatečný lidský kontakt a citová odezva. Projevy psychické deprivace jsou velmi rozmanité a mění se s dobou a okolnostmi.
Historie zná mnoho případů dětí vychovávaných v izolaci nebo zvířaty, které ilustrují dopady deprivace. Mezi známé příklady patří "vlčí děti" Amal a Kamál nebo Kaspar Hauser. Již v minulosti byly prováděny experimenty, které by dnes byly považovány za neetické, ale které potvrdily klíčový význam lidského kontaktu. Příkladem je experiment německého císaře Fridricha II., který chtěl zjistit nejstarší lidský jazyk. Vytvořil ústav, kde byly děti chovány v naprosté mlčenlivosti. Experiment skončil tragicky - děti zemřely, protože jim chybělo mateřské pohlazení, radostný výraz tváře, milá slova a ukolébavky, které jsou pro jejich zdravý vývoj nezbytné.
Výzkumy deprivace a raného vývoje
První zmínky o soustavnějším výzkumu deprivace se objevují v polovině 19. století, kdy autoři popisovali situaci dětí v nalezincích a sirotčincích. Tyto děti se vyvíjely velmi pomalu kvůli nedostatku podnětů. V raném věku je pro dítě nejdůležitější lidský kontakt a kvalitní podněty. Dítě se rodí s mnoha dovednostmi, které mu pomáhají přežít, včetně sociálního úsměvu, který se objevuje kolem druhého měsíce života a slouží k navázání kontaktu s dospělým.
Dítě potřebuje být stimulováno zrakově, sluchově i hmatově, ale je třeba dbát na citlivost jeho smyslů. Moderní doba přináší množství hraček a pomůcek, které slibují rozvoj dítěte, ale často je opomíjen nejdůležitější faktor - lidský kontakt. Dítě, které vyrůstá v dokonalých podmínkách, ale bez dostatečného lidského kontaktu, bude ve vývoji pravděpodobně zaostávat za vrstevníkem, který má kontaktu dostatek.
Vývojové stupně a jejich narušení
Potřeby dítěte se rozvíjejí v několika úrovních. V druhé úrovni vývoje dítě objevuje svět prostřednictvím řádu. Změna rytmu nebo řádu může vést ke zpomalení vývoje. Nestálost věcného a sociálního prostředí, která je charakteristická pro ústavní péči s častým střídáním personálu, může vést k tomu, že dítě není schopno rozvinout potřebnou jistotu a je nuceno vyvinout širší škálu sociálního chování, na kterou není připraveno.
Touha dítěte po rodině a blízké osobě se projevuje přilnutím ke každému přijatelnému člověku. Potřeba naplnění citových a emočních potřeb je charakteristická pro třetí úroveň vývoje. Dítě potřebuje mít kladný a opětovaný vztah se stálou vychovávající osobou a ostatními členy rodiny.
Projevy psychické deprivace u dětí
U dětí do tří let se psychická deprivace projevuje zejména opožděním psychomotorického vývoje, apatií, nezúčastněnou nebo rozmrzelou náladou a vážným výrazem. U starších dětí je významným diagnostickým vodítkem zpoždění řeči. Dítě se učí mluvit pozorováním a napodobováním, a pokud nemá dostatek podnětů a blízkých kontaktů, nemá se jak řeči učit.
Ne každé dítě se rodí jako chtěné a ne každý rodič je kompetentní k rodičovství. Prevence zanedbávání dětí a z toho plynoucí deprivace s dlouhodobými následky by měla být v rukou pediatrů, pedagogických pracovníků a také prostřednictvím výchovy k rodičovství ve školách a médiích.
Dokument o mozkových záležitostech | Vývoj v raném dětství
Legislativní změny a debata o kojeneckých ústavech
V České republice probíhá debata o umisťování dětí do tří let do kojeneckých ústavů. Od roku 2025 by mělo být umisťování ohrožených dětí do tří let do těchto zařízení omezeno, což schválila Poslanecká sněmovna. Tento krok reaguje na kritiku Evropského výboru pro sociální práva, jelikož Česká republika patří mezi poslední země v Evropě, kde je to stále možné.
Psychologové a poslanci kritizují riziko menší sociální i psychické vyspělosti dětí v ústavní péči. Argumentují tím, že v prvních dvou letech života se vyvine až 75 % mozku dítěte a co se v tomto období nestihne, už se nedožene. Sestry v ústavech, ač pracují s nasazením, nemohou při velkém počtu dětí nahradit individuální péči matky.
Argumenty proti a pro ústavní péči
Poslankyně Hana Aulická Jírovcová (KSČM) však považuje tato opatření za populismus a naivitu. Tvrdí, že situace v kojeneckých ústavech není špatná a že pracovníci vědí, co s dětmi dělat. Ředitelka kojeneckého ústavu v Mostě Milada Šilhová dodává, že se snaží vytvořit pro děti co nejlepší režim, ale uznává, že děti patří do rodiny, pokud je harmonická a neubližuje jim.
Expertka na sociální práci Terezie Pemová považuje umisťování dětí do tří let do ústavů za vážný problém. Upozorňuje, že takto vznikají "deprivanti a frustráti" a navrhuje zaměřit se na podporu rodičů nebo hledání náhradních rodin. Ústavní péče je navíc pro společnost finančně nákladnější než podpora rodinné péče.
Dopady na vývoj mozku a citové vazby
Existují výzkumy dokazující vliv deprivace v raném věku na vývoj mozku. Děti v kojeneckých ústavech, kde se personál střídá a o dítě se stará více pracovníků, mají potíže s navázáním pevné citové vazby. Děti, které měly štěstí na zdravotní sestry, s nimiž navázaly pozitivní vztah, měly méně problémů s citovou vazbou.
Česká republika má ve srovnání s jinými evropskými zeměmi vysoký počet dětí v ústavní péči. Zatímco například Slovinsko či Island nemají žádné dítě v ústavu na 10 tisíc obyvatel, Česká republika má 60 dětí. Kritika přichází od Výboru pro práva dítěte OSN a IFCO, ale je třeba brát v potaz i specifické národní podmínky.
Možná řešení a budoucnost péče o děti
Problémem je také to, že se nedaří umisťovat děti do náhradních rodin, zejména romské děti. Na vině jsou často předsudky a nedostatečná ochota žadatelů o adopci či pěstounskou péči přijmout etnicky odlišné dítě.
Mezi možná řešení patří zdokonalení legislativy, posílení prevence selhání rodičů, podpora sanace ohrožených rodin a zkvalitnění terénní sociální práce. Jako alternativy k ústavům se zvažují nové formy přechodné či podpůrné rodinné péče. I přes snahy o zrušení kojeneckých ústavů a odložení účinnosti zákona až na únor 2025 existují obavy, že některé děti zůstanou v ústavní péči.
Diskuse o tom, zda by se kojenecké ústavy nemohly transformovat na ambulantní, podpůrná a terapeutická zařízení, kam by pěstouni chodili pro radu a pomoc, pokračuje. Důležité je si uvědomit, že pobyt dítěte v ústavním zařízení, kde chybí stálá a láskyplná pečující osoba, má prokazatelně negativní dopad na jeho celý život.
tags: #psychologie #deti #v #kojeneckych #ustavech