Ztráta blízkého člověka vždy bolí, o to víc, když ten, koho ztrácíme, je malé miminko. Hlavou, srdcem i celou duší prochází vztek, pocit zoufalství a otázky: „proč zrovna já“, „proč zrovna my“. Mnozí přiskočí s nabídkou pomoci, s otevřenou náručí, s chápajícím srdcem. Ale následně se od rodičů dovídáme, že i přes velkou snahu, kterou cítili, to nebylo to, co potřebovali slyšet, cítit a vnímat.
Není snadné správně pomoci. Málo už se ale ví, že ztráta miminka může znamenat těžkou životní chvíli i pro spoustu dalších lidí z jejich okolí. Když se svět zastaví a náhle umře miminko u porodu nebo v průběhu těhotenství, překvapí to nejen další členy rodiny ale i zdravotníky a další pomáhající profesionály. Očekává se, že zdravotníci smrt znají a umí s ní pracovat, ale jsou to také jen lidé z masa a kostí a bolest i zoufalství doléhá i na ně. Ani oni nemusí na chvíli vědět, jak dál. Ani nás, duly, tato ztráta neobchází.
Provázíme ženy jejich porodními příběhy, ať už tyto přinesou jakékoliv nečekané zvraty. Býváme u nádherných, hladkých, euforických porodů. Stejně tak i u těch, které se v některé fázi mohou komplikovat, přináší dramatické zvraty a velmi vzácně i scénáře, které si nikdo neuměl ani představit. Snažíme se tam být pro ženu za všech okolností. Jako pevný sloup, o který se může opřít. Chceme být pro ni i pro partnera oporou i v těch nejtěžších chvílích. Není to však snadné ani pro nás. I my potřebujeme tyto zážitky vstřebat, urovnat a opřít se zase o někoho dalšího.
A právě pro tyto osoby spustila Unie porodních asistentek (UNIPA) na začátku prosince podpůrný projekt věnovaný perinatální ztrátě. Jedná se o webové stránky www.perinatalniztrata.cz a telefonickou linku podpory. Web chce být inspirací pro citlivou a respektující komunikaci s rodinou a podporovat kompetence rodiny. Telefonická linka slouží k odbornému poradenství poskytovaným UNIPA. Porodní asistentky, zdravotníci, lékaři i my, duly, pečující o rodinu procházející ztrátou, můžeme zavolat (i anonymně) a poradit se s odborně vyškolenými poradkyněmi, ať už se jedná o péči o ženu prožívající ztrátu před porodem, při porodu dítěte nebo v navazujícím období.
Jak říká Kateřina Hájková Klíčová z Unie porodních asistentek: „Práce porodních asistentek je krásná, ale zároveň velice náročná. Je tomu tak v případě, kdy jsou porodní asistentky přítomny porodu, po kterém rodina odchází domů se zdravým dítětem. Ale mnohem větší nároky toto povolání klade na porodní asistentky v případě, pokud se miminko narodí mrtvé. Rodina procházející perinatální ztrátou potřebuje kolem sebe zdravotníky, kteří ji citlivě podpoří. Drahé duly, i my to máme v případě doprovodu rodičů s perinatální ztrátou stejně náročné. Tento projekt je i pro nás. Dlouho zde chyběl, bylo ho potřeba a teď je na světě. Funkční a připravený pomoci. Proto se neváhejme obrátit pro potřebnou pomoc. Jen ten, kdo má opečované vlastní potřeby, může pečovat o další. Slyším v uších větu, kterou často nabízíme svým klientkám. „Pokud byste potřebovali, jsem zde pro vás, neváhejte mě kontaktovat“. A teď někdo nabízí stejnou větu nám. To, že bychom měly podržet rodiče, se kterými zažíváme příběh ztráty miminka, neznamená, že nemáme právo na vlastní smutek, pocity zmatenosti a nutnost osobní péče. Ani my nemusíme být jen silné. Bez studu a bez pocitu selhání.
Za Českou asociaci dul děkujeme UNIPA za velmi záslužný počin a jsme hrdé, že se na jeho přípravě podílely a nadále na jeho běhu podílí i ženy z našich řad. Naše dula Andrea Forberger jako koordinátorka projektu a duly Ivana Weissová s Markétou Královcovou jako členky odborného poradenského týmu. 21. 7. 2022 v časopise Maminka vyšel rozhovor, který se mnou připravila Petra Schwarz Koutská.
Perinatální ztráta je úmrtí dítěte v období okolo porodu - během těhotenství, při porodu nebo krátce po něm (časné novorozenecké úmrtí - do 7 dnů po porodu). Tato ztráta je tragickou událostí, která zasáhne život celé rodiny. Je provázená emoční reakcí ženy, jejího partnera i jejich okolí. I ztráta v počátku těhotenství definovaná jako potrat může být spojena s podobnými pocity. Proto se můžeme setkat také s termínem prenatální ztráta, který označuje ztrátu v jakékoli době od vzniku těhotenství do porodu.
Smrt dítěte obecně je náročnou událostí, jde proti očekávání většiny lidí o přirozeném časovém sledu dějů. Perinatální ztráta představuje specifickou situaci. Rodiče se připravovali na příchod dítěte, změnu svých životů a sociální rodičovskou roli. Samovolný nebo spontánní potrat je situace, kdy v prvním nebo druhém trimestru těhotenství samovolně dojde k ukončení těhotenství a vyloučení embrya nebo plodu z ženina těla (které váží pod 500 g a je bez známek života).
V počátku může mít podobu opožděné silnější menstruace, později se může svými projevy více blížit porodu. Potrat v prvním trimestru je velmi častý, končí tak zhruba každé čtvrté až páté těhotenství. V úplném začátku těhotenství žena ani nemusí vědět, že je těhotná. Nejčastější příčinou jsou chromozomální/genetické vady plodu. Až v případě, že dochází k opakovanému potrácení se pátrá po příčinách. Potrat může proběhnout jako kompletní (když vyjde ven vše) nebo nekompletní, tedy kdy uvnitř dělohy zůstávají např. části plodových obalů.
Potrat může být potenciálně riziková situace (rizika silného krvácení, infekce), ale s dobrou podporou si většinou dokáže tělo ženy s potratem dokáže dobře poradit. Každá porodní asistentka by měla umět profesionálně podpořit ženu v situaci perinatální ztráty nebo potratu. Při anonymní péči v rámci běžného chodu zdravotnického zařízení bohužel může snadno dojít k situacím, které ženu dále traumatizují. Mezi porodnicemi jsou velké rozdíly v poskytované perinatální paliativní péči, pro kterou neexistuje jednotný postup, liší se např. v možnostech zajištění soukromí i v tom, zda spolupracují s dalšími odborníky v této oblasti (psycholog, sociální pracovník, kněz apod.).
I v případě perinatální ztráty/potratu proto může žena ideálně vyhledat svou komunitní porodní asistentku a zajistit si tak individuální kontinuální péči, širší podporu od porodní asistentky, se kterou se zná a které důvěřuje. Existují porodní asistentky, které se přímo specializují na provázení perinatální ztrátou či potratem. Porodní asistentka může pomoci s výběrem zdravotnického zařízení, doprovodit ženu/rodinu k porodu, pomáhá v komunikaci s personálem a zajištění intimních podmínek pro rozloučení se s dítětem, může pomoci ženě řadou podpůrných prostředků během samotného porodu nebo např. při vyčkávání na spontánní potrat nebo dočištění dělohy (např. s pomocí ženské bylinné napářky). Dále PA může také sledovat stav ženy v následném šestinedělí a opečovat ji např. s pomocí masáží a zavinování břicha šátkem. Taková respektující péče pomáhá předcházet dalším komplikacím, pomůže ženě lépe přijímat její složitou situaci a o něco snáze se vyrovnávat se ztrátou, kterou prožívá.
V případě potřeby PA také včas zjistí komplikace a ženu odešle např. Ženy stále velmi často popisují situace, kdy se (nejen) po diagnostice zamlklého těhotenství ocitly v časové tísni - najednou se vše seběhlo strašně rychle, byly okamžitě odeslány na revizi bez možností výběru, a bohužel až později zjistily, že ke spěchu třeba nebyl důvod a existuje také možnost vyčkání na samovolný potrat. Ne všichni gynekologové postupují stejně, postupně se i u nás šíří novější tzv. vyčkávací přístup, který je v zahraničí často preferován.
Znamená to, že pokud nenastanou komplikace (např. silná teplota nebo jiné známky zánětu či příliš dlouhé a silné krvácení), dává se tělu čas, aby se očistilo samo, ať již v nemocnici nebo doma. Žena si dokáže i s touto situací poradit, má-li dostatek času a péče. Je výhodné maximálně podpořit tělesné procesy a větší zásahy minimalizovat skutečně jen pro případy komplikací. Invazivní chirurgický zákrok, jakým kyretáž je, s sebou nese svá rizika a provádět ho plošně všem je přinejmenším zbytečné. Záleží na mnoha okolnostech, zdravotním stavu a samozřejmě také ne každá žena si umí představit, že by zvládla čekat a projít tímto procesem.
V prvních chvílích poté, co je ženě sdělena diagnóza, bývá v šoku a může mít problém vnímat sdělované informace. Může se chtít těhotenství okamžitě zbavit a reagovat různým způsobem, který se ale později může změnit. Pokud si žena dopřeje více času na to projít procesem potratu postupně, může to pro ni být velkým přínosem také pro dobré psychické vyrovnání se se ztrátou. Dostupnost následné psychologické péče je komplikovaná. Ne všechny porodnice mají k dispozici kontakty na psychology věnující se perinatální ztrátě, často jsou zajištěné díky jednotlivým aktívním a neustále se vzdělávajícím porodním asistentkám, než že by šlo o systémově zajištěnou péči. Množství podpory zajišťují také různé svépomocné i profesionální organizace (Prázdná kolébka, Dítě v srdci, Cesta domů, fond Klíček atd.).
Ano, i při potratu žena prošla výraznými změnami, malým porodem. Je důležité, aby mohla odpočívat a dopřála si čas pro regeneraci fyzickou i psychickou. Je dobrá kvalitní výživná strava, bohatá na železo (např. kopřivový čaj, řepa), kyselinu listovou a další minerály a vitaminy, dostatečně pít, polehávat, aby se děloha mohla zavinout na své místo, je možné využít podporu zavinutí podbřišku a pánve šátkem, uvařit si např. kontryhelový čaj. Je dobré dopřát si čas, prožít a nepotlačovat jakékoli své pocity. To samozřejmě platí nejen prvních šest neděl, je důležité dopřát si potřebný čas.
< tagimg>Infografika: Co je perinatální ztráta a jak ji rozpoznatPro rozloučení se s dítětem může stvořit vlastní rituál rozloučení někde v přírodě, může využít různé kreativní způsoby - napsat mu dopis, deník, nakreslit obraz. Myslíte si, že je téma perinatální ztráty stále tabuizované? Myslím, že ano. Téma smrti obecně je stále tabu a pro mnoho lidí je velmi náročné o ní hovořit, bojí se, že řeknou něco, čím pozůstalým ublíží, a proto se spíš drží zažitých frází. Ztráta malého dítěte je něco, co se vytěsňuje ještě více, lidem se zdá, že to by se prostě nemělo dít. Často bývá spojena s (neoprávněnými) pocity viny a rodičovského selhání.
Pokud zemřelo dítě v těhotenství nebo u porodu, bývá problém, jak se k této ztrátě postavit - dítě bylo pro okolí téměř neviditelné, větší spojení s ním měla hlavně žena. Komplikací může být, pokud se jednalo o nechtěné těhotenství atp. Stále u nás také doznívá přístup z dob minulého režimu. Od institucionalizace porodů ve druhé polovině 20. století bylo bráněno kontaktu se zemřelým dítětem, protože panovalo přesvědčení, že by ženám působil trauma. Ženy novorozence neviděly, neměly informace, nemluvilo se o něm a dle doporučení se snažily na situaci zapomenout. V současnosti se i u nás postupně šíří podpora kontaktu a rozloučení se s dítětem, které je při citlivém provedení pro většinu žen prokazatelně přínosné.
Znám ženy, které hovoří o svých andělských dětech bez problémů, spíše se setkávají s tím, že lidé v jejich okolí mají z tématu obavu, neví, jak reagovat a rychle téma opouštějí. Každý truchlí individuálně, a tak pokud nevíme, co říci, je možné jednoduše se zeptat, zda o tom žena chce hovořit nebo ne a jak. Vyjádřit svou upřímnou účast. Naslouchat se zájmem tomu, jakým způsobem o dítěti hovoří. Často jim ztráta změnila život, nalézají v ní svůj určitý smysl a význam. Myslím si, že je velmi důležité o tomto tématu hovořit. Jeden z důvodů je ten, aby se ve společnosti šířily informace o tom, jakým způsobem je možné potrakt a perinatální ztrátou projít, že je možné s dítětem být v kontaktu a rozloučit se, jak je možné se se ztrátou vyrovnávat, co může pomoci. Dále abychom se učili spolu laskavě hovořit a naslouchat si, může nás překvapit, kolik ztrát je v našem okolí.
Neexistují slova, která by popsala naprosté zoufalství, s nímž člověk vychází z porodnice s prázdnou náručí. S nímž jede autem domů a autosedačku, kterou nedávno koupil, má zavřenou v kufru, protože se na ni nedokáže podívat. S nímž zavře dveře do krásně nachystaného dětského pokojíčku a celé měsíce je znovu neotevře. Pokud právě procházíte vy nebo někdo ve vašem blízkém okolí touto náročnou situací, cítíme s vámi. Možná jste se právě dozvěděli, že život vašeho miminka bude kratší, než jste si přáli, a proto pro vás může být bolestné číst následující řádky.
Věříme, že je možné i delší čas po ztrátě vytvořit pro sebe způsob, jak se s miminkem rozloučit a zároveň pro něj vytvořit dobré místo ve Vašem životě. V textu naleznete následující témata: Raná ztráta - spontánní potrat/ukončení těhotenství v prvním trimestru, Vytváření vzpomínek, Pitva, Jak se mohou cítit rodiče zažívající perinatální ztrátu, Praktické informace - práva a finanční příspěvky, Pohřeb, Týdny a měsíce před vámi, Zapalme svíčku (Světový den památky zesnulých dětí).
Raná ztráta - spontánní potrat/ukončení těhotenství v prvním trimestru
Ztráta miminka v prvním trimestru je situace, kdy se rodiče mohou potkat s projevy nepochopení od svého okolí nebo neuznáním prožívání ztráty a truchlení. Zejména ženy mohou prožívat tuto situaci jako bolestnou ztrátu svého dítěte, což nemusí sdílet jejich okolí. Mohou truchlit nad dítětem, ale také nad plány a představami o společné budoucnosti.
Prožívání rané ztráty miminka se nemusí lišit od ztráty v jiné fázi těhotenství. I v situaci, kdy se žena rozhodne těhotenství ukončit z jiných než zdravotních důvodů, může být v následujících dnech zaskočena svým fyziologickým a psychickým prožíváním. Ukončení těhotenství se někdy může zdát jako rychlé praktické řešení, možná v tu chvíli jako jediné možné. Může s sebou nést také negativní dopad na prožívání ženy. Mohou se objevit mimo jiné pocity smutku, viny, studu nebo hněvu. Fakt, že má žena tyto prožitky, ji může překvapit.
Možná může mít pocit, že nejsou na místě, když se jedná o ranou ztrátu nebo se pro ukončení po pečlivém zvážení rozhodla. Je dobré vědět, že se to může stát a patří to k přirozenému procesu truchlení, který je spojený se ztrátou miminka. Od okolí se žena může potkávat s neuznáním svého zármutku. Spíše než podporu může od okolí slyšet „vždyť to ještě ani nebylo miminko“ nebo „vybrala si, tak nemá nárok být zarmoucená nebo rozhozená“. Takové reakce mohou v ženě vzbudit dojem, že pro prožívání zármutku v těchto situacích není adekvátní.
Ztrátu může žena prožívat delší čas, než by očekávala. Tělo se mnohdy hojí rychleji, než duše. Někdy se potíže objeví až několik týdnů či měsíců po ztrátě miminka a nemusí být zjevné, že s ukončením těhotenství souvisí. Velký význam v tomto období mohou mít informace o truchlení a zármutku. Pomoci mohou také rituály rozloučení, které mohou rodiče společně nebo každý sám tvořit podle vlastních přání a potřeb. Někdy pomáhá mluvit s těmi, kteří prošli stejnou zkušeností. Pro sdílení s ostatními rodiči je možné vyhledat svépomocné skupiny na sociálních sítích nebo je otevírají organizace nabízející pozůstalostní péči. Pokud rodiče nenachází potřebnou podporu ve svém nejbližším okolí, mohou využít odborné pomoci v některé z podpůrných organizací nebo individuální psychoterapie.
Vytváření vzpomínek
Když zemře někdo, koho jsme měli rádi, často se o vzpomínky na něj a společné zážitky dělíme s druhými lidmi. Možná si jako cenné uchováváme určité předměty, které nám připomínají onoho člověka a chvíle, jež jsme s ním prožili. Když zemře miminko, patrně je jen pár věcí na památku, které by ho mohly v budoucnu připomínat. Dále popsané možnosti jsou nabídkou, co je možné si na památku uschovat, co si připravit, pokud je porod miminka plánován a co čekat od personálu nemocnice. Některé kroky se pro rodiče zprvu mohou zdát nepřijatelné a mohou je odmítnout, což je úplně v pořádku. Zkušenost nicméně ukazuje, že po čase bývají upomínky na miminko důležitou součástí v procesu vyrovnávání se se ztrátou miminka. Není však nutné se do něčeho nutit, je dobré mít informace o možnostech a z nich si vybrat to, co je pro rodiče důležité.
Dát miminku jméno - někteří rodiče se rozhodnou své dítě pojmenovat, čímž mu dají jedinečnou identitu a bude se jim o něm snáze mluvit. Někteří své miminko nepojmenují, jiní používají dál přezdívku, která vznikla v průběhu těhotenství.
Vidět a pochovat si miminko v náručí - přestože okolnosti nejsou vůbec takové, jaké si rodiče představovali, nemusí být ochuzeni o možnost pochovat si své miminko, prohlédnout si jej a rozloučit se s ním. Pokud miminko zemřelo před porodem nebo během porodu, porodní asistentky nebo sestry rodičům obvykle nabídnou, zda by ho chtěli vidět. Mnoha rodičům připadá zvláštní a trochu děsivé vidět a pochovat si v takové situaci své miminko. Pro řadu rodičů se však chvíle strávené s miminkem stanou tou nejvzácnější vzpomínkou a zážitkem, o který by za nic na světě nechtěli přijít. Pokud si rodiče nejsou jistí, zda miminko chtějí vidět nebo se obávají, jak bude vypadat, mohou poprosit porodní asistentku nebo sestru, aby jim řekla, jak miminko po porodu vypadá. Mohou také poprosit o fotografii. Má-li miminko nějakou viditelnou abnormalitu, obvykle je možné jej opatrně zavinout a obléci tak, že tuto abnormalitu není vidět nebo je možné vidět jen na ručičku nebo na nožičku. Rodiče nemusí být ve shodě, zda oba chtějí miminko vidět. Je to velmi individuální rozhodnutí a ani jeden by neměl být pod tlakem, pokud miminko vidět nechce. Nejdůležitější je, aby měl každý možnost rozhodnout se udělat to, co mu osobně připadá dobré.
Opečovat miminko - rodiče mohou miminko umýt, osušit, namazat olejíčkem. Nasadit mu plenku a obléct ho nebo jen zabalit do dečky.
Fotografie - možná personál rodičům nabídne, že miminko vyfotografuje. Pokud si rodiče nejsou jistí, jestli fotografie chtějí, může personál fotografie udělat a uschovat do zdravotnické dokumentace. Fotografie si rodiče mohou odnést v obálce domů a mít ji schovanou pro případ, že by v budoucnu změnili názor. Někdy třeba nastane chvíle, kdy se detaily toho, jak miminko vypadalo, začnou vytrácet a fotky pak mohou být důležité a vzácné.
Vlastní vzpomínkové předměty (memory box) - možnost shromáždit si upomínky závisí na tom, v jakém stadiu bylo vaše těhotenství. V některých porodnicích vytváří personál pro rodiče pamětní krabičku, do které uschová vše, co je s miminkem spojeno. Jinde rodiče dostanou tzv. memory box k vlastnímu uvážení, jaké upomínky si přejí schovat. Krabička s upomínkami se často stává důležitým pojítkem s miminkem v nadcházejícím období. Uchovat si rodiče mohou ultrazvukové snímky dítěte z doby těhotenství, otisk ručičky nebo nožičky, pramínek vlasů, oblečení, které miminko mělo na sobě nebo oblečení, které měla maminka na sobě v den porodu, identifikační náramek dítěte.
Obřad pro miminko - v souladu se svou spiritualitou mohou rodiče s pomocí nemocničního kaplana nebo svého duchovního probrat a naplánovat rituály, které jim pomohou se rozloučit. Možná, že se rodiče rozhodnou s miminkem neloučit v nemocnici. Toto rozhodnutí nijak nesnižuje jejich rodičovskou roli. Může se stát, že v budoucnu budou hledat rituál, jak se s miminkem rozloučit dodatečně, jak uctít památku svého dítěte: zasadit strom, napsat miminku dopis, poslat lodičku po vodě, vytvořit vzpomínkové místo venku, kde rodiče uloží do země krabičku se vzpomínkovými předměty a mohou tam chodit zapalovat svíčku, poslat do nebe balónek se vzkazem pro miminko, zapálit svíčku a uctít tak památku na miminko (kdykoliv nebo při vzpomínkové akci Zapalme svíčku).
Pitva - Výzkumy ukazují, že pitva ve většině případů zjistí nové informace o příčině úmrtí dítěte a někdy mohou být tyto informace významné pro plánování dalšího těhotenství. Ne vždy ale pitva příčinu úmrtí odhalí. Samotná pitva trvá obvykle kolem dvou hodin. Výsledky všech návazných vyšetření odebraných vzorků tkání bývají v českém zdravotním systému nejdříve za 2-3 měsíce. Tzv. patologicko-anatomická pitva je standardně prováděna u všech dětí mrtvě narozených nebo zemřelých po narození. O neprovedení pitvy může rozhodnout lékař provádějící prohlídku těla zemřelého dítěte. Obvykle proto, že příčina úmrtí je zřejmá. Potřebné informace o důvodech pro provedení pitvy může poskytnout ošetřující lékař. O neprovedení pitvy mohou požádat také rodiče nebo zákonní zástupci dítěte. Nesouhlas s provedením pitvy mohou rodiče sepsat písemnou formou s úředně ověřeným podpisem nebo své přání sdělí ošetřujícímu lékaři a ten je zapíše do zdravotní dokumentace. Pokud si rodiče pitvu určitě nepřejí, je dobré informovat zdravotníky dostatečně dopředu a ideálně písemnou formou. Konečné rozhodnutí o provedení pitvy je však v kompetenci lékaře provádějícího prohlídku těla zemřelého dítěte. Ten ve svém rozhodnutí vychází z konkrétních okolností úmrtí a nesouhlas rodičů bere v úvahu, ale není pro něj závazný. Podmínky, které musí být splněny, aby pitva nebyla indikována, stanovuje zákon.
Jak se mohou cítit rodiče zažívající perinatální ztrátu
Po smrti svého dítěte mohou rodiče zakoušet nejrůznější emocionální i tělesné reakce. Většina rodičů cítí šok a ochromení, zvláště v prvních dnech po smrti svého miminka. Mohou mít potíže vstřebat, co se stalo a také chápat a pamatovat si, co jim lidé říkají. Mohou plakat v situacích, kdy to není obvyklé. Oba rodiče mohou ztratit sebedůvěru a sebeúctu. Zejména matky mohou cítit vinu a ze smrti svého dítěte se obviňovat. Častou reakcí na ztrátu je hněv. Hněvat se mohou na sebe, partnera, na Boha, na zdravotníky, ale i na rodiče, kteří mají zdravé děti. Hněv je jedna z přirozených reakcí na ztrátu blízké osoby.
Mnoho rodičů, jimž zemřelo dítě, reaguje na zármutek fyzicky. Tyto reakce mohou velmi připomínat intenzivní strach. Mohou cítit bušení srdce, bolest na hrudi, pocit velké tíhy na prsou nebo často vzdychají. Mohou mít zažívací potíže, nemít chuť k jídlu nebo naopak jíst pořád, mít potíže se spánkem, ale přitom cítit vyčerpání. Některé matky dál cítí, jak děťátko v jejich břiše kope, jiné slyší pláč. Všechny tyto reakce jsou běžné a normální. Přestože miminko zemřelo, matčino tělo reaguje stejným způsobem, jako kdyby dítě žilo. Matka prochází šestinedělím, mívá obvyklé poporodní krvácení (očistky) a její prsa mohou začít produkovat mléko. Lékař proto může předepsat léky pro zastavení laktace.
Jeden z nejtěžších a nejbolestnějších úkolů, který často rodičům připadne, je zavolat nebo poslat smutnou zprávu členům rodiny a přátelům. Možná existuje několik lidí, kterým budou chtít zavolat nebo napsat okamžitě. U ostatních to může nějaký čas počkat. Hovor oznamující zprávu o úmrtí miminka je možné začít například slovy: „Je mi to líto, ale mám špatnou zprávu.“ Blízcí někdy nevědí, co na takovou zprávu říct. Rodiče se tak někdy ocitají v situaci, kdy sami utěšují své blízké. Je dobré dovolit si neodpovídat na všechny otázky a sdělit jen tolik, na kolik se cítí. Smutnou zprávu může sdělit i někdo z okolí rodičů. Je to doba, kdy se rodiče vyrovnávají se ztrátou miminka, ale také plánů a představ o budoucnosti.
Cílem tohoto procesu je navrátit se k běžnému fungování a naučit se žít dál i po ztrátě. Je dobré vědět, že každý se se ztrátou vyrovnává jinak, má jiné mechanismy, které mu pomáhají smutnými dny projít. Partneři se mohou lišit také tempem truchlení. Ve chvíli, kdy jeden potřebuje plakat a vzpomínat na miminko i s druhými, může druhý potřebovat procházet emocemi v tichosti a o samotě. Jeden může potřebovat smutnit po miminku, zatímco druhý se začne upínat na budoucnost a touze po dalším dítěti. Může pomoci, když rodiče někdo doprovází. V případě, že nenachází úlevnou podporu ve svém blízkém okolí, mohou vyhledat odbornou pomoc. Podporu mohou najít třeba u poradce pro pozůstalé, terapeuta nebo v organizaci specializované na perinatální paliativní péči. Pro podporu po ztrátě miminka je možné využít provázení pozůstalých v poradně Cesty domů nebo v některé z dalších podpůrných organizací.
Zpočátku mohou mít rodiče dojem, že život ztratil smysl. Doba, než začnou tyto pocity slábnout, se může zdát dlouhá. Pro někoho může být úlevné vyprávět o svých pocitech a sdílet svůj příběh opakovaně. Je nápomocné snažit se držet režim. Je důležité vnímat a uspokojovat základní potřeby - jíst, pít a spát. Smutek může přicházet ve vlnách. A tak je docela běžné, že se období smutku střídá s chvílemi a někdy i dny, kdy se zdá, že život běží normálně. Neznamená to však, že by rodiče na miminko zapomněli. Je zcela přirozené, že mezi vlnami pronikavého smutku přicházejí období klidu a větší vyrovnanosti.
Partneři, kteří přišli o miminko, se mohou cítit navzájem od sebe odříznuti. Je velmi těžké poskytovat podporu a porozumění druhému člověku, když je sami tolik potřebujeme. Pro oba rodiče může být užitečné mít podporu od dalších lidí, aby se nemuseli spoléhat pouze jeden na druhého. Každý zármutek prožívá individuálně a je zjednodušující rozdělit reakce na reakce žen a mužů. Nicméně se ukazuje, že řada žen má tendenci o úmrtí a svých prožitcích více mluvit. Maminky často prožívají smrt miminka stejně silně fyzicky i emocionálně. Ani u mužů nelze jejich reakce zobecnit. Muži v období zármutku také pláčou a mluví o svých pocitech, ale z častého a otevřeného vyjadřování pocitů mohou být nesví. Někteří mají tendenci se uzavřít, jednoduše „vypnout“ nebo se brzy vrátit do práce, což je od prožívání náročné situace může vzdalovat. Někdy se hlavně snaží být oporou pro ženu, a proto být silní. Někdy ztráta miminka pár ještě více sblíží a jindy může být nevyžádanou zatěžkávací zkouškou. Způsob jakým rodiče společně těžkým obdobím procházejí, může být ovlivněn jejich odlišnými potřebami. Fakt, že partner nebo partnerka netruchlí tak, jako my, nemusí znamenat, že pro něj nebo pro ni ztráta není bolestná. Může být nápomocné hledat cesty, jak o svých potřebách mluvit a snažit se respektovat odlišnosti truchlení toho druhého.
V případě, že rodiče mají další děti, mohou v této situaci přemýšlet, jak jim sdělit zprávu o úmrtí jejich sourozence. Mohou přemýšlet také nad tím, zda děti vzít na pohřeb nebo jak moc je zapojovat do příprav pohřbu. Děti mohou být smrtí miminka hluboce zasaženy. Batolata a mladší děti rychle vycítí změnu v rodině, i když jsou příliš malé, aby chápaly, co se stalo. Citlivě vnímají změnu mimiky nebo jiný tón hlasu rodičů. Pokud nemají od rodičů zprávu, co je příčinou změny jejich chování, mohou si je vysvětlit mylně tak, že se něčím samy provinily. Mohou prožívat úzkost a nejistotu, což se může projevit změnou v chování. Otevřená a pravdivá komunikace může být pro rodiče v takové situaci spojena s obavou, jak zvládnou své vlastní emoce. Mohou se například obávat, že se neubrání pláči.
Perinatální ztráta je úmrtí dítěte v období okolo porodu - během těhotenství, při porodu nebo krátce po něm. V ČR se týká asi 500 dětí ročně. Je to tragedie, která zasáhne celou rodinu - přináší pocity truchlení, žalu, nespravedlnosti i vzteku. Ztráta tak ovlivňuje i sebevnímání a může narušit i chod rodiny - partneři často truchlí rozdílně. I ztráta na počátku těhotenství bývá spojena s podobnými pocity, s frustrací a zkamáním. Samovolné potraty jsou navíc mnohem častější, končí jimi minimálně pětina raných těhotenství. Je na mluvení o smrti dítěte a potratech společnost připravená?
Perinatální ztráta je běžná, ale o ní se nemluví
tags: #prozivani #prenatalni #ztraty #ditete