Tento článek se zabývá tématem poněkud kontroverzním, totiž římskými bájemi a legendami pojednávajícími o počátcích Říma jako města. V mnohém se neshodli ani sami starověcí autoři, natožpak moderní historikové. Ale je známou pravdou, že každý mýtus, báj či legenda v sobě ukrývá pravdivé jádro. To je ovšem obaleno mnohem silnější vrstvou polopravdivých, idealizovaných nebo dokonce zcela vymyšlených epizod, které z příběhu činí právě legendu. Držme se tedy výroku Tita Livia z konce 1. stol. Prologem k celému vyprávění o založení města, které bude jednou vládnout světu, je Homérova legenda o pádu Tróje.
Po lstivém zničení Tróje kmenem Achájů se ze zbytků kdysi slavného města zachránil pouze jediný z hrdinů se svým lidem. Ostatní přeživší hrdinové padli do zajetí. Tento muž byl synem dardanského krále a bohyně Venuše, jeho rodokmen sahal až k samotnému Jupiterovi. Jmenoval se Aeneas a byl svým otcem vyslán na pomoc obležené Tróji. Byl to druhý nejstatečnější obránce města, hned po Hektorovi. Unikl tedy z hořícího města a zachránil také svého otce i syna. Pro manželku se tam už vrátil bezúspěšně. Toužil také znovu vybudovat Tróju, ale bůh Jupiter mu přikázal, aby si nalezl nový domov v Itálii.

Se svou zemí se loučil těžce, ale příkazu tak vysoko postaveného boha nemohl neuposlechnout. Proto soustředil všechny uprchlíky z města, postavil dvacet lodí a odplul na západ. Sedm let se pak plavil Egejským, Jónským a Tyrhénským mořem. Po vzoru Homérovy Odyssey i on prožíval mnohá nebezpečná dobrodružství: na Krétě se málem stal obětí moru, na Sicílii se dostal pod soptící Etna a k hrozným jednookým obrům-Kyklopům, setkal se s obludnými Harpyjemi, v průběhu dlouhé cesty mu také zemřel otec, poté co se vyhnul Skylle a unikl Charybdě ho bouře zahnala od italských břehů k pobřeží severní Afriky. Tam ho ve městě Kartágu přivítala jeho královna Dido a nabídla mu svou ruku i královskou korunu. On ale musel na příkaz Jupiterův pokračovat dál, čímž jí způsobil takový žal, že si vzala život, v čemž měl tkvět počátek nepřátelství mezi Kartágem a Římem.
Dostal se tedy znovu na Sicílii, kde mu trojské ženy zapálily lodě, aby ho donutily ukončit nekonečnou cestu. Nakonec samozřejmě překonal všechny překážky, které mu stavěla do cesty hlavně bohyně Juno, která Trojany nenáviděla proto, že ji Paris neoznačil za nejkrásnější z bohyň, a se zbylými spolucestujícími se dostal do země mu určené Jovem. Aeneas se však rozhodl, že se v Itálii musí usadit na co nejvýhodnějším místě, proto se vydal k věštkyni Sibyle, která ho místo odpovědi na jeho složitou otázku zavedla do podsvětí, aby se tam poradil se svým otcem. Jenže okolí Tiberu nebylo volnou zemí "na prodej". Ovládali ho totiž Latinové, kmen, jemuž vládl král Latinus. Jak tento král přijal Aenea, nedohodli se ani starověcí autoři.

Podle jedné zprávy ho přijal vlídně a přátelsky (což se do římských bájí moc nehodí), podle druhé mu dovolil založit město až po boji, ve kterém byl poražen. Každopádně mu dal později za ženu svou dceru Lavinii, na jejíž počest pojmenoval Aeneas své město Lavinium. Ale ani s tím se nemohl spokojit, protože Latinové nesli velice nelibě příchod cizinců a zabránili části jejich území, a tak nakonec jejich spory přerostly až v ozbrojené potyčky, kterých využil Turnus, král sousedního kmene Rutulů, který měl v plánu oženit se s Lavinií a Latium připojit ke svému území.
- Nespokojení starousedlíci si vybrali za vůdce právě jeho, a zaútočili na Aeneovo město.
- Osádka však útok odrazila, a poté jí přišli na pomoc Etruskové pod vedením dávného Turnova nepřítele Euandra.
- Vítězný hrdina poté dobudoval své město, spojil svůj nepříliš početný lid s latinským a stal se jeho králem.
Jak dlouho vládl ve své nové vlasti, není známo. Legendy se shodují pouze v tom, že byl vzat na nebe a povýšen na boha. Jeho syn Askanius neboli Julus (od kterého jakožto jednoho z praotců odvozoval původ rod Juliů v čele s božským Caesarem) pak založil město Alba Longa. Po Juliovi vládlo v Alba Lonze 11 králů, málo známých. Dvanáctým byl král Prokas, který měl dva syny: staršího Numitora a mladšího Amulia. Po jeho smrti nastoupil na trůn podle práva Numitor. Amulius ho však sesadil a vyhnal.

Jelikož však Rea Silvia neodolala svodům boha války Marta, porodila dvojčata. Když se král dozvěděl o narození potencionálních uchazečů o trůn, přikázal je i Reu Silvii vhodit do řeky. Sluhové dali oba chlapce do košíku a položili na hladinu Tiberu. Rea Silvia byla zachráněna bohem řeky Tiberem a odvedl ji ke svým pramenům. Poté, co dvojčata řeka vyvrhla, jejich pláč přivolal vlčici, která žila v nedalekém lese na Palatinském pahorku. Seběhla pro ně k řece a odnesla je do svého doupěte. Tam je pak kojila svým mlékem a zahřívala svým tělem.

Prvním zaměstnáním Romula a Rema bylo hlídání otčímových stád a lov zvěře. Díky své vlčí kojné a zdravém životě v lese z nich vyrostli zdatní junáci. Nevyhýbali se šarvátkám, jejich hlavními nepřáteli byli pastýři sousedního kmene. Jednou byli dovedeni před Numitora a zde ho poznali jako své dědečky.
Romulus a Remus poté rozhodli založit vlastní město na Palatinském pahorku. Oba bratři chtěli jméno pro město po sobě, ale nepřipouštěli žádné kompromisy. Remus spatřil šest supů, Romulus dvanáct, a vznikla hádka, která vyústila v vraždu Rema. Romulus zůstal vládcem, město pojmenoval Roma, Řím, a stal se jeho prvním králem.
Romulus pak začal vybudovat opevněné město, vybavil ho zákony a položil základy jeho slávy. Opevnil Palatinský pahorek, rozšířil hradební oblast a otevřel město i svým příchozím. Rozdělení obyvatel na patricije a plebejce vzniklo při zavedení patronátu a práv a povinností obou skupin. Romulus rovněž ustanovil senát a pokrýval z desk zvaných fasces jako symbol moci.

Romulus vyhlásil právo, že lidé z Lavinie a Alba Longy budou přicházet do Říma za účelem svobodné práce, a tak vznikl populus Romanus. Ženy z okolních oblastí byly naverbovány, aby doplnily počet obyvatel města. Romulus vyhlásil oslavu na počest boha Neptuna Consa a pozval z okolních obcí dívky Sabinů; tento krok vedl k odtržení Sabinek a následnému konfliktu, který vyústil v mír a spojenectví s Sabiny. Titus Tatius se stal spoluvládcem Říma.
V otázce Romulovy smrti existují dvě verze. Podle patricijské verze byl vzat na nebe v ohnivém voze boha války Marta při vojenské přehlídce. Podle plebejské verze ho zavraždili patricijové, protože se jim pokusil omezit moc. Po smrti Romula pokračovalo ve vládě dalších šest králů. Vládu po Romulovi převzal Numa Pompilius, pak Tulus Hostitulus, v jehož době došlo k válce s Alba Longou a k slavné legendě o Horatiích a Curiátech.

Podle legend totiž Horatii bojovali za Řím, zatímco Alba Longa měla své bratry. Za Římany byli Horatii, za Albu Longu bratři Curiatii. V boji došlo k tragickým zvratům, Horatius bojoval a zvítězil, avšak zjistil, že jeho sestra truchlí nad mrtvým bratrem. Tato událost byla řešena soudně, avšak Horatius byl nakonec očištěn. Plně se ukázal význam morálních hodnot v tehdejším Římě.
Romulus tedy položil základy moci Říma, zavedl instituci armády, rozdělil práva a povinnosti, vybudoval opevnění a vytvořil autonomní právní řád. Jeho mýtický příběh byl postupně doplňován dalšími verzemi a detaily, které posilují legendu o založení Věčného města. Zvláštní kapitolu tvoří vlčice, která kojila dvojčata - Lupa Capitolina, jejíž podoba se stala důležitým symbolem římské identity.

Napříč historií se vypráví, že Romulus svolal Sabinu za účelem rozmnožení populace - žena a dcery Sabinských mužů byly vyvítány na oslavu boha Neptuna Consa. Následně došlo k míru a spojenectví s Sabiny, které posílilo základy římské společnosti a jejího politického uspořádání.