Podle návrhu občanské iniciativy by v případě schválení zákona byly zakázány v Polsku veškeré potraty, tedy i v případě znásilnění nebo ohrožení života matky dítěte. Nepovede to k tomu, že by se potraty neděly, budou se dít dál, jen nelegálně. A bude to mít především dopad na ženy sociálně slabší, které nemají peníze na to, aby za těmi potraty cestovaly tak, jak se to v dnešní době v Polsku děje.
Právo žen na bezpečný a legální potrat vnímám jako jedno ze základních lidských práv, které by mělo být samozřejmé. Říkáte, že potrat je právo ženy a žena má rozhodovat. Často to slýchávám v Evropském parlamentu. Myslím si ale, že také dítě má právo na život. A co má tu prioritu? Má právo to dítě se narodit, nebo má právo žena si říct, že ne? Myslím si, že by především ani nemělo k takovéto otázce docházet. Roli by měla hrát odpovědnost, osvěta a potrat je až to krajní řešení a dělat by se mělo vše proto, aby být nemusely.
To, co prochází teď polským parlamentem, je výrazné zpřísnění, hodně radikální. Je to reakce na občanskou iniciativu. Jako křesťanka na to mám jasný názor - pro mě je potrat zabití, a proto ode mě nemůžete očekávat, že bych schvalovala potraty.
Druhým hostem v diskuzi je předsedkyně České ženské lobby Jana Smiggels Kavková: „Mě upřímně děsí to, že ta možnost, že ten zákon bude opravdu schválen, vypadá docela reálně. Vnímám to jako návrat do středověku ve střední Evropě.“
Šojdrová v roce 2003 předkládala českému parlamentu návrh na úpravu legislativy potratů v České republice. „Potrat jsme nazvali trestným činem ve vztahu k lékařům, kteří by ho poskytli. I tam ty tresty nebyly tak přísné, odnětí svobody do jednoho roku. Náš návrh ovšem nesměřoval k potratu v případě ohrožení života ženy a v případě znásilnění,“ říká Šojdrová. Kavková uvádí, že zákazem se počet potratů nesníží a uvádí statistiku Státního zdravotnického ústavu, podle které se od devadesátých let snížil počet potratů ze 120 000 zákroků na přibližně 20 000. „Taky nevidím potrat jako součást plánování rodiny a měl by být až krajní verzí,“ říká Kavková.
Chceme zakotvit právo na interrupci v Listině základních práv a svobod. Protože v současné době Listina nedostatečně chrání ženu a její právo na interrupci. Interrupce u nás není považována za zdravotní péči, ačkoli jí bezesporu je. 68 % lidí v ČR souhlasí, že by právo na interrupce mělo být ukotveno v ústavě. Ústavní ochrana zajistí, že o vlastním rodičovství rozhodují jednotlivci, ne stát či většina.
Právo na interrupci patří mezi základní zdravotní péči garantovanou Všeobecnou deklarací lidských práv od roku 1946. Mnoho žen žádajících o interrupci uvádí jako důvod nedostupnost antikoncepce, často kvůli ceně. Zahraniční data ukazují, že bezplatná antikoncepce výrazně snižuje počet nechtěných těhotenství. Už 19 států Evropy nabízí svým občanům a občankám antikoncepci zdarma.
Náprava zákona č. Zákon je zastaralý, neodpovídá současným vědeckým poznatkům ani možnostem moderní medicíny a pracuje s předrevoluční terminologií. Společně dostaneme interrupce do ústavy! Přestože se zdá, že v České republice, liberální, převážně ateistické zemi, s celospolečenskou podporou práva na přístup k bezpečným interrupcím se nemusíme obávat zákazu nebo limitace interrupcí, opak je pravdou. Za posledních 15 let jsme mohli sledovat několik legislativních pokusů interrupce v ČR omezit.
Více než čtyři pětiny (84 %) českých občanů zastávají názor, že právo rozhodnout o přerušení vlastního těhotenství má mít žena sama. Pro úplný zákaz interrupcí se vyslovila pouhá 2 % občanů. Názor, že žena sama má mít právo rozhodnout se, zda má být provedeno umělé přerušení jejího těhotenství, se častěji objevoval u žen (souhlas vyjádřilo 83 % žen a 76 % mužů) a o něco častěji také u lidí ve věku 45 až 59 let a u respondentů hodnotících svoji životní úroveň jako dobrou.
V Česku bylo provedeno nejméně interrupcí za posledních 65 let. Lidé těhotenství víc plánují. Nejlevnější z dostupných zákroků je miniinterrupce, kterou je možné provádět do 8. Chirurgická interrupce, prováděná po 8. V České republice se nachází 22 % samostatně žijících žen v příjmové chudobě a dalších 35 % z nich spadá do kategorie nízkopříjodných bez větších úspor.
Občanky EU mají na základě zákona 66/1986 Sb., který upravuje přerušení těhotenství, nárok na stejné podmínky jako ženy s občanstvím ČR. Toto tvrzení podporuje vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 2016, znovu vydaná v roce 2021. Bohužel Česká lékařská komora vykládá regulaci k zákonu upravující právo na přerušení těhotenství odlišně, a to tak, že právo na zákrok mají pouze cizinky s trvalým pobytem, ne s přechodným. I z důvodu těchto odlišných interpretací dochází k odmítnutí péče zdravotnickými zařízeními.
Přesto, že umělé přerušení těhotenství je v ČR legální už přes sedmdesát let, jedná se stále o tabuizovanou věc. Životní příběhy a zkušenosti žen ukazují na citlivost tématu a na to, jak důležité je respektovat rozhodnutí každé ženy.
Zákaz potratů v případě poškození plodu, s nímž nyní přišel polský ústavní soud, je v tamějších oficiálních statistikách důvodem až pro 98 procent legálně provedených interrupcí. Zbývající dvě procenta jsou potraty z důvodu znásilnění, incestu a ohrožení života ženy - ty by podle výkladu soudu měly zůstat povolené. Tuto realitu je potřeba chápat v kontextu širšího nátlaku na práva žen a jejich reprodukční svobodu v regionu.
V České republice je nahlášeno zhruba osm procent znásilnění. Proč? Namísto citlivého jednání, podpory a odborné pomoci se oběti sexuálního násilí setkávají s nedůvěrou, bagatelizováním a snahou odradit je od nahlášení. Policie ČR má na svém webu uvedeno, že nejčastěji dochází ke znásilnění v partnerských vztazích a následně popisuje, jak má dotyčná nejlépe zachovat důkazy pro policejní vyšetřování. Zapomíná však zohlednit velmi důležitou věc: ne vždy znásilnění doprovází fyzický souboj, který by za sebou nechal usvědčující důkazy. Mnohem častěji mu předchází manipulace, výhrůžky a další formy nátlaku, nebo proběhne v bezvědomí oběti.
Tuto skutečnost si však řada lidí kvůli nedostatečné informovanosti neuvědomuje, nepovažuje svou zkušenost za znásilnění a nenapadne je vyhledat pomoc policie. Zvlášť pokud je násilníkem někdo blízký. Pouze ve 12 procentech případů byl pachatelem cizí člověk, zbylých 88 procent obětí svého násilníka znala: byl to jejich partner, kamarád, kolega, nebo člen rodiny. I kdyby se oběť rozhodla takové znásilnění nahlásit, jak ho prokáže? Jak pak bude čelit odsouzení ze strany zbytku rodiny? A jak vysvětlí rodičům, že ji děda opravdu znásilnil?
Nesnažím se odvést pozornost od uvedených 98 procent žen, které potřebují ukončit své těhotenství kvůli vadě plodu. Chci poukázat na pozadí prázdných frází jako „právo na potrat v případě znásilnění“. Takové fráze totiž reálně téměř nic neznamenají. Každé omezování potratů vede ke zvýšení požadavků na to, aby žena prokázala, že má na ukončení těhotenství skutečně nárok. Nový protipotratový zákon v Polsku tak víceméně zakáže veškerý přístup k bezpečné interrupci, neboť prokázat, že na ni máte nárok, se stalo téměř nemožným. Zpřísnění podmínek tak představuje obrovský krok zpět, je ale jen kapkou v moři konzervativních hodnot katolických zemí Visegrádu.
Současná situace opět ukázala na naléhavou potřebu Polska, ale i Slovenska a České republiky, ratifikovat Istanbulskou úmluvu, zavést kvalitní sexuální výchovu a přesněji definovat pojem znásilnění.
