Dějiny porodnictví jsou staré jako lidstvo samo. Porodní bolesti, neplodnost, ztráty životů a zdraví matek a novorozenců provázejí lidstvo po věky. Porod je velmi krutý přírodní proces a dějiny oboru porodnictví rozhodně nejsou procházkou po upraveném parku.
Prehistorie a pravěk: Počátky péče o matku a dítě
Prehistorie porodnictví se složitě rekonstruuje, můžeme o ní spíš jen spekulovat. Z dob 29 000-24 000 př. n. l. se nám na rozsáhlém území od Sibiře až po jihozápadní Evropu dochovaly sošky tzv. Venuší, dokládající uctívaný kult mateřství.
O počátcích porodní pomoci v pravěku si můžeme do jisté míry vytvořit představu na základě etnografického studia průběhu porodů u přírodních národů. Kromě svépomoci lze u nich pozorovat účast příbuzných, zkušených žen, manžela, šamanů apod. Lidstvo přežívalo při původních extenzivních reprodukčních formách za cenu velkých ztrát i bez odborné lékařské péče.
Starověk: První písemné doklady a lékařské poznatky
V procesu dělby práce se vyčlenily ženy, které měly asistenci při porodech jako povolání. V rukou těchto porodních bab, které měly praktické znalosti, ale neměly odborné zdravotnické vzdělání, zůstal lidský porod (ač již ne výlučně) až do 19. stol. n. l. Písemné doklady o této činnosti se nám dochovaly již ze starověku.
Mezopotámie: Kultovní modlitby a astronomie
Písemné památky Babylonu odrážejí tehdejší dění kolem porodu. Kultovní modlitby se týkaly neplodnosti, potratu, porodu, slabých plodů, kojení a smrti v šestinedělí. S počátkem vzniku prvních astronomických vědeckých poznatků byla stanovena i doba trvání těhotenství.
Starověký Egypt: Papyry a diagnostické metody
Z doby starověkého Egypta se nám na papyrech dochovaly záznamy o nemocech žen, dětí a dobytka. Papyry nalezené Edwinem Smithem (1700 př. n. l.) a Carlburgem Ebersem (1600 př. n. l.) obšírně pojednávají o diagnostice těhotenství, o nemocech v graviditě, o trvání těhotenství, urychlování porodu, o výskytu mnohočetného těhotenství, o porodech mladých matek, o měření velikosti novorozenců, o neplodnosti a antikoncepci.
Pro diagnostiku těhotenství a určení pohlaví dítěte využívali Egypťané metodu, při níž polévali obilí těhotenskou močí. Porod je v této době zobrazován v poloze vkleče, na stolicích nebo na cihlách.
Starověké Hebrejsko: Biblické postřehy
Existence babictví je v tomto období doložena i u Hebrejců. V 1. knize Mojžíšově a v talmudu nalezneme řadu postřehů o těhotenství, smrtelných porodních komplikacích, o pohybech plodu, o dvojčatech, hygienických předpisech během menstruace a šestinedělí. Pokud se život matky (již existující život) dostal do konfliktu se (zatím jen potenciálním) životem plodu, měl být chráněn život matky.
Starověké Řecko: Hippokrates a antická medicína
Pro Evropu mělo velký význam dědictví starověkého antického lékařství, z něhož se dochoval dostatek písemných dokladů. Porodní praxi ve starověkém Řecku vykonávaly omphalotomei - báby pupkořezné.
Epicharmos (550-460 př. n. l.) poprvé vyslovil, že děti porozené v osmém měsíci nepřežívají, zatímco děti porozené jako sedmiměsíční přežívají, což bylo asi převzato od Chaldejců. Tento mylný názor přetrvával po staletí. Medicíně chyběly poznatky anatomické i fyziologické, názory na vznik oplození byly spekulativní. Dělohu lidé pokládali na základě pitev zvířat za dvourohou. Epicharmos předpokládal, že pokud se dostane semeno z pravého nebo levého varlete do odpovídající shodné části dělohy, vznikají hoši, pokud se dostane na stranu opačnou, rodí se dívky.
Porodní báby byly v té době vlivné osoby. Směly za porodu zesilovat kontrakce pomocí medikamentů, prováděly umělé potraty a sloužily i jako svatební zprostředkovatelky. Porody se mnohdy odehrávaly v jejich domech, často ale rodily i venku. Řecké ženy byly po porodu stejně jako u Židů pokládány za rituálně nečisté.
Dobře zachované informace o tehdejším porodnictví sepsal sám Hippokrates (460-370 př. n. l.), jeho předchůdci a následovníci. Jako příčinu potratu uvádí malou dělohu, popisuje molu - plodové vejce bez plodu, otevřené děložní hrdlo, kde plod nevydrží a vypadne ven. K přerušení těhotenství doporučoval otřesy s poskakováním. Příčinu porodu viděl v hladovění plodu, který takto puzen, dere se na svět, nožkama se opíraje o děložní dno - úloha děložních stahů byla dlouho neznámá. Znal obrat na hlavičku.
Terapie zahrnuje asi dvě třetiny jeho spisů. Těžko se rekonstruuje, protože není vždy jasná botanická terminologie. Těhotným ženám se podávaly klystýry. K aplikaci tekutin - oleje, mléka a tuků se šťávou z nezralých fíků - do pochvy byla užívána kanyla opatřená měchýřem z prasete. Do pochvy a konečníku se vkládaly čípky. Užívalo se konečníkové zrcadlo (katopter).
V nutných případech u nepostupujících porodů se prováděly zmenšující operace (embryotomia), k nimž se používal nůž (macharion), kleště na kosti či jakýsi kranioklast piestron a hák (elekystes). Jednalo se o rozčleňování plodů, perforace hlavičky, dekapitace a podobně. Tyto z dnešního pohledu drastické operace byly jedinou tehdejší možností, jak při komplikacích zachránit rodičce život. Byla známá sonda z cínu nebo olova (méle) o různé tloušťce, která se používala k sondování i roztažení rodidel. Oblíbené byly lázeňské procedury, pára, nakuřování, studené střiky a sedací lázně. Porody se odehrávaly na posteli a na konci vypuzovací doby na stole.
Velký význam pro rozvoj starověkého porodnictví měla alexandrijská akademie, kde se kolem roku 280 př. n. l. stal střediskem řeckého lékařství - Museion - chrám Múz, který založil Ptolemaios (322-283 př. n. l.).
Starověký Řím a Soranos z Efesu
Starověcí Římané se po dobu šesti století obešli bez lékařů. Soranos (Soranus) z Efesu (98-138 n. l.) byl jeden z prvních praktických starověkých porodníků a zaujímá zcela výjimečné místo v dějinách porodnictví. Jeho rukopisy jsou do velké míry známy. Psal o zlomeninách, obvazech, akutních i chronických nemocech. Jako první sepsal život Hippokrata. Jeho význam je především v porodnictví a pediatrii.
Původní spis „Peri gynaikeíon“ představuje systematickou monografii. V anatomii srovnává Soranos, na rozdíl od zvířecích děloh dvourohých, tvar lidské dělohy s baňkou. Od dělohy odlišuje pochvu jako cylindrický dutý orgán kožní povahy. Rozeznává ne zcela jasně blány plodové - chorion a amnion. Uvádí průběh těhotenství, těhotenské potíže, hygienická opatření, polohy plodu, koitus v těhotenství pokládá za škodlivý.
U operací varuje před ostrými nástroji, aby maia (bába pupkořezná) neporanila dělohu. U tučných žen doporučuje za porodu polohu na kolenou. Při vnitřním výkonu musejí být ostříhané nehty, ruka se sevře do špičky. Vyhřezlou ručku reponuje tlakem na ramena a ohýbáním loketního kloubu. Pokud se nepodařil vnitřní obrat na hlavičku, prováděla se zmenšující operace plodu.
Zadržení lůžka vzniká buď srůstem s dělohou, nebo uzavřením hrdla. Doporučuje ruční vybavení, při tahu za pupečník viděl obrácení dělohy naruby (inversio uteri). Popisuje těhotenský stůl - porodnické křeslo, které maia přinášela k porodu.
Vytyčil náročné požadavky na povolání porodní báby, které vyžaduje vysoce kompetentní ženy. Mají být gramotné, s dobrou pamětí, pracovité, budící respekt, dobře slyšící i vidící, robustní, s dlouhými prsty a krátkými nehty. Žena má mít sympatické dispozice, není třeba, aby už sama porodila, nesmí být pověrčivá. K porodu má mít maia připravené prostředky na zabalení dítěte, měkkou mořskou houbu, kus lnu, bandáž, polštář pod dítě, prostředky k čichání. Žena rodí na tvrdé posteli, na měkké leží po porodu. Maia potřebuje tři asistence po stranách, používá zevní vytlačení plodu, tlakem pomocnic na břicho ze strany směrem dolů. Soranos popisuje zadržování vycházející části plodu rouškou. Pupečník se má odřezávat podle jeho spisů čtyři prsty od břicha plodu a pak se podvázat na dvou místech.
Maia u novorozence pátrá po vrozené vadě, dělá první závěry stran jeho zdraví. Sleduje křik dítěte, podezřelý je křik slabý. Vyšetřuje, zda jsou normální všechny tělesné otvory, nakonec zatlačí prstem proti kůži, což má vyvolat odpověď na citlivost. Péče o nedělku je pojednána fragmentárně. Soranos popisuje pečlivě i techniku kojení. Při zánětu prsu je nezbytné chirurgické ošetření s vypuštěním hnisu. Píše i o zástavě tvorby mléka.
V gynekologické části píše o anatomii, menstruaci, početí, znacích hrozícího potratu, o zástavě a poruchách menstruace, o zánětu dělohy, satyriáze, hysterii, svraštění dělohy, krvácení, výtoku, kapavce, o flexi, verzi a elevaci, o těžkých porodech, o zadržení lůžka, o abscesech, karcinomu, o píštělích, kondylomatech, hemoroidech a výhřezu dělohy. Je to shrnutí tehdejších představ o porodnictví a ženských nemocech. Nebezpečí bylo při porodu ve starověku reálné a vedlo k oprávněnému strachu.
Plinius Maior a lidová medicína
Plinius Maior (Plinius Starší; 23-79 n. l.) ve svém díle „Historia naturalis“ podává zprávy o lidové medicíně a popisuje zvyky u porodu, které ho mají usnadnit. Zmiňuje se o nakuřování spálenými ledvinami hyen. Pravá noha hyeny položená na stehno rodičky měla způsobit snadný porod, zatímco levá noha smrt. Pití hnoje od svině v prášku mělo zbavovat ženu bolestí, stejně jako mléko svině s medem, „semeno“ housera nebo děloha lasičky. Na stehna rodičky byla pokládána placenta psa, svlečená hadí kůže, pod nohy rodičky se dávalo pero supa. Většina římských žen v těchto podmínkách skutečně rodila.
Moschion a Galenos
Přínosem pro obor porodnictví byl i pokračovatel Sorana z Efesu Moschion (někdy též Muscio, Mose, Mosche) (6. stol. n. l.). Tento lékař sepsal po vzoru Sorana stručný katechismus pro porodní báby.
Velikou autoritou starověké medicíny byl Galenos z Pergamu (129-199 n. l.). Porodnictví se nevěnoval, anatomií se zabýval u zvířat, pitval opice. Své anatomické dílo o děloze „Peri metras anatomes“ věnoval jako student v Pergamu porodní bábě. V jeho spisech je termín kolpos (pochva), ale někdy nerozlišuje pochvu od dělohy, kterou jmenuje v plurálu, mluví o ženských varlatech, klitoris stejně jako Soranos jmenuje nymphe.
Císařský řez a středověké porodnictví
S antikou je spojován i porod císařským řezem. Jméno operace „sectio caesarea“ (císařský řez) pramení z Plinia (Historia naturalis): „Auspicatius narodil se při smrti rodičky, stejně tak i Scipio Africanus starší, podle vyříznutí z dělohy matky nazván Caesarus, a z té příčiny byli nazváni Caesones - vyříznutí. Stejným způsobem se narodil Manilus, který vstoupil s vojskem do Kartága.“ Vyříznutí Caesones byli též nazýváni Caesares, což znamená totéž. Ovšem císař Gaius Julius Caesar (100-44 př. n. l.) se takto určitě nenarodil. Řezy se tehdy totiž prováděly jen na mrtvých a jeho matka Aurelia přežila porod o mnoho let.
Tuto operaci zná i Mišna, redakce židovské ústní tradice (kolem 220 n. l.). Trakát Nida v Mišně zachycuje debatu, zda je matka, jejíž novorozenec „proráží stěnu“, narodil se císařským řezem, povinna se rituálně očistit stejně jako ženy po porodu. Křesťanská církev podporovala císařský řez na zemřelé ženě.
Vývoj porodnictví v Evropě a osvícenství
Ve starověkém porodnictví byla známa doba trvání těhotenství, nebezpečnost jiných poloh, než jsou podélné hlavičkou. Byl popsán obrat, extrakce plodu, prováděly se zmenšující operace, zachovaly se i tehdejší nástroje. Po stránce fenomenologické byly popsány nejrůznější porodnické komplikace jako krvácení, bolesti, nádory, předčasné porody, potraty, anoxie (dušení) novorozenců, mnohočetná těhotenství, vrozené vady apod. Jako antické dědictví zůstává v medicíně především řecko-latinská nomenklatura.
Pomoc při porodu nebyla asi nikdy výlučnou věcí lékařského stavu či vědecké medicíny. Výstava "Evropa, kolébka vědeckého porodnictví" se týká dějin evropského porodnictví. Na její realizaci se mimo Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny podílí také Národní muzeum a Ústav dějin lékařství při první lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Šimon Krýsl, kurátor Zdravotnického muzea, k výstavě uvedl: "Výstava, kterou připravujeme v Bruselu, se zabývá dějinami vědeckého porodnictví. Znamená to, že představuje proces, ve kterém vědecká medicína postupně ovládla, nebo dalo by se říci, monopolizovala přístup k rodičce i k dítěti. Ale samozřejmě představit takové dějiny znamená představit i to, odkud vědecká medicína vyšla a i celek sociální praxe péče o matku a o dítě, jehož součástí vědecká medicína vždycky byla. Medicína nikdy není celý příběh. Především už zkušenost samé ženy, která dává život, má sama o sobě svoje dějiny."
Záštitu nad výstavou převzal europoslanec doktor Jaroslav Zvěřina. Zdůraznil roli mezinárodní spolupráce při rozvoji klasického, vědeckého porodnictví v Evropě: "Je důležité si uvědomit, že Evropa již před staletími byla vlastně velice čile propojena těmi informačními kanály, a my jsme zjistili při historické reminiscenci, že třeba pražská lékařská fakulta a pražská gynekologická klinika byla velice váženým centrem také pro výuku vědeckého porodnictví."
Univerzitně vzdělaní lékaři se po dlouhou dobu porodnictví příliš nevěnovali, protože porodnictví a porod jako takový nebyl brán jako choroba, nýbrž jako fyziologická součást života. Proto se porodům věnovaly až do doby novověku především porodní báby. Mezi nejdůležitější mezníky v rozvoji porodnictví tak patří jejich prohlubující se lékařské vzdělání.
Profesorka Milada Říhová, přednostka Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků při první lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vysvětlila: "Předpokládáme, že ve středověku vzdělání porodních bab, ve francouzštině se jmenují daleko elegantněji 'sages femmes', čili moudré ženy, nebylo pod kontrolou žádné školy. Zřejmě spočívalo pouze na zkušenosti. Porodní bába, která obcházela rodičky například ve své vesnici a v okolních vesnicích, si vzala třeba svoji dceru, často se to dědilo z pokolení na pokolení, nebo nějakou jinou známou dívku ze sousedství, kterou zajímala tato stránka života a ta chodila s ní a prakticky to od ní odkoukávala a rady se předávaly původně vlastně jenom ústně. Musíme předpokládat, že ty ženy většinou byly negramotné."
Velký pokrok v zájmu o porodnictví jako obor a také ve vzdělání porodních bab znamenala doba osvícenství. Důvodem bylo, že rakouské mocnářství mělo dva osvícené panovníky, Marii Terezii a Josefa II., kteří se velmi starali o zdravotní a sociální politiku. Soudí se, že to bylo díky tomu, že porodník samotné Marie Terezie, a také ministr, její velmi oblíbený rádce van Swieten, se sám těmito otázkami zabýval a porodnictví se odborně jako lékař věnoval.
Inovace a moderní porodnictví
Důležitým objevem na cestě porodnictví od babictví ke klasickému porodnictví dnešní doby byl vynález nového technického provedení porodnických kleští z počátku 17. století rodinou Chamberlenů v Anglii. Šimon Krýsl vysvětluje: "Porodnické kleště sestávají vlastně ze dvou lžící, které před Chamberlenovým vynálezem tvoří jeden celek. Objev je v tom, že obě lžíce těch kleští se skládají dohromady až v těle matky. Kleště umožňují lékaři nebo porodníkovi daleko větší svobodu v pohybování s oběma lžícemi kleští. Práce je daleko jemnější, daleko citlivější k tělu matky a samozřejmě použití těch kleští prudce snížilo výskyt vnitřních poranění, která vlastně ty kleště samy bez ohledu na obtížnost porodu té mamince způsobily."
Statistické údaje nás přesvědčují, že občanů České republiky neustále ubývá. Pokud tento trend bude pokračovat, stane se situace v dohledné době kritickou. Porodnost v naší zemi je velice nízká. Rozhodnou-li se však rodiče sami zlepšit populační situaci u nás, pak je povinností lékařů zajistit budoucímu novorozenci od jeho početí až po narození tu nejkvalitnější péči. Tu může poskytnout pouze vysoce kvalifikovaný porodník.
Na přípravě této celorepublikové monografie porodnictví spolupracovaly všechny lékařské fakulty tří českých univerzit a byla rovněž zajišťována odborníky Ústavu pro péči o matku a dítě v čele s pořadatelem prof. Antonínem Zwingerem.
tags: #porodnictvi #vech #nebo #zwinger