První syn se narodil sekcí. Tehdá, jako vyděšená prvorodička, jsem s diagnózou „konec pánevní“ ani nezvažovala vaginální porod. Když jsem byla po dvou letech znovu těhotná a všemi novými zkušenostmi opracovaná do, naštěstí, poněkud mateřštější formy, velmi jsem doufala, že druhý porod budu mít příležitost zvládnout přirozeně. Asi tak ve dvanáctém týdnu jsem se ptala svého gynekologa, co mi řekne o možnosti vaginálního porodu po sekci. Doktor nahodil takový svrchovaný úsměv a zeptal se mě, zda bych to dítě raději nechtěla ještě chvíli nosit, než začnu myslet na porod.
Když jsem se zorientovala v problematice, rozhodla jsem se rodit v ostravské Fakultní nemocnici. Vzhledem k mému členství v mnoha tematických FB skupinkách jsem úspěšně sbírala různé k porodu užitečné vědomosti, a tak nějak jsem nabyla silného přesvědčení, že to prostě tentokrát všechno klapne. Na FB zaznívaly rady, Ať si opatřím dulu nebo PA. Plůdě bylo hlavou dolů, juch! Ale nic se nedělo. Další týden pryč. Už by bylo na čase. Co miminku ještě chybí? Možná dokončit resty. Došila jsem sadu polštářků. Uklidila doma kde co. Už i na jméně jsme se s manželem usnesli. Můj favorit sice neprošel, ale konsensus byl. Dula se vrátila z výjezdu, během kterého jsme měli za úkol, pokud možno, neporodit. Gynekolog mě odeslal do převzetí do péče porodnice. Tam se okamžitě hlásili, že by teda už rádi vyvolávali. Předesílám jim, že nechci, ale abych nedělala dusno, dávám jim naději, že si o tom povíme po termínu, tzn. po víkendu.
V noci mi trochu tvrdne břicho! Hurá! Na pondělní kontrole vyvolání odmítám, mladý doktor ihned pečlivě plní úkol svěřený svým chlebodárcem a řádně mě straší, co všechno patologického se ve mně po TP okamžitě začne dít. Trvám ale na tom, že vyvolávat nebudeme, to raději pojďme naplánovat za dva týdny císaře. Cha cha, na to určitě přece nedojde, uklidňuju sama sebe. Během celého týdne se valím jak sud a už nemůžu ani spát, ani dýchat, ani normálně myslet. Nechtěla jsem nic urychlovat, ale o víkendu jsme pak aspoň zintenzivnili procházky, s manželem dokonce ze zoufalství podnikli tragikomický pokus o sex. Namíchala jsem si kořeněný nápoj, k ničemu. Týden po termínu - a prostě nic, ani poslíček. Tak co jako je? Zdravotnictví máme, co se týče operativních zákroků v případě nějakého průšvihu, podle mě na špičkové úrovni, ale nechat doktory fušovat do nějakého přirozeného procesu si prostě říká o malér. Aha, no, tak mě přešel humor, protože jsem začala tušit, že budu snad fakt muset opět pod nůž!
A nástup do porodnice k příjmu již následující den, zákrok pak prý další ráno! Z porodnice odcházím v slzách, přemítám, co dál. Volám dule, co jsem se dozvěděla. Říkám jí i sobě, že na císaře nenastoupím. Budu čekat a pak pojedu rodit jinam. Třeba do Karviné. Ovšem právě tam umřela na rupturu dělohy teta, tak to tam má pro nás, v rodině, poněkud smutný příznak… No co naplat, prostě císař nebude, to musím ustát. Muž byl starostlivý a poučený všemi moudry, která jsem do něj statečně hustila během těhotenství, mě podporoval ve vyčkávání.
Zato moje máma začala totálně vyšilovat. Chápu, že to neměla lehké, ve svém zaměstnání vzhledem k době a situaci zažila určitě horory. Nicméně takový stres, jaký mi máma působila, to bylo opravdu silné kafe. Měla jsem už i tak stísňující pocit, že jsem úplně k ničemu, že to dítě nechce ven. Celý zbytek pondělka jsem byla úplně marná, na procházce venku jsem se při čtení jakési dojemné pohádky o jabloni nakonec i před synem složila a prostě na pařezu hlasitě rozbrečela.
Zvídavé telefonáty a smsky známých pátrající po tom, zda již máme miminko venku, jsem dosud v klidu odbavovala, ale když mi matka brečela uraženě do telefonu, to mě fakt rozbíjelo. A tak jsem se večer rozhodla, že teda v úterý ráno nastoupím a miminko si nechám zase vyndat. Ne kvůli matce, ale kvůli samotnému miminku. Bůhví, co je ve mně porouchané, že se první dítě neotočilo, třeba i to druhé, ze stejného důvodu, nějak nemůže ven. A ten stres mu určitě neprospívá.
V úterý ráno se u nás neohlášeně zjevila moje máma, možná mě chtěla za ruku dovést do porodnice, bůh ví. Chovala se fakt divně a ani jsme nechápali, co má vlastně v úmyslu, protože její poslední telefonát byl dost zlostný. Já jsem ji už v úplně zubožené náladě prostě musela ignorovat, jinak bych musela zas brečet a křičet. A to mi fakt přišlo zbytečné. Měla bych dodat, že i mě máma porodila akutním císařem, takže její zkušenosti, skutečně, nic moc veselého.
Pokračování v rodinném napětí vytvářelo tlak a rozhodnutí: Máma tlačila i na manžela, aby mě přesvědčila. Zpětně jsem zjistila, že máma tlačila i na něj. Pokorně jsem se tedy ubytovala. Odpoledne, během návštěv, jsme šli ještě s mužem a synem na procházku po nemocničním areálu, bylo slunečno a horko, přehnala se bouřka. Když moji milí odcházeli, říká manžel ve výtahu: „Miminko naše, tak máš poslední šanci.“

Pak nastoupilo samotné narození: Nediagnostikované, ale očekávané změny. Poté, co jsem absolvovala školení o stahovacích punčochách a sezení s anesteziologem, jsem podepsala informované souhlasy a dostala injekci na ředění krve. Sestra mě chtěla oholit, ale já se rozhodla postupovat sama a v sprše se dokonce lehce poranila. Krve jak z prasete, ale krvácení se podařilo utlumit. Na druhý pokus prý dobrý. Pak už jsem jen polehávala na pokoji, smířená se situací. Těšila jsem se na nového človíčka, neboť s prvním synem to šlo a kojení klapalo.
Usnula jsem, bylo možná půl jedenácté. Zanedlouho mě probudil pocit, že mi asi praskla voda. Pode mnou louže. Aha, tak to bych měla asi zavolat muži a jít to říct sestře. Na monitoru se objevovaly vlnky, já necítila nic, jen obrovskou potřebu tlačit. Vula přijela, mohly být tak 4 ráno. Chtěla mě pohladit po zádech, já volala: Nesahat! Potřebovala jsem její přítomnost, abych se uklidnila. Porodní asistentky mi dávaly rady, ale já cítila silné tempo a nechala se vést vlastní intuicí.

Manžel mi podával pití a držel mě za ruku. Nakonec jsem se položila na záda a začala být rozbolavělá. Porodní asistentky byly netrpělivé: prý si to zbytečně prodlužuju. Bolí, sílí a já začínám tlačit, i když bylo to na hraně. Někdy to nejde hned. Zvoní budík, manžel vstává do práce. Můj nástřih a porod Zachariáše Chalupy: 6:07 - narodí se čtyřkilový chlapeček. Jsem slabá, krev, jizvy, ultrazvuk, šití a 3D rozbor.
Po porodu mě čekaly okamžiky vyčerpání, transfuze a nutnost zotavení. Doma už bylo vše v naprostém pořádku. A přesto, že šlo o těžký okamžik, vzpomínky na porod doma a pod vedením Hanky zůstaly hluboko v srdci. Zkušenosti z kurzu a podpora dul se ukázaly jako klíčové pro zvládnutí komplikací a zachování důvěry v tělo.
Jak poroďní babička Hanka proměnila zkušenosti v inspiraci
Hanka, porodní babička, provázela nejen mé těhotenství, ale také samotný porod. Její klid, empatie a profesionální přístup dodávaly jistotu v nečekaných okamžicích. Děkuji jí za to, že dokázala udržet prostor pro přirozený proces a zároveň být oporou, když byla potřeba. Její přítomnost během porodu doma i po něm byla pro mě neocenitelná.

Podle zkušeností mnoha dalších žen, které s Hankou sdílejí své příběhy, je její doprovod příkladem podpory, respektu a důvěry mezi porodnickým týmem a rodiči. Příběhy paličatého odhodlání a současně jemného vedení ukazují, že být rodičem a zároveň být v souladu s vlastní intuicí je možné i v náročných situacích.
Osobní dopady a přínosy kurzu a podpůrných služeb
- Kurzy pánevního dna a těhotenské masáže vedly k větší důvěře v sebe sama a ve své tělo.
- Podpora dul a porodních asistentek pomohla minimalizovat zbytečné zásahy a podpořila co nejpřirozenější průběh porodu.
- Inspirativní příběhy rodičů ukazují, že s důvěrou a respektem lze zvládnout i složité zdravotní situace.

Řada recenzí a vzpomínek potvrzuje, že zkušený doprovod a citlivé naslouchání partnera a rodiny jsou klíčovými prvky úspěšného porodu. Důležité je naslouchat vlastnímu tělu, respektovat porodní plán a vyhledat podporu odborníků, kteří pracují s minimálním zásahem a s respektem k ženě.
Reference a poděkování
Čtenáři ocenili profesionalitu a empatii Hanky, stejně jako její schopnost vytvořit bezpečné prostředí pro rodiče i pro dítě. Jejich poděkování vyjadřuje, jak důležité je mít kolem sebe lidi, kteří věří ve ženech a jejich schopnost porod zvládnout s co nejméně intervencemi.