IVF léčba je skvělou pomocí pro páry, které se chtějí stát rodiči. I přesto však některé z nich prožijí potrat. I když míra úspěšnosti IVF může být vysoká, samovolný potrat je poměrně rozšířeným jevem. Důležité je nesnažit se situaci nijak zlehčovat. Každý své pocity zpracovává jinak, proto je nutné být co možná nejchápavější. Dalším správným krokem je mluvit o potratu otevřeně a přímo. Kromě úzkosti, pocitu neschopnosti a někdy i studu, cítí některé ženy lítost nad tím, že v mateřství nedošly do zdárného konce a mají pocit ztráty sociálního postavení, důvodu žít a pocit ztráty sebe sama nebo kontroly nad svým životem. Mluvte s ní otevřeně. Francouzská studie zabývající se potraty poukazuje hlavně na nedostatek komunikace mezi ženou, která potratila, a jejím okolím. Ženy se po potratu často cítí provinile a obviňují své tělo. Měli byste proto své partnerce vysvětlit, že potraty se dějí mnoha ženám, a že mají řešení. Z lékařského hlediska páru nic nebrání v tom, aby se po potratu začali znovu snažit. Na dobré věci si ale občas musíme trochu počkat. Proto je důležité, aby se oba, zvlášť žena, cítili ve svém těle příjemně a chtěli ve snažení pokračovat. V některých případech se na potratech podílí i psychologické faktory. Naše týmy na klinikách Unica se vždy snaží najít tu nejvhodnější léčbu pro každý pár. Možná sis představovala, že těhotenství bude období, kdy budete s partnerem ještě víc propojení. Že v tom budete spolu. Že tě podrží, obejme, pohladí bříško, a také bude chtít vybírat kočárek, barvu pokojíčku, první oblečky, bude sledovat vývoj miminka a tešit se na každé screening. Místo toho máš pocit, že jsi na to sama. Možná tě to zraňuje víc, než bys čekala. Možná se ptáš:„Proč mě nepodporuje? Proč se o miminko nezajímá? Co se mezi námi děje? To, co cítíš, je normální. Těhotenství není jen fyzická změna. A právě partner může být tím, kdo ti dá pocit, že v tom nejsi sama. V těhotenství se v ženě mění úplně všechno. Tělo, emoce, vnímání světa i vlastní jistoty. Někdy stačí málo, jeden pohled, jedno objetí, jedna věta, aby se uvnitř znovu uklidnilo všechno, co je najednou tak citlivé a křehké. Právě v tomhle období může být partner obrovskou oporou. Ne proto, že musí vědět všechno správně. Jeho role ale nezačíná ani nekončí těhotenstvím. Naopak, tím to teprve začíná. U porodu je jeho přítomnost často něco, co se nedá nahradit. Je to chvíle, kdy žena prochází jedním z nejintenzivnějších okamžiků svého života. Tento moment může partner přinést něco neuvěřitelně důležitého, klid, když přichází strach, jistotu, když se všechno mění, oporu, když už dochází síly. Nemusí nic „řešit“. Někdy stačí jen být tam. Držet ruku. Dýchat spolu. Najednou přichází úplně nový svět. Únava, hormony, první dny s miminkem, hledání rytmu, který ještě neexistuje. Žena se zotavuje, učí se být mámou, prochází obrovskou vnitřní proměnou. 🤍 Protože právě v těch prvních dnech se rodí něco velmi důležitého, nejen dítě, ale i nová rodina. A když je muž přítomný, zapojený a blízko, nevytváří jen podporu. Vytváří bezpečí. I když to může bolet, odtažitost partnera často neznamená nezájem. Mnoho mužů má historicky zakořeněnou roli, zajistit rodinu a obživu. Dnes to znamená především finanční zabezpečení. Není to přirozené pro všechny muže od začátku. A právě v tomto období může partner hrát klíčovou roli. Může převzít domácnost, postarat se o praktické věci, pomoct s miminkem, chránit klid rodiny. Zapojený partner může zásadně ovlivnit nejen to, jak žena prožívá těhotenství a šestinedělí, ale i celkovou atmosféru rodiny. Vztah v tomto období se často dostává do nové fáze. Už nejde jen o pár, ale o vznik rodiny. Jedna z nejdůležitějších věcí je emoční přijetí a klidná přítomnost. Tento přístup se shoduje i s pohledem knihy „Jsi tam, brácho?“ (Herman & Halda), která zdůrazňuje, že dítě i rodina potřebují otce, který je emočně přítomný - opravdu „tam“, nejen fyzicky. Dotek pomáhá snižovat stres a zklidňuje nervový systém. Možná jsi čekala víc podpory. Víc jistoty. Víc blízkosti. A to, že to chybí, bolí. Ale neznamená to, že je všechno ztracené. Pokud prožíváš něco podobného, nemusíš na to být sama. Je v pořádku říct si o podporu blízkým nebo odborníkům. Pomoc existuje a je dostupná.
Mám měsíc nového přítele (28 let). Jelikož je mezi námi dálka 400 km, nabídla jsem mu bydlení v mém pronajatém bytě. Oba jsme se do sebe po chvíli zamilovali. Jelikož mám nějaké zdravotní problémy, nemůžu užívat hormonální antikoncepci. V polovině mého cyklu jsme měli pohlavní styk, kdy došlo k vyvrcholení partnera. Posléze jsem zjistila, že v tu dobu jsem měla nejspíš ovulaci, a šla do lékárny pro Postinor (i přes mé problémy užívat HAK).I přesto jsem však těhotná. Partner se na dítě necítí, jelikož jsme spolu krátce. A já se nemůžu rozhodnout, zda potrat, či dítě. On říká, že mě do potratu nenutí, ale i tak neustále dává najevo, že je to brzo. Bojím se, abych po potratu nelitovala anebo neměla nějaké fyzické problémy s následným otěhotněním. Můj byt je malý, s dítětem bychom se vešli tak tak.Partner tvrdí, že jsem mladá a komplikace být nemusí. Avšak mně nepřijde, že jsem na dítě moc mladá. Vím, že jsem citlivá a do konce života bych si to vyčítala. Partner mi také nejednou řekl, že je to má vina, že jsem si nepohlídala ovulaci. Přátelé a rodina mi radí, abych se rozhodla dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A když partner dítě nechce, tak za to nestojí. Což si nemyslím a rozhodně ho nechci ztratit, protože ho miluju. Nejspíš jsem pro variantu si dítě nechat a partnera v procesu přijetí dítěte podpořit.
Bohužel on to bere jako podraz, protože jsem si v době styku myslela, že nemůžu otěhotnět, a tudíž dle jeho názoru není strůjcem celé situace, jelikož mu věřil. Milá Sabino,ocitla jste se na jedné ze zásadních životních křižovatek. Rozhodujete se, zda se teď stanete matkou, anebo neplánované těhotenství brzy ukončíte.Z lékařského hlediska je zákrok umělého ukončení těhotenství celkem bezpečný a s velmi malou pravděpodobností nežádoucích dopadů na zdraví a budoucí plodnost ženy. Ale z hlediska psychologického je závažný a může zasáhnout velmi hluboko. Dotýká se témat života a smrti, ženství, osobních a morálních hodnot i smyslu života a poslání.Mateřství (rodičovství) je obrovská výzva, která naprosto změní váš život na mnoho let. Vaše podmínky nejsou příznivé - pokud výzvu přijmete, nebude to snadná cesta. Navíc nevíte, zda po té cestě půjde váš partner s vámi. A tuším, že na rozhodnutí máte jen pár týdnů, možná dokonce už jen dnů…Jak se v tomto životním bodě cítíte? Sama, zoufalá, bezmocná? Nebo se spoustou starostí a obav, ale také s pocitem, že se máte v nouzi o koho opřít a že „to nějak půjde“? Zažila jste nebo zažíváte i nějakou jiskřičku radosti, nebo dokonce pocit, že by bylo hezké mít dítě, že byste si je (za jiných okolností) přála?Jak byste se rozhodla, kdyby záleželo jen a jen na vás?
Píšete, že se na dítě necítíte příliš mladá, že jste soběstačná (máte byt a práci) a máte s dětmi i zkušenosti. Zdá se, že si sebe jako matku už docela dovedete představit.Zkouška vztahuVáš partner je zřejmě těhotenstvím zaskočen mnohem více než vy a v šoku reaguje hněvem a obviňováním. Fakt je, že i on má na situaci svůj nepopiratelný podíl, a tedy také nese odpovědnost. Je jeho velkou výzvou, jak se této své odpovědnosti zhostí.Možná mají vaši přátelé pravdu: „nestojí za to“ - aktuální krize jen odhaluje jeho charakterové vady. Ale možná jen potřebuje nějaký čas, aby se vzpamatoval a vše si promyslel, a nakonec tuto životní výzvu přijme a zvládnete ji spolu.Bohužel jste měli příliš málo času na vzájemné poznávání, bezstarostnou zamilovanost a užívání si jeden druhého. Těhotenství přineslo do vašeho vztahu témata společné budoucnosti, plánů, hodnot, vzájemné opory a důvěry. Nečekaně brzy, ale už tu jsou. Jak se vám daří o společné budoucnosti, o dítěti či ukončení těhotenství spolu mluvit? Kromě toho, že jde o zásadní věc, kterou teď musíte v krátkém čase rozhodnout, je to také první ukázka toho, jak dokážete spolu být i v jiných těžkých chvílích.Jak to bude dál s vaším vztahem, je teď nejisté a ve vaší moci jen z poloviny. Jisté ale je, že sama se sebou budete celý další život. A - prakticky vzato - vy máte poslední „slovo“, vy na potrat buď půjdete, nebo nepůjdete. Ve vašem těle se budou dít všechny důsledky tohoto rozhodnutí.Jak se rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí?
Přes všechny emoce, dohady s partnerem a rady přátel a rodiny se potřebujete dostat sama k sobě. Vnější hlasy jste vyslechla, teď se pokuste poctivě naslouchat těm vnitřním. Svým osobním obavám a nejistotám. Třeba si je napište na papír, nakreslete. Všechny. A také svá přání, touhy, naděje.Můžete zkusit namalovat vnitřní mapu všech hlasů, které se ve vás ozývají. Možná jsou tam i nějaké hodnotové imperativy, přesvědčení, co pro vás osobně je a není správné. Možná se ozvou i ženské touhy, mateřské instinkty, potřeba pečovat a ochraňovat… Možná si vezmou slovo vaše dosavadní zkušenosti a také sebedůvěra a odvaha. Pokud teď v sobě něco důležitého potlačíte, před něčím zavřete oči, pravděpodobně to bude dřív nebo později bolestně protestovat. Kolik času ještě na rozhodování máte? Nespěchejte, nenechte na sebe tlačit a využijte ho do poslední vteřiny. Někdy až v té poslední chvíli jasně cítíme, co chceme. Dopřejte si v období rozhodování tolik péče a podpory, kolik jen půjde. Pohodlně se oblečte, najezte, jděte do přírody nebo si třeba dejte koupel. Nepijte alkohol a pořádně se vyspěte. Až se budete (aspoň na chvíli) cítit fajn, zeptejte se také svého těla.
Jak se cítíte při představě té či té varianty?Je tam někde uvolnění, energie, teplo?Nebo cítíte tíhu, sevření, neklid?Jak se vám dýchá?To dobré, správné rozhodnutí může přijít i s pocity bolesti a smutku, ale poznáte ho podle vnitřního klidu. Zatím nemusíte vědět, jak konkrétně to všechno zařídíte. Teď je potřeba udělat rozhodnutí, které ve vašich očích obstojí. Co se stalo po potratu? Ženy sdílejí své příběhy
Potrat může ovlivnit vztah mnoha různými způsoby.Zatímco některé páry se navzájem podporují během této zkušenosti, v jiných případech potrat vážně zatěžuje vztah - zejména pokud se partneři předem nedohodli nebo pokud jeden z nich byl spíše pro zachování dítěte a druhý pro potrat.Jedním z hlavních důvodů, které ženy uvádějí při rozhodování o potratu během Profemina, jsou konflikty ve vztahu nebo neshody s otcem dítěte.¹K tomu může dojít, pokud je vztah ještě nový, pár se již rozešel nebo žena má pocit, že její partner nestojí při ní - ani při jejich dítěti.Někdy může potrat provedený hlavně kvůli partnerovi později vést k obviňování, zklamání a zášti.V těchto situacích není neobvyklé, že vztah po potratu skončí.
Zde je několik příkladů toho, co nám některé ženy sdělily během Profemina: Od potratu jsem se svým bývalým přítelem vlastně nemluvila. Poslal mi jen dvě zprávy - a v obou případech šlo o něco zcela bezvýznamného. Zklamání, které cítím z toho, jak se choval po rozchodu a potratu, stále přetrvává… a myslím, že ještě dlouho přetrvá. Viděla jsem v něm tolik - a myslím, že jsem si naši budoucnost představovala až příliš daleko do budoucnosti. Rozhodně dál, než on. A pravděpodobně také s mnohem hlubšími city. To je něco, s čím se opravdu těžko vyrovnávám - protože to všechno bylo tak „dokonalé“.
*Jana, 29 let, píše svému poradci
Dodnes je pro nás oba velmi těžké pochopit a smířit se s tímto rozhodnutím. Je nám 26 a 28 let a jsme spolu téměř 10 let. Můj přítel byl již delší dobu nakloněn myšlence mít dítě, ale já jsem na to ještě nebyla připravená. Ne teď.Cítím se tak provinile - protože mám pocit, že on v celé té situaci nikdy neměl slovo.Byl tu prostě pro mě a podporoval mě, aniž by kdy sdílel své myšlenky nebo názory. Připadá mi to jako největší chyba mého života.A teď najednou není nic, po čem bych toužila víc, než být znovu těhotná.*Annika, 26 let, píše svému poradci
Minulý týden jsem podstoupila lékařský potrat.Byl to zvláštní den, ale můj partner mě velmi podpořil.Oba stále stojíme za tímto rozhodnutím.Celkově se máme dobře a víkend jsme strávili společně něčím příjemným.*Erika, 24 let, píše svému poradci
Mezi mnou a mým partnerem je teď really napjatá atmosféra.Odmítá jakoukoli snahu o tom mluvit - nebo okamžitě změní téma.Říká, že to pro něj také není snadné, což vím, že je pravda, a že se snaží to všechno potlačit. Řekla jsem mu, že to prostě nedokážu - protože jsem to byla já, kdo si tím prošel.Opravdu bych si přála, aby mě víc podporoval a byl mi oporou...Ale nemůžu ho k tomu nutit. V posledních dnech jsme se hodně hádali a upřímně řečeno, už na to nemám sílu.*Eline, 35 let, píše svému poradci
Bohužel jsem to musela zvládnout sama, protože můj partner se v nejkritičtější chvíli stáhl.Řekl, že už nemůže snést pohled na moje utrpení - a pak přerušil veškerý kontakt. Když se ohlížím zpět, je pro mě opravdu těžké pochopit, proč se tak zachoval.Zvláště proto, že mi slíbil, že pokud se rozhodnu pro potrat, zůstane se mnou - a že za rok bude připraven mít se mnou dítě. Tyto naděje mi pomohly všechno mnohem snáze překonat.Ale teď jsou pryč a já se cítím, jako bych byla uvězněna ve víru myšlenek a přemýšlela, zda to opravdu bylo správné rozhodnutí.*Elli, 32 let, píše svému poradci
Stále se nemůžete rozhodnout a máte pocit, že jste uvízli na mrtvém bodě?Nebo maybe oba hledáte soucitnou, profesionální podporu, která vám pomůže rozhodnout, co je pro vás jako pár správné? Pak využijte této příležitosti! Zkušení poradci z Pro Femina e.V. jsou tu pro vás - připraveni vás vyslechnout a podpořit.
tyto řádky se mi vůbec nepíšou lehko, ale potřebuju to všechno někde ventilovat…S manželem jsme nedávno prošli docela silnou krizí, ale ustáli jsme to, vyříkali…vše se zdálo že je ok, i milostný život se zlepšil. Před 14ti dny jsem měla dostat ms, mám ji přesně..ale nedostavila se. Testy ukázaly těhotenství. Nejdřív jsem byla v šoku, teď mě čekají státnice, a tak se to na mě všechno něják navalilo ale nenapadlo mě že bych dítě dala pryč. Jenže manžel je razantně proti, prostě dítě ne a nebude o tom diskutovat. Na stůl mi hodil čtyři tisíce a doslova: dej to pryč. Byla jsem v šoku, brečela jsem, prosila, vyčítila…nic…je jako šutr…doslova mě začíná vydírat, abych ho dala pryč. Nevím, co mám dělat, je mi z něj špatně…Používali jsme kondom, protože ha brát nemohu. Nestalo. Musíš si uvědomit, že sice žiješ v manželském svazku, ale dítě roste ve tvém těle. Ty jsi ta, která má takzvané poslední slovo. Ty jsi ta, která o něm bude rozhodovat. Život je dar. Podle mě není správné si to nechat vzít. Zkus to sním probrat. Že se to příště už nemusí povést. A malej bude jedináček… Nevím, neznám ho, ale určitě bych na potrat nešla. Dítě bych kvůli chlapovi nikdy nedala pryč! Proč k tomu má takové důvody? Pokud si mimčo chceš nechat tak si ho nech. jestli půjdeš na potrat tak už to mezi vámi bude špatné. Možná se asi i rozejdete. Nikdy už bych k němu neměla důvěru. Přeji ti pevné nervy. Už teď toho chlapa nenávidím a to není můj manžel. U něj není něco v pořádku. Milenka, životní krize, může to být i nemoc, o které se bojí mluvit, cokoli. Prostě něco někde nehraje a ty se hlavně nenech ukecat! Máš krásnýho syna, tak mu dopřej sourozence. Zkouším to každý den, nic platné. On se o tom vůbec nechce bavit, tak nevím, jak to udělat…
Právě že si vůbec nedokážu představit, že s ním budu žít. On mi řekl že si pak třeba někdy pořídíme další…ale proč? Tečka. Nestalo. A věta"Řekla jsem manželovi, že pokud mě k tomu donutí, nikdy mu to neudpustím"a kdo ví jestli tím náš vztah neskončí… mi přijde jako silný alibismus. Nechápu, jak by tě mohl donutit. Máte finanční problémy, které ohrožují vaši schopnost nakrmit starší dítě? Nebo těhotenství a porod ohrozí tebe bezprostředně na životě? Přeji ti, ať se rozhodneš správně. nestalo se mi, ale v takovémhle případě bych asi volila dítě, protože skrze tu jeho reakci už bych k němu asi neměla takový vztah jako dřív…
Je to na Tobě, asi bych si položila otázku, jestli jsi schopná mu tuto reakci odpustit, popř se přes to přenést a nebo jsi schopna jen kvůli tomu, že on se rozhodl, jít na potrat a žít s ním dál. Já sama bych to nedala, pro mě by prostě tímto skončil - ale to je jen můj názor, já nejsem v této situaci. S tím souhlasím. Odesílám... Nejméně jednou měsíčně mě kontaktuje další žena, které není psychicky dobře po umělém ukončení těhotenství. Pojďme o tom mluvit. Pojďme se zajímat o to, co se v psychice žen po potratu děje. Bez rychlého odsuzování, s odstupem od politických a světonázorových bojů o právo na potrat nebo na ochranu počatého života.
Tento text je vlastně takový pomyslný krizově‑intervenční rozhovor se ženou, které je tak zle, že se odhodlá požádat o pomoc a mluvit o tom, co by ze svého života nejraději vygumovala. Nedávno jste podstoupila interrupci, umělé ukončení těhotenství. Čekala jste úlevu, až bude konečně po všem, místo toho je vám mizerně a těžko na duši. Býváte unavená, rozbolavělá a jakoby nemocná, i když vám fyzicky nic není. Vaše tělo se brání intimitě. Máte pocit selhání: osobního, mateřského, lidského… A možná (zcela překvapivě a iracionálně) toužíte po dítěti. Je mi moc líto, že jste nemohla těhotenství s radostí přijmout a místo toho jste se musela rozhodovat, co bude dál.
Je běžné a pochopitelné, že vám pár týdnů po potratu nebude psychicky moc dobře. Některé ženy zažijí krátký pocit úlevy, jiným ženám je už v nemocnici psychicky zle. To nemusí nutně znamenat, že jste se měla (nebo mohla) rozhodnout jinak. Šok z nečekaného těhotenství, mnohdy ještě přitížený šokem z vlastní neradostné reakce na něj. Rozhodování. Několik dnů či týdnů vysilujícího váhání, zvažování pro a proti. Většinou i několik probdělých nocí. Vidíte to také? Teď už je to za vámi, ale potřebujete se z toho všeho fyzicky i psychicky „oklepat“, odpočinout si, nabrat nové síly. A také vyrovnat se s tím, co se stalo a co jste udělala. Okolí si většinou myslí, že za pár dnů už budete OK. Možná i vy jste to čekala. Možná si říkáte, že to přece nic hrozného nebylo a nemáte důvod se litovat nebo se cítit špatně. Nebo si teď své rozhodnutí vyčítáte a máte pocit, že si zasloužíte, aby to bolelo. Samy na sebe býváme mnohem přísnější a náročnější než na druhé. Znovu se podívejte na ten seznam. Co byste řekly nejmilejší kamarádce po tom, co by měla za sebou něco takového?