Dnes jsme z Písma opět slyšeli liturgická čtení. Tentokrát ovšem s malou obměnou - prohodil jsem pořadí, aby řeč přišla na Izajáše a jeho proroctví a ne na toho tradičního Matouše. Především proto, že tenhle text z Matoušova evangelia známe všichni. Když člověk čte jen ten evangelijní text, je všechno jasné a srozumitelné. Ústy proroka bylo prorokováno, že panna počne a porodí Syna.
Lehce nám tam zahapruje, že miminko se má jmenovat Ježíš, čímž se naplní proroctví, že se má jmenovat Immanuel. Ve větě Bible ale jména mají svůj význam. Není výjimkou, že se někomu jméno během života změní. I zde jde spíše o titul, než o jméno. Jde o to, co toto jméno vyjadřuje, co znamená a nakolik nositel tento význam svého jméně plní. Immanuel, tedy „s námi Bůh“ - protože v Ježíši Bůh skutečně přichází, a Ježíš, aby bylo vyjádřeno proč přichází - Jehošua, tedy Hospodin je spása. To je úkol, který má tento chlapec splnit. A také ho splní. Právě proto, že je nejen Jehošua, ale také Immanuel. Takových Jehošuů bylo v dějinách Božího lidu spousta. Jozue, Izajáš… Ze spisů Ježíšovy doby víme o desítkách dalších nositelů tohoto jména, včetně jednoho velekněze.
Fajn tedy. Všechno do sebe velmi pěkně zapadá. Josef je muž spravedlivý, což v biblické mluvě znamená člověka, který v sobě spojuje lásku k Božím, řádům a zároveň lidské milosrdenství. Chápe Mariinu vinu. Je těhotná, i když s ní nic neměl, takže závěr je jasný. Nevěra je dostatečný důvod k přísnému trestu, ale Josef se spokojuje s tím, že ji prostě nechá v tichosti odejít. Nechce si hojit svoji uraženou chlapskou ješitnost. Na andělův pokyn ale nejen, že Marii nevyhodí, ale dokonce přijme dítě jako vlastní. Josefovi se vůbec stojí zato věnovat intenzivněji, protože to je neprávem opomíjený článek v řetězu Božího milosrdenství. V rámci evangelijního příběhu ale Josef tuto roli hraje a hraje ji věrně a poctivě. Nechme to tedy tak. O to pisateli evangelia šlo, o tenhle celkový dojem, že všechno šlape tak, jak má šlapat.
Izajášovo proroctví a jeho kontext v roce 730-740 př. n. l.
Podíváme se na Izajášovo proroctví pořádně. Přesuňme se do období Asyrské říše a koalic kolem Jeruzaléma. Achaz hledá spojence a volí mezi protiasyrskou koalicí a Asýrií. Achaz odmítá Boží znamení, ale Hospodin přesto dá znamení skrze proroka Izajáše. Znamení má být potvrzením Boží vůle a výzvou k důvěře, přesto zůstává otázkou, jaké naplnění přijde. Chlapec bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré. Tyto obrazy ukazují, že v době islápek, která hrozí, má být zachována naděje a že Bůh bude s lidem.
Následovat má vyobrazení suchopárných ztrát a zničených vinic a polí, které zarostou bodláčím. Dítě Immanuel se stane zárukou, že Bůh znovu bude s lidmi. V době jeho vlády Judea nalezne klid a chrám bude očištěn. A právě proto je tato proroctví často čtena jako předobraz Ježíše Nazaretského a jako potvrzení, že Bůh skutečně jedná mezi lidmi. Avšak Izajášovo poselství má více vrstev: jednou je to záchrana pro Boží lid, podruhé varování pro ty, kdo se spoléhají jen na litertu zákona a nepřicházejí k Bohu skrze víru a poslušnost Duchu.
Mezi literou a duchem: co znamená Boží znamení pro Achaze a pro nás?
Ako Achaz odmítl znamení, prorok mu sděluje, že Boží vůle se neodvrátí. Psaná litera je jedna věc; Bůh a jeho vůle je druhá. Pokud neznáme aktuální Boží vůli, máme se držet Písma jako záchytného bodu. Budeme-li se držet Ducha a Písma, máme větší šanci poznat boží cestu. Avšak i Písmo samotné má být vnímané jako nástroj, nikoli konečný cíl. „Litera zabíjí, ale Duch dává život“ (2 Kor 3,6).
Izajášovo poselství ukazuje, že víra a důvěra v Hospodina jsou klíčem k přežití krize a k boji proti němu. Achazova cesta ukazuje, jak mohou zbožné výmluvy přerůst v nedůvěru a tím i k odsouzení. V závěru se ukazuje, že jen spojení s Bohem a víra v jeho zaslíbení dávají sílu a klid tváří v tvář závažným výzvám. A právě proto Matoušova interpretace Izajáše, že Immanuel znamená „Bůh s námi“ - a že ten chlapec má být Ježíšem - nabývá nových rozměrů pro křesťanské čtení, které hledá naplnění Božího slova v Ježíšově narození.
Jak číst Izajáše a Matouše dnes
- Proroctví nemusí být prvoplánově literalizováno: Ježíš není jen doslovný naplnění jména, ale také důkaz Boží blízkosti a spásy, která přijde v historii lidstva.
- Postava Immanuel slouží jako dvojí znamení: potvrzení Boží věrnosti a výzva k víře, která překračuje lituru zákona.
- Litera a Duch nejsou v rozporu; Duch často vede k hlubšímu porozumění Písmu než jen povrchní výklad.
- Symbolika jmen a titulků ukazuje, že význam jména může být i naplněním božího plánu pro lidstvo.

V kontextu 1. čtení 4. adventní neděle se ukazuje, že Izajášovo poselství má svůj původ v historické situaci a postupně dostává teologické vyzrání. Základní myšlenkou zůstává, že Bůh je věrný, ať se dějiny vyvíjejí jakkoli. Písmo zůstává záchytným bodem, ale pravé poznání Boží vůle vyžaduje i otevřenost vůči Duchu svatému, který vede k obrazu Božího syna.
Kompletní příběh Knihy Izajáše, jak jste ho ještě nikdy neviděli
Tak tedy čteme proroctví a jeho naplnění v kontextu minulosti i ve světle Nového zákona. Důležité je uvědomit si, že samotné slovo „panna“ a předvídání narození Syna mohou mít více vrstev a že jejich význam se může vyvíjet spolu s historickým odkazem a teologickým výkladem, který se zrodil až v křesťanském čase.
| Předmět | Hodnocení významu | Příklady v textu |
|---|---|---|
| Boží znamení | Potvrzení Boží vůle, výzva k víře | Achaz odmítá znamení; Hospodin dává znamení skrze Izajáše |
| Jméno Immanuel | „Bůh s námi“; naplnění božího poselství pro lid | Immanuel jako titul a naplnění v Ježíši |
| Zásadní myšlenka | ||
| Psaná litera ne vždy vyjadřuje plnou Boží vůli; Duch a víra přináší skutečnou cestu vpřed. | ||