Mužské porodní příběhy: zkušenosti otců, blogy a diskuse o podpoře při porodu

Milá Aničko, konečně jsem se odhodlala napsat Vám svůj porodní příběh i já. Píši ho právě Vám, protože mohl být úplně jiný, kdybych dala před porodem na své sympatie, byť jen přes sociální síť, a na svůj vnitřní hlas a rozhodla se vybrat si jako svou průvodkyni Vás. Bohužel se tak nestalo, ale vše je a bylo, jak má být. Na porod jsem se připravovala. Připravovala jsem se tak, jak se jen téměř 30ti letá žena prvorodička nakloněná všemu přirozenému může připravovat. Četla jsem, koukala na videa domácích porodů, znala rizika zásahů do porodu, měla podrobně sepsaný porodní plán, chodila na těhotenskou jógu, meditovala, masírovala hráz, vizualizovala každý večer před spaním porod. Byla jsem vždy silná, co se bolesti týče, bolest jsem čekala a nebála se jí. Na porod jsem se těšila. Měla jsem jasno, jak chci rodit, jak chci kojit, jak chci vychovávat své dítě. A pak jsem udělala ještě jeden krok k úspěšnému a krásnému porodu své dcerky - našla jsem si soukromou porodní asistentku. A tady přišel ten zlom - tehdy se ve mně ozval ten maličký slabounký hlásek a říkal - Něco je špatně - žena s centimetrovými modrými nehty tě chce vnitřně vyšetřovat? Stačí jí schůzka měsíc před porodem? Porodní plán proletí očima, pousměje se a řekne, že s tím není problém, s ničím? Ale co, už jsem se s ní domluvila, navíc se zná s mojí mámou, už by to bylo blbé odvolávat, už k ní chodím na kurz. A tak jsem ten svůj malý pochybovačný hlásek ve mně, hlas mé intuice umlčela.

Jeden nedělní podvečer na konci listopadu jsem se šla zase svižně projít, termín porodu byl v pátek. Dýchala jsem ledový vzduch, poslouchala hudbu. Najednou se zdálky z nebe začaly ozývat podivné zvuky slyšitelné i přes sluchátka, zvedla jsem hlavu ke tmě na obloze a uviděla obrovité hejno divokých hus, které mi táhly nad hlavou a jejich křídla do ticha majestátně šuměla. Hluboce jsem vydechla a řekla si - to je nádherný symbol, nový začátek, nová cesta. Večer jsem si dala příjemnou koupel s levandulí a šla brzy spát. Nad ránem se mi chtělo hodně na toaletu, bylo 4.00. Lehla jsem si zpět do postele a ucítila dvě vlny vody, které odtekly na matraci. Volala jsem PA, že mi odtekla voda, ale že je jí nějak málo, snad tak jen dvě deci dle skrvny na posteli. PA řekla, že i tak jedeme, tak jsem se oblékla, vzala vzorně nachystanou tašku, dostala křížek na čelo a jela, PA jela autem s námi. Bylo něco po páté ráno.

Cítila jsem každou třetí minutu tvrdnutí břicha, ale bolest žádnou. V porodnici jsem dostala bílou škrobenou košili, šla na nepříjemné vyšetření k lékaři - verdikt - otevřená na centimetr (což jsem byla od 35. týdne), dítě velké, odhad 3950 g. Další vlna strachu - dítě je velké, PA mi místo podpory říká, že si máknu. Dcera měla nakonec 3050 g. Cítím docela velké bolesti, přijde PA a říká, že to nic není, že to ještě vůbec nejsou kontrakce. Další vlna strachu - tak to ještě nejsou kontrakce, bože, já umřu, až přijdou opravdové. Všechno, co jsem si celý život nepřipouštěla, na mě padá ze všech stran - potřebuji získat zpět kontrolu, chci to zastavit, chci začít od začátku, potřebuju obejmout, ale nemůžu přiznat, že to nedávám, chci se postavit za sebe a cítím, že selhávám a panikařím a to mám ještě vše před sebou. Vyloženě padnu na kolena, bolest mě požírá zevnitř, nedává mi odpočinout, nedokážu mluvit, nedokážu dýchat, PA se ptá, jestli můžeme do vany, ve výdechu vykřiknu „ne“. Už necítím nohy, jak si na nich sedím, ale bolest nepolevuje, nemůžu vstát.

„No nic, zvedneme ji,“ říká PA a spolu s mým mužem mě zvedají a vlečou k vaně, bolest polevuje, dýchám a cítím se jako ubožák, že nedokážu dojít ani k vaně a to prý to „ještě nic není“. Prosím o ně svého muže. Kápne mi je do pusy a PA se shovívavě ušklíbne. „A do háje“, říkám si a vidím ji v té chvíli v pravém světle a vím, že ona byla moc špatná volba. Ve vaně se dlouho neohřeju, je kolem 7.00 a PA už mě tahá z vany, že mě potřebuje vyšetřit, takže mám hupnout na křeslo. Vylezu z vany a bolest mě srazí do podřepu, rychle dýchám, něco se mě teče, v bolesti vlastně ani nevím co. Říká, ať jdu na toaletu, nemám pocit, že by se mi chtělo, ale ona to asi ví lépe. Sedím na míse a hlavu opírám o studené kachličky, mám žízeň, ale pít nesmím, jedině ucucávat vodu z namočené vaty, kterou mi PA občas podá.

Několikrát PA vejde s tím, jestli teda už jsem se vyčůrala. Upřímně nevím, i kdybych se vyčůrala, tak to přes tu bolest asi ani nepoznám. Vylezu nahoru, vyšetření bolí, přichází lékařka, další vyšetření, do půl hodiny prý bude miminko venku. Ulaví se mi, jsem skoro u cíle, tak rychle, z nuly na sto za hodinku a půl. PA mi totiž oddechnout nedá. Znovu na křeslo, znovu vyšetření, kontrakce slábnou, prý bych měla dostat oxytocin, kanylu mám nachystanou už od příjmu. Ale chce moje svolení, abych pak neříkala, že se mě neptala. A já si říkám - do hajzlu, mělas přece v porodním plánu, že se mě nemáš ani ptát, bůh ví, co udělám v bolestech.

A pak to přišlo. Když lezu na křeslo, prohnu záda, jsem na čtyřech a je mi fajn…“Takhle chci rodit“, pokusím se o poslední prosazení sebe. „To nejde, takhle v žádném případě neporodíš, miminko je veliké, slyšela jsi doktora“, říká PA. Tak lezu na křeslo, poslušně na záda…“A TLAČÍME na kontrakci“, říká PA rozhodně. Nevím, co je kontrakce, necítím žádnou potřebu tlačit a tak na povel tlačím, když začnu cítit bolest. „NO, NO, NO, NO, TLAAAAAČ“, křičí PA. Povolím, nedokážu už tlačit víc, nic mi nepomáhá, tlačím bez kontrakcí.

„NIC!!“, říká PA … obtáčí třemi prsty dokola poševní vchod, do toho tlačím, ale hlavička se vždy asi vrátí, nevím, nic necítím. PA začne mačkat tlačítka na monitoringu, pípá o pomoc, přichází lékařka, je klidná, vyšetří mě a hází divný pohled na PA a říká něco o miminku a rotaci. Pak říká klidně a mile: „Vstaňte a budete lyžovat ano, lyžovala jste někdy?? Ze strany na stranu ano?“. Nechci, je mi blbě, chce se mi zvracet, nemůžu dýchat, mám ohromný strach, cítím uvnitř, že je to všechno špatně, chci pryč, je to jako zlý sen, jako když mě honí něco strašného a já se nemůžu hnout.

Zkouším se houpat v bocích, ale bolí to jako čert a jsem příšerně slabá, muž mě podpírá. Přístroje řvou jako pominuté. Lékařka mě směruje zpět na křeslo. „Musíte tlačit“, říká rozhodně. Dostávám něco dalšího do žíly. Přibíhá zástup dalších lidí v bílých pláštích, tři stojí nastoupení u pultu pro miminko. Jedna milá paní s tmavým mikádem jde ke mně k hlavě a hladí mě a říká, ať se nebojím, že to bude v pořádku. Vidím svého muže, má slzy v očích a strašný strach, nikdy jsem ho tak dříve neviděla. Lékařka u nohou křičí, tlačím ze všech sil, ale nic mi nepomáhá. „Potřebujeme kontrakci“, volá lékařka dole, píchají mi další dávku kdovíčeho. Mladá lékařka u mé hlavy řekne: „ A tlačíme“. Tlačím jako o život, vlastně tlačím o život, motá se mi hlava, mladá lékařka mi leží loktem na břiše a tlačí celou vahou, nic. Je zle, vím to, omdlévám….je tma. Volají mě, třesou se mnou, otevírám oči. Slyším jen…„honem vax…“ „píchnu vám injekci na bolest“, cítím lupnutí hráze při nástřihu, musí být snad až k zadku. Lékařka bere vax. Tlačíme všichni, já, mladá lékařka narvaná loktem v mém břiše, ta dole táhne, vax 3x pouští s mohutným lupnutím. Kleště, nevěřím, že se do mě můžou vlézt. Další dávka do žíly. Cítím, jak ze mě něco vyklouzlo, dcerka visí bezvládně v rukou lékařky, je tmavě modrá, někdo ji rychle bere do pleny a nese ke třem postavám čekajícím u pultu pro miminka. Mám strach…ptám se, co je s dcerkou, jestli je v pořádku. „A co by prosím Vás nebyla“, odpovídá mi shovívavým tónem starší lékařka, asi pediatrička a podává mi úhledně zavinutý balíček, má zavřené oči, červené čáry přes obličej od kleští.

Prosím muže, ať jde s ní, ať jí neopouští ani na chvíli, ať s ní mluví, ať ji hladí…pláču, ale snažím se být silná, já to mám za sebou, teď je nejdůležitější ona. PA mi píchne zase něco do žíly a vytáhne ze mě placentu. Drží mě za ruku a lékařka mě šije. Dají pode mě podložky, cítím, že hodně krvácím, přikryjí mě těžkou peřinou, je mi hrozná zima, klepu zubama, mám zimnici. Jdou pryč, ležím na pokoji sama a pláču. Trvá to asi hodinu a půl, párkrát mě někdo zkontroluje.

Je to děsivě normální, jako bych jen ležela při chřipce v posteli a žádné dítě nikdy nebylo a nebude. Jsem oblbnutá léky, bolestí a samotou. Přichází můj muž, že prý mě odvezou s PA na pokoj, dcerku mi nedají, dokud nebudu schopná se sama postavit a okoupat. Přijde arogantní sestřička, s úsměvem mi sděluje, ať se tedy vykoupu. Postavím se na nohy, bože, je mi strašně zle, celý svět se motá, ale chci svou dceru. Jdu, vyteče ze mě krev na podlahu a sestra se zlobí, proč proboha nemám vložku. Jenže mě ji milá paní nikdo nedal! Nevím, kde mám vlastní dceru, natož pak tašku s věcmi. Vracím se pro ubrousek, daří se mi dřepnout a utřít po sobě tu krev. Dojdu do sprchy se vztyčenou hlavou…ale je to jen o kousek. Sestra odchází za dveře, sesunu se na zem a dýchám klidně a hluboce, bojím se, že omdlím. Osprchuju se a doufám, že to ustojím, velkou ztrátu krve i sil. Dívám se na sebe do zrcadla, všude po tváři mám červené tečky, hlavně pod očima, v očích mám pár popraskaných žilek, rty už jsou popraskané víc, musím se konečně napít. Čekám na dcerku. Muž chodí na chodbu a zpět, zlobím se, že to nedokáže zařídit. Trvá jim to do 13.00. Čtyři hodiny ležela v inkubátoru, nikdo ji nepozoroval, nic se jí nedělo, kromě toho, že hledala svou mámu. Čtyři zbytečné hodiny, které nás mohly vyléčit, kdyby nás nechali pohromadě tak, jak jsem zdůrazňovala v porodním plánu.

Pak ji donesou, prý moji dceru, poznám ji podle rudých šrámů na obličeji a velkého hematomu na hlavičce. Pomůžou jí se přisát, takovým tím brutálním způsobem nacpání bradavky do krku. Je bojovnice, pije silně, je silnější než já. A tak mě musí vést ona, nic nedám na bolest bradavek a blbé řeči sesřiček, mám ji na prsu skoro pořád. Poprvé otevře oči až druhý den. Má výraz stoletého mudrce. Dcerka byla nespavé, uplakané miminko, o kojení jsme dlouho bojovaly. Já byla nespavá, uplakaná, nervózní matka, která necítila nic než povinnost a strach. Prošla jsem si rok a půl klasické psychoterapie. Alternativní psychoterapii podstupuji dodnes. Dceři byly teď tři roky a je silnější, než jsem kdy byla já. Je to učitelka se vším všudy. Její porod a to, co následovalo, mě dostaly na úplné dno a snad ještě hlouběji. A to mě donutilo hledat pomoc a našla jsem sebe sama zcela nově. Takže jsem na tom porodním sále v té chvíli opravdu zemřela. A chci, aby všechny maminky, které něco podobného zažily, věděly, že to může být i nový začátek.

Infografika: postup porodu a možné zásahy

Průvodci porodu: role otců a doprovodu

Otec u porodu dnes bývá často žádán či vítán jako důležitá součást porodního procesu. Většinou je považován za oporu, která může snížit stres a posílit vzájemnou vazbu díky sdílenému zážitku. Přítomnost doprovodu snižuje množství intervencí a může zkrátit délku porodu, když je doprovod klidný a podporuje ženu. Existují však případy, kdy přítomnost otce nemusí být pro porod prospěšná, zejména pokud se projevují silné obavy a nervozita, která by mohla vyvolat stres ženě.

Tipy pro čerstvé tatínky na porodním sále | Dad University

Kurzy předporodní přípravy pomáhají rodičům sladit očekávání a bezpečně sdílet své potřeby. Důležité je, aby tatínkové uměli být oporou, dýchat s partnerkou a případně provádět jednoduché masáže. Někdy je vhodná dohoda s porodní asistentkou, která může vést rodiče k pochopení, kdy a jak zasáhnout, a kdy nezasahovat. Přítomnost doprovodu by měla být dobrovolná a respektovat soukromí a preference rodičky.

V některých zemích a za určitých podmínek mohou být u porodu přítomni i další lidé, jako dula. Dula doplňuje roli otce, podporuje ženu a pomáhá jí využít její instinkt. Dula, na rozdíl od zdravotnického personálu, není zdravotník, a proto musí být vždy doplněna kvalifikovanou porodní asistentkou. Společná spolupráce vede k lepší komunikaci a k citlivějšímu vedení porodu.

Grafika: role doprovodu při porodu

Průběh druhé části porodu: detailní pohled

Také v mém případě se stalo, že porod byl rychlý a intenzivní. Žena může prožívat porody různě - od doručení dítěte vestoje až po tradiční pozici na zádech. Důležité je, aby rodiče rozpoznali signály těla a aby byl průběh porodu řízený s ohledem na bezpečí dítěte i matky. Když dojde na skutečné tlačení, musí se žena cítit bezpečně a mít důvěru v tým kolem sebe.

Zakázky a rozhodnutí ohledně postupu porodu se mohou rychle měnit: od možnosti epidurálního úlevy až po rychlý zásah při komplikacích. Každá rodička by měla mít právo podílet se na rozhodování a mít jasně komunikované možnosti spolu s lékaři a PA. Podoba porodu není vždy podle plánu, a proto je důležité zachovat flexibilitu a vzájemnou úctu mezi rodiči a personálem.

Otec u porodu: rozdíly, rizika a radosti

Otcové často sdílejí své pocity z porodu - od hrdosti a radosti po obavy a stres. Pro některé muže je přítomnost u porodu silným zážitkem a posílením vztahu, pro jiné může být doprovod náročný a vyčerpávající. Dula může být užitečnou alternativou či doplněním, pokud si rodiče zvolí jinou formu podpory. Většina otcovů uvádí, že být při porodu byl významný a změnil jejich pohled na rodičovství a na jejich budoucí vztah s dítětem.

Mapa kulturních rozdílů: otcovská účast na porodech po světě

Zkušenosti z praxe a vybrané postoje

Osobní zkušenosti mnoha matek a otců ukazují, že domácí porody mohou být kontroverzní a vyžadují značnou opatrnost. Zdravotníci často vidí rizika spojená s home porodem a zdůrazňují, že v nízkorizikových případech může být domácí porod bezpečný jen za správných podmínek a dostupnosti rychlé zdravotnické pomoci. Na druhé straně existují příběhy, které vyjadřují silné pozitivní pocity a pociťovanou solidaritu a intimitu při porodu doma spolu s odbornou péčí.

V českém kontextu se často diskutuje o roli porodní asistentky, dul a otce během porodu. Zkušenosti ukazují, že volba prostředí porodu (porodnice, porodní dům, domácí porod) by měla být výsledkem informovaného rozhodnutí, respektujícího zdravotní stav rodičky a možností rychlé reakce na případné komplikace. Důležité je zachovat komunikaci mezi rodiči a týmem a respektovat právo ženy rozhodovat o svém těle, o intervencích a o kontaktu s dítětem po narození.

Infografika: srovnání prostředí porodu a jejich výhody

Tipy pro budoucí rodiče

  1. Diskutujte dopředu o roli partnera, dul a porodní asistentky. Rozhodnutí mohou během porodu změnit.
  2. Připravte si porodní plán, ale buďte připraveni na jeho úpravy v reálném čase.
  3. Naplánujte si šestinedělí s rozdělením domácích a pečovatelských úkolů, aby to zvládli oba rodiče.
  4. Zvažte kurzy předporodní přípravy, masáže a dechové techniky pro podporu ženy během porodu.
  5. Ujistěte se, že máte k dispozici potřebné dokumenty a věci do porodnice pro rychlý průběh příjmu.

Meta informace

tags: #muzske #porodni #pribehy