Lída Formanová těhotná: cesta vrcholové atletky a její rodinný život

Ludmila Formanová se narodila 2. ledna roku 1974 ve Žlebech u Čáslavi. V nedalekém Golčově Jeníkově žije její trenérka, Jarmila Kratochvílová. „Tenhle kraj je pro mě tak akorát, nikam bych se nestěhovala, mám tu klid a pohodu,“ prohlašuje Lída. „A setkání s Jarmilou mne ovlivnilo na celý život. Odmala byla můj vzor a to, že bydlíme tak blízko, je moje velká klika.“

Základní školu absolvovala ve Žlebech, střední v Čáslavi. Svou slavnou sportovní kariéru pod vedením Jarmily Kratochvílové odstartovala Lída v roce 1993 vítězstvím na juniorském mistrovství Evropy v San Sebastiánu. O dva roky později se podílela na štafetovém titulu vicemistryň světa v hale. Následující sezonu se halové mistrovství Evropy konalo ve Valencii. Na Španělsko měla Formanová ty nejlepší vzpomínky, vždyť před pěti lety na jeho půdě vstoupila do světa velké atletiky.

V březnu 1998 hala ve Valencii aplauduje nové evropské šampionce, stala se jí čtyřiadvacetiletá Češka Ludmila Formanová. V tu chvíli ještě netušila, jaké sportovní okamžiky jí Pyrenejský poloostrov připraví později. Svou nadvládu v hale potvrdila Lída i za rok v nejlepší světové konkurenci a získala titul mistryně světa. S touto vizitkou odjížděla i na letní světový šampionát do Sevilly, ale sama se necítila jako favoritka, byly tu zkušenější závodnice - Grafová, Mastěrkovová, Milesová-Clarková a především Mutolaová. V jednom z nejúchvatnějších závodů sedmého mistrovství světa však bílý dres Ludmily Formanové v dramatickém finiši přeťal cílovou čáru jako první!

Olympiáda v Sydney Lídě naopak ukázala odvrácenou tvář vrcholového sportu. Úřadující mistryně světa nastoupila do rozběhu, ze kterého musela odstoupit pro nesnesitelné bolesti kotníku. Od té doby Lídu provázejí vleklé zdravotní patálie, dlouhodobě ji vyřadila vyhřezlá ploténka, posunutá o téměř 2 centimetry. Radostné události se však rodačka ze Žlebů dočkala na podzim roku 2005, když se stala maminkou malého Péti, který dostal jméno po svém otci.

V roce 2006 se po mateřské přestávce vrátila svěřenkyně Jarmily Kratochvílové k atletice. Přestože se v této sezoně dostala na čtvrtce na třetí místo průběžných tabulek časem 54.32 s a na půlce na druhé místo časem 2:04.22, zdravotní problémy ji i nadále trápily a se svými výkony nebyla spokojená. Do halové sezony 2007 vstoupila s většími ambicemi, ale zranění a zdravotní komplikace ji opět zbrzdily. Po skončení halové sezony vážně uvažovala o definitivním ukončení sportovní kariéry a dne 2. května 2007 oznámila svůj záměr médiím: „Důvody jsou dva. Častá zranění, se kterými se atletika na vrcholové úrovni dělat nedá.“

Největšími sportovními úspěchy jsou zlaté medaile z MS v roce 1999 a z Halového MS 1999, dále má zlatou medaili z halového ME 1998. Jako bývalá atletka půlkařka zůstává Lída spojena s prostředím sportu i po skončení aktivní kariéry.

O těhotenství a návrat po porodu

V březnu 1998 hala ve Valencii aplauduje nové evropské šampionce, stala se jí čtyřiadvacetiletá Češka Ludmila Formanová. V tu chvíli ještě netušila, jaké sportovní okamžiky jí Pyrenejský poloostrov připraví později. V říjnu 2005 se jí narodil syn Péťa. Této etapy se věnuje i v souvislosti s péčí o rodinu a balancováním mezi tréninkem a rodičovstvím.

Dlouhou dobu jsme byli sami, Péťa se mi narodil až ve dvaatřiceti letech. A byla to obrovská změna. Ano. Miminko jsme si přáli. Sestra má děti, věděla jsem trochou do čeho jdu, protože jsem je občas hlídala. Ale najednou tady byl nový člověk, kterého jsme přivezli domů, položili do postýlky... a já si řekla - co teď? Už v porodnici jsem měla v hlavě trošku obavu, jak se o něj zvládnu postarat. Nejhorší je asi prvních šest týdnů, než se člověk zajede a stanoví si nějaký režim.

V těhotenství jsem přibrala čtrnáct kilo. Když jsem šla z porodnice, měla jsem osm kilo dole. Od konce šestinedělí jsem začala lehce trénovat. Od dvou měsíců je to normální vrcholový trénink, i když jednofázový. Dřív jsem trénovala dvoufázově. S malým už to není tak jednoduché. Naštěstí partner má různě služby, takže ho může hlídat. Nechceme Péťu nechávat chůvám. Pokud se bude všechno dobře vyvíjet, ráda bych v létě zkusila nějaký ligový závod, abych zjistila, jestli to má vůbec smysl, jestli jsem schopná se dostat na nějakou úroveň.

Jak vidíte svoje šance? Když jsem šla po porodu poprvé běhat, měla jsem pocit, že mi někdo vyměnil tělo. Uběhla jsem dva kilometry a byl to děs. Dneska se už cítím docela dobře, ale nedokážu odhadnout, jestli to bude stačit na nějakou slušnou úroveň. Rozdíl mezi mnou a Katkou je v tom, že ona provozuje vytrvalostní sport, zatímco já rychlostní. Tím nechci zlehčovat výkon Katky, které si moc vážím. Úplně to nevylučuji, ale nebyla by to radikální změna. Asi bych skončila s vrcholovým sportem. To bych ráda, ale tady v Čáslavi je ten oddíl malý a trenéři jsou dobrovolní a dělají to po práci jako koníčka. Takže pokud bych se tím chtěla živit, musela bych do Prahy.

Vrcholový sport je obrovská dřina. Víc mi dal. Když chce člověk něco dělat dobře, musí tomu nějakou oběť dát. Samozřejmě jsem si nemohla dovolit chodit na diskotýky jako moji vrstevníci, musela jsem si něco odepřít. Na druhou stranu člověk cestuje po světě, pohybuje se mezi mladými lidmi. Od svých třinácti let, takže skoro dvacet let. Určitě v Austrálii, je to úplně něco jiného. Ale musím říct, že jsem se odevšad ráda vracela domů. Nejsem ten správný cestovatelský typ. Určitě můj nejúspěšnější rok 1999, kdy jsem vyhrála dvě mistrovství světa. Zlomový byl také rok 1996, kdy byly olympijské hry v Atlantě, kam jsem se nominovala a skončila dvanáctá. To byl můj nástup do světové špičky. Hrozně bych chtěla, kdyby to jen trochu šlo, aby mi malý mohl fandit, aby viděl, jak mamka závodí. Určitě, ale zatím si dáme ještě chvilku pauzu.

Sportovní podmínky jsou tady v Čáslavi dobré. Určitě když jsem byla mladá, byla to výhoda být na malém městě, kolem mě se nevyskytovalo tolik lákadel a já na rozdíl od mnohých jiných vydržela u sportu. Co se týká práce, samozřejmě bych měla v Praze lepší podmínky. Ale já jsem tady zvyklá, šest kilometrů odsud mám rodiče, kam často jezdím. To si představit nedovedu. Vím, že když jsme jezdili na závody, holky, které měly děti, pořád volaly domů a já to nechápala. Dneska stačí, když jedu na stadion a už volám, jestli tady Péťa nepláče.

Jak se dnes, s odstupem času, ohlíží za svojí víc než úspěšnou závodní kariérou? Někdy nad tím opravdu přemýšlím a dnes si mnohem více než dříve uvědomuji, že jsem měla velké štěstí, když jsem dělala práci, která byla mým koníčkem. To se málokomu podaří. Samozřejmě přicházely úspěchy i chvíle, kdy se mi nedařilo, někdy jsem toho měla plné zuby, málo času na všechno ostatní. Považuji ale za štěstí, že jsem mohla uplatnit svoje vlohy ke sportu. Vaším nejúspěšnějším obdobím byl rok 1999. Záběry závodu v Maebashi, v němž jste na posledních metrech předběhla tři závodnice, včetně zdánlivě neporazitelné Mutolaové, mnohokrát oběhly celý svět. Co to pro vás znamenalo, nebo snad dodnes znamená? Mutolaová byla v té době absolutní jednička, všichni čekali, že vyhraje a že se bude závodit o druhé a třetí místo. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem vyhrála, jsem si uvědomila, že se dá závodit s každým a že i ta největší hvězda je také člověk a dá se porazit. Od toho poznání se odvíjela příprava na letní sezonu, kdy jsem v sobě měla obrovskou chuť do další práce s tím, že to zkrátka je možné porazit kohokoliv. Vyhrála jsem potom i v létě na MS v Seville. Maebashi mi tedy pomohlo mentálně. Potom ale přišlo i méně úspěšné období - zdravotně i sportovně. Jak jste jej zvládala? Je nutné věřit, že bude zase lépe, těšit se na další závody. Vždycky bylo přede mnou nějaké mistrovství nebo dokonce olympiáda, tedy události, ke kterým bylo možné se upínat a pracovat na sobě. Pak ale už přišly problémy s kotníkem a blížila se olympiáda v Sydney. Kdyby šlo o jinou událost, asi bych tam nejela, ale olympiáda je jednou za čtyři roky… Bohužel to byl první závod v mém životě, který jsem musela vzdát - právě kvůli kotníku. Následovaly dva roky, kdy jsem nezávodila, ale podařilo se mi vrátit se na ovál a v roce 2002 jsem byla na ME v Mnichově čtvrtá, což osobně považuji za úspěch, i když je mi jasné, že lidé sčítají jen medaile. Potom, pokud se nepletu, už brzy přišel na svět Váš syn?

Infografika: Vývoj kariéry Ludmily Formanové a klíčové milníky

tags: #lida #formanova #tehotna