Kristýna Frejová: upřímně o sobě, mateřství, terapii tmou a cestě za sebepoznáním

Kristýna Frejová má životní role nabité. Chcete upřednostnit v Google naše články? Herečka, která herectví i učí. Autorka knihy o terapii tmou a seriálových scénářů. Akční sportovkyně, pro kterou ani padesátka není překážka. Kristýna Frejová má životní role nabité.

Máte pár dnů od premiéry hry Kouči v nesnázích. Tentokrát to byl trochu stres, dokonce jsem z důvodu opravdu velkého vytížení poprvé v životě požádala produkci o alternaci. A vyšli mi vstříc, za což jsem nesmírně vděčná. Alternujeme se s Malvínou Pachlovou, se kterou jsme kamarádky, a hraje to skvěle. Možná je pro kolegy i osvěžující, že to každá hrajeme trošku jinak, svým způsobem, takže vlastně vznikly dvě verze.

Pak to pro mě bylo krásné setkání s Pavlou Tomicovou a Evou Leinweberovou, se kterými jsem ještě nepracovala. S Pepíčkem Poláškem se naopak dobře znám, protože spolu hrajeme v Komorním Kalichu představení TIK TIK, které je velmi úspěšné a vyprodané. To jsou ostatně všechna vaše představení. Jak říkáte, je to tak.

Navíc mám obrovské štěstí a děkuju za to do vesmíru, že není ani jedno představení, které bych chodila hrát nerada. Výhoda volné nohy je, že si můžu vybírat, a moje první otázka, když mi někdo nabízí práci, bývá: „Kdo v tom hraje?“, pak se ptám, kdo to režíruje, a pak teprve si nechám poslat hru a přečtu si text. A říkám to i svým studentům - známý ruský klaun Slava Polunin říká: Nikdy nepracujte s někým, koho nedokážete obejmout. A tím se řídím dlouhodobě. Samozřejmě nesmí nastat pandemie, protože potom je volná noha naprostá apokalypsa...

Bonus je, že ty komedie jsou úspěšné, lidi se baví a nabíjí je to. Když se mě tuhle někdo ptal, jestli nepociťuju vyhoření, tak jsem odpovědela, že já do práce chodím jako do wellness, jdu si tam odpočinout. Šťastná to žena! Ale samozřejmě bývám večer unavená, ne že ne. Na to mám ale rituály, kterými se dávám vnitřně do kupy. Do divadla si ale nikdy netahám svoje nálady, to tam nepatří. I když jsem orvaná jak rybíz, tak když vyjdu na jeviště, když mě vypustí jako toho dostihového koně na Velkou pardubickou, tak šlapu a s radostí.

feature_image_kristyna1.jpg

Jste žena, která umí pracovat na sobě i sama se sebou. Říkám si, že kdyby se blížilo vyhoření, poznáte to. Já nevím, mívala jsem i období, kdy jsem si říkala: „Aha, teď se opravdu necítím dobře, to je už ono?“ Ale je pravda, že mi hodně kolegyň, kamarádek, ale i ženy na Instagramu, které neznám, píšou, že jsem pro ně motivace. I proto na sociálních sítích sdílím, co dělám a co mi funguje, ne proto, že bych se chtěla zviditelnit, ale chci ukázat, že i v našem věku, kdy mně je třiapadesát, se dá žít naplno. I když třeba už s nějakými omezeními. A o tom by se mělo mluvit. A mělo by se mluvit víc i třeba o tom, že mladá generace nejsou jen sněhové vločky, jak se o nich říká. Já sleduju svoji dceru a její vrstevníky a dělají mi radost.

Jaká vaše Ráchel je?

Moje dcera je velmi samostatná a „dopředná“, dokonce už šetří, aby si po maturitě mohla s přítelem pronajmout byt. Studuje náročné gymnázium v angličtině a chodí pracovat. Já ji ujišťuju, že jim samozřejmě přidáme, protože jsou oba studenti, ale ona je velmi nezávislá. Teď jeli do Berlína a chtěla si to platit sama. Přesvědčovala jsem ji, že bych jí to ráda dala jako dárek za skvělé vysvědčení. Je fakt bezvadná a já ji chci podporovat, zvlášť při studiu.

V jednom rozhovoru jste řekla moc hezkou věc, že by děti měly zažít i chlad a hlad. Je to ten způsob, kterým se vám podařilo vychovat z vaší Ráchel emancipovanou a samostatnou mladou ženu? Já jsem samozřejmě chtěla být matka roku, což se mi ne vždycky dařilo, zvlášť když práce bylo hodně a to dítě potřebovalo, aby člověk radši seděl doma a něco probral, než aby někde lítal. Ale snažím se. Jistě bylo i období odcizení, puberta je náročná, ale já vždycky říkám, že nemůžeme děti držet drápem za srdce, zvlášť my matky své dcery. To je extrémně komplikovaný vztah, protože dcery jsou vůči nám velmi přísné a vědí, co nechtějí a co chtějí… Svůj podíl na tom, jaká Ráchel je, má i to, že po rozchodu s jejím tatínkem máme moc hezké vztahy. Ona má s tátou vztah krásný a hluboký, nikdy nebyla mezi dvěma mlýnskými kameny, nikdy jsme si přes ní nevyřizovali účty. V tom nevyrůstala, takže si myslím, že je stabilní dítě pevné v základech. Ta stabilita a vnitřní pevnost jsou absolutně rozhodující. A rozhodují i o tom, jak se staví k problémům, k partnerství. Navíc je i velmi ambiciózní, pokud jde o práci a studium. V 18 letech ví, co chce, a jde si za tím. Není to běžné! Není, máte pravdu. A já jí můžu dělat jen podporu, ten airbag, a sledovat zpovzdálí.

Koučink, terapie a jak vidět duši mladých

Když se ještě vrátím k vaší poslední divadelní hře, tak tam se řeší mimo jiné koučink. Koučové jsou v poslední době opravdu trochu v nesnázích, jejich profese je dehonestována, nemají respekt, který by si perhaps zasloužili. Měla jste vy sama někdy kouče a dovedete si představit, že vy byste se koučkou stala? Já bych se určitě koučkou nestala, protože až možná nadměrně ctím osobní svobodu jednotlivce a nerada lidem cokoli vnucuju. Mění se to s věkem - když jsem byla mladší, byla jsem vůči některým vlastnostem nebo charakterovým úletům přísnější, ale čím jsem starší, tím se snažím být víc chápající a empatická. Každý z nás je tady z nějakého důvodu. Ale koučink bych určitě nedehonestovala jako celek, je to o lidech, jako ve všech profesích. Můžete narazit na skvělého kouče, který vám pomůže vyřešit problém, stejně jako na špatného. Ale to platí i o psychologovi, doktorovi, učiteli. Je strašně důležité, jak opatrně člověk váží, komu se odevzdá. A mně osobně terapie velmi pomáhají. Pomáhá mi rozebírání určitých věcí, a to i proto, že jsem postižená tím, jak moc považuju za důležitou psychosomatiku. Ostatně už i lékaři, kteří léčí evropskou metodou, přebírají více poznatků z čínské medicíny a podobně.

Vy byste sice nechtěla být koučka, ale učíte studenty herectví. Jak přistupujete ke křehké duši mladých lidí? Každý z nich je svým způsobem už hotová osobnost a já, protože mě psychologie vždycky zajímala, vím moc dobře, jak můžu připomínkovat jednoho a jak druhého. Kde můžu být ostřejší a kde spíš měkčí, co kdo unese. A to stejné musí rozpoznat dobrý kouč nebo dobrý psycholog, co komu sedí. Já třeba ráda slyším věci velmi bez obalu a napřímo.

Vy jste se po čtyřicítce vydala na cestu k sobě samotné. Říkala jste, že do té doby jste žila spíš podle představ ostatních. A potom jste se rozhodla, že najdete sama sebe, nebudete se snažit být jako vaše maminka... Jakou cestu jste za těch 13 let ušla? A jak reagovalo vaše okolí? Hledat sama sebe a být sama sebou není snadné a není to populární, samozřejmě někteří lidé odpadli. Ale zase se objevili noví. A vydat se na tu sebecestu, to je nikdy nekončící proces. Neustále se to mění, i teď jsem ve fázi, kdy řeším různé věci a není to úplně jednoduché. Ale on nebyl ani tak zásadní milník čtyřicítka, jako spíš smrt mé maminky, což bylo před 17 lety. Měla jsem tehdy maličké dítě, které jsem odstavila od prsu. Teď zase řeším to, že mé dítě odejde brzy z domova a osamostatní se. Myslela jsem, že stárnutí budu snášet daleko lépe, ale ta jistá nepoužitelnost a únava? S tím jsem absolutně nepočítala. Fyzickému omezení se snažím předcházet, jsem známá tím, že chodím hodně cvičit, což mě nabíjí - a je to moje antidepresivum. Úplně bych se rozsypala, kdybych přestala cvičit… Já si fakt myslím, že po padesátce aktivní život ženy opravdu nemusí skončit, naopak.

Co jste potřebovala vyřešit, když vaše maminka odešla? Odešla příliš brzy a vy jste ji na cestě odcházení doprovodila, ale bylo to těžké. Rozloučila jste se s ní až pět let po smrti, díky terapii tmou. Primárně jsem chtěla zjistit, co chci, co dál. Sekundárně to, že jsem se celý život snažila být jako moje máma a hledala svoje vnitřní zvíře. Potřebovala jsem se upřímně podívat do svého nitra a přestat žít v sebeklamu. A tam je ideální prostředí: můžete se koncentrovat, máte dostatek času. Není to ale tak, že se necháte na týden zavřít do tmy a tam vám to vyřeší veškeré problémy. Důležité je udržet to a zpracovat, k čemu ve tmě dojdete. Což v běžném provozu není úplně jednoduché…

Terapeutické prožitky v tmě a deníkové záznamy

První minuty mě doslova paralyzovaly. Zrak je primární smysl, kterým vnímáme, a najednou vám ho někdo vezme, vy si ho vezmete dobrovolně - to je nepopsatelné. Začne se odehrávat, jak jsem tomu já říkala, světelná hitparáda, ohňostroje. A nahlížíte zpětně, co jste zažila. Vracíte se třeba k historkám, které si nějak pamatujete z dětství, ale ony se vám tam odehrají jinak. A vy si říkáte „Aha, takže je ta moje vzpomínka, která se mi teď odehrála, správně?“ Musíte nahlédnout upřímně i své přešlapy, to k životu patří, vždyť nejsme světci. Ani já nemám každý den nervy dalajlamy. Tohle všechno se ve tmě otevírá a není to vždycky příjemné.

Ano, je to černý panter. Ale bylo to nečekané. Já jsem koňák a psí člověk, čekala jsem, že přijde vlk například, ale přišel černý panter. Ke mně, která jsem vždycky tvrdila, že mi kočka nepáchne přes práh! A teď máme doma tři. Terapeut Andrew Alois Urbiš, který tu terapii tmou provozuje, mi říkal už dlouho, ať se konečně smířím s tím, že nejsem matka vlčice, jako byla moje máma, ale že jsem divoká kočka. To mi hodně změnilo pohled na sebe. A jak se ve tmě píše deník? Andy na to vyrobil skvělou šablonu... Musíte se plně soustředit, protože v momentě, kdy vám jenom trošku ujede koncentrace, tak si buď dáte do čela, nebo nevíte, jestli už jste to slovo napsala, nebo bylo jenom ve vaší hlavě. Ta koncentrace je absolutní, ale nejenom na psaní, ale třeba i na jídlo. Když si člověk nalévá čaj, musí dávat pozor, aby se neopařil.

denik_v_tme.jpg

Našla jsem odvahu po deseti letech. Vrátila jsem se k nim až ve chvíli, kdy jsem se rozhodla psát knihu. Původně jsem udělala čistý přepis zápisků, ale to samozřejmě na knihu nestačilo, tak jsem to doplnila mezikapitolami. Jedna kapitola je o mamince a jejím odchodu, jedna o tom, jakým způsobem přišla na svět moje dcera, což je dneska už velmi veselá historka, ale v době, kdy se to dělo, to zas taková legranda nebyla. Pak je tam samozřejmě kapitola o tátovi a kapitola o kočkách. O všech kočkách, které prošly mým životem, i o psech, o zvířatech celkově. Mě ta vnitřní zvířata zkrátka fascinují.

Mám z těch reakcí radost, píší mi lidé, že se u té knížky moc nasmáli, ale že si i pobrečeli. Jedna paní mi napsala, že jí teď odcházela maminka a že mi hrozně děkuje, protože jí kniha pomohla vstřebat tu bolest, která je samozřejmě nesmírná. Ta zpětná vazba mě nabíjí a stejně to mám i v divadle, kde si velmi cením, když má někdo po představení potřebu říct: „Vy jste mi udělala tak hezký večer, protože jsem se nasmála, až jsem brečela!“ - to je to, proč to dělám. Já se snažím lidi primárně rozesmát. Nejsem magor, abych si myslela, že se životem musíme jenom prosmát, ale když si ho můžeme udělat veselý, jsem ráda.

S maminkou jste se ve tmě dokázala rozloučit. Ale srovnala jste si i vztah s tátou. Ten byl po vydání knížky až překvapený, jak hezky o něm píšete. On mi vlastně vynadal, že o něm píšu příliš hezky. Nečekal to? Ano, my máme velmi komplikovaný vztah. A je to dané asi tím, jak moc jsme si podobní. Vzájemně se pak zrcadlíme… My jsme s tátou měli velké vyříkávání a jsem za to ráda. Je hrozně fajn, když člověk sebere odvahu a je otevřený. Když sebere ty koule a rodiče konfrontuje. Stejně tak já jsem už byla konfrontována od mé dcery a je to velmi zdravé. Každý rodič by měl dítěti naslouchat a čelit případné zpětné vazbě, považuju to za povinnost. I když příjemné to rozhodně není. Ale jedině tak se hneme z místa a vztah posuneme. A jsem moc ráda a velmi vděčná, že se tomu i táta postavil čelem.

Co vás čeká v pracovním světě?

Brzy bude mít premiéru seriál Případ tanečnice, což je projekt, který mě nesmírně bavil. Potkala jsem se s celou řadou lidí, se kterými pracuju právě na Zákonech vlka, ale poznala jsem i mnoho mladých talentovaných lidí. Koho hrajete? Opět mrchu. O to víc jsem ráda, že v Koučích mám pro změnu spíše submisivní roli. Ale abych byla přesná, moje postava v Případu tanečnice není vyloženě mrcha, ona prostě jen důsledně dělá svoji práci. A občas u toho použije na můj vkus až moc ty lokty. Ale já vždycky na postavě hledám motivaci, což učím i svoje studenty: „Musíte vědět, proč co děláte, jinak je to nepravděpodobné a neuvěřitelné. Musíte koukat i za, znát background - proč dělá to a proč zase toto, obhájit, jak to hrajete.“

U Případu tanečnice, která je ucelenou sérií, víte přesně od začátku do konce, co vaše postava prožívá, kam bude směřovat. V denním seriálu je to jiné. Já trošku možná víc než ostatní herci, protože to zároveň i píšu a vidím scénosledy i u dílů, které nepíšu nebo kde nehraju. Samozřejmě se to píše s velkým předstihem, aby bylo co točit. Já si pak přečtu ten oblouk, který bych v daném cyklu měla obsáhnout, a podle toho se to naučím a zahraju to. Ale větší vývoj postav úplně dopředu nevíte.

Tanečník - Oficiální trailer

Jak hodně dopředu víte, co se bude dít u vaší postavy v Zoo? Já vím trošku víc než ostatní, protože to píšu a vidím dějové oblouky. Větší vývoj postav úplně dopředu nevíte. A víte dopředu, jaký vás čeká rok 2025? Nejen to, často vím, co budu dělat v prosinci roku 2026, což mi vždycky přijde trochu jako rouhání. Ale my jsme zkrátka fermanoví lidé a tím fermanem, který je daný, se řídíme. A představení se holt plánují velmi dlouho dopředu.

Co dalšího? Zaměřuje se na rodinu, na práci a na cestování. Latentně asi odmala miluje vodu; na vodu jezdí pravidelně a má stálou vodáckou partu. Jako dítě vypadla z tatínkova nafukovacího člunu a od té doby ji voda nepustila. Latentně se otužuje, a když rokuje o cestování, upřednostňuje spíše zážitky než pohodlí hotelů. Auta a klíčové momenty zůstávají v její mysli vždy připravené na další dobrodružství.

gallery_kristyna2.jpg

Morava je pro ni oblíbené místo a ráda vzpomíná na Brno a Zlín. Z Moravy si odnáší půvabné vzpomínky, víno a atmosféru místních festivalů. Její vztahy s rodinou jsou důležité, a i když spolu po několika letech řeší minulost, vzájemné vyřčení a otevřenost je pro ně cestou k lepšímu porozumění.

tags: #kristyna #frejova #porod