značně zjednodušila, pokud by existovala preferovaná globální soustava. soustavy a principem relativity, který to současně zakazuje. jsme si všimli, je, že vesmír skutečně volí jeden preferovaný stav klidu. je konečný. nemůže být z Hubblova-Lemaîtreova zákonaHubblův-Lemaîtrův zákon - čím vzdálenější galaxie, tím vyšší rychlostí se od nás díky expanzi vesmíru vzdaluje. Tento vztah experimentálně objevil v roce 1927 belgický kněz Georges Lemaître (využíval měření amerického astronoma Vesto Sliphera). Edwin Hubble vztah nezávisle nalezl v roce 1929. Koeficient úměrnosti se nazývá Hubblova konstanta a označujeme ji H. Vztah samozřejmě platí jen pro velmi vzdálené galaxie, pro blízké galaxie je rychlost expanze malá a převládají vzájemné pohyby galaxií.
kosmologický principKosmologický princip - vesmír vypadá ve všech svých místech stejně, je homogenní a izotropní. Expanze vesmíru probíhá ze všech jeho bodů, v každém místě uvidíme vesmír expandující právě od nás. Kosmologický princip vede na expanzi, při níž je rychlost vzdalování objektů úměrná jejich vzdálenosti. (rovnocennost všech pozorovatelů ve vesmíru). je jen malý krok k preferované souřadnicové soustavě ve vesmíru. způsobem, kterak vybrat preferovanou soustavu, je reliktní zářeníReliktní záření - záření, které se od látky oddělilo přibližně 400 000 let po vzniku vesmíru, v době, kdy se vytvářely atomární obaly prvků a končilo plazmatické období vesmíru. Počáteční horkou (plazmatickou) fázi existence vesmíru nazýváme Velký třesk a reliktní záření tedy pochází z období konce Velkého třesku. Dnes má teplotu 2,73 K a vlnovou délku v milimetrové oblasti. Je jedním ze základních zdrojů informací pro naše poznání raného vesmíru. V anglické literatuře se označuje zkratkou CMB (Cosmic Microwave Background, mikrovlnné záření pozadí)., o kterém jsme rovněž hovořili. ze všech směrů se stejnou teplotou.
Relativita a preferovaná soustava
Numerická simulace formování struktur ve vesmíru. Observatory,NOIRLab, NSF, AURA, G. L. Bryan, M. L. Světočára - Množina událostí v prostoročasovém diagramu (tzv. světobodů), která zobrazuje historii určitého konkrétního objektu v prostoročase. Nekomutativní geometrie - jeden z hraničních oborů mezi geometrií a algebrou. Geometrický prostor je zde popisován pomocí funkcí, které tvoří nekomutativní algebru. Základy této teorie položil francouzský matematik Alain Connes koncem 80. let dvacátého století. Teorie kvantových grup - algebraická kvantová teorie, ve které kvantování chápeme abstraktněji než v klasické kvantové teorii. Ústřední role zde hrají symetrie popisované teorií grup. Funkcím na poissonovské varietě se nepřiřazují přímo operátory, ale celé algebře funkcí se přiřadí nová (kvantovaná) algebra, která je obecně nekomutativní. Reliktní záření - záření, které se od látky oddělilo přibližně 400 000 let po vzniku vesmíru, v době, kdy se vytvářely atomární obaly prvků a končilo plazmatické období vesmíru. Počáteční horkou (plazmatickou) fázi existence vesmíru nazýváme Velký třesk a reliktní záření tedy pochází z období konce Velkého třesku. Dnes má teplotu 2,73 K a vlnovou délku v milimetrové oblasti. Je jedním ze základních zdrojů informací pro naše poznání raného vesmíru. systémů velmi dobře experimentálně otestován. testy existence preferované soustavy ve vesmíru. relativity. teorie strunTeorie strun - jeden z pokusů o sjednocení obecné relativity a kvantové teorie pole. Využívá větší počet dimenzí a představu částice jako jednorozměrného objektu (struny) v tomto světě. Často se kombinuje s principem supersymetrie mezi fermiony a bosony. smyčková kvantová gravitaceSmyčková gravitace - Loop Quantum Gravity, teorie snažící se rozpor mezi obecnou relativitou a kvantovou teorií vyřešit kvantováním prostoru na základní kvanta - tzv. smyčky. Síť těchto smyček se nazývá spinová pěna. Rozměry smyček by měly být rovny Planckově délce, tj. 10−35 m. pozorovatelům, ať už se pohybují jakkoliv rychle. obecná teorie relativityObecná relativita - teorie gravitace publikovaná Albertem Einsteinem v roce 1915. Její základní myšlenkou je tvrzení, že každé těleso svou přítomností zakřivuje prostor a čas ve svém okolí. Ostatní tělesa se v tomto pokřiveném světě pohybují po nejrovnějších možných drahách, tzv. geodetikách. synchronizací času napříč celým vesmírrem. synchronizace je určena rozložením hmoty ve vesmíru. relativity s preferovanou soustavou bylo navrženo ve skutečnosti několik. s intrinsickým časem apod. porovnávat objemy vzdálených objektů. celého vesmíru. zachovával. relativní. relativitu objemu zaměnit. a jakákoliv fyzikální otázka bude mít v obou teoriích stejnou odpověď. teorii ano. existuje preferovaný pozorovatel, jehož hodiny měří jeho plynutí. hmota napříč celým vesmírem. rozvíjí teorii s privilegovanou soustavou. Amelino-Camelii a Joao Magueija. invariance rychlosti světla (Lorenzova invariance). postulátem. pohybu pozorovatele), ale současně je vyžadována platnost tzv. nezávisle na jejich relativní rychlosti. poprvé uvědomil v roce 1999 Giovanni Amelino-Camelia. invarianci Planckovy délky. zapomenuté myšlenkové konstrukci Vladimira Foka. rychlosti světla, ale také na univerzální hodnotě Planckovy délky. malou ve srovnání s Planckovou energií. teorie kvantových grupTeorie kvantových grup - algebraická kvantová teorie, ve které kvantování chápeme abstraktněji než v klasické kvantové teorii. Ústřední roli zde hrají symetrie popisované teorií grup. Funkcím na poissonovské varietě se nepřiřazují přímo operátory, ale celé algebře funkcí se přiřadí nová (kvantovaná) algebra, která je obecně nekomutativní. K operátorům se přechází pomocí reprezentací této kvantované algebry. britským matematickým fyzikem Shahn Majidem. teorie. v kontextu tzv. nekomutativní geometrieNekomutativní geometrie - jeden z hraničních oborů mezi geometrií a algebrou. Geometrický prostor je zde popisován pomocí funkcí, které tvoří nekomutativní algebru. Základy této teorie položil francouzský matematik Alain Connes koncem 80. let dvacátého století. Nekomutativní geometrie má využití v částicové fyzice v kvantové teorii pole, kvantových teoriích gravitace i v různých pokusech o sjednocenou teorii pole (TOE - Theory Of Everything). - objevu matematického fyzika Alaina Connese. modelu. elektroslabé sjednoceníElektroslabá interakce - interakce sjednocující elektřinu a magnetizmus se slabou interakcí. Obě interakce se při velkých energiích chovají jako jediná interakce, při malých energiích se rozštěpí na dvě interakce. Teorii elektroslabého sjednocení zformulovali v 60. letech 20. století Steven Weinberg, Abdus Salam a Sheldon Glashow. Weiberga, Salama a Glashowa. DSRDSR - Doubly Special Relativity, dvojitá speciální relativita, modifikace Einsteinovy speciální relativity, která požaduje nejenom konstantnost rychlosti světla, ale i nezávislost Planckovy délky na pohybu pozorovatele. Teorii navrhli v roce 2001 Giovanni Amelino-Camelia a João Magueijo.. nízkoenergetické fotony. energii, roste jejich rychlost nade všechny meze. mnohem větší. na modelu třírozměrného prostoročasu. rozlišit pohyb a klid částic. DSRDSR - Doubly Special Relativity, dvojitá speciální relativita, modifikace Einsteinovy speciální relativity, která požaduje nejenom konstantnost rychlosti světla, ale i nezávislost Planckovy délky na pohybu pozorovatele. Teorii navrhli v roce 2001 Giovanni Amelino-Camelia a João Magueijo. DSR. kreována o diskrétní krok (Planckovu buňku) dále. souvislost mezi předchozím a následným stavem. lorentzovky nedeformuje. představit rotující laserové ukazovátko, které obklopíme kruhovou stěnou o poloměru 1 km a poté roztočíme rychlostí 300 000 otáček za sekundu. rozsvícení laseru bude trvat zlomek sekundy, než světlo dorazí ke stěně a zanechá na ní světelný bod (odraz). oběhne světelný bod stěnu 300 000krát. kilometrů. světla a zcela očividně tedy porušuje lorentzovskou invarianci. přirozeně si také zachovává svoji vlastní invarianci tvarovou a rozměrovou. nulu a přestal by být viditelným. transformaci délky). Nic takového se však zjevně nestane. hůře rozeznatelné. stále spojitějším, ačkoli jeho jednotlivé elementy budou vykonávat jen diskrétní kroky. charakter nebude relevantním pro pohyb objektu jako celku. typické. způsobem duální k deformaci prostoru. můžeme vždy použít jedno, či druhé. Co Bob vysvětlí zpomalením chodu hodin v soustavě Alice, to je pro Alici jen důsledkem deformací prostorových délek v soustavě Boba, a naopak. mionůMion - těžký elektron, hmotnost má 207 me. Střední doba života je přibližně 2×10−6 s. Těžký elektron se rozpadá na stabilní elektron, elektronové antineutrino a mionové neutrino. Mion se vyskytuje v sekundárních sprškách z kosmického záření. Mion byl objeven C. Andersonem v kosmickém záření za pomoci mlžné komory v roce 1936. v tzv. sekundárním kosmickém záření: to vzniká v horních vrstvách atmosféry interakcí tzv. primárního kosmického zářeníKosmické záření - proud částic nejrůznějšího původu přilétající z vesmíru. Při interakci s atmosférou vzniká sprška milionů i miliard částic. Nejenergetičtější částice kosmického záření, které se dosud podařilo detekovat, mají energie až 1020 eV. Sprška z takové části zasáhne na zemském povrchu mnoho desítek km2. Tak energetická částice se objeví přibližně jednou za sto let. Kosmické záření je majoritním zdrojem antihmoty na naší planetě. Může vznikat v supernovách, pulzarech, aktivních galaktických jádrech, atd. Naprostá většina částic kosmického záření, okolo 88 %, jsou protony, přibližně 10 % jsou jádra hélia (alfa záření), 1 % elektrony a pozitrony a 1 % těžké prvky. Kosmické záření má naprosto nejširší spektrum energií ze všech dodnes známých jevů. Mnohé částice, které se dnes vědci pokoušejí nalézt v moderních urychlovačích, se mohou nacházet právě v kosmickém záření. Kosmické záření bylo objeveno v roce 1912 rakouským fyzikem Victorem Hessem při balónových experimentech ve výšce až 5 300 metrů. S rostoucí výškou stoupala ionizace atmosféry, a tím byl prokázán kosmický původ záření. Za objev získal Hess v roce 1936 Nobelovu cenu za fyziku. přicházejícího z hlubin vesmíru, s atomy vzduchu. mu znemožnilo dosáhnout povrchu. hladině moře o majoritní složku sekundárního kosmického záření. Zemí žije 20krát déle než z hlediska své vlastní soustavy. mionu. života, který činí pouhé 2,2 μs. 450 m. povrchu. pozorování téhož jevu kontrakcí délek. povrchu rovného vodiče). pohybovat rychlostí u. nabitou s lineární hustotou γ (1 - τ ), kde γ = 1/√(1 - β^2), β = u/c. zvlášť sílu působící na kladné a záporné náboje. táž síla. než nepatrná odpudivá síla elektrická (1). soustavy, kde řídící úlohu bude hrát dilatace času. piškvorkového světa) definují lokální rychlost plynutí času. ihned ukážeme, s časem je to ještě krapet složitější. kde t je běžný čas měřený v sekundách. se zápornou druhou mocninou. platnost Pythagorovy věty v Minkowského prostoročase. paradoxně jejich rozdílu. časoprostorovým změnám. čtyřrozměrného prostoru. jen různé statické body prostостasu existující nezávisle na své historii. prostoročasového kontinua. dvojici pozitivně a negativně nabitých částic. pohybuje v homogenním elektrickém poli E po kružnici. t'. vzdalujících pod vlivem elektrického pole (viz obr. Obr. t' = 0, resp. Minkowského diagramu s reálným časem a spodní poloviny eukleidovského řešení s imaginárním časem (viz Obr. vskutku jen jednou jedinou částicí. z jedné Minkowského světočáry do druhé. reálného času. Obr. Obdobnou situaci si lze představit, i co se týče počátečního stavu vesmíru. ačkoliv si přitom nepředstavovali, že čas se doopravdy stává prostorem. prostředí skutečně podobal prostoru. stává nerozlišitelným od prostoru. počáteční singularity, kde jsou hodnoty fyzikálních polí nekonečné. existovat. kde nelze zavést termodynamickou šipku času, jak jsme si to ukázali ve čtvrté kapitole. spojenými nádobami. a entropií. ručičky. Kdykoliv na hodiny pohlédneme, můžeme odečíst polohu kyvadla. kyvadla. Identická poloha kyvadla přitom může nastat v jediném okamžiku, stejně jako po libovolném počtu kyvů. pohyb kyvadla prokazatelný. složitý systém, který by se podobal hodinovému strojku, ještě neexistuje. která ve světě elementárních atomů látky ještě není k dispozici. v takovémto světě ve skutečnosti značně překračovat rychlost světla. událostí. jistý „makroskopický“ limit. v mikrosvětě, ale opět o emergentní vlastnost. prostorové mřížky piškvorkového světa je roven Planckovu času. rychlosti - rychlost světla. ze které svoji noční pouť započal. (emergentní) rychlost se zvýší. Hloubavý čtenář nyní jistě namítne, že pohyb je přeci relativní. a naopak. zpomalení chodu hodin? doopravdy možné není. navíc, o čem si nyní budeme chvíli vyprávět. světla a posléze se vrátí zpátky na Zemi. rychlost blízkou rychlosti světla, nebo ji změnit na opačnou. čas, vyvíjejí jejich časy různě. Alice naopak pozoruje, že se zpomalují hodinky Boba. namítne, že toto je holý nesmysl. současně naopak. Jak ale ihned uvidíme, skutečnost je dokonce ještě záhadnější. zpomalují oproti Bobovým a naopak. rychlosti. si sourozenci padnou na kosmodromu do náruče a začnou si srovnávat hodinky. okamžiku startu již 50 let. Teď už před sebou máme skutečný paradox. roku a stejně tak při cestě zpět. dilataci času. Bob by měl tedy zestárnout pouze o 3,92 roku. neboť to odpovídá právě jeho 50 letům zkráceným Lorentzovým faktorem. schází 46 let a nějaká ta drobnost navrch při počítání Bobova času. vysvětlit rozdíl mezi pohledem Alice na Bobův čas a naopak? se vůči Zemi sice stejnou rychlostí jako původní, ale v opačném směru. zatímco Alice prováděla svoji takřka okamžitou otáčku? neuvěřitelně, je taková odpověď v podstatě správná. nevhodná. V teorii relativity neexistuje žádné jednoduché „zatímco“. od startu. před jejím přistáním v Bobově, tj. pozemské soustavě? hovořit o čase a místě odděleně, ale vždy jen současně. 1,96 roku po Alicině startu v místě Země je současný s Alicinou otáčkou v systému hvězdného korábu letícího od Země. letícího zpět k Zemi. stejné velikosti. Na obr. 4 je zakreslena Alicina raketa v Minkowského rovině. vzdálené planetě. planetě. symetrickým způsobem vracet zpět na Zemi. Obr. Na obrázku jsou vyznačeny neinerciální úseky startů a přistáních. jejich vliv malý, bude Alici cesta tam i zpět trvat opět přibližně 7 let. a přistáních. takovéto linie současnosti v místech startu a přistání na Zemi. s aparátem obecné teorie relativity téměř shodný. prostoročasu v obecných souřadnicích. síly zdánlivé. vysvětlením, že za to může zdánlivá síla. začala působit až v okamžiku nárazu. sourozenec na Zemi. v opačném směru. stejnorodého gravitačního pole. trojčata, dvě zároveň nasedla do raket, třetí zůstalo na Zemi. celý rok urychlovaly na rychlost blízkou rychlosti světla. trojče brzdit, raketu otočilo a vrátilo se na Zemi. stejným způsobem jako jeho sourozenec. nejdéle. raket vyložit přítomností pole zdánlivých inerciálních sil v systému raket. dlouho pociťovali účinky zdánlivého gravitačního pole. zdánlivého grav... K odvození vztahu mezi délkou předmětu v klidové soustavě a délkou předmětu l v libovolné jiné soustavě S, vůči níž se soustava pohybuje rychlostí , lze využít následující myšlenkový pokus. Předpokláme přímou trať, po trati se pohybuje vagon stálou rychlostí v blízkou rychlosti světla. Ve vagonu je umístěna tyč. Když měříme délku nějakého předmětu, mlčky předpokládáme, že se předmět nepohybuje, je v klidu vzhledem k vztažné soustavě, ve které měříme. Co se ale stane, když budeme měřit v soustavě, která se pohybuje? K výkladu kontrakce délek. Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Pozorovatel pohybující se s vagonem si může vyznačit ve stejném okamžiku body MN a změřit jejich vzdálenost. Je nutné, aby obě značky byly vytvořeny ve stejném okamžiku. Vytvoření obou značek je však současné jen pro pozorovatele ve vagonu. Pozorovatel na kolejích konstatuje, že značky nebyly vytvořeny současně, ale postupně, protože současnost je relativní pojem. Proto pro pozorovatele na kolejích není naměřená vzdálenost bodů MN délkou tyče. Poněvadž měření délky pohybující se tyče vyžaduje současné určení poloh koncových bodů měřeného předmětu a současnost událostí je ralativní pojem, je rovněž délka předmětu relativní pojem (vzhledem k volbě vztažné soustavy). Vztah pro kontrakci délky můžeme odvodit z Lorentzovy transformace. Předpokládejme tyč v klidné soustavě, která má koncové body, jejichž souřadnice můžeme změřit kdykoli [x1, 0, 0, t1] a [x2, 0, 0, t2]. Jeho délka je tedy vůči klidné soustavě x2 - x1 = Δx. délku tělesa jako x2´ - x1´. Za předpokladu, že pozorovatel změří koncové souřadnice pohybující se tyče současně, tj. Otázkou je, zda by změna rozměrů tyče byla okem pozorovatelná nebo zachytitelná na fotografii. Obraz tělesa na fotografii nebo na sítnici je vytvořen světlem, které dopadne v určitém okamžiku. To je ale z povrchu tělesa vysláno v různých okamžicích, protože jednotlivé body tělesa jsou od fotoaparátu nebo oka různě vzdáleny. Obraz rychle se pohybujícího tělesa by byl zkreslen, ale toto zkreslení nemá se speciální teorií relativity nic společného. Podle předpokladů speciální teorie relativity by se změnil skutečný tvar tělesa, ne vjem nebo obraz na fotografii.
Kontrakce délek a dilatace času: základní pojmy
princip skládání rychlostí. ohledu na zvolený souřadnicový systém. z Maxwellových rovnic. stejnou rychlostí nezávisle na pohybu zdroje. Země kolem Slunce. světla na pohybu zdroje nebyla pozorována. principech, než je prosté skládání rychlostí. systému. závisí na zvoleném souřadnicovém systému. Albertem Einsteinem. fotoelektrického jevu. Jules Henri Poincaré. Klíčové osobnosti speciální relativity. souřadnicové soustavě, které říkáme inerciální. tedy volný hmotný bod by měl stát, nebo se pohybovat rovnoměrně přímočaře. museli bychom být kdesi v hlubinách vesmíru, daleko od všech těles. realizace inerciální soustavy jen přibližná. těles a kterou sledujeme po krátkou dobu (lokální, tj. i časově). Takovou soustavou je například utržený výtah. stát před vámi na místě (vůči Zemi by padal synchronně s vámi). soustavě tedy platí zákon setrvačnosti a je inerciální. gravitačním polím ostatních těles. pohybují konstantní rychlostí v. Z obou soustav sledujeme pohyb tělesa, jeho polohové vektory budou r, resp. jeho rychlosti označíme u, resp. u′. a tedy i stejná síla. Pohyby budou stejné v obou inerciálních soustavách. stejný. experimentem nelze od sebe odlišit dva inerciální systémy. Lorentzova transformace S → S'. z ní již prosté skládání rychlostí. Inverzní Lorentzova transformace S' → S. Transformaci snadno získáme záměnou v → − v. Bezrozměrná rychlost. Ve všech soustavách jednotek vyjde stejná. Lorentzův faktor. i v dalších vztazích. Lorentzova transformace S → S', maticový zápis. Transformace je dána jednoduchou Lorentzovou maticí Λ. zápis. druhé soustavy, tj. Unitarita transformace. Lorentzova transformace k unitárním transformacím. rovným −1. LT tedy patří k rotacím. Transformace rychlosti S → S'. S' vzhledem k S je v. získáme diferencováním Lorentzovy transformace. Dilatace času. v kině). Kontrakce délek. vlastní soustavě nejdelší možná. Pohybová hmotnost. vztah pro hybnost připomínal vztah z klasické mechaniky. částici s m0 ≠ 0 urychlit na rychlost světla. Rychlost světla je nejvyšší dosažitelná rychlost. Vztah mezi celkovou energií a hmotností. energetického obsahu systému vede i k zvýšení jeho hmotnosti. Celková hybnost částice. Kinetická energie. Pythagorova věta o energii. Událost. Základní čtveřice parametrů popisujících v relativitě událost. zajišťuje stejný rozměr všech čtyř veličin. Vlnový čtyřvektor. Popisuje vlnění a změny jeho fáze. Čtyřhybnost. posunutím. symmetemi v přírodě vzhledem k prostorovým posunutím. teorií relativity se objekty mohou chovat jako vlny i jako částice.
Praktické souvislosti a výbavě textů
- Kontrakce délek: L' = L√(1 - v^2/c^2) pro délku pohybujícího se tělesa v pohybující se soustavě.
- Dilatace času: Δt' = Δt / √(1 - v^2/c^2) pro čas měřený v pohybující se vztažné soustavě.
- Relativita vede k interpretacím synchronizace časů a nutnosti brát v úvahu relativitu současnosti při měření poloh koncových bodů.
Experimentálně ověřené teorie relativity ukazují, že i když existují “preferované” myšlenkové konstrukce, samotná fyzikální realita je konzistentní jen v rámci relativity bez privilegované výchozí soustavy. Zároveň reliktní záření a kosmologické modely poskytují důkazy o homogenitě a izotropii vesmíru na velkých škálách, což podporuje kosmologický princip a z něj vyplývající expanzi vesmíru.
Přehled pojemů a klíčových veličin
- Hubblova konstanta H a její role v kosmologii.
- Reliktní záření (CMB) a jeho teplota 2,73 K.
- Nekomutativní geometrie a kvantové grupy v kontextu TOE.
- DSR - Doubly Special Relativity a důsledky Planckovy délky na měření.
- Smyčková gravitace a spinová pěna.

Lorenzova síla, Hallův jev - fyzika SŠ
Pro praktické pochopení lze uvést ilustrativní experimety a vyobrazení Minkowského diagramů, které ukazují, jak se palčivé problémy vnímají z různých vztažných soustav a jak se projevuje dilatace času a kontrakce délek na konci každé měřené cesty.
Struktura a aplikace poznatků
Vztah mezi délkou v klidové soustavě a délkou v jiné soustavě vychází z Lorentzovy transformace a lze ho vyvodit z jednoduchého myšlenkového pokusu se světelným signálem mezi konci tyče. Délka pohybující se tyče se měří současně v posuzované soustavě; časové intervaly a vzdálenosti mezi událostmi se vzájemně ovlivňují skrze relativity. Zároveň se ukazuje, že měření délky a měření času jsou závislé na volbě vztažné soustavy, čímž dostáváme kontrakci délek a dilataci času jako dva komplementární jevy.
V popisu kvantové a kosmologické souvislosti se objevují pojmy jako kvantová gravitace, nekomutativní geometrie a teorie strun, které se snaží sjednotit gravitační a elektromagnetické jevy a popsat struktury vesmíru na nejmenších škálách. Reliktní záření a kosmologický princip poskytují makroskopické rámce pro pochopení vesmíru jako homogenního a izotropního, s expanzí, která je centrálním rysem moderní kosmologie.
Klíčové poznámky a doplňující definice
- Relativita s preferovanou soustavou byla debatována, avšak praktika ukazuje, že žádná privilegovaná inerciální soustava není fyzikálně nutná ke konzistenci zákonů.
- Planckova délka a její relevance pro DSR a kvantovou gravitaci.
- Koexistence různých přístupů (elektroslabá interakce, kvantová teorie a teorie gravitace) ve snaze najít sjednocující TOE.