Kojenecké ústavy v Německu a historie jejich transformace: od pastí totality k rodinné péči

V loňském roce úřady odebraly z rodin v Česku 2903 dětí. V době komunistické totality to ale bylo mnohem více. „Sociálka“ a „děcáky“ sloužily ještě jednomu účelu: jako páka na zastrašování neposlušných rodičů.

Česká republika je jednou z posledních zemí v Evropské unii, kde dosud existují kojenecké ústavy a dětské domovy nejsou transformovány na menší a přátelštější zařízení. Tenhle smutný fakt má své historické pozadí: zatímco před rokem 1948 u nás bylo v ústavech místo jen pro 1400 dětí a většina opuštěných dětí vyrůstala v pěstounských rodinách, komunistický stát pěstounům nedůvěřoval. Chtěl řídit životy svých občanů nejlépe už od kolébky, pod heslem „nejlepší zájem dítěte je totožný s nejlepším zájmem společnosti“.

Historie a vývoj české praxe: od velkokapacitních ústavů k transformaci

Za dva roky se počet chovanců dětských domovů zvýšil šestinásobně: v roce 1950 bylo v dětských domovech 8227 dětí. Smutný život na zámku často býval spojen s politickými peripetiemi: děti politických vězňů byly v dětských domovech často jedinou možností, jak přežít.

„Modlila jsem se, aby mě Bůh vysvobodil z děcáku, ale nic se nedělo, tak jsem postupně poznávala, že musím spoléhat jenom sama na sebe,“ popisuje Marie Ronešová, která strávila v dětských domovech sedm let. Soud rozhodl, že rodiče se o ni nejsou schopni postarat, a její návrat domů proběhl teprve až po vyúžení nemocí a vyřešení zdravotních problémů.

Pod hlavičku „porušení rodičovských povinností“ se dalo schovat téměř cokoli, co se mu nelíbilo. A tak se strach o děti stal mocnou pákou na všechny rodiče, kteří se komunistům znelíbili, od padesátých až do osmdesátých let minulého století. Státní bezpečnost ho používala při výsleších stejně jako při nátlaku na podpis tajné spolupráce.

Jedním z těch, kteří mu dokázali odolat, byla Miluška Havlůjová. V roce 1953 ji zatkli za to, že se pokusila poslat na Západ sepsané vzpomínky svého otce na roční pobyt v jáchymovském uranovém lágru. „Před budovou Textilní tvorby stál tatraplán... Pak mě s Tomášem v náručí elegantně šoupnul na zadní sedadlo,“ popisuje okolnosti svého zatčení pro Paměť národa. Z vězení se dostala v roce 1955, když prezident Zápotocký udělil milost matkám s malými dětmi. Ale doma ji čekal ještě jeden bolestný moment: malý Tomáš ji po dvou letech nepoznal.

V době normalizace se režim ke svým nepřátelům již nechoval s brutalitou padesátých let. Ale strach o děti stále zůstával nástrojem k vydírání neposlušných občanů. „Tak chlapečka uvidíte, až mu bude osmnáct...“ řekli estébáci Janě Soukupové. Provinila se jen tím, že pro samizdatový časopis Host udělala rozhovor s disidentem Petrem Cibulkou. Státní bezpečnost posílala dopisy na sociální odbor, očerňovala její péči o děti.

Podobná dilemata řešila i chartistka Eva Joachimová, která měla v osmdesátých letech už čtyři děti. „Každého půl roku si mě volali na radnici, na sociální odbor...“ Tehdy jí bylo jasné, že „mohou“ odebrat děti, a tehdy si uvědomila, že o děti musí bojovat. Naštěstí listopad 1989 změnil poměry. Eva Joachimová popisuje, že tehdy se jí rozhodnutí nepodařilo prosadit a poměry se změnily.

V osmdesátých letech se rozvíjela i transformace JES SOS Dětských vesniček, které nabízely více rodinného prostředí, i když plně nezrušily starý model velkých ústavů. Po pádu režimu se začaly prosazovat nové modely péče, zaměřené na prevenci, rodinnou podporu a pěstounství.

Historie ukazuje, že hlavní problém byl vždy v tom, že stát viděl děti spíše jako problém a řešil ho odebráním do ústavu, než podporou rodin. Vývoj ukazuje, že nejlepší zájem dítěte bývá naplněn v rodině či v malých komunitních zařízeních místo gigantických ústavů.

Situace v Německu: transformace péče o ohrožené děti

V Německu transformace péče o ohrožené děti probíhá již delší dobu. Systém se zaměřuje na podporu rodin a rozvoj alternativních forem péče, jako je pěstounská péče a komunitní centra. Kojenecké ústavy v tradičním pojetí již téměř neexistují. Místo toho se klade důraz na individuální potřeby dítěte a jeho začlenění do rodinného prostředí, případně do malých skupinových zařízení s rodinnou atmosférou.

Německý systém klade velký důraz na včasnou intervenci a prevenci, aby se předešlo umísťování dětí do ústavní péče. V případě, že je ústavní péče nezbytná, preferují se menší, lokalizovaná zařízení, která nabízejí komplexní služby. Klíčové principy německého systému zahrnují podporu biologických rodin, rozvoj pěstounské péče, malá skupinová zařízení a profesionalizaci péče.

Srovnání a výhled do budoucna

Česká republika prochází fází postupného omezování kojeneckých ústavů a hledání alternativních forem péče, Německo má v této oblasti již delší tradici a pokročilejší systém. Oba systémy se nicméně shodují na tom, že nejlepším zájmem dítěte je vyrůstat v rodinném prostředí.

V Česku v letech 2021-2025 dochází k transformaci: novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí má zrušit umísťování dětí do ústavní péče do tří let, s ohledem na lepší podporu rodin a pěstounství. Zprávy ukazují, že počet dětí v DD3 klesá a transformace probíhá směřující ke komunitním službám a menším zařízením.

V Německu se tradiční kojenecké ústavy téměř nevedou a systém je založen na respektu k rodině, včasné intervenci a malým zařízením v rámci komunit. Oba státy vycházejí z principu: nejlepší zájem dítěte znamená vyrůstat v rodině.

Infografika: Srovnání české a německé péče o děti - tradiční ústavy vs. komunitní péče

V Německu se stále více prosazuje komunitní přístup a podpora rodin, která má snížit potřebu umístění do jakékoliv formy ústavní péče. V Česku se naopak posiluje prevence a rozšiřuje síť pěstounů a komunitních center, s cílem minimalizovat počet dětí v ústavech.

Praktické poznámky a současná situace v ČR

Podle údajů z roku 2021 do DD3 vstupovalo méně dětí než dříve: pokles v kategoriích do 1 roku a do 3 let byl významný, zatímco počet dětí ve věku 4-6 let a starších mírně vzrostl. Hlavní cestou remodelace zůstává prevence a podpora rodin, aby děti mohly růst v domácím prostředí.

V lednu 2025 má dojít k úplnému ukončení kojeneckých ústavů v rámci Česka; některé výjimky a podmínky zvažuje novela zákona. Diskuze nad transformací pokračuje a vyžaduje důkladné zapojení regionů s vyšší mírou rizik, jako jsou Ústecký, Plzeňský a Karlovarský kraj.

Fotografie: Dětský domov Charlotty Masarykové, Zbraslav - současná podoba transformovaného zařízení

Historie ukazuje, že zajištění dlouhodobého pobytu dětí v DD3 by se mělo postupně utlumovat, a to prostřednictvím podpůrných programů pro rodiny a rozvoje malých komunitních zařízení. Transformace vyžaduje koordinaci na úrovni krajů a kvalitní placení a kvalifikaci pěstounů.

tags: #kojenecke #ustavy #v #nemecku