Od 1. ledna 2014 má nová právní úprava zamezit umisťování dětí do 3 let do ústavní péče. Podle ministerstva práce se má o kojence postarat síť alternativních služeb, podpory rodiny a náhradní rodinné péče. Je reálné za 2,5 roku takovou síť vybudovat? Pojme i problémové děti, o které často není mezi pěstouny zájem? Jsou děti v kojeneckých ústavech zanedbávány? Ve Dvaceti minutách Radiožurnálu odpoví Milada Šilhová, ředitelka Kojeneckých ústavů Ústeckého kraje.
Aktuální názor a realita v kraji
- Milada ŠILHOVÁ, ředitelka Kojeneckých ústavů Ústeckého kraje: Dobrý den. Paní ředitelko, souhlasíte s tím, že dobře fungující síť pěstounů, náhradních rodin a sociální podpory, jak ji plánuje ministerstvo, bude pro malé děti rozhodně lepší než kojenecký ústav?
- Milada ŠILHOVÁ: Každá rodina, která bude připravena, nastavena dítě vychovávat v nějakém dlouhodobém horizontu a perspektivě, je vždycky lepší než ústavní výchova. Ale ten cíl a jeho naplnění je příliš optimistický tak, jak vycházíme s mými kolegy z naší dlouholeté praxe.
- Štěpánka ČECHOVÁ: Co optimistického si naložilo na záda podle vás ministerstvo?
- Milada ŠILHOVÁ: Že vybuduje síť kvalitních profesionálních pěstounů, kteří budou plně respektovat to, že žádné dítě, které se dneska ocitne v kojeneckém ústavu, nepřichází na svět vítáno. Jsou to děti nechtěné, matky je odkládají, mluvím teda o situaci u nás v Ústeckém kraji.
Do našeho kraje se kvůli kapacitám a dynamice pohybu dětí promítá skutečnost snížení kapacity na polovinu za posledních pět let (z 230 na 126 míst). Dle ředitelky dochází k navštěvování dětí v ústavech ve stále stejném počtu, avšak s kratší dobou pobytu, kdy hledání vhodné rodiny probíhá rychleji. Cílový stav tedy zůstává otázkou spolupráce s orgány sociálněprávní ochrany dětí a s náhradní rodinnou péčí.
Emoční deprivace a realita péče
Podle některých názorů hrozí emoční deprivace, pokud dítě v raném věku nedostává dost podnětů. Šilhová tuto teorií zpochybňuje a připomíná, že moderní kojenecké ústavy disponují erudovaným personálem a neustálou péčí o děti. “Na jednu sestru je dětí 6,” potvrzuje ředitelka, avšak dodává, že plná péče je zajišťována prostřednictvím podpůrných profesí a zaměstnanců.
V praxi se řeší i otázka počtu dětí v péči jedné sestry. Zkušenosti ukazují, že dochází k efektivitě pečovatelské práce jak krátkodobě, tak dlouhodobě, a že děti končící pobyty v ústavech nacházejí novou rodinu. Nicméně současně vyvstávají obavy z budoucnosti, pokud bude plán ministerstva postupně realizován bez dostatečné infrastruktury pro pěstounskou péči.
Historie a vývoj kojeneckých ústavů v kraji
Budova dnešního Dětského centra Ústeckého kraje v Mostě má bohatou historii, začala jako Domov sv. Josefa a prošla během let řadou změn. Do roku 1954 byla budova využívána Severočeskými hnědouhelnými doly, následně převedena na kojenecký ústav pro děti z regionu a provoz byl ukončen kolem roku 2010 po sloučení do Kojeneckých ústavů Ústeckého kraje. V Teplicích se kojenecké ústavy nacházely ve dvou vzájemně propojených secesních vilách s kapacitou kolem 64 míst, z toho 40 pro kojence a 24 pro batolata. Tyto budovy koupily a transformovaly na nové využití.
V roce 2006 došlo ke sloučení všech tří kojeneckých ústavů v Ústeckém kraji Do jednoho zařízení s názvem Kojenecké ústavy Ústeckého kraje, které mělo za cíl zefektivnit správu a optimalizovat využití zdrojů. Kapacity a reorganizace reflektovaly snahu o transformaci péče o nejmenší děti směrem k alternativám k ústavní péči.
Statistiky a regionální rozdíly
- Počet dětí v DD3 (dětských domovech pro děti do 3 let) v regionech skloněný k ohrožení často ukazuje vysoký podíl romských dětí; v Ústeckém kraji je tento ukazatel významný oproti jiným krajům.
- Podíl dětí umístěných do DD3 na základě soudního rozhodnutí je vysoký (77 %), avšak podíl smluvních pobytů vzrůstá kvůli rozšíření kategorizace dětí starších 7 let a potřebě flexibilního řešení.
- Kapacity DD3 v ČR klesají; zejména nejmenší děti mizí z ústavních zařízení, a to díky posílení prevence a rozvoji pěstounské péče.
Podle Lumos a MPSV klesá počet dětí v DD3 a regionální rozdíly jsou značné: Ústecký kraj vykazuje výrazně vyšší míru umísťování než většina ostatních krajů. Zprávy ukazují, že v některých regionech byl proces snižování počtu dětí v DD3 pomalejší a vyžaduje posílení preventivních a podpůrných služeb pro rodiny.
Historie a budoucnost transformace
Blíží se úplný zánik kojeneckých ústavů: novela zákona o sociálněprávní ochraně dětí zavádí zákaz umísťování dětí do věku 0-3 let do ústavní péče od roku 2025 a zpřísňuje dohled nad umísťováním na základě smlouvy. Odborníci a organizace apelují na důslednou transformaci systému a posílení pěstounské péče v regionech, zejména v Ústeckém, Plzeňském a Karlovarském kraji.
Podle ministra a různých aktérů by měly být kojenecké ústavy nahrazeny službami rodinného typu, a v případě nutnosti pobytové péče by měly být využívány malé pobytové služby v rámci dětských domovů pro starší děti či domovů pro osoby se zdravotním postižením. Transformace by měla vést k efektivnějším a levnějším formám péče a snížit počet dětí umístěných v ústavech.
Jaký je vývoj v Ústeckém kraji a co čekat?
- V Ústeckém kraji zůstává problém nedostatku pěstounů; plošná transformace vyžaduje silné zázemí, monitoring a jasná kritéria pro kvalifikaci pěstounů.
- Kapacity nejmenších dětí (do 3 let) v regionu jsou nízké, a proto se klade důraz na rychlé nalezení vhodných náhradních rodin a sanaci rodin, které péči nezvládají.
- Stát i kraje by měly posílit preventingní a komunitní služby a zajistit, aby pěstouni mohli poskytnout potřebnou péči i dětem s postižením či vícerčatům.
Historické kontexty a evropské srovnání
Historie kojeneckých ústavů v ČR má dlouhou kontinuitu od Prahy až po regiony. První kojenecký ústav vznikl v Praze Krči v roce 1922, a od té doby se vývoj pohyboval v různých vlnách: od posilování pěstounské péče v 60.-70. letech, přes změny po roce 1989, až po současné snahy o transformaci na komunitní služby a rodinné prostředí. V Evropě jsou rozdíly mezi kraji značné: Slovensko zrušilo kojenecké ústavy v roce 2006, v Polsku platí limit do deseti let, ve Velké Británii do 12 let. Česká republika patří k zemím, kde je umísťování dětí do ústavů stále diskutované a postupy se mění.
Podle závěrů vlády a odborníků by měly být nejmenší děti nadále chráněny systémem podpůrných služeb, a pokud není možné rodinnou péči zajistit, měly by následovat specifické formy pobytových služeb v rámci komunitního prostředí. Současná legislativa postupně upřesňuje podmínky pro umísťování, s cílem postupně přeorientovat kojenecké ústavy na služby pro rodiny a děti v rámci komunitní péče.