Kočárky Nový Jičín historie a současnost

Dobu, kdy se objevil první kočár v Čechách nelze přesně určit. Jako ve všech zemích se používalo k dopravě tažných zvířat (koní, mezků, volů). Nejprve se objevily vozy dvoukolové, ze kterých se později staly čtyřkolové. První jednoduché kočáry se objevují na počátku XIII. století k potřebě královského dvora. Byly to jednoduché čtyřkolové vozy, na kterých bylo prosté sedátko. Z toho pak byla upravena truhlice pro ukládání věcí, na níž se sedělo. Kočáry na dlouhé cesty byly opatřeny sedadly zavěšenými na řemenech.

První zmínka o těchto kočárech je z roku 1457 kdy český král Ladislav Pohrobek vypravil poselství do Paříže ke dvoru, které žádalo o dceru francouzského krále Karla VII princeznu Magdalenu. Poselství tvořilo 50 nejčelnějších českých, moravských a uherských šlechticů, 700 jezdců a velký počet českých šlechtičen, které byly vezeny na krásných ozdobných vozech tažených bělouši. Tyto vozy byly ozdobené a pozlacené. Muži v kočárech původně nejezdili, protože to považovali sobě nedůstojné, naopak panovnice, kněžny a vznešené dámy používaly kočárů co nejhojněji. Kočáry se rozšiřovaly velice rychle, a to díky rytířům a velmožům, kteří zpravidla měli kočáry dva až tři. Frýdlantský vévoda Valdštýn jich měl při svém dvoře velký počet. Když roku 1630 s průvodem vjížděl do Manheimu bylo v jeho průvodu 43 kočárů tažených 6 koňmi, 16 kočárů tažených čtyřspřežím a 10 dvouspřežím.

Historický obrázek zachycující kočáry a průvody z 16.-17. století

V průběhu času se kočáry zdokonalovaly a v době baroka byly stavěny s velkým přepychem. Nešetřilo se zlatem, stříbrem ani ozdobami a okrasami. Známo je, že svatební kočár choti císaře Leopolda I. byl pořízen za 38.000 zl. Stálým zdokonalováním nabývaly kočáry krásného a úhledného tvaru, a když Angličané zavedli železné nápravy, staly se také velice bezpečné. V 18. století docházelo k největšímu zdokonalení kočárů hlavně ve Francii a Anglii odkud se k nám dovážely. Rozšířením železnice na našem území se povznesl průmysl i obchod, a tím vzrostla potřeba rychlejší osobní dopravy mezi železničními stanicemi, a tak se rozšířilo ve velké míře používání kočárů nejen ve městech, ale i na venkově. Následně v 19. století podle cizích vzorů započala výroba v Čechách a rychle se zde rozmohla. Původní živnosti (pořádky) jako sedláři založeni (s výsadou Marie Terezie z r. 1741), koláři (s výsadou Karla VI. z r. 1715) řemenáři a uzdaři (s výsadami od Ferdinanda I. z r. 1562 a Rudolfa II z r. 1597), kováři a další, které byly na úpadku, se spojují v tovární provozy a po roce 1850 se začíná vyvíjet tovární výroba vozů pro dopravu osob. Výroba řemeslná nadále pokračovala a po vydání živnostenského řádu r. 1859 se zakládala společenstva sedlářů a zhotovitelů kočárů, kovářů a kolářů. Kočárníci soustřeďovali nebo přičleňovali jednotlivá řemesla ve svůj jednotný výrobní proces. Přidružovali: truhláře, sedláře, zámečníky, kováře, lakýrníky, čalouníky, pozlacovače, a jiné. Výroba kočárů se prováděla částečně po továrnicku, částečně po řemeslnicku, a také živnostníci zde měli místo.

Také zdroje materiálu pro výrobu vozů jako je dřevo, železo a kůže byly na našem území dostatečné jen kůže používané na střechy vozů se k apretuře zasílaly do Mohuče a Wormsu. Ocelová pera a osy se dovážely z Offenbachu a hlavně ze Štýru. V roce 1891 se uvádí, že na území Čech bylo 12 továren, z toho 4 na území Prahy. V této době se na našem území vyrábělo každoročně 1600 kočárů, které byly určeny hlavně na vývoz do Německa, Ruska, Rumunska, Indie a Ameriky a několik tisíc povozů nákladních. Polokrytý kočár 550 - 600 zl. Dvousedadlové coupé 800zl. V celém Rakousko-Uhersku nebylo žádných odborných kočárnických škol. Pouze ve Vídni vycházel jeden časopis a dva v Německu. Význačný byl časopis ve Francii Le Guide du Carrossier. Výsledky jejich práce je možné si prohlédnout v Muzeu kočárů v Čechách pod Kosířem, které vybudoval pan Václav Obr, jako poděkování všem stavitelům kočárů a mistrům jednotlivých řemesel, která byla zapotřebí ke stavbě kočárů. Byla by velká škoda zapomenout, kde tito mistři měli své dílny a továrny a kde vznikaly dnes obdivované a některé dosud funkční kočárů a vozy. Proto před mnoha lety začal vznikat seznam výrobců a stavitelů kočárů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jde o zmapování výrobců a dohledání jejich historie případně až k dnes žijícím potomkům, kteří mnohdy ani neví, co jejich předci vyrobili za nádherné věci. Proto budou postupně na těchto stránkách představováni jednotliví stavitelé a veřejnost si může přečíst něco o našich stavitelích kočárů a následně si prohlédnout kočáry v muzeu. Do tohoto pátrání po minulosti řemesel se můžete zapojit i vy, pokud znáte ze svého okolí někoho, kdo se zabýval výrobou kočárů, lamp, kol nebo postrojů na koně či kování a ozdob, nebo máte doma starý kočár a znáte výrobce, tak stačí jen kontaktovat Muzeum kočárů a můžete velkou měrou přispět k doplnění chybějících informací.

Kočárnické dílny a trh v 19. století - ilustrativní mapa

Důležitým odvětvím při výrobě kočárů bylo košíkářství. Nejvíce se tomuto řemeslu dařilo u Valašského Meziříčí, kde na březích řeky Bečvy bylo dostatek vrbového proutí pro stavbu košin. Výroba košin je starým řemeslem s kořeny až ve středověku. Košíkářství a sním spojená výroba kočárů a tedy i košin, byla z počátku v Novém Jičíně a později i v Kopřivnici. Předností košatiny byla lehkost a pevnost, v případě poškození jí bylo možno snadno opravit. Tyto lehké kočáry dostaly pojmenovaní podle německého názvu města Nový Jičín (Neutitschein) kde se začaly r. 1817 vyrábět. O rozvoj se zasloužil místní kovář Brossmann a kolář Seibert. Neutitscheinka se prodávala za 40 až 48 zlatých. Podobný vůz se vyráběl v Paříži - říkalo se mu Pařížanka. Na rozdíl od Pařížanky měla původní Neutitscheinka masivnější podvozek s velkými koly na širokých nábojích, na nápravy nebyly péra a nápravy byly navzájem spojené.

Neutitscheinka - typ novojičínského kočáru

Možnost návštěvy expozic a sbírek ukazuje bohatství dědictví. Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem spravované Václavem Obr existuje jako připomínka mistrů jednotlivých řemesel a jejich dílen. Jde o to zmapovat výrobce a stavitele kočárů a představit veřejnosti jejich díla. Naopak sbírky Renáty Glänznerové z Litomyšle doplňují veřejný obraz o kočárech z různých období. Expozice v Litomyšli ukazuje vývoj kočárků od 18. století po dvacáté století, od princez po sportovní kočárky a moderní šťávu současnosti. V muzeích i soukromých sbírkách najdeme kočáry nejen pro děti, ale i pro panenky; některé kousky pocházejí z 19. a 20. století a dodnes vyvolávají obdiv.

Expozice historických kočárků v Litomyšli - pohled do historie

Historie kočárků je propojena s proměnou společnosti: od pevného a ozdobného kočáru pro šlechtu, přes funkční a lehké modely pro širší veřejnost, až po kompaktní a lehké moderní kočárky dneška. Ve 40. letech byly kočárky ovlivněny válkou a nedostatkem materiálů, následoval nástup plastů a bakelitu v 50. a 60. letech. V 70. a 80. letech došlo k návratu vysokých kol a variabilních koncepčních řešení. Současnost přináší širokou nabídku dovezených kočárků, které kombinují design a praktičnost, často s důrazem na lehkost a kompaktní úložiště, i když některé z nich připomínají tradiční kočárky pro panenky. Luxus a cena jdou ruku v ruce s kvalitou a módou.

V čem jsme za socialismu vozili děti? V hlavní roli retro kočárky

Současnost a význam Nového Jičína v kontextu kočárů

Na území Nového Jičína se v 19. století zrodily nejznámější nové typy kočárů - košatiny z vrbového proutí, které byly lehké a snadno opravitelná. Hlavním poznávacím znamením novojičínských kočárů byly košatiny z vrbového proutí. Byly lehké a daly se snadno opravit. Výroba dosáhla vrcholu v 80tých letech 19. století. Tehdy se již výrobou těchto kočárů zabýval také závod Ignáce Šustaly v Kopřivnici, dnes je to automobilka Tatra. S nástupem 20. století začala produkce kočárů klesat a ustupuje novému fenoménu - automobilu. Ve 40. letech tradice výroby kočárů mizí a znovu ožívají jen v soukromých sbírkách.

  • Přínos Nového Jičína: rozvoj košíkářství, vznik Neutitscheinek a jejich slavná pověst.
  • Klíčové postavy: kováři a koláři, kteří spojovali řemesla do jednotného výrobního procesu.
  • Historická role: export kočárů do Německa, Ruska, Indie a Ameriky.

Kočárky dnes žijí v muzeích i soukromých sbírkách. Připomínají bohatou tradici regionu a ukazují, jak se měnil vztah společnosti k dopravě a dětem. Pro veřejnost je důležité, že lze sledovat vývoj od dřevěných rámů s železnými prvky až k moderním lehkým konstrukcím. Objevují se i kočárky pro panenky, které odrážejí kulturní zájem a vkus minulých desetiletí.

Mapa regionu s významnými dílnami a muzei kočárů

Na závěr lze konstatovat, že kočárky z Nového Jičína a okolí mají své místo v evropské historii dětských vozítek. Nyní je možné sledovat kontinuitu od řemeslné výroby k průmyslové výrobě a následně k moderní masové produkci, s důrazem na design, bezpečnost a lehkost. Muzea a veřejné sbírky nadále uchovávají a prezentují tento bohatý odkaz, aby si současnost mohla uvědomit předky, kteří tvořili kočáry, jejich podvozky a košaté konstrukce.

Kočárky ve veřejném muzeu - ukázka kolekce

tags: #kocarek #noy #jicin