„Já jsem vždycky byla taková ta tlustá holčička, kterou celá rodina pořád nutila někde cvičit. Myslím, že mi tím vytvořili doživotní averzi ke cvičení.“ Tato věta zahajuje portrét umělkyně, která svou tvorbou překračuje konvence a konfrontuje společenské normy kolem těla, mateřství a sexuality. Kateřina Olivová je absolventkou Ateliéru tělového designu na FaVU v Brně, finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a významnou postavou české současné performance a body art scény. Její přístup spojuje humor, politiku těla a intenzivní osobní zkušenosti se sexuality, rodinou a mateřstvím.
Kořeny a cesta k umění
„Jak ses dostala k umění? Trochu to vyšlo z rodiny.“ Od mládí se věnovala kresbě a malbě, ale postupně našla svou cestu k performanci a k práci s tělem jako hlavním vizuálním nástrojem. Na FaVU se původně hlásila na malbu, ale obor ji po nástupu přeřadil na tělový design. „Což je hodně široké a těch významů může být mnoho.“
Ve věku studia a raných prací začala pracovat s nahotou jako signálem politickým a feministickým gesta, které vyjadřuje body positivity a jedinečnost každého těla. „Tělo je i středobodem většiny performance, které děláš.“ Olivová tak ukazuje, že tělo není jen médium, ale i sama tvorba a environmentální téma, které se prolíná mezi uměním a každodenním životem.
Umění, tělo a humor jako zbraň proti ostudě
„Ten humor je pro mě zásadní. Odmítám dělat seriózní umění, přijde mi důležité se smát.“ Umění Kateřiny Olivové často balancuje na hranici kýče a záměrné trapnosti a využívá ironii jako nástroj k otevírání tabu. Nahota na scéně má podle ní čistící funkci: „Nahota při performance je pro mě na jednu stranu také nejčistší možností.“
V jejím myšlení hraje klíčovou roli i proměna těla během života. „Je to boj proti tlaku to tělo nějak omezit, přetvarovat, sešněrovat, tady ufouknout, tady přifouknout.“ Zároveň však vidí tělo i jako materiál s reálnými schopnostmi, které lze využít v uměleckém díle a ve světě kolem ní.
Mateřství jako nová kapitola a Kojící guerilla
Ve raném období mateřství Olivová organizovala kojicí guerillové akce, které reagovaly na nepochopení a konflikty kolem kojících matek na veřejných místech. „Začalo to traumaticky. Měla jsem jeden opravdu nepříjemný zážitek v jedné kavárně… Sedím na exponovaném místě a kojím.“ Postupně vznikaly výjezdy do různých míst Česka, kde se objevovaly podobné situace a „prsotéky“, tedy diskotéky pro matky s dětmi. Z tohoto tématu se stala dlouhodobá aktivistická a umělecká platforma, která ukazuje, že kojící žena může a má právo kojit na veřejnosti, a že matky mohou svým působením formovat veřejný prostor.
„Zjistila jsem, že hromada žen má různé nepříjemné zkušenosti a že to není až tak neobvyklé.“ Kojící guerilla tak vyrostla z osobní zkušenosti do širšího pohybu, který zahrnuje přehlídky módy pro kojící matky, výjezdy po městech a spolupráce s organizacemi. V roce 2016 založila Výživa v Moravské galerii v Brně - poradenství pro kojící ženy, což navazuje na její předchozí zkušenosti laktační poradkyně.
Kvalita těla, identita a nahota na hraně normy
Olivová často pracuje s alter egem a maskami, které rozbíjejí konvenční představy o ženské identitě. „Důležitá je i role alter ega ve zpracování témat tělesnosti a sexuality.“ Její vizuální svět zahrnuje zlaté oblečky, leopardí masky, jednorožce a další převleky, které posouvají otázky o identitě, narcismu a společnosti do zábavné i provokativní polohy. Důležitou rolí v jejím díle je propojení osobního příběhu s širšími společenskými tématy, jako je feministická teorie, sex-ecologie, queer studies nebo body positivity.
„Mateřství vneslo do tvorby Kateřiny Olivové nové výzvy a ona se dokázala prosadit i jako umělkyně-matka.“ Založila galerii Krása a dlouhodobě spolupracuje s Galerií Umakart. V současnosti dokončuje doktorát na FAVU, jehož tématem je Umění a mateřství. Sám o sobě říká: „Chtěla jsem mít jako projekt druhé dítě, ale zjistila jsem, že se také musím hýčkat sama.“
Konfrontace s diváky a postoj veřejnosti
Její performance často vyvolávají silnou reakci publika. „Lidé se na tvé performance mohou dívat také pohoršeně.“ Olivová na to odpovídá: „Já se dnes už s ničím nevyrovnávám, já si spíš radostně hraju. Ten, kdo se dnes s něčím vyrovnává, je spíš to diváctvo.“ Cílem je zrcadlení postojů a otevření diskuse o tom, co se lidé odváží či nedokážou přijmout. Někdy to vede i k pozitivním změnám: „že každý máme někde nějaký převis a možná se za to nemusíme až tak stydět.“
V jednom z nezapomenutelných momentů si vychutnala reakci kustodky Národní galerie u jejího nadživotního tisku s nahou postavou: „No, ale oblečená jste docela pěkná… A nahá ne?“ A Olivová odpověděla s nadhledem, že faldíky patří k každému tělu, a že jde o proces akceptace či změny postojů veřejnosti.
Kritika a uznání
Olivová patří mezi významné tvůrkyně české scéně. Její práce byla prezentována na mezinárodní scéně a v různých projektech propojuje umění, aktivismus a teoretické rámce. V roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Vydala v roce 2020 knihu Milk and Honey - rozhovory s rodiči v uměleckém provozu a v roce 2021 dokončila PhD na téma Umění a mateřství.
Současná práce a plány do budoucna
V současnosti se Olivová věnuje projektům zaměřeným na rodinu, mateřství a podporu rodičů a dětí. Pracuje na „boxu běžné pomoci pro rodiče a děti“ a uvažuje o podobě knihy, stavebnice či něčeho jiného, co bude mít charakter hry a nadsázky. Kromě individuální tvorby spolupracuje s Aloisem Stratilem a realizuje projekty jako Festival nahých forem či mezinárodní Ostravský festival performance Malamut. Zpevněné zázemí tvoří i její alter ego a vizuální styl, který divákům nabízí nejen estetický zážitek, ale i exhortaci k sebeakceptaci a otevřenému pohledu na tělo a mateřství.
Tabulka - klíčové momenty a projekty
| Rok | Událost |
|---|---|
| 2013 | Genesis - těhotenská performativní práce |
| 2016 | Založení Výživy v Moravské galerii (poradenství pro kojící ženy) |
| 2018 | Finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého |
| 2020 | Publikace Milk and Honey |
| 2021 | Dokončení PhD Umění a mateřství |

Moravská galerie a komunita matek
Olivová založila také komunitní a poradenské iniciativy pro kojící ženy, čímž propojuje umění s praktickou podporou rodičů. „Důležité je, že kojící guerilla se stala součástí širšího pohybu a ukazuje, že umění může být nástrojem společenské změny.“
Její odkaz spočívá v hlubokém propojení těla, umění a sociální odpovědnosti. Od puberty až po mateřství ukazuje, že tělo není jen problémem vzhledu, ale živým médium, které může zpochybnit zažité normy a podnítit diskusi o tom, co znamená být člověkem v dnešní společnosti.