Jak zvládat situaci, když jste těhotná a zároveň čelíte ztrátě blízkého

Přichází většinou náhle a nečekaně, mezi lidmi se o ní mluví málo nebo šeptem, blízkým přináší šok, bolest a prázdnotu. Smrt dítěte je nepopsatelnou ranou pro mámu a tátu, sourozence, ale i širší rodinu. Podporu, respekt a pochopení proto potřebuje rodina jako celek. Smrt blízkého člověka je vždy náročná, neboť milovaná osoba zmizí z běžného života. Ztráta bývá ještě bolestnější, pokud zemře dítě. Jeho úmrtí je prakticky vždy svým způsobem nečekané, překvapivé a narušuje běžný řád věcí.

V minulosti lidé smrt dítěte přijímali různě, mnohdy využívali rituály a praktiky, které nám dnes mohou připadat absurdní. Mezi ně patří třeba posmrtná malba a posmrtná fotografie. Dnes je však smíření se smrtí paradoxně složitější. Zrození i smrt se totiž z běžného prostředí izolovaly do zdravotnických a sociálních zařízení. Proces přijetí ztráty je značně odlišný, jedná-li se o smrt v důsledku nemoci nebo pokud jde o smrt náhlou a nečekanou. V případě úmrtí v důsledku úrazu, nečekaného onemocnění, nehody a podobně je náhlost situace natolik překvapující, že běžné vyrovnávací mechanismy nefungují.

Roli svým způsobem hraje také věk dítěte. Matka je osobou, která obvykle dítě přivedla na svět, porodila ho a byla s ním v těsné blízkosti v nejranějších obdobích jeho života. Jejich vazba je v tomto směru jedinečná a prohlubuje se každým okamžikem, kdy jsou ve společné blízkosti. Matka, která je s dítětem úzce spjata již v průběhu těhotenství, tuto ztrátu prožívá vždy. Náročnost tohoto období a jeho prožívání je samozřejmě násobena hormony, které jsou v těle matky přítomné od těhotenství po porod a minimálně ještě během následného „šestinedělí“.

Pro okolí to nemusí být jednoznačně pochopitelné, zvláště při ztrátě miminka v raných fázích těhotenství. Otec v případě smrti dítěte v průběhu těhotenství nebo během porodu a krátce po něm není ovlivněn hormony. Je ale běžné, že těhotenství partnerky patří i u něj mezi nejemotivněji prožívané období. Přijetí smrti dítěte může zároveň komplikovat společenský tlak, který je na muže často kladen. Jeho potřeba být silnou oporou partnerky může překrýt emoční prožitek, který je se smrtí běžně spjat.

Zdroj: ÚZIS ČR, publikace za r. V případě smrti blízkého člověka, zvláště dítěte, se mohou objevit veškeré emoce, které nás napadnou. Nejen smutek a neštěstí, ale v určitých momentech i vztek, bezmoc, chaos, naděje. Někdy i úleva, neboť vše mohlo dopadnout ještě hůř. Prožitky jsou velmi individuální, střídají se a neexistuje jeden univerzální postup zpracování emocí, který by vedl k přijetí neměnného bolestivého faktu.

Pokud bychom na smrt blízkého nahlíželi jako na krizovou událost, která má traumatický přesah, nelze si klást nároky na zpracování v nějaké rychlé době. Stále lze dohledat v literatuře, že krize zpravidla odezní v době přibližně šesti týdnů. To ovšem v případech smrti blízkého tak úplně neplatí. Již v 70. letech Bowlby poukazoval na výzkumy, které hovoří minimálně o jednom roce, aby člověk zármutek ze ztráty přijal.

Emocí, která komplikuje přijetí smrti dítěte, je pocit viny a hledání viníka. V zásadě není podstatné, zda jako viníka vidíme sebe, nebo jiné. Důležité je na vinu provázející smrt nezapomenout a pracovat s ní. Vyrovnávání se se smrtí dítěte je proces a prochází různými obdobími a fázemi. Odborníci, kteří se zaměřili na práci s umírajícími a jejich blízkými, se shodují se na určitých proměnách v náhledu a prožívání smrti blízkého v různém období truchlení. Tyto proměny lze chápat jako jednotlivé úkoly, které pozůstalého čekají v různých fázích.

Je dobré si uvědomit, že důležitou skupinu stále tvoří základní rodina, tedy rodiče a žijící sourozec/sourozenci. To, jak jednotliví členové novou situaci přijmou a zpracují, ovlivňuje i ty zbylé. Častou příčinou rozpadu vztahů a rodinných systémů po smrti dítěte je bezmoc, kterou přinesla. To, že jde o neměnný fakt, který člověk nemůže nijak ovlivnit. A že nemá žádné nástroje, jak druhým ulevit. Právě kvůli této bezmoci často rodina, kterou zasáhne smrt dítěte, zůstane na vše sama. Lidé okolo nevědí, jak a o čem mluvit. Co dělat, jak pomoci. Raději krouží okolo, než aby se na rovinu zeptali, mluvit s pozůstalými.

Úmrtí sourozence je velmi složitá situace, která může být ovlivněna mnoha faktory. Přirozeně si představíme, co dítě, kterému zemře sourozenec, prožívá. Zármutek, smutek, lítost, bolest a velkou citovou ztrátu. Situaci však komplikuje i to, že smrt sourozence přináší momenty, které druhé dítě může prožívat libě. Má více pozornosti, péče, už se nemusí s nikým dělit atp. Z této situace pak ale pramení pocity viny. Dítě vnímá, že jeho libé pocity nejsou v kontextu situace žádoucí. Kromě toho je také konfrontováno s vlastní smrtelností. V případě úmrtí sourozence totiž neplatí častá útěcha, která se používá - že děti přece neumírají. Umírají! A přeživší sourozenec to ví ze všech nejlépe!

Je známo, že mezi schizofrenními pacienty je ve srovnání s běžnou populací výrazně častější prožitek úmrtí sourozence před pacientovým šestým rokem věku. Uvádí se, že jedním ze spouštěčů nemoci může být právě záplava pocitů viny pramenící ze sourozeneckého nepřátelství. V České republice neexistují statistické údaje o tom, kolik dětí se ročně setká se smrtí blízkého člena rodiny. Část údajů je možné získat podle sirotčích důchodů (tedy v případě úmrtí rodiče). Nemáme však žádné údaje o tom, kolika dětem v ČR zemře sourozenec. Pokud však budeme vycházet ze zahraničních studií, dá se odhadovat, že úmrtí sourozence v ČR postihne 5-8 % dětí před dosažením osmnáctého roku jejich věku.

Setkáváme se nezřídka s názory, že by děti měly být od nemocných a umírajících co nejdále, že čím méně děti o smrti vědí, tím lépe. Že děti smrt nechápou a na pohřeb nepatří. Že před nimi dospělí nemají dávat najevo, jak jsou smutní, bolestiví, lítostiví, zoufalí. V lepším případě se dospělí potýkají s otázkami, kdy, jak a kolik toho vlastně dítěti sdělit. Stále se často setkáváme s odpovědí, že dokud dítě nemá rozvinuté abstraktní myšlení, smrt pochopit nemůže. V radikálním pojetí tedy nemá smysl se s ním o této problematice bavit.

Profesor psychiatrie na Stanfordově univerzitě I. D. Yalom ale tvrdí, že je zcela nesmyslné v tomto případě argumentovat vývojem abstraktního myšlení. Vychází z toho, že hrozba smrti je v našem myšlení přítomna neustále. A že my ani dítě nevnímáme život jako úsečku začínající narozením a končící smrtí. Tím, že netušíme, kdy smrt přijde, vnímáme ji současně se životem. Z tohoto konceptu vyvozuje závěr, že se děti smrtí zabývají nesmírně mnoho. Obavy z ní jsou pro ně všudypřítomné. Smrt je pro ně velkou záhadou a vývojovým úkolem je vypořádat se s hrozivým strachem ze zániku a s tím spojenou bezmocností.

Yalom poukazuje také na to, že obavy dětí ze smrti začínají daleko dříve, než se všeobecně předpokládá. Smrt je přirozenou součástí života. Pro vývoj člověka je ale podstatné, kdy a jakým způsobem je s tímto faktem konfrontován. Za zdravé setkání se smrtí můžeme považovat situace, kdy dítě přirozeně poznává, že umírá hmyz, květiny a zvířata. Je to prvotní impulz, kdy se s dítětem o smrti můžeme bezpečně bavit, protože se nutně nedotýkáme jeho a naší smrtelnosti. V okamžiku, kdy dítěti zemře někdo blízký z rodiny, je situace přirozeně daleko komplikovanější. Když dítě zjišťuje příliš mnoho příliš brzy, když je se smrtí konfrontováno dřív, než si stihlo vytvořit vhodné obrany, může být těžce stresováno.

Yalom poukazuje na to, že největší bariérou pro zdárné vypořádání se se smrtí může být samotný rodič. Dospělí totiž prožívají obrovská muka, když vidí, jak se dítě potýká s myšlenkou na smrt. V dobré víře se ho snaží ušetřit tohoto hrůzného tématu. Dítě však vnímá úzkost dospělého a naučí se, že obavy ze smrti je třeba potlačovat. To, že se děti smrtí budou beztak zabývat, je dobrým důvodem pro to, o ní mluvit. Obzvlášť tehdy, kdy k úmrtí v jejich blízkosti došlo. Tím, že se s ním o této skutečnosti rodiče bavit nebudou, mu nepomohou.

Pokud se dítěti děje v životě něco tak zásadního, jako je úmrtí rodiče či sourozence, je důležité, aby o tom mohlo mluvit a aby dostalo odpovědi na své otázky. S tím souvisí již naznačený problém, za jakých okolností a kolik toho dítěti v odpovědi sdělit. Bohužel neexistuje přesný návod a univerzální odpověď. Základní rada ale je; nikdy dítěti nelhat. Pro dítě je svět po takovém zásahu nebezpečný, hledá jistoty. Potřebuje vedle sebe upřímného rodiče. Sebetěžší pravda je bezpečnější než později odhalená lež a tím otřesená důvěra v dospělého, který je v náročném období stěžejním bezpečným bodem dítěte. Tedy odpověď na otázku, co říkat dítěti, zní: Jednoznačně pravdu. Kolik pravdy? Tolik informací, na které se dítě ptá. Pokud se dítě ptá na okolnosti úmrtí a další věci s tím spojené, hledá upřímné odpovědi. Je důležité, aby se pravdu dozvědělo od bezpečné osoby. To je nejčastěji rodič. Setkáváme se totiž s případy, kdy rodič v domnění, že dítě chrání, řekne jen část skutečností a dítě se pak další informace dozví v jiném prostředí (ve škole, od kamarádů). To může opět narušit důvěru v dospělého.

Doporučujeme mluvit s dětmi o skutečnostech tak, jak jsou. Tedy používat slova jako: zemřel, mrtvý, sebevražda, pohřben, hřbitov, kremace, už nikdy… A v protikladu nepoužívat slova jako: spí a odešel, aby děti nerozuměly myšlence spánku a smrti. Děti pak kladou rovnost mezi spánek a smrt. I v řecké mytologii smrt (thanatos) a spánek (hypnos) byly dvojčaty. Často se pak u dětí v této souvislosti setkáváme se strachem ze spánku a nočním pomočováním. I s dětmi je proto dobré mluvit o mrtvém, používat jeho jméno. Mluvit s nimi o jejich emocích a pomoci jim je prožít.

S tím souvisí častá otázka, zda má dítě být na pohřbu. Nechceme zde tvrdit, že nutně má, anebo nemá. Důležitý je akt rozloučení a s ním spojený přechodový rituál. Jestli to bude na pohřbu, nebo ne, není podstatné. Již s poměrně malým dítětem se dá domluvit, jak pohřeb bude probíhat, co se tam bude dít, jak to tam bude vypadat. Je vhodné ptát se dítěte, zda toho chce být přítomno. Pokud ano, je důležité mluvit s ním o tom, jak mu může být ku prospěchu, abychom mu na pohřbu byli dostatečnou oporou. Pokud se dítě zúčastnit pohřbu nechce, respektujme to, avšak zároveň nabízejme jiné formy a způsoby rozloučení.

Je také dobré si uvědomit, že děti truchlí jinak než my dospělí. U dětí je zcela přirozené, že když si zrovna vzpomenou na zemřelého/zemřelou, propuknou v upřímný pláč. V okamžiku, kdy se změní podnět a zjistí, že kolem jde například štěňátko, jakoby zapomenou na situaci a plně se soustředí na radost a štěstí z příchozího štěněte. Často netruchlí kontinuálně jako my dospělí, ale situačně. A je to v pořádku. Neměly by být napomínány, že v tuto chvíli nemohou zažívat radost, protože bratr/sestra zemřeli.

Častým důvodem, proč rodiče přicházejí k odborníkům pro pomoc, je to, že chtějí zjistit, zda se neděje něco významného. Je důležité zůstat nablízku, nabídnout konkrétní pomoc. Je potřeba něco v domácnosti? Nakoupit? Nebo je potřeba pomoci s kroužky a doučováním dětí? S informováním dalších lidí? Zařizováním při rozloučení? Uklidit doma věci nachystané pro dítě, které už nepřijde? Důležité je nebrat si nic osobně a být připraven, že nabídka bude možná odmítnuta. Pokud v danou chvíli kdokoli z pozůstalé rodiny pomoc odmítne, nemusí to mít co dočinění s vámi, ale se situací. Zatím to prostě nejde. To ale neznamená, že za týden nebo měsíc pomoc nepřijme. Člověk musí být také připraven na různé proměnlivé emoce. Emoce ke smutku patří a jakékoli tlumení může být kontraproduktivní. Bolest stejně nezmizí.

Je také důležité respektovat, že ne každý je schopen - a může - mluvit o všem, co prožívá. Nehledět na sebe, neboť pro pozůstalého může být obtížné vidět kamaráda či příbuzného plakat. Vy jeho bolest nesete na chvíli, ale pozůstalý s ní musí žít celý život. Pokud víte, že toho nejste schopni, tak je lepší pomoc nenabízet. Mnoho rodin zvládne smrt dítěte překonat společně a je to v pořádku. Obzvlášť pokud mezi sebou i s okolím mají funkční vztahy.

V případě hodně nečekaných úmrtí, která se pojí s překvapením a jistou formou násilného zásahu do života (v případě nehod, náhlých onemocnění a podobně), je dobré mít na paměti, že člověk nemusí všechno zvládnout sám. A tak jako s velkou fyzickou bolestí běžně chodíme k lékaři, s velkou hlubokou bolestí uvnitř způsobenou smrtí dítěte je naprosto běžné jít k odborníkům. Ti pozůstalého situací provádějí a pomohou mu ji přijmout.

Dále je uveden kontext krizového prostředí a význam krizové intervence: krizová intervence, poradenství pro pozůstalé a koncept krizové terapie, která pracuje se celým rodinným systémem. Pracuje na jednom místě, v jednom čase s celou pozůstalou rodinou. Část setkání je věnována celé rodině, prostředek se zaměřuje na individuální potřeby každého člena. Z důležitých zdrojů vychází doporučení, že otevřená a upřímná komunikace, respektování kulturních, duchovních a etnických zvyků a aktivní doprovázení výrazně zlidšťují péči a ulehčují truchlení.

Infografika: Podpůrné kroky pro rodinu při ztrátě blízké osoby

Podrobněji lze uvést praktické otázky a rady: nikdy dítěti nelhat; používat jasná slova pro realitu ztráty; zapojit dítě do procesu rozloučení podle jeho věku a přání; mluvit o emocích a pomáhat je prožít; reagovat na otázky pravdivě a s ohledem na bezpečí dítěte; zajistit oporu během pohřbu či alternativ rozloučení; uznat, že truchlení u dětí probíhá situačně a může se objevit i radost z jiných podnětů.

Dospělí by měli být vzorem v komunikaci, zvláště pokud došlo k náhlé smrti či k traumatu. Před dítětem je důležité ukázat, že emoce jsou normální a že je možné o nich mluvit. Děti mají potřebovat jistotu a důvěru: upřímnost a dostupnost rodičů je klíčová. Pokud se objeví otázky typu, jak dlouho bude truchlení trvat, jak znovu začít žít nebo zda bude mít svět po ztrátě smysl, odpovědi by měly být reálné a s ohledem na věk dítěte.

Závěr života u dospělých ale není jednoznačný a vyžaduje individuální přístup i respekt k hodnotám rodiny. V případě těžké ztráty je vhodné vyhledat odbornou pomoc a zapojit krizovou intervenci, která pracuje s celým rodinným systémem a nabízí konkrétní cesty podpory. Doprovázení je klíčovým prvkem péče, jelikož umožňuje rodině projít náročné období důstojně a s respektem k potřebám všech členů.

Praktické proměnné a zásady doprovázení v kontextu těhotenství a ztráty

  1. Upřímnost a jasná komunikace s dětmi i partnerkou; vyhýbat se mlžení a používat slova jako zemřel, mrtvý, pohřben.
  2. Podpora rodinného systému; zapojení rodičů a sourozenců do procesu rozloučení a péče o emocionální potřeby.
  3. Respektování rytmu truchlení jednotlivých členů; žádné zrychlování ani zdržování potřebných rozhovorů.
  4. Praktická pomoc v domácnosti, při organizaci pohřbu a při komunikaci s okolím; otevřenost k přijetí pomoci.
  5. Vzdělání a doprovázení ze strany odborníků na krizovou intervenci a paliativní péči; práce s rodinou jako s celkem, nikoli jen s jednotlivcem.

Proces truchlení: Vyrovnávání se se smrtí

Význam terapeutických přístupů a literatury

Z literatury vychází myšlenky a principy, které rozvíjejí pochopení pro rodinné krize a ztráty, včetně prací Bowlbyho o krizi a Yalomovy existenceální psychoterapie. „Doprovázení je emotivní, velmi důležitá fáze péče o nevyléčitelně nemocné“ a je důležité, aby zdravotníci a blízcí spolupracovali na vytvoření důvěry a bezpečného prostoru pro vyjádření emocí.

Schéma krizové intervence v rodině po ztrátě blízkého

Z odpovědí odborníků a doporučení vyplývá, že nejdůležitější je komunikace bez mlžení, respektování kultury a individualizovaný přístup k potřebám každého člena rodiny, zvláště při těhotenství a ztrátě dítěte.

Shrnutí klíčových zásad

  • Otevřená a věrohodná komunikace s rodinou.
  • Podpora a doprovázení během i po smrti.
  • Respekt k hormonálním a emocionálním změnám během těhotenství.
  • Integrace rodiny do procesu řešení krize jako celek.

tags: #jsem #tehotna #a #umira #mi #clen