Jak se chovat ke vzteklému miminku: rady pro rodiče

Já jsem přísná a rázná matka, všichni to vidí.. Snažím se s dětmi vycházet a chápat je, přemýšlím než něco udělám. A vím, že roční dítě, ikždý plácnu po ruce 10×, tak to nepochopí TO je normální. Mám taky roční holky, prostě jim vysvětlím, proč to nesmí, jak to mají udělat jinak, snažím se je zabavit, když to nejde, tak je od toho prostě vemu pryč a zabavím jinde.. Vždy to nějak jde.

Prostě se musí to dítě zabavit, potřebuje pořád nějaký program. A cca do 2 let nepochopí slovo Ne Hold, trpělivost. A někdo tady psal, že když se vzteká, tak nevšímat! Tak to jsem taky pro! Určitě, jednou se mi hodně vrtekala, šupla jsem ji do ložnice a do tří min. klid. Uvědomila si to a pak byla jak lilius.

Ale nejvíc mě štve, když se zlobí a někdo cizí i u prarodičů, začnou na ně mluvit a ale prosím Tě, co plačeš, co se zlobíš apod. to nesnáším, 100× můžu říct, ať ji nechají, že se musí vyvztekat.

Osobně beru emoce dětí tak jak příjdou a nehodnotím je, nemám na to právo. Osobně dítě neizoluji, pokud se v mých očích chová nevhodně, nevhodnost chování je jen v měřítku mého dospělého vnímání, ono má vnímání jiné. Nechci, aby si negativní emoce spojovalo s něčím, co je ve společnosti nežádoucí a musí se potlačit - což pro mě vzniká právě v důsledku ignorace vztekání nebo pláče u dětí (odnesení do jiného pokoje, zavření atd.).. prostě když se vzteká, popíšu mu jak se asi cítí, a nechám ho tu emoci si prožít v mé přítomnosti…

Co se týče odvádění pozornosti - vysílá to signál dítěti - nedožeš tu situaci zvládnout.. max bych to aplikovala tak do roku a půl, pak je to překážkou vzájemného pozorumění a vede k větší frustraci.. například dítě se vzteká, ty mu řekneš - jé, koukej žába, a dítě si připadá nepochopené.

Navíc ho to životně učí se vyhýbat problémům, vnímat je jako příliš veliké a těžké, než aby je zvládlo, vede to pak k závislostem různých typu - tedy k vyhledávání formy útěku z reality - například sledování TV, virtuální realita, alkohol, drogy…atd.

Jaké máte zkušenosti? Ale s prarodiči máš úplnou pravdu.. NO comment, vážně s nima. S tím odváděním pozornosti, nedělám to tak často. Spíše vysvětlím důvod, snažím se je pochopit.. Nevím jinak mě tak nic nenapadá..

ilustrace vztekání u dětí

Mi se teda po vyspinkání nevztekají, nic. Vykládají si v postýlkách, nebo se tam hrají, lezou a skáčou a tak. není na to připravené, nenutím.. až bude připravené, rozdělí se.. já mu ale sama často nabízím něco ode mě se slovy, že se s ním ráda rozdělím.. ale od něj to nevyžaduji. A ejhle, jednoho dne se rozdělí..

Nezdržujeme se u zbytečností, hlavně si uvědomujeme, že děti se učí prožívat emoce. Dítě se řídí pouze pudy a čeká od rodičů, aby mu ukázali, jaké jsou hranice, jak se chovat v určitých situacích…tím, že ho necháme „v tom plácat“, určit si, co kdy bude chtít udělat a jestli odkouká naše chování a bude se také tak chovat nebo půjde nejlehčí cestou, zjistí, že vztekáním toho dosáhne dřív, než jinou cestou, mu dáváme strašně těžký úkol.

Nakládáme mu na bedra to, co bychom měli oddřít my. Mám kamarádku, která nechávala dítku prostor, ať si určí, co kdy chce dělat, jak to chce dělat, nechávala ho, ať si zvolí cestu… no, teď jsou malému 4 roky, řídí celou famílii a chová se jak mladý starý… hrozné rozumy, co odkoukal od starších, aniž by tušil, co přesně to znamená.

graf vztahů a hranic v rodině

Na mladšího bráchu mámě nezbývá čas, všechen pro sebe potřebuje starší. Nemá respekt naprosto před nikým. Děti jsou totiž od přírody netrpělivý sobci. Tím neříkám, že má rodič dítě a jeho osobnost ignorovat, nedávat mu prostor… ale nemůže to nechat celé na dítěti, musí mu citlivě vnutit jisté návyky a způsoby. Vyznačit hranice. Pokud se bude chovat stylem Á, malá se vzteká, asi něco potřebuje nebo chce a já udělám vše pro to, abych jí pochopila a dala jí to, protože ona později dospěje a uvědomí si, že všechno si vztekem nevynutí, tak se žene do pekel.

Ignorace vzteku u dítěte mi příjde absolutně adekvátní. Chce to cit… rozumný kompromis. Snažit se chápat a vést zároveň. Je to hrozně těžká věc, to jo.

Co se týče hranic - ano, s citem a ohledem na danou věc. hranice mají být pružné a mají mít důvod - u nás hranice nikdy nebyly o zákazech nebo příkazech, ale o tom, že budeme něco dělat spolu, u stolu, je to křehké… tím, že jsem malému nejdříve popsala, co chce dělat a pak nastavila hranici - například chceš trhat papír, se ti to líbí .. na trhání máme letáky, noviny, knížka se trháním zničí.. a pak s ním tu knížku slepila izolepou.. tak jsem mu nastavila hranice.. tím, že jsem nesmyslně netrvala na dodržování - tohle nesmíš a nebudeš - tak dokáže je skutečně hranice respektovat, protože vnitřně věří tomu důvodu, proč se to tak má dělat.

A co se týče vztekání - věřím, že dítě vždy prožívá věci správně, protože ono má vždy důvod se chovat, jak se chová a já to nemám právo posuzovat. To jen my máme pocit, že negativní emoce nepatří k životu, že jsou nežádoucí a tak většina z nás je pasivně agresivních, pasivních nebo prostě agresivních, potlačujeme své emoce, a když už z nás vyjdou, tak takovým způsobem, že ubližujeme okolí svými výčitkami.

ilustrace emocí dětí a rodičů

Nadále: vztekání se časem srovnává, dítě roste a více vyjadřuje slovy. Bohužel si myslím, že rodiče předčasně zasévají do dětí své modely typu lakomý, ubližuje, agresor, nezdraví… a děti pak takové jsou.

jak píšeš, že dítě netuší, jak se má v určitých situacích chovat - já si myslím, že dítě se chová vždy autenticky a vždy, narozdíl od nás, přesně ví, jestli se mu něco líbí nebo ne. To jen my máme představy, společenský úzus, jak se máme chovat a jak se má chovat dítě - pokud možno, aby se co nejvíce přiblížilo ideálu dospělého chování.

schematické znázornění hranic a autonomie

Jak se vyrovnávat s rodinnými konflikty a vztekem (příklady a doporučení): Dítě se někdy vzteká, ale my mu nabízíme pochopení a jasné hranice, a zároveň mu dáváme prostor k sebeovládání. Dítě potřebuje bezpečí a důvěru rodičů, aby se cítilo jisté.

Vztah rodič-dítě v čase pomáhá posilovat komunikaci a důvěru. Dítě má mít pocit, že může vyjadřovat své emoce a že ho nepotlačíme. Děti si vyžadují naši trpělivost a pevné, ale citlivé vedení.

Vztahy v rodině: vztek je součást vývoje a patří k dětství. Úkolem rodičů není vztek odstranit, ale pomoci dítěti naučit se s ním žít.

tags: #jak #se #chovat #ke #vzteklemu #miminku