Potrat je zákrok, který po světě využívají miliony žen, dívek a dalších. Odhadem celosvětově každý rok potratem skončí jedno ze čtyř těhotenství. I když je potřeba potratu běžná, přístup k takovému bezpečnému a legálnímu zákroku ani zdaleka běžný není. Naopak se jedná o jednu z nejvíce diskutovaných zdravotnických služeb na světě.
Tato debata je ale často zahlcená dezinformacemi. Bez ohledu na to, jestli jsou potraty legální, nebo ne, lidé je pravidelně vyhledávají. V zemích potraty zakazujících nebo povolujících takové zákroky vyhledá v případě ohrožení života matky průměrně 37 lidí z tisíce. Ve státech, kde jsou potraty legalizované, k nim pak v průměru přistoupí 34 lidí z tisíce. Nejedná se tedy o statisticky významný rozdíl. Pokud potrat vykoná zkušený zdravotník v hygienickém prostředí, jedná se o jeden z nejbezpečnějších zdravotnických zákroků. Je dokonce bezpečnější než samotný porod.
Když ale vlády omezí přístup k potratům, jsou lidé nuceni vyhledávat ilegální a nebezpečné zákroky. Kriminalizace potratů potraty nezastaví. Omezování přístupnosti k potratům neznamená, že takové zákroky přestanou existovat. Proto pokusy o jejich restrikci ve výsledku nesníží jejich počet, pouze donutí lidi vyhledávat jejich nebezpečné varianty. Podle organizace se pak ročně vykoná na 25 milionů nebezpečných potratů, ve většině případů k nim přitom dochází v rozvojových zemích. Takové zákroky pak mohou mít fatální následky. Jsou proto třetím celosvětovým nejčastějším důvodem úmrtí matek.
Většina úmrtí a zranění způsobených nebezpečnými potraty je vykonána ve státech, které potraty omezují, nebo zcela zakazují. Zákon pak dovolí pouze velmi vyhraněné výjimky, například pokud je těhotenství následkem znásilnění nebo incestu, pokud hrozí závažné nebo fatální poškození plodu nebo je na životě naopak ohrožena těhotná osoba. Neúměrně jsou pak omezováni především lidé, kteří už jsou diskriminováni a marginalizováni z jiných důvodů. Nemají proto prostředky, jak získat bezpečný potrat v jiné zemi nebo u soukromých poskytovatelů takových služeb.
Podle WHO by proto měly státy s cílem předejít zranění a úmrtí matek zajistit přístup k sexuálnímu vzdělání, efektivní antikoncepci, bezpečným a legálním potratům i podpoře při komplikacích. Za posledních 25 let změnilo více než 50 států svou legislativu tak, aby podporovala větší přístup k potratům. Například Irsko se na seznam takových zemí připojilo dne 25. května roku 2018, když v referendu jeho občané odhlasovali odvolání téměř úplného ústavního zákazu potratů. Podle WHO tak 40 procent žen ve věku vhodném pro otěhotnění žije v zemích s vysoce restriktivními potratovými zákony, nebo v takových, kde jsou potraty jak nelegální, tak nedostupné.
Lidé však mohou překážkám čelit i v zemích s legálními potraty. Těmi může být například jejich cena, neobjektivní poradenství nebo povinné čekací lhůty. Omezování potratů zabraňuje lékařům řádně provádět svou práci a poskytovat svým pacientům co nejlepší služby odpovídající správné lékařské praxi a profesionálním etickým standardům. Kriminalizace potratů navíc vede k takzvanému „mrazivému efektu“ (chilling effect), jelikož mohou lékaři zákon špatně pochopit nebo ho aplikovat přísněji, než je třeba. Takové chování pak rovněž ženy a dívky odrazuje od po-potratové péče potřebné při komplikacích po nebezpečném potratu nebo při samotném těhotenství.
Za svůj příběh sdílela Amnesty například mladá žena z Irska a matka dvou dětí Claire Malone. Kvůli přísným zákonům totiž nemohla podstoupit ve své zemi potrat. Claire má několik složitých a život ohrožujících zdravotních potíží, patří mezi ně například plicní atrézie a hypertenze. Pokud ženy s takovým onemocněním otěhotní, čelí velkému riziku zhoršení jejich nemoci nebo dokonce i smrti. Jelikož si toho byla Claire vědoma, rozhodla se vyhledat ukončení svého dalšího těhotenství. Její žádost o zákrok však byla lékaři zamítnuta, jelikož by byl proti zákonu. „Řekli mi, že momentálně můj život ohrožený není, a proto mi zákrok nepovolí. Měla jsem ale pocit, že tím pádem musím čekat až do chvíle, kdy může být příliš pozdě.
Přístup k potratům nepotřebují pouze ženy a dívky, kterým bylo ženské pohlaví připsáno při narození. Taková potřeba se může týkat intersex lidí, transgender mužů a chlapců či lidí s dalšími genderovými identitami, kteří mohou otěhotnět. Jednou z největších překážek při vyhledávání potratů je pro tyto osoby a skupiny přístup ke zdravotnictví. I když ho získají, mohou čelit stigmatizaci nebo diskriminaci. Kolem 28 procent transgender a gender nekonformních osob nahlásilo obtěžování v lékařském prostředí, asi 19 procentům z nich pak byl zamítnut přístup k lékařské péči. Ještě vyšší čísla pak nahlásili lidé tmavší barvy pleti. Takové diskriminující chování souvisí s intersekcionalitou, při které se protínají různé důvody k diskriminaci vůči danému člověku.

Advokáti za reproduktivní i LGBTI+ práva bojují za zvýšení povědomí o podobném typu diskriminace. Komise Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) opakovaně zdůraznila, že restriktivní potratové zákony diskriminují práva žen a se její pozice týká všech lidí, kteří mohou otěhotnět. Stigma týkající se potratů a genderových stereotypů úzce souvisí právě s kriminalizací potratů nebo omezujícími potratovými zákony. Podle mezinárodního lidskoprávního práva má každý právo na život, zdraví, svobodu a ochranu před diskriminací, násilím, mučením nebo krutým, nelidským či potupným zacházením. Jasně stanovuje, že rozhodnutí týkající se vlastního těla náleží pouze dané osobě. Jedná se o takzvanou tělesnou autonomii.
V mnohých případech však lidé uchylující se k nebezpečným potratům riskují rovněž pronásledování a potrestání včetně uvěznění. Přístup k potratu je tak bezprostředně provázaný s ochranou a dodržováním lidských práv žen, dívek a dalších lidí schopných otěhotnět. Souvisí proto také se snahou dosáhnout sociální a genderové spravedlnosti. Amnesty věří, že má každý právo na svou vlastní tělesnou autonomii a rozhodování ohledně svého reproduktivního života a toho, jestli a kdy chce mít děti.
Etická stránka umělého přerušení těhotenství je dodnes předmětem mnoha žhavých diskuzí. Zastánci potratů často obviňují odpůrce ze zastaralého myšlení. Středověké uvažování o potratu bylo různorodé: duše podle různých učenců vstupovala do těla různě - někdy po početí, jindy až po určité fázi vývoje plodu. Postupem času převládl názor, že duše vstupuje do těla 40 dní od početí. Tolik k tomu, jak jsme se k potratu stavěli v minulosti.
Ani hrozba trestu smrti však ženy a dívky neodradila od pokusů zbavit se nechtěného plodu. Děvečky a služky, kterým pán k pohlavnímu styku donutil, často riskovaly, že budou vyhnány z domova či potrestány. Když otěhotněla, pán levobočka nechtěl a dívku nechal v hanbě. Lidé hledali způsoby přerušení těhotenství pomocí fyzické zátěže, horkých koupelí, bylin, kouzel a amuletů. Tato lidová moudrost přežívala, i když s sebou nesla rizika a stigmatizaci. Solidarita s dívkami „v hanbě“ však byla v lidových vrstvách silná a často vedla k hledání alternativních řešení.

Historické kontexty a jejich dopady na dnešní poznání
Historie potratu je plná konfliktů mezi praxí a morálkou, mezi právem a etikou. Středověké i novověké pohledy formovaly nejen to, jaké zákony platily, ale i jak společnost vnímala tělo ženy, její právo na rozhodnutí a dostupnost lékařské péče. Dnes se mezinárodní právo i lidskoprávní organizace snaží posílit tělesnou autonomii a zajistit bezpečné a legální potraty pro všechny, bez diskriminace a stigmatizace.
Jak se v EU přijímá evropská legislativa? | Pan Evropa
Pro ilustraci: v dnešní době stále existují rozdíly mezi regiony, které ovlivňují skutečný přístup k potratům. Záleží na zákonech, cenách zdravotnické péče, společenském klima a kvalitě poradenství. Intersekcionalita ukazuje, že diskriminace se prolíná skrze pohlaví, rasu a genderovou identitu, což komplikuje přístup k službám a zvyšuje rizika pro některé skupiny lidí.