Příprava porodu a role porodních bab v roce 1796: historie a praxe

Porod je začátkem samostatného života každého člověka. Kvůli nedostatečným anatomickým a medicínským znalostem, podvýživě, a především špatné hygieně a z ní vyplývajících následných infekcí býval bohužel často i jeho koncem - ať už šlo o rodičku, nebo dítě. Smrt takříkajíc stála hned u dětské kolébky nebo matčina lůžka. Proces jejího vyhnání byl velmi dlouhý a komplikovaný a porodu probíhajícímu pod dohledem medicínsky vzdělané osoby tak předcházela staletí pověr, pokoutních praktik a diagnostického i terapeutického tápání. Po dlouhá tisíciletí zůstávaly těhotenství a porod výhradně ženskou záležitostí, kdy porodní báby byly odkázány jen na předávání zkušeností staršími členkami rodiny nebo jinými kolegyněmi. Jejich řádná kvalifikace a profesní způsobilost získaná na základě vzdělání přišla na pořad dne až v souvislosti s osvícenským absolutismem v 18. Již v nejstarších dobách rodičkám patrně asistovaly starší ženy z rodiny. Vzhledem k důležitosti mateřství a porodů pro reprodukci a zachování komunity lze tedy označit porodní asistentku za nejstarší profesi v dějinách lidstva. Starověké civilizace také vytvořily různé kulty, které porod a zdravotní stav nastávajících matek i novorozenců dávaly pod božskou ochranu. Mimochodem - v modifikované formě existují dodnes. Již ve 2. tisíciletí př. n. l. (tedy v době bronzové) můžeme v textech z mykénského Řecka doložit bohyni porodu Eileithyiu, která se později stala plnohodnotnou bohyní řeckého olympského panteonu. Odtud pak přešla i do římských náboženských představ. Zajímavým dokladem jejího uctívání jsou například terakotové modely rodících žen z kultovní jeskyně v lokalitě Inatos na Krétě, pocházející z poloviny 9. až konce 8. století př. n. l. Ze starověku známe také první odborné texty, zabývající se ženskou medicínou a přinášející rady, jak se starat o těhotné a vést porod. Nejvýznamnějším starověkým autorem, považovaným za vůbec prvního praktického porodníka, je Sórános z Efesu, který působil v době antického Říma. Napsal významné dílo O umění porodnickém a nemocech ženských. V něm mimo jiné zmiňuje použití porodní stolice pro ulehčení porodu, prostředky ke způsobení potratu (mezi něž patřilo stlačování dělohy nebo otřesy podbřišku) a především provedení obratu plodu speciálními zevními i vnitřními hmaty při jeho nepravidelných polohách - tzv. Po zániku antického světa ale byla znalost těchto důležitých hmatů zapomenuta a obrat na nožku byl znovu „objeven“ až v renesanci. Některé další pasáže Sóránova díla - například jak má vypadat porodní asistentka a že má mít měkké ruce, případně používat masti k jejich zjemnění - pak byly citovány ještě v 19. Ve středověké Evropě samozřejmě veškerou péči o nastávající matky a provádění porodů ovlivnilo křesťanství a církevní předpisy. Ženy se bohužel dostaly do téměř druhořadého postavení. Například rodičkám, které zemřely při porodu, byl dlouho - až do koncilu v Rouenu roku 1074 - odpírán křesťanský pohřeb. Na našem území pochází první zpráva o porodních bábách z roku 1176, když je popisován porod pozdějšího světce Hroznaty. K roku 1248 pak najdeme ve Zbraslavské kronice zmínku o Alžbětě, oblíbené porodní bábě a chůvě krále Václava II. Pozoruhodnou a vlivnou postavou byla Trota ze Salerna, žijící patrně v první polovině 12. století. Bohužel o jejím životě toho víme jen velmi málo a také autorství některých jí připisovaných spisů bohužel není zcela jisté. Ačkoli Trota patrně měla formální lékařské vzdělání, proslula především jako specialistka na ženské nemoci a porodní asistentka. Napsala ve své době velmi populární knihu O léčení žen, vydávanou nejčastěji s dvěma dalšími spisy stejného zaměření. Tento komplet dokonce proslul pod názvem Trotula. Pravděpodobně sepsala i traktát O ženském utrpení před porodem, při porodu a po porodu. Ve svých textech mimo jiné vyslovuje domněnku, že příčina neplodnosti může být i na straně muže. V raném novověku se, zejména po rozšíření knihtisku, objevovaly příručky pro porodní báby psané většinou lékaři nebo negraduovanými „chirurgy“. Autoři se snažili nabídnout praktické terapeutické postupy po­užitelné jak při „odborném“, tak při laickém vedení porodu. Zřejmě nejstarší evropskou tištěnou porodní knihou byl spis německého lékaře Eucharia Roeslina. Pod poetickým názvem Der Schwangeren Frauen und Hebammen Rosegarten čili Růžová zahrada těhotných žen a porodních bab ho vytiskli ve Štrasburku roce 1513. Výrazné zlepšení péče o zdraví obyvatelstva, včetně těhotných žen, přišlo až s nástupem osvícenství. V našich zemích k zásadním zdravotnickým reformám přistoupila císařovna Marie Terezie a pokračoval v nich její syn Josef II. Císařovně v této oblasti radil věhlasný holandský lékař a porodník Gerard van Swieten, který se dokonce roku 1745 stal jejím osobním lékařem. Komplexní reformy též nařizovaly, že porodní báby musejí získat jistou profesní způsobilost na základě určitého studia a zkoušky. Dvorním dekretem z 30. prosince 1745 byla budoucím porodním babičkám nařízena povinnost absolvovat přednášky z anatomie a účastnit se i pitev mrtvých žen. V červenci 1753 byl vydán Generální zdravotní řád pro Království české. Stanovil povinnosti zemské zdravotní komise, jež zase podléhala zdravotní komisi při vídeňské vládě. Ta pak řídila veškeré zdravotnictví na území království. Pod tyto předpisy - a uvedenou komisi - kromě lékařů spadali také lékárníci, chirurgové, lazebníci, kýlořezci, kamenořezci a samozřejmě i porodní báby. Konečně pak byl v roce 1770 vydán zdravotní řád celé habsburské monarchie, který jako základní zdravotnická norma platil zhruba sto let. Díky němu došlo v roce 1786 k zavedení úřadu krajské porodní báby a na základě toho bylo zavedeno školení pro porodní babičky v Praze. Součástí osvícenské péče o obyvatelstvo bylo také zakládání porodnic. První takový ústav ve střední Evropě vznikl z inicia­tivy profesora Johanna Georga Roederera v roce 1751 při univerzitě v Göttingenu. V letech 1792 až 1822 zde proběhlo celkem 2 540 porodů. V roce 1609 byl na pražské Malé Straně založen takzvaný Vlašský špitál, který pečoval o těhotné matky a jejich děti. V roce 1765 zde otevřeli také ústav pro opuštěné děti a později i pro svobodné matky. O jedenáct let později byl císařským reskriptem k Vlašskému špitálu připojen nalezinec s porodnicí Maří Magdaleny v Soukenické ulici na Novém Městě pražském. Od roku 1776 tedy existovala při špitále řádně vedená porodnice, kde svobodné matky a ty, které se prokázaly vysvědčením svého faráře o chudobě, rodily zadarmo. Vlašský špitál začal plnit později i roli výukovou, když sloužil pro klinickou výuku studentů pražské lékařské fakulty, včetně porodních babiček. Po dlouhá léta představoval špitál jedinou instituci svého druhu nejen v Praze, ale i v celých českých zemích. Postupně však jeho kapacita nestačila, a proto ho v roce 1789 přemístili do nově zrekonstruované budovy u kostela sv. Apolináře na Novém Městě. Tam vznikla porodnice s útulkem pro svobodné matky, nalezinec, sirotčinec, zemský ústav pro očkování proti neštovicím a středisko pro ženy, které nabízely své služby jako nájemné kojné. O vzdělávání porodních bab se u nás výrazně zasloužil profesor Antonín Jan Jungmann, mladší bratr známého jazykovědce Josefa. Je dokonce považován za zakladatele pražské porodnické školy. Za dobu jeho pedagogické kariéry, jež trvala celých 42 let, tuto školu absolvovalo 8 200 porodních babiček. Roku 1804 vydal učebnici Úvod k babení. I když po odborné stránce se jedná spíše o kompilaci, šlo o ve své době velice důkladnou a populární knihu, která pak vyšla v několika v opakovaných vydáních jako Umění babické nebo Umění porodnické. Jungmann mimo jiné píše, že: „Babení slove umění, dle kterého řádně vyučená žena, vůbec bába nazvaná, těhotnice, rodičky, šestinedělky i novorozené děti obstarává, a která v případnostech náhlých zná, kdy zběhlého babiče (tj. porodníka nebo chirurga - pozn. aut.) ku pomoci požádati se sluší.“ Ve druhé polovině 19. Zásadní pozitivní dopad na zdraví a míru přežití rodiček a mladých matek mělo postupné zavádění dezinfekčních opatření v průběhu 19. století. O to se zasloužil zejména maďarský lékař Ignác Filip Semmelweis, který si všiml, že horečkou omladnic trpí mnohem víc rodiček na oddělení, kde působí medici. Díky tomu nakonec vyšlo najevo, že tuto nemoc bohužel šíří právě personál nemocnice. Na svém oddělení proto důsledně trval na tom, aby si personál myl ruce chlorovým vápnem. Počet úmrtí na horečku omladenic okamžitě razantně poklesl! Jeho hypotézu a postupy ale ostatní lékaři dlouho odmítali. Nedokázali se totiž smířit se skutečností, že kvůli nedostatečné hy­gieně vlastně zavinili smrt řady pacientek. Jak už to bývá, Semmelweis se dočkal uznání teprve po smrti. TIP: Budeš rodit v utrpení! Dvacáté století pak přineslo další pokroky v péči o ženy a mladé matky. Zaváděly se nové operační techniky i léčiva. Legislativa rozšiřovala zdravotní péči mezi široké vrstvy obyvatel, zaváděla nové standardy vzdělání porodních asistentek a kodifikovala ne/možnosti provádění potratů. Zřizovaly se také další porodnice a porodnické školy. Dnes, ve 21. Starší dějiny babictví v českých zemích probíhaly v kontextu dějin celoevropských a jsou tak popsány Historie babictví a porodní asistence ve světě. Počátek vědeckého porodnictví - 18. První kvalitně vzdělaní porodníci dorazili do rakouského císařství v 18. století. Oproti kolegům ve Francii, Anglii nebo Holandsku se zde moderní poznatky aplikuji se značným zpožděním, typicky více než o století později. Velký vliv na znalostní posun měla nejprve vláda císařovny Marie Terezie a následně jejího syna Josefa II. Gerhard von Swieten (1700-1772) působil v holandském Leidenu, v roce 1745 se však stal osobním lékařem Marie Terezie a přesídlil do Vídně. Působil v rakouském císařství jako vynikající organizátor lékařské péče, zasloužil se o značný pokrok lékařského školství. Na sousoší Marie Terezie ve Vídni je umístěna i Swietenova socha. Von Swieten císařovně doporučil porodníka Heinricha Johana Nepomuka Crantze (1722-1799), který byl poslán na studia do Paříže. V roce 1756 sepsal 500stránkovou učebnici Einleitung in eine wahre und gegründete Hebammenkunst, která byla ještě v témže roce vyšla v českém překladu v Praze. Překlad provedl František Ferdinand Kirchmayer (1697-1765), bývalý děkan lékařské fakulty pražské univerzity. Další významnou učebnicí pak byla kniha Rafaela Johanna Steideleho (1737-1823), který byl jedním ze zakladatelů vídeňské porodnické školy a který porodnictví vyučoval 43 let. V roce 1775 vyšla jeho Lehrbuch der Hebammenkunst (Učebnice babictví). Do češtiny tuto oblíbenou učebnici přeložil český porodník Hynek Ruth (1731-1797), který u Crantze ve Vídní studoval. Český překlad knihy vyšel v roce 1778, dále v roce 1779 a 1792. Posledním významným dílem, které ovlivnilo porodnictví v rakouském císařství a které vyšlo na sklonku 18. století byla kniha Georga Wilhelma Steina (1731-1803) Teoretische Anleitung zur Geburtshülfe (Teoretický úvod do porodnictví), která vyšla v roce 1797. Univerzitní porodnická klinika u sv. V roce 1789 byla otevřena porodnice a nalezinec v budově u kostela sv. Apolináře na Novém Městě pražském, která byla v roce 1803 transformována na Univerzitní porodnickou kliniku a v roce 1875 zde byl otevřen velkorysý areál Zemské porodnice. Kromě Meliče byl klíčovou osobností vznikající pražské porodnické školy Antonín Jan Jungmann (1775-1854), který vedení kliniky převzal v roce 1824. Antonín Jungmann byl mladším bratrem známého jazykovědce Josefa Jungmanna. I Antonín Jungmann se též zajímal o jazyky a napsal významné dílo o Indii a sanskrtu. Antonín Jungmann byl v letech 1839-1840 rektorem Karlovy univerzity, pozoruhodné je, že zde předešel svého bratra Josefa, který je v rektorském křesle vystřídal v roce 1840. Za svůj život Jungmann viděl na 50 000 porodů. Významně využívana byla jeho kniha Umění babické, která poprvé vyšla v roce 1814. Na porodnické klinice u Apolináře působil též František Jan Mošner (1797-1876), který později přešel na Moravu do Olomouce, kde působil nejprve jako profesor na univerzitě a od roku 1834 dokonce jako rektor univerzity. V roce 1847 sepsal českou učebnici Babictví. Od poloviny 19. století mohly praxi vykonávat jen kvalifikované porodní báby, situace se tak velmi významně a rychle zlepšila ve srovnání se situací v roce 1826, kdy např. podle svědectví prof. Situace v českých zemích v 2. pol. 19. století a na počátku 20. V rakouském císařství, resp. od roku 1867 v Rakousku-Uhersku byla činnost porodních bab či porodních babiček regulována, jak c.k. ministerstvem pro vnitřní záležitosti, tak c.k. ministerstvem pro vyučování. Každá porodní bába musela složit poměrně obtížnou zkoušku a po jejím úspěšném absolvování pak též přesně formulovaný slib porodní babičky. V druhé polovině 19. století vyšla česky (i německy) řada dalších učebnic, kde celkový pokrok oboru nejlépe ilustruje kniha Porodnictví pro babičky z roku 1910, kterou sepsal velmi zkušený pedagog a významný zástupce pražské porodnické školy Václav Rubeška (1854-1933). DOLEŽAL, Antonín. Od babictví k porodnictví. 1. vydání. Karolinum, 2001. s. National Geographic 18. 12. 2024 clock 9 minut

Předporodní praxe v dávné minulosti

Příběh Ježíšova narození je oslavován ledaskde. V betlémech po celém světě si prohlížíme jesle a chlév. Z historických pramenů však vyplývá, že narození dítěte probíhalo v té době za lepších podmínek, než bychom možná čekali při vánočním rozjímání u jesliček. Křesťané na celém světě si každoročně připomínají tradiční příběh Ježíšova narození. Slavnou událost se popisuje v Lukášově evangeliu, kde se uvádí, že Maria „porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do látkových pruhů a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo“. Konkrétní podrobnosti o Mariině porodu však v biblickém vyprávění chybějí, takže badatelé museli pátrat jinde. Zajímavé poznatky o tehdejších praktikách nabízejí popisy porodních postupů ve starověkém Římě. Znalce na nich překvapují zejména některé zvyklosti, které se používají dodnes. Zavolejte porodní bábu. Podle biblických badatelů se Ježíš narodil někdy mezi 6. a 4. stoletím před naším letopočtem v době, kdy byly Judea a Betlém součástí Římské říše. Ve starověkém Římě, podobně jako ve většině kultur, byla přítomnost u porodu doménou žen. Rodičce při porodu asistovaly sousedky, příbuzné, přítelkyně i otrokyně, v závislosti na jejich možnostech a na společenském postavení, uvádí Anna Bonnell Freidinová, historička z Michiganské univerzity a autorka knihy Birthing Romans: Childbearing and Its Risks in Imperial Rome (Rodící Římanky: Porod a jeho rizika v císařském Římě).

Praktiky a doporučení pro porodní báby

  • Porodní asistentky byly v římském právním systému považovány za odbornice, přestože neexistoval žádný systém pro vydávání odborných osvědčení ani pro dohled nad lékaři či porodními asistentkami.
  • Lékařské pokyny tehdejším porodním asistentkám bylo doporučeno, aby si pečlivě stříhaly nehty, myly si ruce a dodržovaly některé porodní praktiky, které jsou standardem v nemocnicích i při domácích porodech dodnes.
  • Mnoho z toho, co historici o porodech vědí, pochází z pohřebních plastik a maleb či z korespondence a z lékařských textů té doby.
  • Jedním z nich byl spis Gynekologie od lékaře a autora Sorana z Efezu.

Porodní sály a výbava

Ideální porodní asistentka podle Sorana by měla být gramotná, s dobrou pamětí, slušná, statná a „obdařená dlouhými štíhlými prsty a krátkými nehty na konecích prstů“.

Ideální bylo, když u porodu asistovaly „tři pomocnice“, dvě po boku a jedna vzadu, která by rodičku přidržovala a pomáhala jí zvládnout bolest.

Všechny asistentky plnily úkoly včetně usměrňování rodiččina dýchání a udržování co největšího pohodlí. Při porodu se matkám doporučovalo, aby seděly na porodní stoličce, což byla speciální židle s vysokými područkami a zejména s otvorem v sedadle kudy miminko přišlo na svět.

Pokud nastal vážný problém, byl k porodu přivolán lékař - obvykle muž. Podle Mulderové to však většinou bylo v kritických případech, kdy hrozilo, že se plod nepodaří zachránit, a bojovalo se o život rodičky. „Cokoli, co se dělo až do této případné fáze, však prováděla s největší pravděpodobností pouze porodní asistentka,“ dodává autorka.

Péče o novorozence a rizika

Soranus také podrobně popisuje, jak vyšetřovat novorozence a jak o ně pečovat po jejich narození. Nejprve se určilo pohlaví dítěte, dále se hodnotila jeho „čilost“ podle síly prvního pláče a poté se zkoumaly jeho končetiny a klouby a celkový tvar těla. Nakonec porodní bába přestřihla pupeční šňůru, a to „ve vzdálenosti čtyř prstů od matčina břicha“.

Potom se dítě očistilo posypem jemnou solí a opláchlo se vlažnou vodou. Novorozence, kterého Soranus doporučoval položit na matraci s prohlubní, tvořící „brázdu“, aby dítě nevypadlo, poté zavinuli do měkké vlněné látky a pod hlavu mu vložili pevný polštář ze sena. Podle Sorana by hlavička měla být mírně nadzvednutá, a poznamenal, že někteří lidé za tímto účelem tvarovali „lůžkoviny do žlábků“, což je praxe, která se možná odráží v Lukášově evangeliu popisujícím Ježíšův dětský pokoj.

Úmrtnost, rizika a realita doby

Kojo­necká úmrtnost v celé starověké Římské říši byla vysoká a děti, které porodní báby a rodiny považovaly za nezdravé, byly někdy ponechány před domem, aby tam zemřely nebo aby si je odnesl někdo k adopci. Odhaduje se, že mateřská úmrtnost byla až dvacetkrát vyšší než v současnosti, přičemž odhady se pohybují od 500 do 2 000 úmrtí na 100 000 živě narozených dětí. Nedostatek vitamínů a minerálů byl v té době obzvláště závažným - a smrtelným - problémem. Ženy navíc otěhotněly a rodily příliš mladé a příliš často, uvádí vědkyně. Problém ještě zhoršovala rozšířená praxe, že dítě nebylo kojeno matkou, nýbrž ošetřovatelkou, a novopečené maminky tak často opět otěhotněly.

Dnes totiž víme, že když matka kojí sama, snižuje tím pravděpodobnost dalšího početí, protože žena při kojení často přestává ovulovat. Opakovaná těhotenství s krátkou dobou na zotavení jsou pro organismus velmi vyčerpávající. Přestože historici mají Soranův text k dispozici jako referenční zdroj, je obtížné rozlišit, nakolik se pokyny v rodinách napříč Římskou říší skutečně dodržovaly. Malé množství zachovalé korespondence z té doby a starověké epitafy vykreslují chmurný obraz toho, jak riskantní byl porod pro matky i pro děti - jak podrobně popisuje také Freidinová ve svojí knize.

Pražská a česká porodnická škola

Jedna z žen, na kterou se v knize zaměřuje, byla provdána ve svých jedenácti letech a zemřela ve věku dvaceti sedmi let. Porodila šest dětí, ale když zemřela, zůstalo naživu jenom jedno. Pokožka novorozence je velmi náchylná. Nenechte se zmást komerčními sděleními s přípravky na dětskou pokožku. Hodně specifické byly také porody v antickém Řecku. Jak informoval dávný řecký fyzik Syranus, i tam byly na scéně porodní báby, a samotný porod probíhal na křesle s opěrkami. Porody ve středověku byly ryze dámskou záležitostí. Tehdy se jednalo o velmi riskantní záležitost, a tak byla často největší nadějí rodící ženy víra. A taky porodní bába, kterou mohla zastoupit některá ze starších žen z rodiny. Porody probíhaly převážně vsedě na porodních židlích, které byly vypolstrovány plátěnými ručníky. Žádný nástřih hráze se tehdy neprováděl, nepoužívaly se ani porodnické kleště a k císařskému řezu došlo jedině tehdy, pokud rodící matka umírala nebo byla již mrtvá. Dokonce se spekuluje o tom, že první císařský řez, který přežila matka i dítě, byl proveden v Praze. Prý se jednalo o ženu Jana Lucemburského.

Infografika: Historie porodnictví a klíčové milníky

Poté, co novorozenci spatřili světlo světa, byli ihned umyti studenou nebo vlažnou vodou, následně je utřeli plátýnkem a zabalili. Lidé jim pokládali do kolébky nejrůznější amulety z mrtvých zvířat, kterými jim „dávali“ život a zdraví. Zajímavostí je také to, že děti v německy mluvících zemích nebyly do tří let věku mnohdy pojmenovávány. V současném moderním světě jsou výše zmíněné metody vedení porodu pouhým úsměvným mementem. Přesto je zajímavé si občas připomenout, proč se porod dříve nazýval „těžkou hodinkou“.

Profesor Pavel Calda pracuje na 1. lékařské fakultě a v porodnici u Apolináře. Má za sebou několik tisíc odvedených porodů, pečuje o těhotné a zabývá se ultrazvukovou diagnostikou, jak v těhotenství, tak gynekologii. Je autorem několika knih z oboru porodnictví a gynekologie, publikuje v zahraničí i doma. tj. do 20. jim pomáhaly porodní báby, ve 20. století pak nazývané porodní asistentky.

Osvícenství a zákony v českých zemích

V zápisech bylo nutné uvést, zda byla bába zkoumaná či zkoušená, tj. prokázala svou kvalifikaci. Zejména na začátku 18. požadovaného vzdělání a zkoušky. Původní požadavek na zkoušku u krajského fyzika, tj. Seidla v Cítově. univerzitu. ze Zličína. oproti situaci v roce 1808. době studovala. Jeneček. Významné slovo při výběru porodních bab měl i farář. čp. úřad Hostivice 24. srpna 1841. P. z Unhoště a Magdalenu Ledvinkovou z Dolan. funkce. Zatímco do poloviny 19. záznamy v matrikách narozených a v první polovině 20. v matčině bytě. rodit děti u sebe doma.

Jiří Hájek (1833 Žárovice) | Život obyčejného Hanáka v 19. století

Naše poznámky k osvícenství a reformám doplňuje poznámka o tom, že první císařský řez v českých zemích se připisuje hypoteticky Praze, a že v 18. století se postupně zlepšovala kvalifikace porodních bab a vznikaly porodnické školy. Počátkem 19. století byl pro ně vydán první studijní řád, podle kterého se musely zúčastnit porodnického kurzu na univerzitě. Alespoň dva měsíce se také musely věnovat praktickému vyučování přímo v porodnici. V Praze takové kurzy probíhaly v nemocnici U Apolináře. Zde v 19. století působil jako lékař bratr Josefa Jungmanna Antonín. Jeho kurzy prošlo víc jak osm tisíc porodních bab.

Antonín Jungmann byl také autorem učebnice Úvod k babení, která byla jednou z prvních učebnic porodnictví v Čechách. V ní se například uvádí: „K dosažení vážnosti a hodnosti babické žádá se, aby bába k náležitému konání ouřadu svého při dobrém zdraví byla, neb churavá a rozmazaná bdění noční a jiné nesnáze denní těžce snese. Budiž tělem čistá, bez ohavných osutin, bez svrabu a jiných neřestí. Ruce bába měj jemné, citlivé.“

Infografika: Struktura a práva porodních bab ve středověku a novověku

Charakteristika a odkaz babictví

Porodní báby tak patřily v první polovině 19. s nejvyšším dosaženým vzděláním ve vsi, vyšším, než měli třeba učitelé. Počátkem 19. století byl pro ně vydán první studijní řád, podle kterého se musely zúčastnit porodnického kurzu na univerzitě. Do českých zemí přišly významné učebnice a byla položena základna moderního porodnictví. U zrodu pražské porodnické školy stál Antonín Jan Jungmann, který v rámci své kariéry vyučoval tisíce budoucích porodních bab a jehož práce úzce souvisela s rozvojem praxí v Apolináři.

ObdobíHlavní změnyVýznamní aktéři
18. stoletíosvícenské reformy, zavedení zkoušek a povinné výukyMarie Terezie, Gerard van Swieten
konec 18. stoletívydání učebnic a vznik pražské porodnické školyCrantz, Steidele, Ruth
19. stoletírozvoj výuky, regulace a vznik porodnických klinikJungmann, Mošner

tags: #jak #byly #pripraveny #porodni #baby #v