Zážitky z dětství a pohled na realitu

Vzpomínky na Sovětský svaz

V roce 1965 jsme přijeli do Moskvy. Táta se stal jedním ze zaměstnanců československého velvyslanectví. Byt jsme dostali v třetím patře pravého křídla honosné stalinské budovy ambasády. Pamatuji si zejména její mramorové průčelí a velkolepý pseudorenesanční parčík na nádvoří. V levém křídle v přízemí se nacházela česká škola, kam jsem za pár dnů nastoupil do druhé třídy. Školička byla naopak velmi skromná - do tělocvičny jsme třeba chodili do sousední ruské základky.

Moskevské ulice a obchody očima dítěte

Jak se jevila brežněvovská Moskva očím sedmiletého kluka? Překvapivě si ji pamatuji jako docela příjemné místo! Ve čtvrti, kde bylo československé „pasolstvo“, se mísily relativně nové domy z bílých cihel se starou zástavbou složenou z předválečných nízkých činžáčků. Existovalo tu i poměrně dost starosvětských obchodů. V řeznictví ovšem trčely jen prázdné háky s osamělým kusem špeku. Zato mlékárna byla poměrně slušně zásobena. Mléko se už v té době v Moskvě prodávalo v trojúhelníkových tetrapakových obalech, zajímavější se však zdály jiné mléčné produkty, které se dost lišily od toho, co bylo v českých samoobsluhách. Prodávaly se tu neznámé druhy sýrů, zejména tvarohových. Zvláštně chutnal třeba nesladký sýr čokoládový. Ovšem smetana či jogurt patřily mezi nedostatkové zboží. V pekárně byl k dispozici obvykle jen jeden druh fádního bílého chleba a obvykle prastaré suchary.

Pro děti se zdálo nejlákavějším obchodem v okolí starosvětské papírnictví - papírů a tužek tu měli poměrně dost, nás však v té době nejvíce lákali plastikoví vojáčci, které tu měl starý prodavač v docela pestrém výběru - od figurek čapájevovských jezdců, přes gardové pěšáky až po primitivní plastikové modely raketových tahačů.

Ještě zajímavějším místem byl nedaleký Tišinský trh - tam se za o dost vyšší ceny nabízely i potraviny, které ve státních obchodech nebyly, třeba maso nebo zmíněnou smetanu. Chodily tu i babky s košíčky. Některá v něm měla živou slepici, jiná doma pečené pirožky. Potraviny na trhu měla kontrolovat státní služba - o její kvalitě však pochybuji, protože nákup kyselé smetany jsme odstonali dvou týdenní běhavkou.

Bezpečnost a hygiena v Moskvě

Přesto mám pocit, že Moskva byla v té době bezpečné a čisté město, byť to byla asi čistota trochu kasárenského stylu (co je vlhké, to je čisté). Některé hygienické předpisy se však dodržovaly velmi svérázně - na řadě míst tu byly například automaty na sodovku - pohárky však nahrazovala jedna sklenička, kterou si musel každý zákazník umýt. Sodovka - s volbou dvou příchutí stála pět kopějek. Stejnou sumu mimochodem stálo i metro.

Ideologická masáž a patriotismus

Setkával jsem se jako malý kluk i s ideologickou masáží? Jistě, ale upřímně řečeno - nevnímal jsem, že je to nátlak! Plakáty a poutače s Leninem byly pochopitelně všude, vlajky taky, v rádiu i v televizi se stále hrály revoluční písně. Nedaleko od nás byly dvě velké ulice - Sadovoje kolco a Gorkého třída. Dobře si pamatuji, jak tudy procházely průvody třeba u příležitosti Prvního máje či výročí „Velkého října“. Lidé na nich pro oči dítěte vypadali opravdu nadšeně. Dnes vím, že určitě i proto, že k oslavám patřily třeba i různé jinak špatně dostupné lahůdky. Prodavači zmrzliny tu měli lepší druhy zmrzliny, třeba takzvaný plombir, prodavači cukrovinek nabízeli podivuhodná mnohobarevná lízátka. Rozdávaly se balónky a různé hračky...

Ale to nadšení rozhodně nebylo jen možností konzumu. Průměrní „sověti“ v té době určitě vnímali sovětský režim jako „svůj“. Padesát let propagandy pochopitelně sehrálo svou roli - navíc tu ale ještě přetrvával obrovský patriotismus, související s vítězstvím ve II. světové. Skutečné ovace vyvolávali třeba kosmonauti - euforie z nich byla obrovská, lidé byli nadšení, že v něčem SSSR předehnal Západ. Mylná je tedy představa, že vítání „hrdinů kosmu“ byla nějaká povinná komedie - v centru Moskvy v roce 1967 na Gorkého třídě to představovalo skutečný triumf, podobající se třeba návratu našich hokejistů z Nagana. I my české děti jsme si na kosmonauty hráli nejraději - raději než na dávno minulou válku.

Nejpravděpodobnější vysvětlení tohoto všeobecného vlastenectví a zbožňování hrdinů z dnešního pohledu je, že lidé všude cítí potřebu radosti - i tam, kde k ní mají relativně málo důvodů. Rusové, kteří v té době v Moskvě žili, by s takovým hodnocením navíc asi rozhodně nesouhlasili. Posléze jsem se setkal s nemálo Rusy, kteří mi vysvětlovali proč. V té době se prý žilo obyčejným lidem v sovětské „stalici“ asi nejlépe v historii!

Životní podmínky a zdravotní péče

Životní standard byl ovšem nízký - pamatuji se třeba, když jsem se v ulicích setkával s ruskými vrstevníky, nejprve se řeč vždycky stočila na to, zda mám žvýkačku. Když jsem ji měl, hned začal pokus o výměnný obchod. Jednou jsem Voloďovi řekl, že mám jen tu, kterou žvýkám. Malému Moskvánkovi to nevadilo - i vyžvýkaná žvýkačka musela stát za drahocenný poklad - balíček gumy modelářské.

Samotnou kapitolou bylo bydlení - polovina Moskvy v té době ještě žila stále v tzv. komunálkách, tedy bytech, které sdílelo několik rodin najednou. Právě proto mě skoro nikdo z mých ruských kamarádů nepozval domů.

Zdravotní péče byla ovšem skutečně pro všechny a zdarma. Na druhé straně - a to i ve srovnání s Československem - byla její kvalita dosti žalostná. Naše rodina si to vyzkoušela, když bylo mému bratrovi asi rok. Octl s zánětem středního ucha v nemocnici a křičel bolestí - sestry jej za to přivázaly k postýlce a nechaly ho v košilce pod otevřeným oknem, za kterým bylo minus patnáct! Naštěstí přežil. Já v Moskvě zase překonal zápal plic, který mi doktorka ambulantně léčila mimo jiné „baňkami“, hořčičnými plackami a pijavicemi, které byly normálně k dostání v lékárně.

Mezinárodní vztahy a školní docházka

Ač jsme patřil k relativně privilegované skupině, nežili jsme nijak izolovaně. Nepamatuji se třeba, že bychom nakupovali v nějakých speciálních obchodech, svůj životní standard jsme si vylepšovali jen balíčky z domova. To byla proti Moskvanům nicméně asi velká výhoda. S ruskými dětmi jsme se setkávali docela často - na moskevských ulicích bylo zjevně bezpečno a tak nás rodiče hodně pouštěli hrát si s moskevskými vrstevníky na okolních dvorech. Se školou jsme také často chodily na takzvané „družby“ do okolních škol. Byly to vždy orgie vyměňování odznaků a vlaječek, my jsme zazpívali „tancuj tancuj vykrůcaj“, Rusové se nám vždy pochlubili něčím jako kozáčkem a výstavou modelů kosmických lodí. Vzpomínám na ně jako na milá setkání obvykle i s výměnou rukodělných dárků. Jednou mi nový ruský kamarád ale dokonce vnutil ochočeného havrana! Bohužel mi byl po příchodu domů odebrán a vrácen majiteli.

Kdyby mi tehdy však bylo o pár let více, možná že bych tyto styky viděl méně idylicky. Česká škola na vyslanectví poskytovala vzdělání jen do páté třídy, starší děti proto museli do ruských škol. To už jsem nezažil, vím, že to ale přinášelo i různé aféry. Pamatuji se na jednu bizarní někdy z roku 1966. Český žáček přišel domů s plačem - sovětská soudružka učitelka jim prý říkala, že máme ošklivou hymnu! Ukázalo se, že přičinlivá kantorka v rámci výchovy k patriotismu dětem říkala, že jen sovětská hymna je krásná. Když se český Honza přihlásil a řekl, že Kde domov můj je hezčí, dostal poznámku. Spor se pak řešil na úrovni velvyslance, a ředitelka moskevské školy se za kolegyni omluvila. Já si však z té doby pamatuji ze strany Rusů jen exaltované přátelství - rok 1968 ještě nenastal a tak jsme byli prostě „bratři“.

Osobní reflexe a současné dilemata

Knihy: od popelnice k indexu

Leopold F. Přiznání Zdeňka Hrabici i L. Za knihou do knihovny nebo do popelnice? Řeším dilema, obojí má spojitost s krásnou knihou. Od nepaměti jsem přikován ke knihám a ve veřejné knihovně často přebývám i několikrát denně. Pozorně si všímám knihovnických proměn. Kromě nedostatků ve výběru novinek, na něž nejsou od zrušení povinných výtisků finanční prostředky, se v jejich prostorách v posledních letech nehorázně krade. Varovné nálepky Policie ČR jsou k ničemu. K neuvěření v knihovnách a v jejich čítárnách a internetových sálech mizí všechno, co se tu jinému ukrást dá. Ztrácejí se peněženky, tašky, mobily i přinesené notebooky. Méně se ztrácejí knihy, ale i ty se kradou.

Může se zdát k neuvěření, ale kromě skvělé služby „Čtenáři čtenářům“ jsem v knihovnách získal ještě novou zkušenost. Do knihoven vstupují kromě čtenářů i lidé bez domova - přijdou posedět, v zimě se ohřát, najíst se a napít se, umýt se a oholit, za osobní hygienou. Těch se nebojím, docela pro ně mám v ošklivém světě pochopení. Ale o to větší mám strach z naškrobených lapků (mužů i žen), kteří číhají na příležitost a kradou a kradou.

Ne od nepaměti, ale až v posledním dvacetiletí otevírám popelnice a prohlížím a odnáším si z nich odhozené knihy. Z popelnicových lidí nemám žádný strach, přicházejí k těmto schránkám poznání za vzděláním a možná i za výdělkem na chleba. Leckdy si s nimi rozumím více než s těmi, co procházejí kolem regálů s knihami. U popelnic se mi zatím nikdy nic špatného nestalo. Našel jsem v nich fotografické knihy, dokonce fotografické knihy Funkeho, souborné signované dílo Jaroslava Seiferta, legionářskou literaturu Koptovu, Fibichovu, Deník plukovníka Švece, Deset let Josefa Hory s podpisem i Sloky lásky Stěpana Ščipačova ve Fikarově překladu, rovněž s autogramem.

P. S. Vydavatel L. H. přiznává, že nejednu knihu si domů přinesl z popelnice či z odpadkového koše.

Takové krásné knihy by za určitých okolností mohly být páleny na hranicích, nebo dány na index a uloženy v depozitářích. V ostatních případech by je žádný kulturní člověk nevyhodil. Protože Češi jsou VELICE kulturní národ, akorát prý v tramvaji smrdí, je jasné, že v kontejnerech nalezené knihy pocházejí z krádeže nebo jiné trestné činnosti. Jako takové se mají odevzdat na policii a poskytnout ji veškeré informace, které povedou k odhalení a dopadení toho hajzla. Pokud však již nejsme tak kulturní národ, jak se tradovalo, pak je úplně jedno, jaké DPH je na knihy uvaleno. Tomu by nasvědčovala i dobrovolnost v otázce národnosti při sčítání lidu. Třeba se ukáže, že již nejsme pány ve svém domě a tím by se dalo barbarské chování ke knihám vysvětlit.

Televizní ceny a osobní nominace

Výstava potrvá od vernisáže konané 7. dubna v 18 hodin do 31. května. Včera i dnes mi několik přátel blahopřálo - prý jsem nominován na státní cenu. Nevydržel jsem a podíval se na internet. A skutečně - dočetl jsem se dokonce několikrát svoje jméno - hned vedle bratří Mašínů. Podobně jako v minulém roce. Moji milí, je to pro mne čest veliká, ale představa, že bych měl stát vedle těch dvou statečných mužů, je pro mne opravdu nepřijatelná.

Setkání v supermarketu a ekonomika

V jarním dnu se mezi regály supermarketu, zvaném u LIDLA, objevil s pojízdným vozíkem sluncem opálený a větrem ošlehaný mladík. Ruče do vozíku vměstnal asi 30 naplněných lahví tuzemského piva, vařeného v zahraniční licenci, bez českých receptur. Místo pokladny zamířil k vracečce lahví (vedle strojní pekárny) a jednu lahev podruhé dával do rotujícího zařízení, nahrazujícího lidskou ruku i práci. Ta mu lahve přijala a vyplivla lístek s 90 , - Kč. Mladík nelenil, otočil se a udělal to stejné ještě dvakrát. S údivem jsem sledoval, jak počítá, že dostane za vrácené lahve s pivem asi 270 , - Kč. Snědý odvážlivec zamířil k pokladně s vozíkem, na němž měl dva rohlíky a nechal si poukázky proplatit. Pokladní si lístky vzala, peníze s odečtenými položkami za dva rohlíky odklepla a vyplatila statnému muži zbytek peněz. Předala je s pozdravením nepřizpůsobivému spoluobčanovi. Všichni byli spokojeni. A pak, že se česká ekonomika přestala točit, hloupost, točí se a jak!

Satirické postřehy a mezinárodní politika

Všímli jste si jak je komický? Vždyť ho hlídají ženské a vypadá trochu jako herec Pavel Liška! Nosí uniformu přednosty stanice a barví si vlasy. Na takového zloducha je radost útočit - každá domovnice si o tom s gustem podrbe. Jiná věc je, jestli vyhánět takového troubu raketami a stihačkami je správná věc. A tady to začíná trochu zavánět. On ten plukovník je fakt dost odporný diktátor, jak se mu někdo postaví, jeho pohůnci mu to spočítají. Navíc má slabost pro teroristické kamarády a táhne se za ním krvavá stopa. Jenomže čím to, že se na něj vrhli až teď, po tom co s ním tak dlouho kamarádili? A jak to jde dohromady s mezinárodním právem - tedy s tím na co přísahali všichni, kdo zasedají v tom krásném domě OSN na Manhattanu? A proč s podporou čekali až do chvíle, kdy už měla opozice namále a prý umřelo osm tisíc lidí? Nějak mi připadá, že Obama a spol mají sice plnou hubu...

Budu muset vystoupit. Nevím, jestli byl záměr takto mě zmást, abych byla schopná napsat něco opravdu satirického, či jestli takto probíhají všechny jeho rozhovory. Každopádně mám z toho ponaučení pro příště.

Informace o společnosti Eva Kunešová

HOTEL SLUNCE Chodová Planá, spol. Eva Kunešová. Sídlo podnikání: 8. velikostní kat. Data ohledně klasifikace ekonomických činností jsou přebírána z veřejné databáze Ministerstva financí ČR (MFČR). Data ohledně právní formy, předmětu podnikání, kapitálu, odpovědných osobách a ostatních skutečnostech jsou přebírána z veřejné databáze Ministerstva spravedlnosti ČR (MSČR). Veškeré údaje o ekonomických subjektech, firmách a živnostnících, které zde uveřejňujeme, pocházejí z veřejně dostupných rejstříků (například obchodního rejstříku či živnostenského rejstříku). Pokud máte za to, že údaje jsou nepřesné či že by z nějakého důvodu veřejně dostupné být neměly, je nutno obrátit se na správce příslušného zdrojového rejstříku se žádostí o opravu či výmaz.

tags: #eva #kunesova #miminka