Pro většinu kultur patří pohlavní styk mezi pokrevně příbuznými k přísným tabu. Obecně platí, že děti z incestních vztahů bývají častěji postiženy na těle i na duchu. Dožívají se kratšího věku, trpí sníženou plodností či úplnou neplodností a řadou dalších problémů.
Incest je sice postaven mimo zákon, ale to neznamená, že k němu nedochází. Australští genetici zjistili, že v Británii se rodí z incestních vztahů v průměru jedno z 3652 dětí.
Prevalence incestu a její zjišťování
Na otázku, jak často se rodí děti z incestních vztahů v současné evropské společnosti, není lehká odpověď. Řadu případů postihují policejní statistiky, ale ty zdaleka nezahrnují všechny případy. Na jedné straně dochází k nedocenění rozsahu tohoto problému, protože rodiny, kde se incest vyskytne, se snaží incident ututlat. Na druhé straně může být problém některými badateli zveličován třeba proto, že dotyčný vědec si na výzkumu této problematiky hodlá budovat kariéru.
Pokud už byly prováděny genetické studie, které jsou s to postihnout v populaci četnost dětí narozených z incestních vztahů, nezahrnovaly obvykle příliš velké počty lidí.
Průkopnická studie australských genetiků
Australský tým vedený Peterem Visscherem z University of Queensland v Brisbane se pokusil o komplexnější pohled na problematiku incestu. Využil k tomu data z UK Biobank, z které vybrali údaje o dědičné informaci zhruba 450 tisíc lidí evropského původu. V dědičné informaci pak pátrali po zvýšeném výskytu úseků zděděných po společném předkovi. Například bratr a sestra sdílejí polovinu dědičné informace zděděné od rodičů a to se zákonitě projeví i v dědičné informaci potomka, které by případně společně zplodili.
Výsledky této průkopnické studie přinesl přední vědecký časopis Nature Communications.
Podprůměrná tělesná výška i inteligence
Visscherův tým došel k závěru, že z incestního vztahu pochází v Británii v průměru jedno z 3652 narozených dětí. UK Biobank obsahuje i data o tělesných a duševních parametrech lidí, jejichž dědičná informace je v této databázi uložena. Vischer a spol. zjistili, že lidé narození z incestních vztahů dosahují podprůměrných hodnot v sedmi hodnocených parametrech. Patří k nim například tělesná výška a inteligence.
Sami autoři studie upozorňují, že výskyt dětí narozených z incestních vztahů bude v populaci zřejmě vyšší. Lidé, jejichž DNA a data o zdravotním stavu se dostávají do UK Biobank, nepředstavují reprezentativní vzorek britské populace. Jsou například v průměru vzdělanější a zdravější než bývá obvyklé. Visscher proto předpokládá, že se mezi nimi incest vyskytuje méně často.
Definice a historický kontext incestu
Incest (z latinského incestus - nečistý, hříšný), zastarale krvesmilstvo, je sexuální aktivita mezi blízkými příbuznými. Incest je a byl v naprosté většině současných i historických kultur považován za tabu a zakázán. Naopak u přírodně žijících kmenů je incest poměrně častou praktikou, která je však i tu často společensky upravována a regulována. U našich biologických předchůdců šlo - a u většiny primátů jde - o běžný a přirozený jev.
Přesná definice tohoto termínu je však v různých kulturách různá, protože se liší i definice výrazů „sexuální aktivita“ a „blízký příbuzný“. K incestu může dojít jak mezi sourozenci, tak mezi rodičem a jeho potomkem. Ve většině národů západní civilizace a v jimi kolonizovaných národech je poměr mezi blízkými pokrevními příbuznými zločinem, i když i zde se definice blízkosti mění.
Incest v právním systému
Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. v ustanovení § 188 hovoří o souloži mezi příbuznými v pokolení přímém (tj. rodič a dítě, prarodič a vnouče) a mezi sourozenci. Samotný pojem incest ovšem český právní řád neužívá.
Podle výše zmíněného ustanovení trestního zákoníku je trestný ten, kdo vykoná soulož s příbuzným v pokolení přímém nebo sourozencem. Z hlediska sourozeneckého vztahu zákon nerozlišuje mezi sourozenci plnorodými a polorodými. Pojem polorodý sourozenec se nesmí zaměňovat za pojem nevlastní.
Určitý problém v souvislosti s tímto trestným činem vyvstává v případě soulože uskutečněné například mezi adoptivním otcem a jeho adoptivní dcerou. Vzhledem k tomu, že dané osoby nejsou krevně spřízněny, nehrozí tu případný zdravotní následek u potomstva. Je však otázkou, zda je tato skutečnost dostatečná k ospravedlnění či dokonce umožnění takovéhoto svazku.
V USA se zákony liší stát od státu, v několika málo státech nehrozí žádný nebo malý postih, ale ve většině států jsou tresty přísné, v mnoha státech hrozí usvědčeným z incestu doživotí. Ve všech státech, kde je incest trestný, jsou za blízké pokrevní příbuzné považováni příbuzní v pokolení přímém a příbuzní v pokolení pobočném (neboli tzv. nepřímí příbuzní - sourozenci, synovci, neteře, strýcové a tety).
Genetická sexuální přitažlivost (GSA)
Fenomén genetické sexuální přitažlivosti (GSA) se týká silné emoční nebo romantické náklonnosti, která se vyvine mezi pokrevními příbuznými, kteří se setkali až v dospělosti, často po dlouhodobém odloučení. Tento jev je předmětem zájmu psychologů, etiky a společenských norem, přestože odborné povědomí o něm je stále minimální.
Termín GSA poprvé použila v USA koncem 80. let Barbara Gonyo, zakladatelka podpůrné skupiny pro osvojence. Gonyo popisuje případy matek, které se k nově nalezeným dospělým synům chovaly jako k novorozencům. Téma je natolik citlivé, že ho společnost do značné míry ignoruje - zvláště kvůli stigmatizaci každého, kdo by se k takovým zkušenostem veřejně přiznal.
Seriózní výzkum o GSA prakticky neexistuje, což zanechává mnoho nezodpovězených otázek: proč se GSA objevuje jen v některých případech? Jsou někteří lidé k tomuto jevu náchylnější než jiní? Liší se jeho projevy mezi rodiči a dětmi ve srovnání se sourozenci?
Věda přitažlivosti - Dawn Maslar
Příčiny a projevy GSA
Genetická sexuální přitažlivost se nejčastěji objevuje mezi sourozenci nebo rodiči a dětmi, kteří byli odděleni při narození a setkali se až v dospělosti. Je to poměrně logické, jelikož část lidské psychiky je nastavena na to, že si lidé vybírají partnery s určitou podobností vzhledu a chování, což v případě sourozenců a rodičů-dětí znamená, že mohou pociťovat silnou emoční i fyzickou přitažlivost.
„Často nejde o sexuální přitažlivost, ale přesto je děsivá a cizí, a proto ji vnímají jako nenormální a hříšnou. Jedna žena mi vyprávěla, že se svou biologickou matkou brzy po seznámení spaly nahé: nebyl v tom žádný sex, jen silná potřeba být si blízké jako rodič a dítě. Dospělí muži mi vyprávěli, že seděli matce na klíně, jen je houpala a chovala.“
Psycholožka Susan Hallová upozorňuje, že GSA není pouhá příčina genetické přitažlivosti, ale také emočního deficitu, který vznikl během odloučení v dětství. „Lidský mozek je nastaven tak, aby hledal hluboké vazby s nejbližšími příbuznými. Pokud chybí raná socializace, náš mozek nemusí rozpoznat sourozence jako tabuizovaného příbuzného.“
Studentka antropologie Mgr. Eva Klášterková uvádí, že podle jejích výzkumů jsou případy GSA důsledkem přirozené evoluční preference pro partnery s podobnými genetickými rysy. U zvířat takové chování není výjimečné a výzkumy ukazují, že genetická podobnost může hrát roli ve výběru partnera.
Případové studie a doporučení
Případ Ivor Lyttona, který se zamiloval do své sestry Rity Meadowsové, ilustruje hloubku a komplexnost GSA. Lytton upadal v depresi z Ritina odmítání a málem se mu rozpadlo manželství. Zachránila ho citová odtažitost jeho sestry, trpělivost jeho ženy a pochopení fungování genetické sexuální přitažlivosti.
Příběh Martina a Michaely, kteří se do sebe zamilovali poté, co se poznali v dospělosti, a rozhodli se opustit své rodiny, ukazuje, že GSA může vést k silné vzájemné přitažlivosti, která vede k radikálním životním rozhodnutím. Jejich vztah byl sice podroben soudnímu vyšetřování kvůli možnému incestu, ale nakonec nebyli odsouzeni.
Pokud se někdo ocitne v podobné situaci, kdy je přitahován svým pokrevním sourozencem nebo rodičem, je doporučeno vyhledat psychologickou pomoc a konzultaci. Existují podpůrné skupiny a terapeuti specializovaní na problematiku adopcí a znovusjednocení rodin. V některých případech může být omezení kontaktu na nutné minimum nejlepším řešením pro zachování duševního zdraví.
Příbuzenské sňatky v různých kulturách
V mnoha asijských a afrických regionech, zejména v islámských zemích severní Afriky, subsaharské Africe, západní a jižní Asii a středoasijských republikách, tvoří příbuzenské sňatky 20 až 50 % všech sňatků. Tyto tradice mají dlouhodobý charakter a poskytují ekonomické i sociální výhody. Slaďování rodinných vztahů, zvláště vztahu nevěsty k tchyni, je pro příbuzné snazší.
V severní a střední Indii se příbuzenské sňatky vyskytují v oblastech s převahou muslimského obyvatelstva, na jihu Indie přetrvávají mezi hinduisty (20-45 %). Vysoký je zejména poměr sňatků strýce s neteří.
V Turecku tvoří sňatky uzavírané v rodinném kruhu 25-28 % a mezi kurdským obyvatelstvem na jihovýchodě země až 35 %. Turecké rodinné klany si chtějí zachovat stabilitu a vyhnout se vyplácení věna.
V Evropě a Severní Americe dosahují příbuzenské sňatky mezi bratrancem a sestřenicí 0,3-0,6 % (v České republice asi 0,1-0,2 %). Obavy z postižení potomků příbuzenských párů vedly v USA již koncem 19. století k přijetí zákonů, které manželství bratrance a sestřenice stavěly na úroveň trestného činu nebo přestupku.
Biologické důsledky příbuzenských spojení
Zvýšené riziko onemocnění potomků příbuzenského spojení jasně vyplývá z principů genetiky. Pokud je defekt spolehlivě zjistitelný během gravidity a škodlivá recesivní alela nalezena u plodu v homozygotní sestavě (od obou rodičů), lékař může navrhnout přerušení těhotenství.
Se zvyšující se příbuzností klesá genetická variabilita a vzrůstá pravděpodobnost setkání stejných mutací od obou rodičů. Potomkům hrozí zvýšená nemocnost a téměř trojnásobné riziko vyštěpení dědičné mutace. Prokázána je vyšší úmrtnost a až 40 % takových dětí má vrozenou vadu.
Odhaduje se, že každý z nás je nositelem 1-5 recesivně dědičných mutací. Přitom u člověka je známo kolem 15 000 nemocí. Téměř 4000 nozologických jednotek je geneticky předurčeno.
Inbrední deprese
Následky příbuzenských spojení nemusí být tak náhlé a dramatické, mohou se projevovat postupně jako následek vzrůstající homozygotnosti - tzv. inbrední deprese. Z výzkumu plemenitby hospodářských zvířat vyplývá, že se deprese projevuje snížením životaschopnosti, snížením odolnosti k vnějším činitelům a oslabením konstituce (náchylností k infekčním nemocem).
Po snížení odolnosti se zpravidla u zvířat objeví snížená plodnost či neplodnost. Spousta inbredních kmenů a linií zanikla právě v důsledku neplodnosti. Krom toho se při inbrední depresi projevují poruchy pohybového aparátu, defekty vývoje kostry, kůže, osrstění apod.