Profesionalizace porodnictví v osvícenském období a proměny těla v Evropě

Kniha se zabývá profesionalizací porodnictví v osvícenském období. Zajímá se především o formování nového profesionálního aparátu, který připravoval zkoušené a kontrolované porodní báby, podléhající autoritě mužských odborníků z lékařských fakult. Autorka se v ní pokouší najít odpovědi na otázky týkající se způsobu výchovy a kontroly nových profesionálů-specialistů, odhalování nelegální porodnické praxe či vyrovnávání se lékařů s tím, co nazývaly „pověrami“. Mimoto se ale také snaží ukázat, proč lékaři při porodech tak často selhávali. Na příkladě proměny porodnictví Tinková rovněž studuje vztah mezi modernizujícím se státem, osvícenskou vědou a genderovými identitami a rolemi, přičemž základní důraz klade na proměny chápání a vnímání těla a tělesnosti, resp. genderových identit a rolí v osvícenském myšlení.

Nová bába versus matrona: vstup do universitní prostory

Novinku představovala již skutečnost, že na univerzitě, která dosud formovala především mladé muže, kteří absolvovali elementární školní docházku, gymnázium i léta „filozofická“, se objevil nový element: bába - tedy většinou žena středního věku, navíc žena většinou neuvyklá elementární školní káznni a mající sotva základy čtení a psaní. Místo školní disciplíny a předběžného vzdělání ale s sebou přináší jinou zkušenost „z praxe“ - empiricky zakoušené vlastní mateřství. Jakým způsobem fungovala komunikace mezi ženskými a mužskými adepty a adeptkami porodnictví, se můžeme jen dohadovat. Víme, že v některých zemích, například ve Francii a v některých italských státech, byly tyto kurzy zcela odděleny obsahově i formálně. Jinde, například v Toskánsku, se konaly paralelně, ale přece jen separátně. Pokusy o reformu babické výchovy narazily ve většině zemí na analogické obtíže: jak se dá předpokládat, zvýšené nároky se neuváděly do praxe snadno.

Logistika a překážky výchovy

První problém představovaly rozdíly mezi městem a venkovem, a tím i rozdíly v dostupnosti výuky. Ukazovalo se, že babickou školu většinou navštěvují výhradně ženy z hlavního města a nejbližšího okolí. Pro ženy ze vzdálenějších míst, tedy právě tam, kde nejvíce bují příslovečné „nevědomost“ a „pověra“, je obtížné přesouvat se do hlavního města, opouštět svou obec, práci a rodinu. Proto bylo stanoveno, že venkovanky mají být zkoušeny na radnici své obce, a to pouze dvěma lékaři a chirurgy, kteří budou k tomuto účelu určeni lékařským kolegiem. Tím se ustálila praxe „dvojího standardu“, s níž se v 18. století setkávalo více zemí. Dále u těchto žen byla elementární scholarizace a disciplína obtížná: řada adeptek byla analfabetní a i pro ty, které uměly číst a psát, bylo často obtížné učit se zpaměti těžké definice. Důraz na učebnice sepsané v „lidovém jazyce“ odráží snahu o maximální srozumitelnost. Ukazovalo se však, že vymýtit nezkoušené báby bude větší a dlouhodobější problém, než se zprvu zdálo. A i když tolerance vůči nezkoušeným asistentkám s postupem času slábla, ještě v první polovině 19. století nebyl počet nezkoušených bab v Evropě zanedbatelný.

Kontrast mezi zkoušenými a nezkoušenými babami

Magistráty, krajští úředníci i krajští lékaři si byli vědomi mezí své autority i pravidel, která měli uvádět do života. K reálnému odnětí praxe nezkoušených bab docházelo především v případech, kdy se kvůli své nekompetenci dopustily činu ohrožujícího zdraví rodičky či jejího dítěte. Napětí mezi „zkoušenými“ a „nezkoušenými“ bábami bylo poměrně velké: zkoušená bába často stála mezi prostým lidem a učenci, resp. státem. Cílem systémových kurzů nebylo jen zlepšení znalostí, ale i jasné vymezení kompetencí pod dohledem mužského odborníka. Přechod „od babictví k porodnictví“ nebyl lineární a jednorázový; i když druhá polovina 18. století představuje klíčové období inovací, tradiční báby v regionech přežívaly až do 20. století.

Porodnice a jejich role v osvícenské reformě

“Nová bába” vykazovala ve srovnání s tradiční „matronou“ významné rozdíly. Cílem kurzů bylo zlepšení a systematizace znalostí a zároveň jasné vymezení kompetencí pod kontrolou dalších instancí. Umění porodních bab postupně ztrácí na autonomii a společenském statusu. Rozdíly se objevují i ve finančním hodnocení. Z osvícenské epochy si bába odnáší jen málo nezastupitelných úkolů: křest a slábnoucí monopol na výkon „přirozených“, fyziologických porodů. Role porodu ve společnosti, která byla dříve spojena s rodinným a komunitním rituálem, se posouvá do lékařského diskurzu jako potenciálně patologického stavu. Kultura veřejného prostoru porodnic byla navíc spojena s určitou stigmou: porodnice bývala místem, kam žádná vdaná žena nevstoupila bez nutnosti, a pro prosté ženy zůstávaly poptávky po tradiční bábo-péči.

Protiklady mezi zvláštními regionálními cestami osvícenské reformy ukazují, že ve Francii a v některých italských státech šlo o vysoce intervenční a experimentální přístup, zatímco v Anglii a Německu existovaly tendence k více konzervativní a vyčkávací taktice. Porodnice jako instituce představovaly kombinaci zdravotní péče, sociální kontroly a výuky, a jejich podoba byla různá: někde šlo o klasické útulky pro svobodné matky, jinde o kliniky napojené na univerzitu. Přesto zůstává otázka dostupnosti pro venkovské ženy a vliv na eliminaci infanticidia.

Genetické a tělesné proměny pod vlivem vědy

Nuance osvícenské doby ukazují, že v rámci Evropy vznikl kontrast mezi francouzskou školou, která prosazovala intervenční porodnictví, a školou anglickou, která respektovala tradici a preferovala méně násilnou taktiku. V německy mluvících zemích a střední Evropě šlo o střet mezi pokusem prosadit racionální mechaniku a historicky zakořeněnou praxí. Zrození akušéra provázely konflikty, emoce a strach z mužských pohledů nad ženským tělem. Mnohé ženy i nadále preferovaly matronu a vyhýbaly kontaktu s mužskými porodníky, i když to znamenalo zvýšené riziko. Muži-porodníci se na veřejnosti a ve zdravotnických kruzích museli vypracovat z původního chirurgického vzdělání na komplexní korpus znalostí o anatomii a fyziologii ženy, založený na psaných textech, univerzitní tradici a vědeckých debatách.

Osvícenská medicína a autonomie žen

Na rozdíl od tradičního babictví, které spoléhalo na empirii a imitaci a na propojení s komunitními autoritami, nové porodnictví kladlo důraz na distanci mezi poznávacím subjektem a objektem poznání, na pozorování a zobrazování. Empiricko-řemeslná praxe byla částečně dědictvím chirurgické profese, částečně babického umění. Nejvýraznější institucionální inovací byla porodnice jako místo kombinující zdravotní péči se sociální kontrolou a výukou. Porodnice však nebyla univerzálně dostupná a často zůstávala doménou měst a hlavních center, čímž nebyla plně schopna eliminovat infanticidium ve venkovských oblastech.

Publikace upozorňuje na skutečnost, že báby nebyly vedeny k hlubšímu poznání ženské fyziologie či embryologie a že ženy obecně byly vyloučeny z možností vzdělávat se v medicíně důkladněji než prostřednictvím krátkých babických kurzů. To vedlo k určitému „uzurpování“ znalostí ženského těla mužskými experty a k posunu genderové rovnováhy ve prospěch mužských autorit. Osívčenská epocha, která nastolila nový genderový řád, tak podle autorů vyvolala určité ideologické vyvlastnění ženského těla a jeho práv k autonomní tělesnosti.

Infografika: vývoj osvícenského porodnictví a klíčové instituce

Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh?

tags: #daniela #tinkova #telo #veda #stat #zrozeni