Čtyři cesty k miminku: příběh hledání, léčby a naděje

Jak myslíte, že ten návrat z Marseille dopadl? Přivezla jsem si miminko? Nepřivezla. To bych vám vlastně tento příběh nepopisovala. Měsíc s měsícem plyne a já chytám životní krizi. Je to způsobeno nedorozuměním s mojí kamarádkou a vlastně ukončením přátelství. Nikdy se mi tohle nestalo. Vždy, když jsem se s někým nepohodla, tak to za pár dní vyprchalo, my si to vyřídali a byl klid. Jsem v tomhle tak trochu chlap. Takový to holčičí drbání mi nic moc neříká a tak, když si se s někým nepohodnu, nedávám tomu takový zřetel a prostě to nějak přežiju či si k tomu řeknu pár slov a jdu dál.

Asi tomu pomohlo i to, že jsem se točila v období, kdy jsem se začínala soustředit na to, že miminko stále nepřichází, v práci bylo až moc organizačních změn a tak ani tam jsem se necítila úplně komfortně a uvnitř duše jsem si připadala dost prázdná. A tak jsem se rozhodla pro jednu radikální věc. Musela jsem začít být lehce sobecká a stále nepomáhat celému okolí, když sama potřebuji pomoc. Udělala jsem tedy radikální řez a odstranila ze svého života většinu negativních elementů. Na sociálních sítí jsem se oprostila od maminek a miminek, tedy hlavně těch, které stále opakovaly, jak otěhotnět je snadné, jak je to o náhodě a tak, dále od přátel a známých, které stále řešili své problémy a byli zaslepení nad svým životem a taky od všeho, co mi nahánělo negativní myšlenky do hlavy. Sice stále a často vypadám, jak když mě nic nerozhodí a nic mě netrápí, ale někdy mám v sobě tolik bolesti, že to nejde vyčíslit.

Je to tím, že neumím dávat jen tak na potkání své problémy a emoce najevo a tak na otázku: Jak se máš? Je zima 2014 a blíží se Nový rok. My přemýšlíme, co budeme dělat. Zda opět uspořádáme párty, zařídíme veškeré jídlo a pití a pozveme své přátelé k nám domů nebo se zachováme lehce sobecky a užijeme si tento den jen my dva. Nakonec vítězí tato varianta. Tahle dovolená byla opravdu zvláštní. Pamatuji si na fotku, kdy sedím u jednoho parku a snažím se usmívat. Ten úsměv je plný bolesti, ale přitom určité spokojenosti a klidu. Tu fotku mám moc ráda, protože si vždy vzpomenu, jak osvobozující je, když si člověk uvědomí, co potřebuje, neohlíží se na okolím a jde si za svým.

Opět jsem zjistila, že těhotná nejsem. Už ani nevím, po kolikáté to bylo. Po desáté? Strašný. Opět padám do úzkostí a víc a víc se uzavírám do sebe. Na druhou stranu se snažím dělat vše, co mi dělá radost. Už moc nechci natahovat úvod k cestě k miminku, tak to trochu zkrátím. Na jaře 2015 jsem vyhrála v jedné blogerské soutěži zájezd do Řecka. Měla to být snová dovolená plná poznání, cestování, jídla a krásných míst, které Řecko nabízí. A také, že byla. Letěli jsme do Atén, tam jsme strávili pár dní. Pak jsme jeli autem do Kitries, což je nedaleko od Kalamáty a ubytovali se ve snové vile s vlastní pláží a bazénem. Bylo to jak z nějaké filmu a velkého snu. Dovolenou jsme trávili s místními lidmi, ale také sami. A opět jsme si říkali, že třeba si odsud odvezeme miminko v bříšku. Odkud jinud. Však jsme tu byli šťastní, spokojení a uvolnění. Nic jsme neřešili a na nic netlačili. Ale, co myslíte? A tak jsem se plná úzkostí, strachu, pláče a ztráty naděje uzavírala stále více a více do sebe. Měnila jsem sama sebe díky tomu, že mi docházely síly na boj. Někdo si asi ani neuvědomoval, jak moc se trápíme. Někdo ani nevěděl, jak pomoci. Bohužel jsem neznala nikoho, kdo by prožíval to stejné. Na určitá fóra na internetu jsem chodit nechtěla. Tahle cesta mi moc nepomáhá. I když mi občas pomohlo si přečíst, že někdo prožívá stejný příběh a třeba to i někomu skončilo šťastně. Ale mít kamarádku či blízkou osobu, která chápe můj každičký pocit by bylo k nezaplacení. Ale nikdo takový nebyl. A víte proč? Protože jsme o tom nemluvili veřejně.

Pokud prožíváte podobný příběh, tak se soustřeďte hlavně na sebe. Dělejte to, co vás opravdu baví a naplňuje. Cestujte, sportujte a hlavně si buďte oporou s partnerem a mluvte o tom. Tyto příběhy hodně párů rozdělí, ale třeba také spojí. A to byl náš příběh. O miminko jsme se začali snažit přibližně měsíc před svatbou, brali jsme se v dubnu 2013 a já si plánovala, že o prázdninách už budu určitě těhotná. Bylo nám s manželem 23 let, antikoncepci jsem brala pět let a všude jsem slýchala, že po vysazení to jde hned, jsme mladí, určitě nebude žádný problém. Jsem celkem plánovací typ, a tak jsem očekávala, že dítě prostě zapadne do našich plánů - dovolená, zasnoubení, svatba, státnice, miminko, manžel nastoupí po studiu do práce a já dokončím navazující studium dálkově s miminkem v náručí. První tři cykly po vysazení proběhly v pořádku. Další měsíce se však ovulace a následně ani menstruace nedostavila. Zpočátku jsem si kupovala ovulační testy, ale s ohledem na jejich cenu jsem později přešla na měření bazální teploty, kontrolování čípku, hlenu atd. Zhruba po půl roce nepravidelného cyklu bez MS (cykly jsem měla i 50-60 dní) jsem se koncem roku 2013 objednala na gynekologii. Po všech vyšetřeních mi byl zjištěn syndrom polycystických ovarií (PCOS), manžel měl spermiogram v pořádku.

Tím začalo období doktorské. Lékař to podle mě pojal jako sportovní utkání, nasadíme hormony - troje - a ono to určitě vyjde. V půlce cyklu jsem musela jezdit na měření folikulů, jestli nějaké vajíčko dostatečně vyrostlo, pak si užít romantické chvíle s manželem, protože teď je zkrátka správný čas, pak v případě pozitivního testu volat a objednat se na kontrolu a v případě negativního testu se opět objednat na další cyklus hormonální léčby, na ultrazvuk, pro recept na další léky a tak stále dokola. Na léčbu jsem reagovala relativně dobře, ovulace se dostavila, mám ji i celkem bolestivou, takže jsem ji už poznala i bez testů, ale miminko stále nepřicházelo. Psychicky jsem se ale dobře necítila. Větu „nesmíš na to tolik myslet“ jsem nenáviděla, jak kdyby to asi šlo, že…

Vysadila jsem všechny prášky a tajně doufala, že tělo bude fungovat. Absolvovala jsem kyneziologii, která mi hodně pomohla se hodit do relativní pohody a uchýlila jsem se k alternativní cestě. Rok 2014 byl pro mě psychicky poměrně náročný. Veškeré léčitelství bylo i poměrně drahé, cyklus mě stále zlobil, špinila jsem i dva měsíce v kuse, pak jsem většinou vyrazila k lékaři pro injekci na vyvolání menstruace nebo na zastavení krvácení. Začátkem roku 2015 jsem objevila hormonální jógu. Ze zahraničních zdrojů - protože u nás se PCOS řeší pouze v případě, že chcete otěhotnět, pokud ne, berete hormony nebo antikoncepci, které uměle simulují cyklus jsem zjistila, jaké vitaminy doplnit a jak se stravovat. Kombinace jógy, změny stavy a užívání vitamínů (inositolu) a bylinek u mě vyvolala konečně první spontánní ovulaci. Byla jsem šťastná, že moje tělo začíná fungovat. Ale po menstruaci se další ovulace nedostavila a začala jsem opět špinit. Byla jsem už vyčerpaná, už ani nešlo tolik o snažení se o miminko, ale o ustálení cyklu a celkově nějakého normálního fungování.

Praktického lékaře napadlo mi udělat testy a byla mi zjištěna porucha štítné žlázy, která také může způsobit nepravidelnost cyklu. Byl červenec a v září mě čekaly státnice. Po popsání mých dosavadních zkušeností jsme se s lékařem v CAR domluvili, že zkusíme rovnou inseminaci. Den D nastal začátkem srpna, opět jsem byla stimulována hormony, aby došlo k ovulaci. Dorazili jsme na kliniku, kde jsem po ovulaci dostala upravenou dávku spermií a vyrazili jsme zase domů. Nastalo 14 dní čekání. S manželem jsme prvnímu pokusu nedávali moc šancí, při prvním pokusu je šance na otěhotnění 10 %, u druhého 20 % a u třetího 30 %. Vzhledem k tomu, že to byl jediný termín, při kterém bych šla ke státnicím těhotná, brali jsme to statisticky, že zkrátka proběhne první pokus neúspěšně, čímž se zvýší pravděpodobnost úspěchu příště. O to víc nás překvapilo, když jsme na testu po 14 dnech objevili pidi čárečku.

Po dvou letech a čtyřech měsících tam konečně byly dvě čárky. Samozřejmě jsem hned natěšeně volala na kliniku a ještě ten den jela na krev na potvrzení HCG v krvi. Sestra volala snad ještě ten den, že sice nějaká hodnota tam je, ale nízká, je tedy buď moc brzo, nebo je těhotenství neprosperující. Po pozitivním testu a potvrzení těhotenství z krve mě sestra objednala na odběry za dva dny znovu, ale nechtěla jsem se stresovat tím, že mám nízké hodnoty, a tak jsem na krev už nešla a dorazila jsem až na první ultrazvuk v sedmém týdnu. Těhotenské testy jsem si dělala obden, abych viděla, jak čárka sílí. Bohužel mě to moc neuklidňovalo, protože testy moc nesílily a ani po týdnu nebyly čárky stejné. Klasicky jsem sedla na internet a začala googlit.

O zamlklém těhotenství, mimoděložním těhotenství a dalších komplikacích jsem načetla snad vše, co šlo. Nebylo mi vůbec špatně, žádné příznaky jsem neměla a prvního UTZ jsem se začala bát. Když došlo na UTZ, miminko tam bylo, ale bylo o 14 dní menší, odpovídalo 5. týdnu. Jak jsem psala výše, dokončovala jsem studium na vysoké škole a nakonec jsem státnicovala těhotná. To mi částečně pomohlo se odpoutat od starostí, jestli je vše v pořádku. Druhý UZT však dopadl ukázkově, miminko „vyrostlo“ do tabulkových rozměrů a já se opravdu začínala těšit, že bude vše v pořádku. Termín porodu vycházel na konec dubna 2016.

Bříško mi vyrostlo skoro hned, bylo mi skvěle, žádné nevolnosti, jen jsem byla unavená. Můj klid narušil mírně prvotrimestrální screening, kdy mi z krve vyšla vyšší pravděpodobnost na Downův syndrom, UTZ byl však v pořádku. Downův syndrom máme v rodině, takže jsem měla strach. V následující poradně jsem zapomněla zmínit, že nechci podstoupit triple testy, a tak mi přibližně ve 20. týd. volala sestra, že se mám dostavit za týden na genetické vyšetření. Po konzultaci s genetičkou jsem však byla uklidněna, že hodnoty jsou sice horší, ale důležitý bude genetický ultrazvuk, který naštěstí dopadl na jedničku, takže odběr plodové vody nebyl nutný.

Jedinou další starostí bylo, že zhruba ve 24. týdnu jsme se s manželem zúčastnili těhotenského kurzu, který pořádala porodnice v Náchodě. Plno věcí ale porodnice splňovala i tak, např. okamžitý bonding, ošetření na těle matky, dotepání pupečníku, neprovádění rutinního nástřihu, … Hodně mi pomohlo vysvětlení jednotlivých typů dýchání při porodu a vlastní aktivity u porodu. Na porod jsem se připravovala i cvičením s Aniballem a masáží hráze.

Těhotenství probíhalo dál v pořádku až do 31. týdne, kdy mi v poradně lékař zjistil zkracující se čípek, tím pádem možnost předčasného porodu. Musela jsem ihned na neschopenku a ležet. Čípek se v dalších týdnech dál pomalu zkracoval, kolem 35. týdne se přidal i vysoký tlak a musela jsem si ho měřit i doma. Po kontrole v 37. týdnu jsem byla otevřená na prst a čípek byl zkrácený, lékař říkal, že stačí jedna bouřka a budu rodit. Ve čtvrtek mi začala odcházet hlenová zátka. V noci z pátka na sobotu kolem jedné jsem začala mít pravidelné menstruační bolesti po čtyřech minutách, které po sprše ani nezesílily, ani neodezněly. Před třetí hodinou jsem začala krvácet, a tak jsme vyrazili do porodnice.

Náchodská porodnice přijímá k porodům od 36+0 a já byla 36+4. Po příjezdu do porodnice mi natočili monitor a udělali UTZ, vše v pořádku, váhový odhad 2900g a otevřená jsem byla na 3-4 cm. Vyplnili jsme všechny papíry, dostala jsem klystýr a čípek na uvolnění svalstva. Kvůli předčasnému porodu a krvácení jsem dostala i preventivně antibiotika. Chtěla jsem co nejpřirozenější porod bez zásahů, ale věděla jsem, že rodím dříve, takže jsem nechtěla riskovat a souhlasila s medikací.

Kolem osmé hodiny jsem měla kontrakce kolem 3-4 minut a stále sílily, otevřená na 5 cm. PA mi nabízela prasknutí vody, ale chtěla jsem ještě vyčkat, s čímž souhlasila. Po desáté hodině jsem si nechala prasknout vodu, kontrakce zesílily, byly asi po 2-3 minutách a byla jsem otevřená na 6-7 cm. Rodila jsem v polosedě, nejlépe se mi kontrakce prodýchávaly vestoje, opřená o manžela. Ve 12:30 mě vyšetřil lékař.

Najednou se kontrakce změnily, bolesti ustoupily a bylo třeba tlačit. Poté jsem rodila v polosedě, byl to velmi náročný okamžik. Ve 14:15 se narodil syn Dominik. Byl fialový, ale plakal, hned mi ho přiložili na břicho. Zpětně mi bylo líto, že jsem ho neměla u sebe déle, ale šla jsem ho brzy na kontrolu. Bonding a šestinedělí probíhaly standardně, malý byl v pořádku kromě nižší glykemie a novorozenecké žloutenky. Kojení mi začalo být obtížné a sestry s tím příliš nepomáhaly, ale nakonec se podařilo s pomocí kloboučků.

Domů jsme šli po šesti dnech. Sixnedělí bylo náročné, ale postupně jsme si zvykli na novou roli. Druhé miminko jsme si přáli brzy, ale objevily se problémy s cykly; polycystické vaječníky byly zpět. Rozhodla jsem se zkusit nastartovat cyklus bez léků, postupně jsem našla podporu v terapii a v sobě samé. Přibližně po třech týdnech přišla ovulace a krátce poté jsem zjistila, že jsem těhotná - tentokrát doma, bez lékařů. Domarodil se nám druhý chlapec Dominik? Ne, tentokrát to byl druhý chlapec, Daniel, pokud jde o jména v textu.

Průběh těhotenství druhého dítěte byl klidnější a méně komplikovaný. V prvních ohlašovaných testech se Downův syndrom nejevil, genetické testy dopadly dobře. Do třetího trimestru jsem plánovala rodinné monotónní tempo, ale stahy stydké spony a zkracující se čípek opět vyvolaly obavy z předčasného porodu. Naučila jsem se sebepozorování a věnovat se sebevzdělávání a přípravám na porod, i když jsem byla s ročním dítětem. Těhotenství probíhalo bez vážných komplikací a rodičovská zkušenost z první zkušenosti mě připravila na druhý porod.

Tato kniha je praktickým průvodcem pro každou nastávající maminku. Pomůže vám zorientovat se v období těhotenství, připraví vás na porod a šestinedělí a pomůže s prvními krůčky v péči o novorozence. Najdete zde odpovědi na otázky, které vás v tomto jedinečném čase přirozeně napadají. Autorka je zkušená porodní asistentka a důležité informace sděluje srozumitelně, citlivě a bez strašení.

Infografika: Cesty k miminku - PCOS, inseminace, IVF a spontánní cesta

Stručný přehled klíčových momentů

  1. Diagnóza PCOS u první části cesty a stal se nutností vyhledat gynekologa a úvahy o léčbě.
  2. Pokrok v léčbě hormonální jádrem, kyneziologie a alternativní cesty podporující ovulaci.
  3. První těhotenství potvrzené krevním testem a následné obavy z vývojových rizik.
  4. Porod v Náchodě, bonding a péče o novorozence s důrazem na přirozenost a minimalizaci zásahů.
  5. Druhé těhotenství doma a očekávání druhého dítěte spolu s cíli a přípravami pro rodinu.

6 týdnů starý: Co očekávat - Channel Mum

Element Detail
Porodnice Náchodská porodnice, 36+0 pro porod
Stav po porodu Bonding, šestinedělí, laktace a kojení
Genetické vyšetření Genetické vyšetření v Praze, Downův syndrom - negativní riziko

Pokud prožíváte podobný příběh, zaměřte se na sebe, hledejte podporu a nechte dění plynout. Každá cesta k miminku je jedinečná a může vést ke štěstí i po obtížných obdobích.

tags: #ctyri #cestu #k #miminku