3letý chlapeček dostane porotu do kolen: Příběh ukazuje sílu druhé šance a běsy domácích porodů

Fotka osamělého malého chlapce vyvolala před rokem pobouření. Syna opustila matka hned po porodu a on prožil první rok života po nemocnicích. Neznal nic jiného než nemocniční pokoj a zdravotníky. Všimla si ho úplně cizí žena, začala dítě navštěvovat a jeho osud zveřejnila. Až poté se věci daly do pohybu. Příběh měl šťastný konec a chlapeček už dávno není osamělý. Příběh pro pořad 168 hodin sledovala redaktorka Darina Vlková.

Fotka miminka oblečeného jen do pleny a za ruce upoutaného k lůžku se dostala na veřejnost loni v říjnu. Malého chlapce, který žil od narození bez rodiny, takto v nemocnici našla a vyfotila náhodná návštěvnice. Případ vyvolal veřejné rozhořčení a úřady začaly jednat. Jako zájemkyně o přechodnou pěstounskou péči se přihlásila paní Pavla, která několik dní s chlapcem strávila ještě v nemocnici.

Když ho v prosinci z nemocnice propouštěli, byl mu rok. Nechodil, neseděl a měl vážné zdravotní problémy. Po příchodu do svého prvního domova také začal zjišťovat, co to vlastně domov je. Podle pěstounky nesnášel některé běžné zvuky, například zvuk fénu, vysavače nebo vaření. „Když jsem tady začala vařit a začalo to klokotat v hrncích, tak se úplně začal třást,“ vypráví. Kromě toho neznal ani lidské tváře. Celý dosavadní život totiž prožil v nemocnici a navíc v době pandemie, kdy všichni kolem něj nosili roušky a respirátory. „Neměl možnost vidět mimiku a grimasy, výraz obličeje. Když jsme přišli domů, tak byla velká fascinace tím, že na něj neustále někdo mluvil. Byl fascinovaný tím, že pijeme, že dáváme něco do pusy, že máme vidličku,“ vzpomíná pěstounka a dodává, že výrazy obličejů je fascinovaný dodnes.

Velká změna a naděje do budoucna

„Myslím, že je nadšený, že může sám vyjadřovat radost, že se může usmívat. Úsměvy rozdává,“ podotýká. S tím souhlasí i její kamarádka Barbora. „Změna to je opravdu maximální. Když brouček přišel k Pavle domů, tak podle prognóz lékařů neměl nikdy chodit, měl být ležák, neměl jíst. Dneska chodí kolem nábytku, stoupá si, je nadšený, že vidí na desku stolu, když se natáhne ručičkama a dává si věci do pusy,“ uvedla. Pořád však zůstává zdravotní stav malého chlapce nadále velmi vážný. „Ani lékaři v tuto chvíli nevědí, co přesně se se zdravotním stavem bude dít. Věřím v sílu vesmíru, že nám je dáno spolu prožít co nejdelší čas,“ dodává. Podobně situaci vnímá i její manžel Otakar. „Je nádherný, když vidíte, jak reaguje. Když odcházím do práce, nebo když přicházím z práce, s jakou mě vítá obrovskou náladou.“

Nejde o jediné dítě, které u manželů kdy žilo. Kromě tří vlastních potomků pečovala Pavla jako pěstounka na přechodnou dobu ještě o osm dalších dětí. Vždy maximálně na jeden rok, pak odešly do trvalé pěstounské péče nebo zpátky domů. Být přechodnou pěstounkou však znamená zažít ty nejsmutnější dětské příběhy. „Moje kolegyně napříč republikou zvládají i děťátka, která byla obětí trestných činů, jsou to děti, které byly třeba zneužívané, bité, kterým bylo neskutečně ubližováno, a vy se s tím snažíte nějak pracovat, snažíte se jim pomoct,“ vysvětluje Pavla. Její manžel dodává, že vztah si k dítěti člověk vybuduje, ať chce nebo ne. „Probudí ve vás znova mateřské, otcovské pudy a je kolikrát těžší ty děti propustit, než když je přijímáte,“ podotýká Otakar.

Když se péče mění z přechodné na dlouhodobou

Když letos v létě oslavili manželé třicet let od svatby, přijely všechny děti a už tehdy manželé tušili, že s tím devátým to dopadne jinak. „Nedokázala jsem si představit, že bych měla malého začít předávat, že bych mu způsobila tu ztrátu nás, když si už zvykl, že tady je doma,“ vzpomíná Pavla. Také její manžel měl podle svých slov pocit, že nechat si ho je správné rozhodnutí, a to kvůli tomu, že měl chlapeček tak těžký osud už v prvním roce života. „Ono je to o pocitu, o tom srdci, že najednou víte, že tohle je děťátko, které vás potřebuje. A nejenom na přechodnou dobu, ale cítíte, že vás bude potřebovat i dál,“ dodává Pavla. Z přechodné pěstounské péče je tak péče dlouhodobá. Chlapeček u Pavly s Otakarem zůstane.

  1. Ústavní soud, TZ 93/2024: Domácí porody a jejich právní rámec v ČR.
  2. Podrobnosti o rozhodnutí soudu ve věci předčasně narozeného chlapečka na Plzeňsku a o tom, proč nebyl trest uložen.
  3. Rodiče chlapečka a jejich svědectví ohledně situace doma a záchranných kroků.

Ústavní soud se zabýval i roli duly a jejímu postavení mezi zdravotnickým personálem. „Duly jsou obecně nezdravotnickou profesí, jejíž role může být pro rodičky v různých situacích důležitá. Nelze tedy vycházet z předpokladu, že dula je profesí, která si pokoutně „hraje na zdravotníka“.“ Při zkoumání trestní (ale i jiné) odpovědnosti duly je však důležité určit, jaká byla její skutečná role a jaké bylo její vystupování při domácím porodu.

Další případ se týká smutné smrti novorozeného dítěte po domácím porodu na jihu Plzeňska. Rodiče byli uznáni vinnými z usmrcení z nedbalosti, avšak trest jim nebyl uložen, neboť soud vyhodnotil, že největší trest pro ně je ztráta dítěte a vyřazení z životů, o které se dlouhodobě snažili.

Infografika: Domácí porody vs. nemocnice - rizika a práva

Právní rámec a praktické poznámky

Ústavní soud uvedl, že domácí porody zůstávají legální alternativou k porodu ve zdravotnických zařízeních a že svobodná volba místa porodu může být omezena jen v odůvodněných případech, kdy je nutná ochrana života dítěte. Případy ukazují, že trestní odpovědnost za smrt dítěte během domácího porodu nelze dovozovat jen z existence domácího porodu; je potřeba prokázat konkrétní okolnosti a protiprávní či nedbalostní jednání.

V závěru lze říci, že příběh chlapečka potvrzuje, jak důležitá je důsledná a citlivá péče o děti vyžadující dlouhodobou podporu, a ukazuje sílu rodiny, která dokáže dát dítěti druhou šanci.

tags: #3lety #chlapecek #dostane #porotu #do #kolen