Placenta (plodové lůžko) je důležitá součást reprodukčního systému. Vzniká diferenciací z fetálního základu plodových obalů, především z choria. Zralá placenta je cévnatý orgán diskoidního tvaru o průměru 15-20 cm a tloušťce 2-3 cm[1], který kryje zhruba 15-30 % vnitřního povrchu dělohy. Její hmotnost je cca 500 g (17 % hmotnosti plodu)[1]; z toho 50 % je tvořeno mateřskou krví a 15 % fetální krví[1].
Od čtvrtého měsíce těhotenství můžeme na placentě rozlišit dvě části: pars fetalis, tvořená chorion frondosum a pars materna, tvořená decidua basalis. Mezi nimi jsou intervilózní prostory vyplněné mateřskou krví. Během čtvrtého a pátého měsíce gravidity vytváří decidua deciduální septa, která předělují intervilózní prostory neúplně, protože nedosahují až k choriové ploténce.
Tato septa rozdělují placentu na tzv. kotyledony (= okrsek placenty zahrnující oblast většího úponového klku). Plod roste, s ním se rozšiřuje děloha i placenta. Na konci gravidity hovoříme o placenta discoidalis, placenta má totiž tvar okrouhlého terče. Na jejím fetálním povrchu prosvítají početné velké artérie a vény, choriové cévy, které se sbíhají k úponu pupečníku. Pupečník (umbilicus) je lokalizovaný přibližně ve středu placenty, má průměr cca 1-2,5 cm a průměrnou délku 50 cm (30-100 cm)[1].

Vzácně se jeho úpon nachází v oblasti plodových blan, tehdy hovoříme o insertio velamentosa. Nejprve dojde ke zbytňování choria na straně přivrácené ke stěně dělohy a vzniku tzv. choriové plotny. Kotyledony jsou zásobované z 80-100 spirálovitých arterií, které pronikají deciduální ploténkou. Krev proudí pod tlakem hluboko do intervilózních prostorů a omývá malé klky, které se do těchto prostorů větví vyrůstáním z kmenových klků.
Jak se snižuje tlak, krev se obrací a směřuje zpět od choriové k deciduální ploténce a vstupuje do žil endometria. Postupně se však ztenčuje a odbourává se hlavně vazivo a cytotrofoblast, čímž se endotel dostává do těsného kontaktu se syncytiální membránou, a tím je umožněný vyšší stupeň výměny látek mezi krví matky a plodu. Krev bohatá na živiny a kyslík je z placenty do plodu přiváděna jednou umbilikální vénou.
Játra, do kterých je krev směřována, by ale všechny živiny strávila, což je důvod, proč jsou částečně obcházena pomocí bypassu ductus venosus (venosus, protože spojuje 2 vény - vena umbilicalis a vena cava inferior). Tím se část krve dostane do vena cava inferior. Až do jater jde čistá okysličená krev, dále se smísí s venózní krví plodu. Proto se u plodu nepopisuje okysličená a odkysličená krev, okysličená je jen ve vena umbilicalis a ductus venosus. Dále je krev všude smíšená, včetně krve v arteriae umbilicales.
Placentární trofoblast a cévní endotel fungují jako semipermeabilní membrána s aktivním transportem látek. Propustnost pro jednotlivé látky se v průběhu těhotenství mění - například k významnému přestupu železa, vápníku a imunoglobulinů třídy IgG dochází zejména ve 3. respirační funkce (výměna plynů) - přenos kyslíku a oxidu uhličitého. Endokrinní funkce - produkce hormonů, zejména progesteron a estriol.
Chronická insuficience placenty trvá podstatnou část gravidity a obvykle je důsledkem onemocnění matky nebo samotné placenty. Potlačuje produkci dalších folikulů ve vaječnících a zároveň stimuluje růst žlutého tělíska, které produkuje estrogeny a progesteron. U kůře nadledvin u plodu stimuluje produkci DHEA, DHEA-S. Udržuje u ženy těhotenství a stimuluje růst prsou. Je výchozím substrátem kortizolu, který vzniká ve fetálních nadledvinách. U mužského plodu je ve varlatech přeměněn na testosteron.
Produkce progesteronu probíhá nejprve ve žlutém tělísku, následně se přesouvá do placenty. Tento proces se nazývá luteo-placentární zkrat a je ukončen 8. Tvoří se v závislosti na produkci dehydroepiandrosteronu (DHEA) v nadledvinách plodu. DHEA zde vzniká z progesteronu, který je transportován krví z placenty. V dalším kroku se DHEA vrací zpět do placenty, kde je přeměňován na estrogeny. Účinky jsou zejména na růst prsou, a to jak přímo, tak nepřímo, zvyšováním hladiny prolaktinu. Dále stimulují průtok krve placentou a tvorbu prostaglandinů. Ovlivňují pozitivně počet receptorů pro oxytocin v buňkách děložní svaloviny. Je označován také jako placentární laktogen (HPL) a působí na metabolismus živin. Stimuluje anabolismus bílkovin a katabolismus lipidů (lipolýzu). U ženy stimuluje růst a vývoj prsní žlázy. Uplatňuje se zejména při regulaci délky těhotenství a následného porodu. U předčasných porodů stoupá hladina CRH rychleji než u porodu v termínu.

Porod placenty a související komplikace
Placentu lze považovat za součást poporodní adaptace; kontroluje se její stav a celistvost po porodu. Kromě toho mohou nastat komplikace jako abrupce placenty, placenta praevia a další abnormality uloženía placenty. Abnormalita placenty praevia znamená nízko uloženou placentu, která může překrývat vnitřní branku. Placenta praevia centralis je nejnebezpečnější a vyžaduje císařský řez.
Placentární trofoblast a cévní endotel fungují jako semipermeabilní membrána s aktivním transportem látek. Případné infarkt placenty nebo nedostatečnost placenty mohou vést k gravidiální komplikacím a k nutnosti lékařských zásahů. Kromě toho se mohou objevit problémy při porodu placenty, jako je embolizace nebo diseminovaná intravaskulární koagulopatie. Kontrola placenty po porodu je důležitá, protože residua mohou vést k infekci či krvácení.

Anoční a praktické poznámky k péči o placentu
- Kontrola placenty po porodu pomocí ultrazvuku pomáhá identifikovat zbytky placenty.
- Standardně se v českých porodnicích nechává čas III. doby porodní; mechanické odstranění placenty se provádí podle potřeb a stavu rodičky.
- Placentu lze po porodu ukládat do různých forem, například placentofagie či alternativní využití, ale legálnost a bezpečnost je nutné řešit s lékařem.
- Ukládání placenty doma vyžaduje, aby nebyla infekční a aby byl vyřešený souhlas s likvidací či uchováním.
V další části textu najdete i informace o různých typech abnormálního uložení placenty, jako jsou placenta accreta, increta či percreta, a o jejich možných důsledcích na porod a chirurgické zásahy. Také jsou uvedeny možnosti a důvody pro odložené pupečníkové vyšetření či manuální lýzu a postupy po porodu pro bezpečné zavinování dělohy.
Fáze porodu - fyziologie
Funkce placenty a její význam pro vývoj plodu
Placenta funguje jako dýchací a vyživovací spojnice mezi vyvíjejícím se plodem a mezi organismem matky. Přes placentu procházejí protilátky typu IgG, takže plod získává pasivní imunitu. Hormonální funkce placenta zahrnuje hCG a placentární laktogen, které ovlivňují metabolismus a růst mléčných žláz i samotný průběh těhotenství. Placenta také produkuje estrogen a progesteron, které zajišťují udržení těhotenství a přípravu na porod.
Jak velká je placenta? Spolu s růstem plodu a rozšiřováním dělohy se zvětšuje placenta. Po porodu je potřeba pečlivě prohlédnout mateřskou stranu placenty a zkontrolovat, zda je celistvá. Přídatná placenta (např. placenta succenturiata) může způsobit poporodní krvácení, pokud zůstane v děloze. Vcestná placenta (placenta praevia) se dělí do stupňů podle pokrytí vnitřní branky a její centrální umístění vyžaduje rychlou intervenci.

Co dělat s placentou po porodu?
Na otázku, zda si placenta může odnést domů, odpověď zní: ano, můžete. Někdy je ale potřeba si k tomu zajistit vlastní nádobu a zajistit správné skladování. Některé matky volí placentofágií a různé způsoby zpracování, včetně koktejlů, kapslí či krémů. Legislativa a informovaný souhlas hrají důležitou roli při rozhodování o zachování placenty po porodu. Důležité je, že v některých případech může být placenta považována za biologický odpad.
| Parametr | Hodnota |
|---|---|
| Průměr placenty | 15-20 cm |
| Tloušťka | 2-3 cm |
| Hmotnost | cca 500 g |
| Umístění běžné | Zadní stěna dělohy, mírně výše |
