Výpočet kontrakce při tahové zkoušce: postupy, interpretace a praktické tipy

Tahová zkouška měří pevnost a odolnost materiálu proti napětí při působení tahové síly. Princip zkoušky tahem spočívá v tom, že vzorek materiálu vystavíme postupně zvyšující se tahové síle až do bodu, kdy dojde k jeho porušení. Během testu se měří síla, kterou na vzorek vyvíjí, a zároveň se sleduje prodloužení nebo deformace vzorku.

Co je cílem zkoušky a jaké veličiny sledujeme

Cílem je změřit fyzikální vlastnosti materiálu, jako je pevnost v tahu, prodloužení a pružnost. To umožňuje zjistit, jak se materiál chová při namáhání a jak se bude chovat při používání. Mezi hlavní výsledky tahových zkoušek patří:

  • Pevnost v tahu: Maximální tahová síla, kterou materiál vydrží, než se přetrhne.
  • Prodloužení (tažnost): Označuje se také jako prodloužení při přetržení a popisuje, jak moc se materiál dokáže natáhnout, než se přetrhne.
  • Modul pružnosti (Youngův modul, E-modul): Míra tuhosti materiálu, která udává, jak velké napětí je třeba k prodloužení materiálu o určitou hodnotu.
  • Mez kluzu (yield point) a meze pevnosti: Napětí, při kterém začíná plastický tok, a napětí, při kterém nastává porušení vzorku.

Zkušební zařízení a příprava vzorku

Zkoušku provádíme jak v normativním provedení (nejčastěji dle ČSN EN ISO 6892-1), tak i pro atypické vzorky včetně nestandardizovaných měřících postupů (např. zkoušení lepených a pájených spojů, velmi tenkých profilů, dřevin, kompozitních polymerních materiálů apod.). Pro měření jsou k dispozici dvě měřící zařízení - do 100 kN používáme univerzální tahový stroj ZD 10/90, do 1 000 kN používáme univerzální tahový stroj ZD 100. Jelikož se jedná o univerzální stroje, lze jednoduchou úpravou s použitím měřících přípravků provádět další měření.

Zkoušky tahem se vykonávají na zkušebních tělesech plného průřezu, např. trubky, dráty a tyče menších rozměrů, na obrobených tělesech typů pásků obdélníkového či segmentového průřezu a na tělesech kruhového průřezu. Velikosti zkoušeného průřezu musí odpovídat délka zkušebního tělesa včetně konců (tzv. hlav) pro upnutí ve zkušebním stroji. Je-li k dispozici dostatek materiálu, tak délka vzorku 300 mm ve zkoušeném směru bude postačující pro většinu aplikací. Požadavky na zkušební zařízení, druhy zkušebních těles a postupy zkoušení určuje norma. Pro některé případy zkoušek se laboratoř odkazuje i na příslušné speciální normy.

Měření prodloužení a režimy regulace rychlosti

Pro přesné stanovení veličin jako Rp0,2, E-modulu a tažnosti při max. se používá průtahoměr - pro stanovení Rp 0,2, E-modulu a také tažnosti při max. Při zkoušce je možné regulovat buď rychlost příčníku zkušebního stroje (otevřený regulační okruh), nebo přírůstek prodloužení měřený průtahoměrem (uzavřený regulační okruh). Uzavřený regulační okruh (regulace podle průtahoměru) je často preferován pro stanovení Rp0,2 a E-modulu, protože jeho regulace zahrnuje hodnotu L0 průtahoměru a přesněji řídí přírůstek prodloužení (tzv. uzavřený regulační okruh).

Rychlost zkoušky se uvádí v mm/mm/s nebo mm/min. Pro rychlost na mezi kluzu (ReH, ReL) je ponechána hodnota 0,00025 mm/mm/s. Typická testovací rychlost může být např. 0,015 mm/s (0,9 mm/min). V plastické oblasti se rychlost může zvýšit po překročení hodnoty Rp1,0 nejplynuleji na 0,0067 mm/mm/s. Pro E-modul pod 150 GPa se někdy používá velmi nízká rychlost 0,000083 mm/mm/s, protože při ní je možné lépe zachytit nárůst napětí v lineární oblasti a tím i její linearitu.

Vyhodnocení tahové křivky a výpočet kontrakce

Průběh zkoušky se zapisuje do tzv. tahové křivky, která zobrazuje závislost tahového napětí σ na deformaci ε. Tahová křivka je pro různé látky různá. V úvodní lineární části se vzorek chová pružně (Hookův zákon) a odpovídající bod A se označuje jako mez úměrnosti. Při dalším zatížení se objevuje oblast, kdy se přechod lineární části začne plynule zaoblovat a označuje se jako mez pružnosti nebo též mez elasticity. U některých materiálů, např. uhlíkatých ocelí, se plastický tok projeví zřetelným poklesem napětí - začíná plastický tok a takové napětí se označuje jako mez kluzu.

Po překročení meze kluzu vzorek pokračuje v plastickém přetvoření a může začít vytvářet krček (zpočátku malý). Hodnota napětí po jejím překročení, při které prodloužení dále narůstá, ale síla začíná pozvolně klesat, se označuje jako maximální napětí. Po maximálním napětí síla klesá až do okamžiku lomu. Při lomu se stanoví At - poměrné prodloužení při lomu včetně elastického podílu.

Kontrakce průřezu (zúžení, tzv. kontrakce) je důležitý parametr ukazující změnu plochy průřezu mezi původním rozměrem S0 a průřezem v místě přetržení. Smluvní napětí se často počítá z původního průřezu S0; rozdíl mezi původním průřezem a průřezem při přetržení bývá značný, takže je nutno pokládat za velké deformace a přihlížet ke skutečnému poklesu průřezu při interpretaci výsledků. Kontrakce lze vyjádřit v procentech jako poměr ztráty průřezu k původnímu průřezu. Zkouška se tedy zabývá nejen sílou a prodloužením, ale i tvarem a velikostí průřezu v místě porušení.

Metody stanovení E-modulu

E-modul lze vypočítat několika metodami - metoda tečny, sečny nebo tětivy. Výsledná hodnota E-modulu je daná sklonem lineární části křivky napětí-deformace a její kvalita je právě její linearita. U některých metod se E-modul určuje např. ze sklonu přímky spojující dva body hodnoty napětí získaných při 0,005% a 0,025% prodloužení.

Praktické postupy pro tahové zkoušky kotev a montážních bodů

Tahová zkouška se používá také pro ověření nosnosti podkladu střechy, třeba před montáží záchytného systému. Když neznáte skladbu střechy, kvalitu podkladu, neexistuje ke střeše dokumentace nebo nejsou jasné některé parametry - nastupuje na scénu tahoměr a výtažná zkouška. Potřebujete totiž ověřit, co střecha vydrží, než na ni se vší parádou namontujete záchytný systém.

Během tahovky musíte v podstatě nasimulovat samotné kotvení do betonu včetně totožných spojovacích materiálů, nástrojů a chemické kotvy, kterou pak budete používat při ostré montáži kotvicích bodů. Jednoduše proto, abyste měli 100% jistotu, že všechny procesy a reakce materiálu proběhnou stejně. Proveďte vždy minimálně 3 tahové zkoušky.

Minimální hodnota pro splnění tahovky je 700 kg/7 kN pro kotvicí bod určený pro max. 3 osoby (600 kg/6 kN pro 1 osobu). Pozor na rozmístění kotev: jestliže jsou od sebe kotvy v menší vzdálenosti než 100 mm, považují se za jednu kotvu. Řiďte se pokyny výrobce chemické kotvy. Ocelovým čepem připevněte oko k tahoměru a začněte kotvu „vytahovat“ pomocí ráčny (tím na kotvu vyvíjíte sílu, jakoby do ní spadl například člověk). Vyfoťte si požadovanou hodnotu na tenzometru a kotvu, na které probíhala tahová zkouška, abyste věděli, zda nedošlo k deformaci.

TIP ROOFIXáka: Používejte stejné materiály jako při budoucí montáži. „U rekonstrukcí kotvíme primárně na chemické kotvy, u kterých vždycky provádíme tahovou zkoušku. Funguje to tak, že se na chemickou kotvu namontuje závitová tyč, pomocí tenzometru se vytahuje a musíme docílit hodnoty 700 kg respektive 7 kN.“

Schéma tahové zkoušky: upnutí vzorku, průběh tahové křivky

Interpretace chyb a zdroje zkreslení

Způsob provedení zkoušky může zkreslit působení jednotlivých sil. Stává se, že je k podkladu přichycen celý kotvicí bod a následně je prováděno vytahování. Tato situace ovšem neodpovídá reálnému stavu, která na střeše může nastat. K pádu vždy dochází do strany od kotvicího bodu, tuto situaci však není možné na střeše napodobit. Z toho důvodu je nejlepším řešení vytahovat jednu kotvu s min. 7 kN pro 3 osoby. Chybně provedená tahová zkouška (nalevo) vs. správně provedená zkouška (napravo) může potvrdit zásadní rozdíly v posouzení podkladu.

Rozšířené aplikace a souvislosti

Pevnostních charakteristik materiálu se neomezujeme jen na tahovou zkoušku. Materiály se zkouší i v tlaku, smyku (střihu), torzi (krutu) a ohybu. Získané meze se pak označují i druhem namáhání, při kterém byly získány. Všechny shora uvedené meze by takto měly atribut "v tahu", např. pevnosti v tahu. Získané výsledky pevnostních zkoušek se při jejich aplikaci násobí činitelem bezpečnosti; nikde nesmí překročit n-tý díl meze pevnosti. Jeho velikost určená normou je řádu jednotek až desítek.

Lomová mechanika doplňuje klasické pevnostní zkoušky: definuje veličiny jako součinitel intenzity napětí K, který se užívá jako kriterium pro šíření trhliny. Blíže se s postupy lomové mechaniky lze seznámit v odborné literatuře.

Graf: příklad křivky napětí-deformace s vyznačením E-modulu, meze kluzu, maxima a lomu

Jak vypočítat kontrakci krok za krokem

  1. Naměřte původní průřez vzorku S0 před zkouškou.
  2. Po lomu změřte průřez v místě přetržení S1 (např. průměr kruhového průřezu nebo rozměry obdélníkového průřezu).
  3. Vypočítejte kontrakci v procentech: kontrakce [%] = ((S0 − S1) / S0) × 100.
  4. Interpretujte výsledek: vysoká kontrakce svědčí o velké plastické deformaci (duktilita), nízká kontrakce může znamenat křehkost materiálu.
Parametr Co vyjadřuje Jednotka / poznámka
Pevnost v tahu Maximální napětí při tahu MPa / vypočteno ze síly a S0
Prodloužení (At) Poměrné prodloužení při lomu %
Kontrakce Snížení průřezu při lomu % ((S0−S1)/S0×100)
E-modul Tuhost materiálu GPa, určeno z lineární části křivky

Zkouška tahem

Praktické doporučení

  • Vždy provádějte minimálně 3 zkušební opakování pro spolehlivost.
  • Používejte stejné materiály, spojovací prvky a postupy jako při plánované montáži (např. chemická kotva, závitová tyč).
  • Respektujte normy (ČSN EN ISO 6892-1 a případné speciální normy) pro volbu tvaru vzorku, rychlosti zkoušky a metodiky měření.
  • Dbejte na správné upnutí vzorku, aby nevznikaly dodatečné ohybové nebo torzní složky zatížení.

tags: #vypocet #kontrakce #tahova #zkouska