Věra Janoušková Perinka: život, tvorba a odkaz české sochařky a kolážistky

Věra Janoušková, známá i pod přezdívkou Perinka, patří k nejzajímavějším experimentujícím osobnostem českého sochařství druhé poloviny 20. století. Její dílo kombinuje tradiční modelování s průniky netradičních materiálů a bohatých koláží, čímž vytváří výrazný, jedinečný tvarový i tématický svět.

Formování a studijní kroky

V letech 1941-1942 studovala na sochařsko-kamenické škole v Hořicích, poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Karla Dvořáka a v letech 1945-1948 u Josefa Wagnera. Studijní cesta zahrnovala i dva semestry na AVU v Sofii u Ivana Funěva a čas strávený na II. krajském středisku SČSVU, Umělecké besedě, kde se setkala s budoucími členy UB12.

První významný bod kariéry reprezentuje spoluzaložení UB12 v roce 1960, v období, kdy začala experimentovat mimo tradiční vymezení sochařství. Od počátku jí šlo o kombinaci tradičního modelování tvarů s přístupem k odpadním materiálům a novým médiím.

Když se šlo do materiálů a tvarů

Ranná tvorba byla ovlivněna „novou věcností“, naivismem a klasicistním realismem Otty Gutfreunda, které se odrážely v jejím zájmu o jednoduché, prostorově jasně strukturované plastiky. Věra pracovala s netradičními materiály jako osinek, azbest, cement, šamot, beton, ale i škvára a struska. Její sochy vycházejí ze dvou principů: tradičního modelování a spojování různých materiálů či hotových věcí, které se v díle prolínají, srážejí a rozbíhají.

Významné práce a motivy

Sedící (1948) představuje odklon od tradičního sochařského přístupu, kdy patinovaná sádra získává novou dynamiku prostřednictvím železných tyčí a odhalení linie skládání. Železná tyč, končící ozdobným hrotem, připomíná původně plot a současně evokuje žezlo; tak se otevírá poetika kontrastů a symboliky. Komponování soch vychází z improvisace a spontánnosti, kdy z odpadních materiálů a různých nálezů vytváří nové celky a dává hmotě znovu život.

Štěstí je motivem spojeným s oživováním „neživého“, což je klíčové pro její vnímání civilizací a materiály z odpadkových míst. Byla často označována jako první dáma českých skládek, přiznala však s nadhledem svou práci s nalezenými předměty a jejich ukrytým významem.

Techniky a výrazové prostředky

Janoušková se pro své skládané sochy často neorientovala jen podle materiálních vlastností, ale i podle tvaru. Vytvářela sochy svařované, které sama popisovala jako stehované či sešívané ze smaltovaných předmětů. Její dílo spojuje tradiční modelování s hrou materiály a jejich vztahem k člověku a životu.

Koláže a plastiky

Vedle sochařství je pro ni typická rozsáhlá tvorba koláží, jichž vytvořila stovky. První koláže bývaly textilní a sešívané z ústřižků látek; později vznikaly z papíru a často obsahovaly podobné náměty jako sochy a objekty. Koláže obsahují barevné a propalované papíry, vrstvy z plakátových ploch, motivy z časopisů a průsvitné hedvábné papíry; doplněné kresbou tužkou, perem či fixy.

Edukační a institucionální dopady

Počátkem 90. let byla retrospektivní přehlídka připravena Národní galerií; dále pokračovaly výstavy a prezentace v rámci Muzea Věry a Vladimíra Janouškových a v Museu Kampa. Nadace Věry a Vladimíra Janouškových, založená v květnu 2004, spravuje dílo manželů a podporuje šíření jejich kulturního odkazu.

Setkání s dalšími směry a vztah k době

V její tvorbě se odráží volba výrazových prostředků, která se přibližovala novému realismu a tematice nové figurace, aniž by se zcela identifikovala s žádným konkrétním směrem poválečného období. Výstavní aktivity zahrnují samostatné i skupinové projekty od 60. let až do 80. let a dále, s důrazem na odlišnost a originalitu přístupu.

Život a závěr

Věra Janoušková zemřela v Praze v noci na dnešek ve věku 88 let. Byla známá nejen jako sochařka, ale i jako vysoce originální tvůrkyně koláží a šikmé koláže z různých materiálů. Svůj život spojila s rodinou a kulturním dědictvím, které nadále žije prostřednictvím nadace i sbírek.

infographic o vývoji kariéry Věry Janouškové

Na výstavách a retrospektivách se ukazuje, jak její práce kombinuje tradiční modelování s experimentálními materiály a kolážemi, a jak její dílo odráží dobu i osobní poetiku „smetištní sochařky“.

Podrobnosti a významné okamžiky

  1. 1941-1942 studium na Hořicích, poté na UPŠ v Praze u Karla Dvořáka
  2. 1945-1948 u Josefa Wagnera; první samostatné i skupinové výstavy
  3. 1960 založení UB12; postupné rozšíření o Novou skupinu a Uměleckou besedu
  4. 60. léta: experiment s netradičními materiály a skládací techniky
  5. 90. léta: retrospektiva a rozsáhlé sbírky koláží a soch

Lineární souhrn vlivů a motivů

Otta Gutfreund, nová věcnost, naivismus a klasicistní realismus se prolínají v jejím díle, které spojuje tradiční modelování s volnou manipulací materiály.

tags: #vera #janouskova #perinka