Teréza Marková Tehotná: životní příběh překladatelky, vědkyně a maminky na vozíku

Teréza Marková Vlášková (* 1990) vystudovala překladatelství a tlumočnictví na FF UK. Věnuje se překladům z angličtiny, výuce a občasné recenzní a publicistické činnosti. V r. 2016 získala 1. cenu v překladatelské Soutěži Jiřího Levého, za překlad románu Maggie O’Farrellové Hamnet získala v r. 2023 tvůrčí ocenění v rámci Ceny Josefa Jungmanna. Za „svoje“ nejvýznamnější autorky považuje laureátku Nobelovy ceny Louise Glückovovou, irskou spisovatelku Lisu McInerneyovou a severoirskou spisovatelku Maggie O’Farrellovou.

„S počasím se děti setkávají od malička a díky knížce s krásnými ilustracemi mu mohou malí zvědavci potozumnět:) Za mě velmi povedená encyklopedie. Dcerka má od 3 let a pořád se k ní vracíme.“

„Knížka byla pěkně zpracovaná, ilustrace se mi líbily. Ale hlavně krásný jazyk bez hrubek. Sice nevím, zda bych jako šestileté dítě pochopila některé vysvětlení fyzikálních jevů, kdy mi to v několika případech přišlo až příliš zjednodušené na úkor srozumitelnosti. Ale to byly výjimky, celkově dobrá knížka.“

Než se pěšec stane králem: šach mat. Po převratu zavládla ve Vinegii diktatura. Jediný, kdo bojuje s tyranem, jsou zločinci. Městská fantasy plná napětí, intrik a akce.

Plachty pro La Grace! Pomozte nám získat nové plachty pro českou plachetnici La Grace a dovolte tak českým námořníkům zúčastnit se The Tall Ships Races 2017! Než se pěšec stane králem. Městská fantasy, neromantický příběh o lásce, dobrodružný román o zradě a new weird o šachách, při kterých padají hlavy.

Divadelní festival Vedle Jedle. Již 4. ročník jedinečného festivalu amatérského divadla lidí s postižením proběhne 3. - 5. 6. 2016 v Jedličkově ústavu v Praze. Narodila se jako zdravé dítě. Pak ji ale ve 14 letech zasáhl zánět míchy, který se spustil asi kvůli očkování proti spalničkám a infekci boreliózou. Od té doby je na vozíku. Tereza je ochrnutá od prsou dolů. Rukama hýbe, ale nedokonale, některé svaly na rukou má bohužel také nefunkční.

Podle lékařů prý šance na zlepšení neexistuje. Zlá doba temna. Dnes už dvojnásobná maminka vzpomíná na nelehké dospívání s hendikepem. „Po revoluci ještě nebylo tak „snadné“ být vozíčkářem jako dnes. Jak vytáhl člověk paty ven z domu, byl za ufona. Všude schody, nikde žádný bezbariérový přístup. Péče i pomůcky byly tehdy mnohem horší. Rodiče to také nenesli snadno, jsem jejich jediné dítě.“

Naštěstí tohle těžké období překonala a cesta ke štěstí byla volná - ve 22 letech potkala svého manžela. Poznali se v centru pro vozíčkáře, kde on byl tehdy na civilní vojenské službě. „Můj muž je štěstí mého života. Bez něj by nebyly nejen naše děti, ale ani já, taková, jaká jsem teď,“ svěřuje se Tereza a přiznává, že hlavně on si moc přál založit rodinu. Ovšem Tereza tehdy dost váhala. „Nehrnula jsem se do toho a vozík byl dobrou výmluvou.“

„Ale pak mě Tom přesvědčil. Dnes jsem za děti moc vděčná,“ říká sympatická maminka. Mít dvě malé děti brzy za sebou bývá náročné, s hendikepem rozhodně o dost víc. „Myslím, že je to stejné u všech rodičů - nejdřív nezvládáte jedno dítě a když se vám narodí druhé, pochopíte, že s tím jedním to byla pohoda. Takže taková klasika, jen ještě trochu zkomplikovaná vozíkem,“ říká Tereza a dodává: "Nejtěžší bylo přesvědčit sebe samu o tom, že já jsem pro naše děti ta nejlepší maminka na světě, i přestože jsem ochrnutá.

„Měla jsem pocit, že každému, kdo mi kdy pomáhal, jde práce s nimi lépe než mně. „Samozřejmě mi vadilo a vadí, že s kluky nemůžu normálně skotačit a sportovat. I je to mrzí a přáli by si, abych chodila. Přejí si to pod stromeček, když padá hvězda...“

Když jedu do Paraplete, kladou mi na srdce, ať pořádně cvičím a vrátím se bez vozíku, chodící. Ale nemyslím si, že by je to trápilo nějak hodně,“ popisuje Tereza. Právě Centrum Paraple jí tehdy hodně pomohlo. „Po porodu prvního syna jsme tam začali jezdit na kurzy. Člověka povzbudí, když vidí, že lidi ve stejné situaci zvládají víc věcí, než já, a také je obohacující setkávání a sdílení pocitů a zkušeností.

To s chodícími čerstvými maminkami nešlo. A co Tereze hendikep vzal a dal? „Vzal mi svobodu, nezávislost a radost z pohybu, vlastně celý plnohodnotný dospělý život. Dal mi ale jisté ukotvení v rozletu, lásku k moudrosti a studiu, diplomacii a dovednost udržovat kvalitní mezilidské vztahy. Dal mi určitý nadhled a naučil mě netoužit po tom, co nemůžu mít.

Zatímco na klinice pomáhá zlepšovat kvalitu života pacientů, mimo zdravotnické prostory závisí i na jejím hlase, kam bude směřovat vysoké školství. Doktorandka lékařské fakulty Tereza Marková zastupuje Univerzitu Palackého ve Studentské komoře Rady vysokých škol, je také členkou Rady Národního akreditačního úřadu pro terciární školství. „Babička se mě ptala, jestli budu ministryně školství, nebo zdravotnictví. Takové ambice ale nemám. Tereza Marková se ve svém výzkumu věnuje objektivnímu hodnocení rehabilitace u pacientů po cévních mozkových příhodách.

Na druhou stranu v akademické či školské politice se pohybuje už od gymnázia, kde chvíli i předsedala studentské radě. „Už tehdy jsem byla akční. Bylo to hlavně o předávání informací od vedení školy spolužákům. Důležitost předávání informací si uvědomovala i později jako studentka fyzioterapie na fakultě zdravotnických věd. „Začátek mi připadal šílený. Studentskou komoru tvořili většinou doktorandi, já mezi nimi byla jediná studentka bakaláře. Říkala jsem si, že tam možná nemám co dělat, nemám co nabídnout, nevím, jak to na univerzitě funguje.

Chodila jsem na jednání s velkým respektem, všechno si poctivě načítala, vyptávala se kolegů. Do toho jsem dojížděla domů do Prostějova a pracovala na bakalářce. Tento článek vyšel v magazínu Žurnál, jehož PDF verzi si můžete stáhnout zde.

Pracovitost, zvídavost, trpělivost a odvaha - to, když měla pocit, že je daná věc důležitá, nebála se zeptat. Díky tomu její hlas patřil k těm, které šly na zasedáních senátu často slyšet. Navíc byla zvolena i do senátu fakultního a později se stala členkou Rady UP pro vnitřní hodnocení, která mj. rozhoduje o nových studijních programech. Ve „velkém“ senátu zasedala jedno funkční období, a přestože studovala dále, už znovu nekandidovala. „I když se nějaké dílčí věci za ty tři roky na fakultní i univerzitní úrovni povedly, frustrovalo mě, že jiné nejdou tak rychle nebo je nejsme schopni vůbec rozseknout.

Nejprve byla náhradnicí delegáta, nyní je předsedkyní Studentské komory RVŠ. „Zabývat se celým vysokým školstvím z pohledu studenta je dost náročné, ale velmi mě to baví a dává mi smysl to, co děláme. Přesto zkusila výběrové řízení na studentského zástupce v Radě Národního akreditačního úřadu, který bdí nad kvalitou českého vysokého školství - a uspěla. „Ráda bych této nové úloze dala maximum, protože si myslím, že role studujících tu může být velká a užitečná. Věřím, že zúročím zkušenosti z RVŠ i z působení v senátech.

O svých členstvích v dalších orgánech, například ve skupině pro kvalitu Evropské studentské unie, už se zmiňuje jen tak mimochodem. Možná proto, že by jeden nevěřil, že na to ještě má kde brát čas a energii. „Do budoucna bych ale nechtěla přijít o kontakt se studenty a pacienty. Studentka doktorského programu Neurovědy na Lékařské fakultě UP, absolventka Fakulty zdravotnických věd UP a fyzioterapeutka Oddělení rehabilitace Fakultní nemocnice Olomouc. Zastupuje UP ve Studentské komoře Rady vysokých škol, jejíž je předsedkyní, je studentskou zástupkyní v Radě Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání, také členkou Skupiny pro zajištění kvality Evropské studentské unie či hodnotitelkou Slovenské akreditační agentury pro vysoké školství. Byla členkou akademických senátů UP a FZV UP, také Rady pro vnitřní hodnocení UP.

Infografika: klíčové milníky Terezy Markové v akademické kariéře a osobním životě

tags: #tereza #markova #tehotna