Hlavní město Francie je považováno v kontextu historického vývoje výtvarného umění za jedno z nejdůležitějších center umělecké tvorby vůbec.
Paříž byla především v moderní éře výkladní skříní avantgardy 20. století, která dodnes ve městě žije prostřednictvím slavných uměleckých sbírek nebo některých stále autenticky zachovalých uměleckých ateliérů a studií.
Druhá výstava letošního kurátorského cyklu pojednávajícího o propojení výtvarného umění a architektury představuje fotografický soubor zobrazující rozmanité umělecké ateliéry, které si v Paříži a jejím okolí nechali během 20. století postavit někteří slavní, ale i zcela zapomenutí umělci.
Autorský fotografický soubor kurátora výstavy Adama Štěcha, který jezdí do Paříže pravidelně, je zaměřen na vybrané umělecké ateliéry a zároveň v mnoha případech i obydlí, kdysi prosycených kreativní energií výtvarných experimentů a vizí.
Většina ateliérů, které Štěch do své série zahrnul, pochází z první poloviny 20. století, respektive z dvacátých a třicátých let.
V těchto stavbách dominuje tehdy nastupující modernismus a art deco.
Mezi jejich autory patří přední představitelé meziválečné francouzské architektury, jako byli Auguste Perret, Le Corbusier, Pierre Patout, Robert Mallet-Stevens, Theo van Doesburg a další.
Zlaté tele
Zahradu Winternitzovy vily na podzim zabydlí bezhlavá torza, organická stvoření a totemické objekty sochařky Pavlíny Kvity, jejíž umělecký projev je kombinací osobní mytologie, zvířecího i lidského světa a nehybných architektonických tvarů.
Pradávné se zde setkává se současností, posvátná zvířata, osobní strážci i bojovníci odrážejí autorčin obdiv ke starým kulturám a mýtům, stejně jako úctu k základním přírodním elementům, jež zde figurují ve své ochranné i ničivé podobě.
Osobní zkušenosti vedou autorku k neustálému hledání stability a vnitřnímu zkoumání archetypů, existujícím od nepaměti a stále aktuálním.
Výstavy je možné navštívit od 27. 10. 2024 do 26. 2. 2025 od neděle do středy, vždy mezi 12.-18. hodinou.
Adam Štěch je teoretik architektury a designu, výčet jeho profesí je ale mnohem širší.
První články psal do regionálního tisku na děčínsku, dnes publikuje v české Dolce Vítě i zahraničním Wallpaperu.
Statisíce lidí ho sledují na Instagramu, kde zveřejňuje fotografie navštívených modernistických staveb z celého světa.
Kolikrát pro dobrou fotku i přes plot skočil?
A stane se z něj nakonec chatař-chalupář?
Stovky fotek Adama Štecha můžete vidět na Fakultě architektury ČVUT na výstavě Elements.
Přijďte také na komentovanou prohlídku v pondělí 11.
Adama Štěcha dlouhodobě zajímají interiéry soukromých domů a design prvků jako jsou svítidla, schodiště nebo krby.
Zajímalo nás, jak se mu daří majitele přemluvit, aby ho do objektů pustili.
Existují stavby, které mu navždy zůstanou uzamčeny?
Nabízí archi instagram možnosti zajímavých komerčních spoluprací?
A co na celodenní chození po světových metropolích říká jeho manželka?
Aktuálně Adam Štěch připravuje výstavu a publikaci a chatové kultuře.
Na mapování chat spolupracuje Adam Štěch s Janem Burešem, který v současnosti učí na FA ČVUT v ateliéru pro emerging architects.
Probrali jsme, jak jejich přátelství vzniklo a jak se navzájem inspirují.
Velmi populárním se stal jejich projekt Modernist Prague, pod touto značkou totiž provází po funkcionalistické architektuře pražských činžovních domů.
Zeptali jsme se také na Adamovo vysněné bydlení.
Byla by to spíš italská vila, nebo neokázalá chata?
A jakým by byl investorem?
Remake 0226 olej na barvotisku / oil on color print / 42 x 32 cm
Remake 0126 olej na barvotisku / oil on color print / 41,5 x 31,5 cm
Dobrou noc / Good Night pastelky a inkoust na papíře / colored pencils and ink on paper / 10 x 10 cm
Závod / Race litografie / litography / 50 x 65 cm
Remake 24102025 olej na barvotisku / oil on color print / 41,5 x 32,5 cm
Remake 26092025 olej na barvotisku / oil on color print / 14,5 x 12 cm
Remake 10102025 olej na barvotisku / oil on color print / 51 x 39,7 cm
Remake 31072025 olej na barvotisku / oil on color print / 51,5 x 38,8 cm
Elon Musk uhel a pastel na papíře / charcoal and pastel on paper / 55 x 45 cm
Madona uhel a pastel na papíře / charcoal and pastel on paper / 82 x 70 cm
Na louce / In the Meadow litografie / litograph / 100 x 70 cm
Babiš kvaš a pastel na papíře / gouache and pastel on paper / 30 x 21 cm
Remake olej na barvotisku / oil on color print / 50 x 40 cm
Akt / Nude pastel na kartonu / pastel on carton / 90 x 60 cm
Baudelaire uhel na papíře / charcoal on paper / 125 x 100 cm
Pes / Dog uhel na papíře / charcoal on paper / 100 x 137 cm
W. Dafoe as Jesus litografie / litography / 100 x 70 cm
Tři prezidenti / Three Presidents litografie / litography / 50 x 70 cm
VIL uhel na papíře / charcoal on paper / 120 x 95 cm
W. Gramatickou chybu použil do názvu své výstavy s jistou ironií a groteskností malíř Adam Štech.
Výstavu jeho obrazů z let 2014-2015 můžete navštívit v Nové galerii v Balbínově ulici v Praze na Vinohradech do 14.
Téměř vždy je na obrazech Adama Štecha něco nepatřičného, sebraného z jiného soudku a z jiné doby, ale přitom povědomého.
Adam Štech totiž konfrontuje různé -ismy, jejich tvarosloví a prvky.
„Nejde jenom o hru s kubistickým tvaroslovím,“ odpovídá umělec na otázku, nakolik název souvisí s uměleckým stylem.
Adam Štech se narodil v roce 1980, je absolventem pražské AVU u prof. Jiřího Sopka a doc. Vladimíra Skrepla.
V anonci galerie o výstavě čteme: „Život v obrazech Adama Štecha nás překvapí, nastavuje zrcadlo realitě, je autorem rozložený a po svém kolážovitě opět složený, upoutá naši pozornost, vysměje se nám divákům, autorovi i dějinám.
Život Adam Štěcha se narodil v roce 1980 v Podbořanech.
Absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlávě (1999) a Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech profesorů Jiřího Sopka a Vladimíra Skrepla (2001 - 2008).
V roce 2011 se stal laureátem 4. Ceny kritiky za mladou malbu udělované Sdružením výtvarných kritiků a teoretiků České republiky.
Autorský komentář: „Série obrazů výstavy Žyvot vznikala na přelomu let 14/15.
Nejde o koncepčně oddělenou řadu obrazů.
Prioritou bylo redukování formy a přirozenější náměty.
Ačkoli stále vycházím i z digitálních koláží, čím dál častěji se předlohou stávají tzv. „Znovuuvedení historické výtvarné ideje zanechává skličující dojem panoptikální pseudopřítomnosti a hraničí s porušením tabu“, píše Hans Belting ve své knize Konec dějin umění a má na mysli nejen fotografický soubor Historických portrétů od Cindy Sherman, ale celý komplex vazeb mezi současným a minulým uměním, včetně zneplatněných modelů historické vědy o umění.
Dojem „panoptikální pseudopřítomnosti“ vzbuzují rovněž obrazy Adama Štecha.
Vedle zobrazovacích schémat předmoderního umění se v jeho malbě již poměrně dlouho uplatňuje poznání specifické linie „picassovské malby“, kteroužto vzhledem k jejímu nadnárodnímu a globálnímu dosahu musíme chápat nejen jako výtvarný styl jednotlivce, ale jako široce sdílený a svého času dominantní kánon modernistického projevu, nesoucí v sobě étos rozevírání kultury novým podnětům v paradoxním sepětím s konzervativismem.
S vírou v jistou dávku pochopení pro mé zjednodušení si dovoluji tvrdit, že každá kultura, která v první polovině minulého století upřela zrak k západnímu umění (a k jeho pařížskému centru), brzy dostala vlastního Picassa - autora nebo autory, v jejichž díle byl Picassův odkaz replikován a zároveň adaptován pro lokální podmínky.
V českém prostředí se potvrzování této určující linie nejzřetelněji uskutečňovalo v díle Emila Filly.
O specifikách slovenské odrůdy picassovské malby bychom pak měli mluvit například u tvorby Kolomana Sokola.
U dvou jmenovaných autorů je přitom zajímavé sledovat , že jakkoli bychom v duchu Beltingových úvah o konci dějepisných modelů mohli za dominancí těchto osobností udělat tlustou čáru (aniž bychom tím ale jejich dílo označili za staré železo), na našich dvou trzích s uměním je zřetelná tendence nadále oba stavět do středu výkladu uměleckých hodnot pro naši živou přítomnost.
Ze zřetele bychom ji přitom neměli pustit pouze s poukazem na zpoždění tržního prostředí v reflexi uměleckých hodnot (násobeném provinčním charakterem a mnohaletým narušením kontinuity trhu), ale naopak zahrnout ji do úvah o rozporech v samém jádru našich kulturních identit jako potenciálně produktivní aspekt.
Adam Štech se pohybuje po hraně mezi distancí a fascinací.
Systematická exploatace historického malířství u něj nevychází z potřeby dekonstrukce, ale z jakési frankensteinovské touhy po (re)konstrukci jeho těla.
Štech nejspíše chce obstát v očích předchůdců (přesněji před vlastním vědomím o jejich mistrovství), nemůže však jednoduše malovat jako oni.
Zřetelné švy na jeho obrazech, z procesuálního hlediska nezahlazované důsledky užívání koláží coby předloh / skic, jsou tak konstitutivními prvky, které demonstrují nemožnost zopakovat konkrétní vzorce v úplnosti, metaforičtěji vzato jizvy po sešívání tohoto těla, kterým znovu a znovu vytváří nevzhledné monstrum.
Jako tak trochu uvězněnému v interpretacích jeho tvorby coby hluboce osobní a prožitkové, nabízí se Štechovi picassovské a kvazikubistické replikace nejen jako ventil mimořádného malířského temperamentu, ale rovněž jako únikový východ z jakýchsi lidově vděčných dekadentních či „temných“ tendencí.
Picassovská inspirace jako by za těchto okolností umožňovala vnímat jeho práci s větším nadhledem, dokonce jako určitý dravý humor mimo jiné i proto, že rovněž u jeho předchůdce byla drásavost řady figurálních obrazů spíše potměšilou hrou malíře, který si je vědom svého nadání a ojedinělého postavení.
V roce 2008 uspořádal konceptuální umělec a kurátor Václav Magid ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy přehlídku Současný český kubismus.
Od velkého počtu českých umělců tehdy vybral práce vykazující alespoň základní kubi(sti)cké znaky o nečekaném návratu tohoto -ismu.
Mnozí návštěvníci jeho mystifikaci s institucionálně parodickými rysy uvěřili.
Zasvěcení se zase náramně pobavili na jejich účet.
S odstupem několika roků můžeme říci, že v Čechách opravdu nastal návrat k zbytkovým ideálům a formám moderního umění.
V malbě se s nimi ovšem setkáváme především na úrovni renesance slovníku avantgardní abstrakce.
Vnímat Adama Štecha jako dalšího nemodernistického umělce by patrně bylo příliš smělé.
Už pouze skutečnost, že často vychází z výtvarné tradice mnohem starší, naznačuje, že v jeho myšlení hraje zásadní roli spíše postmoderní pocit svobody, s níž se může obrátit kamkoliv a vzít si tam, co chce, pokud tomu dokáže čelit.
Tento dovětek jako by přitom určoval výjimečnost jeho postavení na české umělecké scéně.
Adam Štech dokáže čelit minulosti vlastním malířským přednesem, nekulhá za svými vzory a přitom nás (a sám sebe) vystavuje onomu „skličujícímu dojmu“ nevhodnosti, pociťovanému tváří v tvář výrazu tak blízkému známým veličinám.
