Mateřství za socialismu nebylo žádné leháro. Neexistovaly chůvičky, předpřipravené příkrmy ani prachobyčejné pampersky. Přesto to maminky a babičky zvládaly levou zadní.
Dobroty a pochoutky
Voňavé kakao k snídani, fialky na cucání nebo limonáda Ovona, takhle maminky odměňovaly své ratolesti. Děti žadonily i o Jesenku, která původně patřila do čaje nebo kávy, ale ony ji rády jen tak, z tuby. Utlouct se mohly i po Vitacitu, rozpustném nápoji s příchutí citrusů, který barvil jazyk, nebo po legendárních žvýkačkách Pedro.
V dobách socialismu se ve škole obchodovalo s céčky, nejlepší bubliny se dělaly z Pedra, na snídani se pilo Granko, na žízeň džus z plechovky nebo Pompela či Olympus v kelímku a po škole se na plácku mezi domy lízal Vitacit rovnou z dlaně.
Výživa pro nejmenší: Sunar a jeho éra
Přesnídávky a předpřipravené příkrmy byly v dobách socialismu hudbou budoucnosti. Přelomovým vynálezem pro nerozkojené maminky se stal Sunar.
Od roku 1950 byl největší pochoutkou všech předrevolučních miminek Sunar. Mnohdy nahrazoval mateřské mléko i přesto, že miminko s kojením nemělo sebemenší problém. Všechno se strašně špatně rozpouštělo a mamka lila do lahve přes sítko, aby cucky neucpávaly dudlík. Ale chuť byla výborná. Nejdřív se udělala hustá kašička, pak se dolila vodou a přes sítko do lahve. Na Sunar i Feminar dostávaly matky takový bloček lístků, bez něj to v lékárně neprodali.
Pro novorozence byl Feminar, pro děti Sunar a pak Sunarka. Připravovalo se z nějaké minerálky, snad z IDY, která se také špatně sháněla.
Umělá kojenecká výživa je relativně novým jevem, který se vyvinul teprve v průběhu 19. a 20. století. Průlomovým okamžikem v historii umělé kojenecké výživy bylo vynalezení kojenecké mléčné formule v roce 1867 německým chemikem Justusem von Liebigem. Tato forma umělého mléka byla založena na kravském mléce, které bylo upraveno tak, aby lépe odpovídalo potřebám kojenců.
V 70. letech se doporučovala umělá výživa, kojení se nepropagovalo. Navíc boom Husákových dětí. Trh nebyl připraven na takový nápor. Na Sunar a Feminar dostávaly matky takový bloček lístků, bez něj to v lékárně neprodali.
Na Vánoce a Velikonoce se ze Sunaru dělala mléčná, bílá čokoláda.
Nákupy a každodenní život
Igelitky jednoduše nebyly. Proto se musel i velký nákup odedřít v síťovce nebo klasické textilní tašce.
Nové oblečení buď nebylo, nebo se na něj musela vystát fronta. Proto se výbavička dědila, recyklovala a opravovala. Veškeré oblečení se získávalo od kamarádek, které měly již odrostlé děti, také se dědilo od příbuzných nebo se zkrátka čekala fronta v obchodě. Další způsob, jak oblečení získat, bylo si ho uplést či uháčkovat.
Péče o děti: Jesle, pleny a kočárky
Jesle ještě před třiceti lety samozřejmostí, dnes pomalu rarita.
Co by maminky a babičky daly za klasické pampersky. Výbavička pro děťátko kdysi čítala desítky látkových plen. Ty se vyvařovaly a v období šestinedělí také důkladně žehlily. Z ekologického pohledu to bylo samozřejmě super - nevznikal žádný odpad. Z pohledu matky pečující o dítě to nebyla taková sranda.
Ulice brázdily kočárky s velkou korbou, mizernými kolečky a nulovým odpružením. Zajet mezi regály se s ním nedalo.
Zdravotnictví za socialismu
Lékař byl za socialismu vnímán téměř jako Bůh. S nikým se nesoudil a nikdo se mu neodvážil odporovat. Co řekl, bylo svaté. Doktoři měli velkou autoritu, byli většinou přísní a těšili se úctě a náležitému postavení.
V dnešní době rychlá záchranná služba jezdí pouze na zavolání k vážným případům, ale za socialismu byla služba sanitky nesmírně důležitá. Sanitky během jednoho měsíce v jediném městě najezdily celé tisícovky kilometrů. A pokud bydlel v sousedství lékař, moc klidu neměl. Bylo obvyklé, že na něj sousedé zvonili, když něco potřebovali, stal se nečekaný úraz nebo jim onemocnělo dítě. Ochotně nabídl pomoc, lékaři navíc i zcela samozřejmě chodili po domech a navštěvovali své pacienty, obzvláště na vesnici.
Zatímco dnes se pacienti k radosti mnohých rychle pouštějí domů, aby nezabírali v nemocnici místo, dříve tomu bylo zcela jinak. Pokud jste se dostali do nemocnice, nepustili vás jen tak ze svých spárů. Léčebné pobyty byly dlouhé, často až zbytečně, ale velice se dbalo na to, aby pacienta propouštěli ve stavu, kdy je opravdu zdravý. Návštěvní hodiny se musely striktně dodržovat, stejně tak i další přísná pravidla. Nepříjemné však bylo, když muselo do nemocnice dítě, rodič jej nemohl doprovázet a zůstat na oddělení s ním, mohl chodit jen na návštěvy.
Péče socialistického státu o dítě byla příkladná. K dětem rovnou do školy chodil na prohlídku zubní lékař nebo se přímo z vyučování vodily na místní zdravotní středisko. Vše bylo pod záštitou školy a stejně tak i veškerá povinná očkování. Děti v mateřských školách a někdy i prvních třídách povinně užívaly fluoridové tabletky na zuby. Bylo nepřípustné, aby děti chodily do školy nemocné, jakmile mělo dítě jen trochu teplotu, rýmu, kašel nebo zvracelo, okamžitě se volal rodič, aby si pro dítě přišel. Rodiče nemuseli být nutně v zaměstnání, většinou zůstali doma na paragraf nebo je nahradily babičky.
Tehdejší lékaři byli rádi, že konečně někdo vynalezl penicilin a léky proti bolesti, takže se všechno užívalo ve velkém a nehledělo se na nežádoucí účinky. Antibiotika se začala využívat ve velkém a dávala se na všechno, když tak preventivně. Proto se antibiotika cpala do dětí snad v případě každé jejich nemoci.
V dnešní době se objednává i k praktickému lékaři a existují rezervační systémy, abyste nemuseli čekat nebo šířit bacily po čekárně, dříve ale bývaly čekárny plné a člověk i s vysokou horečkou a ve špatném zdravotním stavu musel kolikrát prosedět hodinu i více v čekárně, než na něj přišla řada.
Léky, které jsme znali za socialismu
Možná si vzpomínáte na běžné léky, které se používaly za socialismu, dnes už se ale celá řada z nich nevyrábí. Zůstal snad jen populární modrý olejíček Aviril, francovka Alpa, která se dříve dávala nemocným dětem na kostku cukru a cucala se při začínající angíně či viróze, anebo třeba lék Aspirin. Ten už se ale nedává dětem, jako to bylo obvyklé, dnes víme, že jim hrozí vážný a nebezpečný Reyův syndrom, proto se Acylpyrin obsahující kyselinu acetylsalicylovou doporučuje podávat až osobám starším 16 let.
Na rýmu se do nosu dávala třeba mastička Borozan nebo kapičky Pinosol, na kašel to byl Thymomel. Ale existovala spousta dalších léků, které se běžně dávaly i dětem. Přitom byly návykové, obsahovaly drogy a dnes už se nevyrábějí. Patřily mezi ně například Bellaspon, Spasmoveralgin nebo oblíbený lék proti bolesti Dinyl obsahující barbituráty. Dinyl byl velice populární lék na všechno, v roce 1980 stál pouhé 3 koruny a 20 haléřů.
Omezená nabídka a jiné priority
V dnešní době si jen těžko představíme, jak omezenou výbavu měly novopečené maminky dětí, které jsou v mnoha případech dnes už samy rodiči. Co všechno se za třicet let změnilo?
Neexistovalo studium v zahraničí, kariérní růst ani cestování. Bylo žádoucí si tedy před třicítkou pořídit první dítě a za pár let ještě druhé. Kdo rodil právě po třicítce, byl trošku divnou výjimkou.
Specifická ovšem byla i nabídka tehdejších restaurací, cukráren a jídelen. O osmdesátkách by se dalo říct, že to byla doba „bufáčů“ neboli automatů. Chlebíček s vlašákem, dršťkovku nebo smaženku jste si ovšem na stojáka mohli vychutnat v podobných bufetech i v dalších městech. Když byla chuť na sladké, chodilo se do cukráren, jejichž vitrínám kralovaly rakvičky se šlehačkou, věnečky, štafetky, laskonky nebo dorty s vrstvou želé na vrchu.
Nabídka tehdejších restaurací byla poměrně monotónní. Na jídelním lístku obvykle figurovalo vařené hovězí s knedlíkem nebo s bramborem, sekaná, španělský ptáček, gulášek, svíčková, dušená šunka, smažák (ovšem pouze s bramborami) či srbské rizoto, jako předkrm gothaj s cibulí nebo tresčí játra. V lepších podnicích byly kromě hotovek na výběr i tzv. minutky, neboli jídla na objednávku, která byla dražší. V každém větším městě byla obvykle nějaká lepší restaurace nebo vinárna, kam bylo možné si zajít na slavnostní večeři při svíčkách. V Praze byly luxusnější restaurace obvykle součástí hotelů a často nabízely i zahraniční speciality. Zajít jste si sem mohli nejen na zdejší hitovku hranolky s kečupem smíchaným s majonézou, ale i na vynikající ruský boršč. Populární byl též Frionor, kde se nabízely speciality z mořských ryb a dokonce i takový unikát jako velrybí maso.
Pokud jste byli v dobách revoluce školou povinní, pravděpodobně jste se snažili nějak vyrovnat s tím, co se servírovalo ve školních jídelnách. Maminkám se na otázku, co bylo k obědu, odpovídalo univerzální odpovědí - maso, brambory a omáčka. Často ji nabízely i různé závodní jídelny, stejně jako šunkofleky, vepřové s mrkví nebo drožďovou polévku či rýžový nákyp.
Bude život za socialismu lepší?
Konec doby a přechod k demokracii
Letošní listopad označujeme za 30. výročí vyvrcholení událostí, které vedly k demokracii v Československu. Od sametové revoluce, která začala 17. listopadu 1989, uběhlo již neuvěřitelných 34 let. Někteří z dnešních dospělých ještě ani nebyli na světě, jiní v té době již chrastili klíči na Václavském náměstí a další byli teprve dětmi.
Sedmnáctý listopad je přesně jedno z těch dat, u nichž si každý pamatuje, co přesně tou dobou dělal. Tedy pokud jste zrovna nepatřili do té generace, která v tu dobu ještě pila Sunar z lahve, stavěla stavebnici Merkur nebo si hrála s mončičáky.
