Příběhy starověku o novorozených dětech a jejich péči versus mýty o opuštění

Legenda praví, že staří Římané svrhávali slabé a postižené z Tarpejské skály na okraji města. Podobné příběhy se vyprávějí i o Sparťanech, kteří údajně nechávali nevyhovující novorozence napospas smrti v horách. Ale podporují tyto desivé představy skutečně historické záznamy a archeologické nálezy?

O mýtech a realitě starověku

Rozšířená představa říká, že staří Řekové a Římané byli natolik zaměřeni na sílu a moc, že opouštěli novorozence a členy komunity s postižením napospas smrti. Podle filosofa a životopisce Plútarcha z prvního století našeho letopočtu Sparťané přinášeli své novorozence k radě starších, která je posuzovala. Děti, které byly považovány za „nízkého původu nebo zdeformované", byly nechány venku napospas smrti.

Už téměř dva tisíce let přetrvává názor, že lidé ve starověku byli ve svém přístupu k lidem s postižením brutálnější. Martina Gatto z Univerzity v Římě upozorňuje, že důsledky tohoto mýtu byly vážné: pozdější společnosti ospravedlňovaly eugeniku a vyvražďování lidí s postižením díky představě, že staří Řekové dělali totéž. Hitler ve svém projevu z roku 1929 chválil spartskou eugeniku a jejich politiku selektivní vraždy novorozenců, čímž označoval Spartu za „nejčistší rasový stát v dějinách“; Debbye Sneedová z California State University v Long Beach to v roce 2021 popsala jako znepokojivý nástroj manipulace s historkami.

Nové archeologické pohledy a jejich důkazy

Rostoucí množství archeologických důkazů však odhaluje, že historická realita mohla být odlišná od mýtu. Kosterní nálezy z římského města ukazují, jak občané pomáhali lidem s postižením utéct před zemětřesením, a pečlivé pohřby novorozenců s postižením ukazují na jinou stránku věcí. Z publikované zprávy o obětech zemětřesení v Heraclea Sintica v Bulharsku vyplývá, že členové komunity aktivně zachraňovali lidi s postižením, kteří by sami nepřekonali nebezpečí. Šest jedinců z cistern poukazuje na to, že malá skupina se snažila uniknout katastrofě a někteří z postižených mohli přežít díky pomoci ostatních.

Autorky studie Viktorija Rusevová a Ljuba Manoilovová zjistily, že dva mladší jedinci měli vážná onemocnění, jeden z nich s Apertovým syndromem; ostatky ukazují na možné vzájemné podpírání přežití. Umístění kosterních ostatků v cisterně naznačuje, že oběti zemětřesení se snažily pomoci osobě s postižením přežít katastrofu. Tyto nálezy zpochybňují představu, že lidé s postižením byli v antickém světě vždy opuštěni.

Péče o děti s tělesnými odchylkami a realita každodennosti

Co tedy staří Řekové, kteří by podle Plútarcha jistě postižné novorozence opustili? Archeologické i literární důkazy naznačují, že situace byla složitější. Debby Sneedová vysvětluje v časopise Hesperia z roku 2021, že existují rozsáhlé důkazy o tom, že rodiče, porodní asistentky a lékaři často podnikali aktivní kroky k pomoci a péči o novorozence narozené s vrozenými a fyzickými poruchami.

Například pohřby novorozenců s odchylkami horních končetin z Agoře v Athénách ukazují, že s těmito dětmi nebylo zacházeno jinak než s ostatními novorozenci, kteří byli pohřbeni na tomtéž místě. Archeologové Liston, Rotroff a Snyder popsali ostatky s růstovými abnormalitami, hydrocefalem či Apertovým syndromem; někteří z narozených mohou být chápáni jako závislí na rodině. Sneedová také uvádí, že lahvičky sloužily jako pomůcky pro novorozence s postižením a že jejich přežití až do dospělosti bylo poměrně časté.

Vše ukazuje, že vystavování novorozenců nebylo výhradně motivováno postižením novorozence; ekonomické a sociální faktory hrály roli. Některé lékařské tradice a praktiky hodnotily vrozené vady i schopnosti jednotlivce a některé případy ukazují péči i rozvoj postižených jedinců. Plútarchova teze tak zní spíše jako literární konstrukce než jako dominuící praxe.

Péče versus krutost: moderní interpretace

Nedávný bulharský nález ukazuje, že novorozenec s výraznou odlišností byl rodinou podporován a chráněn až do dospělosti, zatímco v okamžicích katastrof se lidé snažili pomáhat i svým sousedům s postižením. To potvrzuje, že starověká společnost byla mezi extrémy - z jedné strany mýtu o opuštění; z druhé strany důkazy o péči a podpoře, které umožnily některým jedincům přežít a rozvíjet se.

Candida Moss a brněnské antropologické výzkumy ukazují, jak rekonstrukce tváře i kosterních ostatků může přinášet vhled do života lidí s postiženími v dávné minulosti. Tělo princezny z Býčí skály, žijící před více než 2500 lety, a její rekonstrukce v muzeu Blanenska ukazují, že archeologie dnes dokáže poskytnout nejen pohled na materiální kulturu, ale i na sociální a osobní životy lidí s odlišnostmi.

Obrázek rekonstrukce postavy princezny z Býčí skály

Shrnutí faktů a nových pohledů

  • Názor, že starověké společnosti systematicky opouštěly novorozence s postižením, je do značné míry mýtem a historickou zjednodušenou reprezentací.
  • Archeologické důkazy ukazují příklady péče o děti s vrozenými vadami a snahu o jejich přežití i v extrémních podmínkách.
  • Historie a výklad pramenů je komplexní a zahrnuje socio-ekonomické i kulturní faktory, které ovlivňovaly osudy jedinců s postižením.
  • Nové nálezy, jako v Heraclea Sintice, rozšiřují náš pohled na reakce komunity během katastrof a na mezilidskou solidaritu.
LokaceObjevKlíčové poznatky
Athény (Agoře)Novorozenci s odchylkamiPohřbováni spolu s ostatními; péče o jejich odlišnosti
Heraclea Sintica, BulharskoOběti zemětřesení v cisternáchPodpůrné chování komunity k lidem s postižením
Sen o Spartě a ŘeckuHistorické záznamyDiskurz o postižení a eugenice má složitou historiografii

Na základě těchto poznatků lze říci, že ochrana a péče o děti s tělesnými odchylkami existovaly, a to i v kontextech, které bývají zobrazovány jen jako krutost a opuštění. Výzkum nadále ukazuje, že realita starověkého světa byla zdaleka černobílá a zahrnovala širokou škálu reakcí na postižení.

tags: #starovek #novorozene #divky #hazeli #ze #skaly