Chromozomy spermií a jejich haploidní význam ve vývoji pohlaví a fetálním vývoji

Klasický průběh u člověka je oplození jednoho vajíčka jednou spermií. Vajíčko je haploidní, tj. má pouze 23 chromozomů - pohlavní chromozom je vždy X. Spermie je rovněž haploidní, nese rovněž 23 chromozomů, ovšem pohlavní chromozom může být jak X tak Y. Pohlaví budoucího jedince tedy určuje spermie. Útvar vzniklý splynutím 2 gamet (vajíčka a spermie) nazýváme zygotou. Z jedné zygoty (která je již diploidní - má plný počet 46 chromozomů) vznikne jeden nový lidský jedinec. Tedy normální situace, jak byla popsána v kapitole - Oplodnění a těhotenství.

Dvojvaječná dvojčata vznikají oplozením dvou vajíček dvěmi spermiemi. Situace podobná jako u normálního oplodnění, ovšem dojde k uvolnění dvou vajíček a každé z nich je oplodněno právě jednou spermií. Vyvíjí se dva zárodky, ze kterých vzniknou dvě lidské bytosti. Jejich genetická informace není stejná, geneticky jsou stejně blízcí jako dva různě staří sourozenci. Nutno upozornit, že ještě existují vzácné případy, kdy může dojít k oplodnění druhého pólového tělíska spermií a druhé dvojče tak vzniká touto cestou. Jedná se o tzv „identická dvojčata“ neboť mají stejnou genetickou informaci. Vznikají totiž chybou při časném vývoji jednoho zárodku. Na počátku je tedy jedna spermie, jedno vajíčko a jedna zygota. V časné fázi vývoje však dojde k rozdělení a dále se již vyvíjejí zárodky dva. Existují různé možnosti, v jaké fázi k rozdělení dojde a podle toho pak mají dvojčata společné či oddělené plodové obaly a placentu (to už je ale nad rámec tohoto článku).

Infografika: haploidní chromozomy a vznik zygoty

Moly jsou specifické vývojové anomálie vzniklé abnormální fertilizací. Mola hydatidosa neboli zásněť hroznovitá se vztahuje k placentě, která se cysticky mění (tvoří se v ní dutinky) až připomíná hrozen (jako to ovoce). Mola může být buď kompletní (kdy zbytek plodu již nenajdeme) nebo částečná (kdy najdeme i malý plod).

Kompletní mola Kompletní moly bývají diploidní, tedy obsahují 46 chromozomů. Všechny chromozomy jsou paternálního původu - tedy pochází od otce. Mechanismus vzniku je asi takovýto - spermie oplodní prázdné vajíčko (vajíčko bez jádra), chromozomy spermie se zduplikují a vytvoří tak diploidní stav se 46 chromozomy (bývá to 46,XX). Ovšem absence maternální části genetické informace nedovolí normální vývoj a vzniká tak kompletní mola.

Částečná mola Částečná mola bývá většinou triploidní. To znamená, že obshuje tři sady chromozomů - tedy 69 kousků. Sada, která je navíc, může pocházet od otce i od matky. Mechanismů může být více - například oplodnění jednoho vajíčka dvěmi spermiemi zároveň (nadpočetná sada je od otce) nebo oplodnění vajíčka s nevypuzeným druhým polárním tělískem jednou spermií (nadpočetná sada pochází z polárního tělíska je tudíž od matky. Díky genetickému imprintingu nejsou mateřská a otcovská sada rovnocenné - mateřská genetická informace více ovlivňuje vývoj plodu, otcovská více ovlivňuje vývoj placenty a plodových obalů (srovnej - kompletní mola je tvořená pouze cystickou placentou, protože vzniká z buněk obsahujících dvě stejné sady otcovských chromozomů). Nicméně triploidie jako taková je známá i jako chromozomální aberace (viz Chromozomální aberace), přesněji numerická aberace. Plod je většinou maličký, s různými vývojovými odchylkami a časně umírá (triploidie tvoří velké množství časných spontánních potratů).

Například z buňky 46,XX vznikne buňka 45,X a 47,XXX. Pokud jsou vzniklé kombinace životaschopné (a to v tomto případě jsou) - vyvine se jedinec jako genetická mosaika s karyotypem 46,XX/45,X/47,XXX. Existují mosaikové formy různých syndromů (kromě výše zmíněného případu s Turnerovým a Triple X syndromem může být například mosaiková forma Downova syndromu - Trizomie 21), které mají většinou mírnější klinické projevy než jejich „plné“ varianty.

Chiméra je takový organismus, který je tvořen buňkami z více než jednoho jedince. Je to tedy něco jako „dva organismy v jednom“ ačkoli takováto definice není úplně přesná. Z genetického hlediska je chiméra takový organismus, který je tvořen alespoň dvěmi buněčnými liniemi s odlišnou genetickou informací, která pochází z různých jedinců (právě to odlišuje chiméru od mosaiky). Modelovým příkladem chiméry je člověk s transplantovaným orgánem. V jeho těle se vyskytují buňky cizího jedince (dárce), které nesou cizí dědičnou informaci. Naopak považovat za chiméru těhotnou ženu(má v sobě plod, který nese jinou - jenom z poloviny stejnou dědičnou informaci) je již trochu přitaženější za vlasy. Nicméně některé buňky plodu, mohou v matčině krevním řečišti existovat i delší dobu po porodu. Stav tedy přirozený, na druhou stranu však o pravý chimérismus nejde. Nejlepším příkladem chiméry tak budou stavy vzniklé chybou oplodnění či časného prenatálního vývoje. Klasický příklad chiméry vzniká ze čtyř gamet. První fáze je podobná vzniku dvojvaječných dvojčat - dvě vajíčka jsou oplodněna spermiemi (každé vajíčko jednou) a začnou se dále dělit. Ovšem poměrně záhy na to dojde ke splynutí a promíchání buněk obou těchto zárodků. Jelikož v těchto časných stádiích jsou buňky zárodku ještě multipotentní a „plastické“ - nemusí být tento stav zábranou dalšího vývoje a „promíchaný jedinec“ - chiméra se může v klidu vyvíjet a může žít docela normální život. Problémy s imunitním systémem kupodivu nebývají příliš časté (což je zřejmě způsobeno tím, že imunitní systém chiméry je „vycvičen“ tak, aby obě linie buněk považoval za své vlastní, ovšem problém může nastat například v situaci, kdy chiméra vznikla ze zárodků s karyotypem 46, XY (chlapec) a 46, XX (dívka). Takový jedinec potom může mít různě vyvinuté pohlavní žlázy (existuje i smíšená pohlavní žláza známá jako ovotestes) a pohlavní znaky. Může být tedy pravým hermafroditem (hermafroditus verus).

Schéma vzniků chimér a mosaik

V případě DNA testů můžeme u chiméry dostávat různé výsledky, pokud uděláme test z krve a kožních fibroblastů (což souvisí s různým rozmístěním obou buněčných linií v organismu chiméry). Stejně jako dvojvaječná dvojčata někdy vznikají díky oplození druhého pólového tělíska, může tímto stylem vzniknout i chiméra (což je usnadněno „blízkými polohovými poměry“).

Partenogenese, tedy vývoj neoplodněného vajíčka směrem k normálnímu jedinci je u některých druhů sice běžný (třeba u některých obojživelníků), ovšem u člověka k němu normálně nedochází (což má vzhledem ke genetickému imprintingu své opodstatnění - viz zmínka u částečné moly). Parthenogenetická mola může vzniknout například tak, že vajíčko projde partenogenetickým dělením (zdvojí svou mateřskou genetickou informaci) a následně je ještě tato buňka, nebo třeba již další (odkazuji na výše zmíněný článek) buňky oplodněny spermií (či spermiemi?!). Dochází k různým rekombinacím, kdy vzniknou různé linie, které obsahují buď pouze maternální nebo maternální i paternální sadu chromozomů. Výsledkem může být chimérický jedinec s normální a partenogenetickou linií (pouze maternální DNA).

Teratomy Teratomy jsou skupinou nádorů, které vznikají do jisté míry podobným způsobem. Tedy ze zárodečných buněk matky s duplikovanou genetickou informací (karyotyp 46, XX). Jedná se o stavy, které nejsou vázány na oplodnění. Obdoba partenogenetické chiméry, ovšem tentokrát hraje svou roli buněčná linie se zdvojenou paternální chromozomální sadou. Modelový příklad vzniku je například takovýto: Dvě vajíčka, jedno plné (s jádrem) jedno prázdné (bez jádra). Každé oplodní jedna spermie. Z vajíčka s jádrem vzniká normální zygota s maternální i paternální dědičnou informací. V prázdném vajíčku oplozeném spermií dojde k replikaci otcových chromozomů a vzniká tak androgenetická buněčná linie. Nakonec obě buněčné linie splynou (tedy normální z plného vajíčka a androgenetická z prázdného vajíčka) a vzniká tak androgenetická chiméra. K androgenetické a partenogenetické chiméře ještě třeba zmínit, že partenogenetická ani androgenetická buněčná linie nejsou plnohodnotné a mohou způsobovat ložiskové změny či vady jak v těle chiméry, tak v plodových obalech a placentě.

5. 5. 2025Na téma „ona a on“ se píšou básně, romány i dramata. Pestré a napínavé příběhy nabízí i příroda. Cesty, jimiž se může ubírat vývoj pohlaví živočichů, jsou až nečekaně spletité. Na první pohled je biologické určení pohlaví jednoduché. Člověk má dědičnou informaci rozdělenou na 46 porcí čili chromozomů, z nichž jednu polovinu dostává od otce a druhou od matky. Jedna dvojice chromozomů má zásadní vliv na to, zda se narodíme jako muži, nebo ženy. Pokud nám otec i matka předají po jednom „ženském“ chromozomu X, získáme konstelaci pohlavních chromozomů XX a s ní i ženské pohlaví. Pokud nám ale otec předá svůj „mužský“ chromozom Y a matka chromozom X, sejde se nám v buňkách dvojice pohlavních chromozomů v konstelaci XY a na svět přijdeme jako muži. Jak zařídí chromozom Y vývoj mužského pohlaví? Jednu z klíčových rolí sehrává gen SRY, který leží právě na „mužském“ pohlavním chromozomu. Podobně jako člověk jsou na tom i další savci - šimpanzi, myši, sloni, psi nebo koně.

Mapa rozložení pohlavních chromozomů u člověka

Mohlo by se zdát, že vlastnictví chromozomu Y s genem SRY je poukázkou na samčí pohlaví a jejich absence na pohlaví samičí. Ale tak jednoduché to není. Samci i samice ostnokrysy japonské mají shodně jen jeden chromozom X. Chromozom Y jim chybí a postrádají i gen SRY. Přesto u nich najdeme jak samice, tak samce, kteří nemají potíže s rozmnožováním. U jiného hlodavce, slepušky východní, mají samci a samice dva chromozomy X. Samcům opět chybí chromozom Y a gen SRY, ale vyvíjejí se normálně. Tyto příklady dokazují, že savci k vývoji samčího pohlaví chromozom Y a gen SRY nutně nepotřebují. Gen SRY sám o sobě samčí vývoj pohlaví nezajistí. Aktivuje gen SOX9, který neleží na pohlavních chromozomech, a ten pak probouzí k činnosti další geny zodpovědné za vývoj související se samcem. Gen SOX9 je schopen zajistit vývoj samce sám, bez přispění genu SRY, což může nastat i u jedinců s konstelací pohlavních chromozomů XX. A aby nebyl komplikacím konec, nestačí k vývoji samičího pohlaví pouhá absence genu SRY v roli „poháněče“ genu SOX9. Gen SOX9 musí být u samic utlumen genem RSPO1. Konstelace pohlavních chromozomů XY sice většinou zajistí vývoj samců, ale při poškození genu SRY se jedinec vyvíjí jako samice. Stejně mohou skončit i vlastníci pohlavního chromozomu Y s nenarušeným genem SRY, protože vývoj samičího pohlaví je poháněn aktivitou genu DAX1, který se nachází na chromozomu X. V případě genetického defektu, při kterém se na chromozomu X vyskytuje jedna kopie genu DAX1 navíc, pak chromozom Y s neporušeným genem SRY k zajištění vývoje samce nestačí. Geny DAX1 jejich účinky převáží a spustí vývoj samice. Muži s pohlavními chromozomy XX a ženy s pohlavními chromozomy XY jsou sice vzácní, ale žijí mezi námi. Ani těmito výjimečnými případy nejsou zvláštnosti vývoje tzv. primárního pohlaví - tedy vývoje pohlavních žláz - vyčerpány. V některých případech se mohou vyvíjet v těle zároveň vaječníky i varlata a takové jedince označujeme jako hermafrodity. Někdy narostou hermafroditům pohlavní žlázy oddělené, jindy tvoří tkáně vaječníků a varlat jeden orgán označovaný jako ovotestes. U bezobratlých není hermafroditismus nijak vzácným fenoménem. Dobře znám je třeba u hlemýžďů zahradních. U savců jsou hermafroditi podstatně vzácnější, ale u některých druhů nejde o poruchu vývoje pohlaví, nýbrž o normální stav. Třeba pohlavní žlázy samic krtka obecného jsou tvořeny vaječníky s vajíčky a poměrně velkými varlaty, jež ale nevytvářejí spermie. Také samice krtků se při vývoji varlat obejdou bez chromozomu Y a genu SRY. Zatímco pohlavní žlázy - varlata samců a vaječníky samic - se vyvíjejí pod diktátem genů, další pohlavní znaky podléhají vlivu hormonů produkovaných pohlavními žlázami. K nejpopulárnějším patří testosteron, který je brán bezmála jako synonymum samčího pohlaví. Zajímavé je, že vývoj samčích pohlavních znaků včetně pohlavních orgánů nemá na starosti testosteron, ale jeho podstatně účinnější derivát dihydrotestosteron. Pokud má člověk vyvinutá varlata produkující testosteron, ale chybí mu enzym, který by tento hormon zpracoval na dihydrotestosteron, vyvíjejí se jeho zevní pohlavní znaky čili sekundární pohlaví jako samičí. Ani organismus vybavený chromozomem Y s genem SRY a produkující testosteron, který je následně přeměňován na dihydrotestosteron, nemá cestu k samčímu sekundárnímu pohlaví jistou. Hormonální signál může spustit vývoj samčích pohlavních znaků jen v případě, že se dihydrotestosteron naváže v příslušných buňkách na specifickou vazebnou bílkovinu, tzv. androgenový receptor. Pokud ale v důsledku genetické poruchy androgenové receptory nevznikají, míjí se dihydrotestosteron účinkem a sekundární pohlavní znaky se formují jako samičí. O ženách s nefunkčními androgenovými receptory se svět dozvídá obvykle v souvislosti s kauzami ze sportovního prostředí. Stačí připomenout třeba zjitřenou atmosféru kolem boxerského turnaje žen na posledních olympijských hrách v Paříži. Ženy s nefunkčními androgenovými receptory mají chromozom Y, gen SRY a varlata, která produkují testosteron konvertovaný následně na dihydrotestosteron. Jejich organismus je na tom ale podobně jako domácnost s televizorem postrádajícím anténu. Bez ohledu na kvalitní televizní signál se na žádný program nepodívají. Těmto ženám nepřinášejí varlata produkující testosteron žádnou výhodu oproti ostatním sportovkyním. Přesto jsou v některých sportech, např. v bězích, z ženských soutěží vyloučeny. Mohou se jich zúčastnit pouze v případě, že pomocí léků dlouhodobě srazí hodnoty testosteronu v krvi pod určenou mez. Studie, na jejímž základě bylo toto pravidlo přijato, sice dokazovala, že testosteron ženám s nefunkčními androgenovými receptory určitou výhodu zajistí, ale řada odborníků ji odmítla jako nekvalitně provedenou. Pochybný je i argument, že ženy s poruchou androgenových receptorů podávají po snížení produkce testosteronu léky horší výkony. Samci nemají na testosteron patent. V malých množstvích ho produkují i samice a díky funkčním androgenovým receptorům se to na jejich organismu do určité míry projeví. Názorný příklad toho, co dokáže testosteron u samic s funkčními receptory, nabízí hyeny skvrnité, u kterých v době březosti stoupají hladiny testosteronu v krvi na hodnoty vyšší, než jaké lze běžně zjistit v krvi samců. Vede to k výrazným změnám v tělesné stavbě samic, které v mnoha ohledech připomínají samce. V hyeních smečkách zaujímají samice vedoucí úlohu a testosteronový „doping“ dcer před narozením jim k tomu otevírá cestu. Zároveň jim to však formuje pohlavní orgány tak, že připomínají genitálie samců. Proto třeba Aristoteles tvrdil, že u hyen existuje pouze samčí pohlaví. Zvláštní poměry panují u ptáků, protože u nich hormony sekundární pohlavní znaky zjevně neurčují. Ukázalo se to u zvláštních jedinců, tzv. bilaterálních gynandromorfů, kteří mají z nepříliš jasných příčin na jedné polovině těla převahu samčích buněk a na druhé naopak buněk samičích. Přestože hormony kolují krví a působí na obě poloviny těla gynandromorfů stejně, pohlavní znaky těchto zvláštních jedinců jsou poplatné dědičné informaci buněk převažujícího pohlaví. To znamená, že u gynandromorfů kura domácího jedna polovina těla vykazuje znaky typické pro kohouta (např.

Gynandromorf u ptáků a význam hormonů

V souvislosti s vlivem hormonů na vývoj pohlavních znaků je namístě zmínit transženy, které se domáhají startů v ženských sportovních soutěžích. Obvykle se od narození vyvíjely jako muži, a pokud tak prošly i pubertou a s ní spojenými hormonálními změnami, získalo jejich tělo řadu mužských charakteristik včetně mohutnějšího svalstva, vyšší kapacity plic, výkonnějšího oběhového systému. Jestliže se rozhodnou pro změnu pohlaví a srazí si pomocí léků hodnoty testosteronu v krvi na nízké hodnoty, o mužský fyzický „náskok“ z mládí nepřijdou. V některých sportovních odvětvích jsou s to podávat výkony i o 50 procent lepší nežcis ženy (tedy ženy, jež neprošly změnou pohlaví). O výhodě transžen svědčí i fakt, že transmuži, kteří prožili pubertu jako ženy a následně podstoupili změnu pohlaví, nemají v mužských sportovních soutěžích velké šance na úspěch a většinou se o účast v nich ani nesnaží. Pokud mají být ženské sportovní soutěže spravedlivé a bezpečné, není v nich účast transžen žádoucí. V tomto případě nejde o diskriminaci transžen, ale o ochranu jejich soupeřek.

Gynandromorfové a transsexualita ve sportu (ilustrativně)

Lidská společnost je navyklá na dělení na muže a ženy. Vývoj pohlaví je ale velmi komplikovaná záležitost a nemusí dospět k jednoznačnému stavu, který lze označit buď jako mužské, nebo jako ženské pohlaví. Ukazuje se, že vedle většinové populace mužů a žen se rodí i lidé, jejichž pohlavní orgány se nacházejí na přechodu mezi oběma pohlavími a nejednou se vyvinuly do podoby, kdy jednoznačné přiřazení pohlaví není možné. Často je už záhy po narození patrná snaha intersexu jedno pohlaví přiřknout, a někdy dokonce chirurgickým zákrokem upravit pohlavní orgány tak, aby měly k takto zvolenému pohlaví blíže. Lékaři i rodiče mohou být vedeni těmi nejlepšími úmysly, ale takto časným zákrokem vyřadí z rozhodování toho, koho se to týká nejvíce - novorozeného intersexe, který později nemusí úpravu svých pohlavních orgánů považovat za šťastnou. Některé země proto zakazují chirurgickou „korekci“ pohlavních orgánů u intersexů bez jejich souhlasu. Naopak povolují, aby kolonka „pohlaví“ zůstala v dokumentaci nevyplněná, nebo nabízejí kolonku pro třetí možnost - intersex.

tags: #spermie #chromozom #haploidni