Prenatální a raná zkušenost dítěte: jak období těhotenství formuje budoucí vztahy a zvládání emocí adoptovaných dětí

“Tuto a jiné podobné věty slyší občas rodiče adoptovaných dětí.” Kde se ty věty vzaly? Proč se dítě takto cítí? Zvláště u dětí, které se dostaly do náručí milujících adoptivních rodičů hned po porodu, případně v několika následujících dnech, je to záhada.

Bohužel ještě neuplynulo mnoho času od doby, kdy společnost věřila názoru, že právě narozené dítě nic necítí, nic si nepamatuje, a tak ani události, které zažívá v této době, nemohou mít na jeho budoucí život žádný vliv. Mnoho z náhradních rodičů se také dozvídalo na přípravách informace o tom, že období těhotenství je přeceňováno, dítě je v děloze dobře chráněno a nic z vnějšího světa ho nezasahuje. Dítě se rodí jako nepopsaný list, a to co na něj následně vepíšeme svou výchovou je na nás. Jenže ono je to všechno zásadně jinak.

Devět měsíců v děloze matky je stejně významné pro další život dítěte jako první roky jeho života. A to přes to, že si to na vědomé úrovni nepamatuje. Naše tělo si však pamatuje vše.

Petro, pojďme si na začátek říci trochu teorie. Jak se vlastně během těhotenství vyvíjí mozek dítěte? Které týdny těhotenství jsou pro vývoj mozku nejvíce klíčové?

Aby příroda umožnila člověku porod pánví, rodí se děti, na rozdíl od zvířat, s velmi nevyvinutým mozkem a jeho vývoj intenzivně pokračuje až do tří let. Vlastně se rodíme předčasně. Struktura mozku je ovlivněna geny, ale spojení mezi neurony (mozkovými buňkami) jsou ovlivněna prostředím (konkrétně matkou a jejím prostředím). Když se mozek dítěte v těhotenství utváří, vzniká během jedné jediné sekundy několik miliard synapsí (spojení mezi neurony).

Přemýšlím nad tím, že to je právě doba, kdy maminky, které následně dávají děti do adopce, nejsou vůbec v psychické pohodě. Řeší, jak svou situaci zvládnou. Přesně tak. Většina maminek není rozhodnutá o adopci od začátku těhotenství. Uvědomují si, že jsou ve složité situaci, často bez podpory partnera, čí širší rodiny, v nedostatečné sociální i ekonomické situaci, nedokáží se postarat samy o sebe. Přemýšlí, jak to vyřešit, ale cestu nenacházejí. To přináší zoufalství a dlouhodobý stres. A dítě to všechno cítí a velmi silně vnímá.

A tady je dobré doplnit ještě jednu věc, miminko je v těhotenství s maminkou spojeno tak, jako by to byl její další orgán, například játra. Placenta přenáší informace o prožívání a emocích matky. Dítě tak s maminkou spoluprožívá všechny její emoce, skrze neurohormony vnímá, co si jeho matka myslí a co cítí. Společně s ní se účastní všech činností, které činí. Některé mu přináší potěšení. To zní děsivě.

Miminko v bříšku není jen vyvíjející se organismus řídící se reflexy. Naopak je to živá bytost, která dokáže díky dobře vyvinutému nervovému systému cítit a myslet. Postupně začíná vidět, slyšet a sát. Rozvíjí se jeho chuť, hmat, řeč i inteligence. A díky zkušenostem, kterou mu smysly zprostředkovávají, se učí mnoha věcem. Tak se pomalu připravuje na dobu po narození.

Například děti už ve čtvrtém měsíci těhotenství dokážou reagovat na hudbu, její rytmus, hlasitost, a pokud se zrychlí, zrychlí se i jejich srdeční tep. Koho by více zajímalo, co dítě v prenatálním období zažívá, doporučuji knihy od Thomase Verny, psychiatra, který se tomuto tématu celý život věnuje.

Jenže u těchto dětí se dělo mnoho věcí nesprávně. Slyšely asi mnoho hádek, cítily strach a stres své maminky, bály se. Prenatální zkušenosti dítěte rozhodují o architektuře mozku a o povaze a rozsahu schopností dospělého člověka. Ovlivňují inteligenci a osobnost dítěte podobně jako počítačový virus ovlivňuje počítač, který je infikován.

Jak jsme si už říkali na začátku, vlastní struktura mozku je dána geneticky, ale spojení mezi neurony jsou ovlivněny prostředím. Pokud tedy nastávající maminka žije v nevhodném prostředí a zažívá nepříjemné věci - křik, hádky, domácí násilí, zvyšuje se hladina stresových hormonů v jejím těle, a tedy i v těle nenarozeného dítěte. Děti se potom narodí se zvýšenou hladinou stresových hormonů, a naopak sníženou hladinou a následnou produkcí oxytocinu a serotoninu. Již v děloze vnímaly, že nejsou chtěné a nejsou v bezpečí. Tedy rodí se s pocitem ohrožení a s představou, že svět je zlé a nepřátelské místo, kde je třeba bojovat o přežití.

Ono to všechno není jen na této úrovni, viď? Prenatální zkušenosti také zásadně ovlivňují vztah mezi matkou a dítětem. Miminko už v děloze vnímá, jak se k němu maminka vztahuje a zda od ní přichází nějaká odezva. Například když se pohne, mnoho maminek si v tu chvíli sáhne na bříško a na miminko láskyplně promluví. Vlastně celé těhotenství probíhá mezi maminkou a dítětem jakýsi dialog. Pokud je ale maminka ve velkém stresu a například na drogách, je ten dialog úplně jiný. Odezva někdy přijde, jindy ale nepřichází. Některé maminky na děti mluví, jiné se od miminka emocionálně úplně odstřihnou. Miminko tak už v děloze vnímá, že maminka ho nepřijímá. Jde vlastně o počátek tvoření citového pouta k matce, které se pak následně rozvíjí dále po porodu. Tento vztah je vlastně předlohou pro to, jakým způsobem se bude dítě v pozdějším věku vztahovat k lidem okolo sebe.

Dítě tak může zažívat rodiče, který je stále dostupný, přijímá dítě takové, jaké je, s jeho smutky, bolestmi, zlobou, a je schopen se na něj empaticky ladit a pomáhat mu se zvládáním jeho složitých prožitků. Obranné mechanismy dítěte pomalu ustupují a začíná převažovat pocit bezpečí a jistoty. Petro, jak si to, co tyto děti zažily, můžeme nějak konkrétněji představit?

Není jednoduché se vžít do toho, co naše děti prožívaly a někdy prožívají, když sami jsme ničím takovým neprošli. Ale stojí za to se o to snažit. Jak bychom se cítili, kdyby náš nejbližší člověk na nás nereagoval, odmítal nás, a ještě nevysvětlil proč? Asi bychom také cítili velkou bolest, nespravedlnost, možná hněv. A kdyby se to opakovalo, blízcí lidé nás opouštěli, asi bychom se už báli s někým se sblížit. Je to přirozená reakce, a i když my si to představujeme na té vědomé úrovni a naše přijaté děti to zažily v době, kterou si vědomě nepamatují, jejich mozek, jejich tělo, všechny jejich buňky si to pamatují.

Nejdřív je potřeba říci, že maminky, které dávají děti do adopce, nebo obecně do náhradní rodinné péče, bývají v době porodu často ve stresu. Je to chvíle, které se moc bojí, budou muset udělat těžké rozhodnutí a k situaci se nějak postavit a většinou jsou na toto rozhodnutí samy. Navíc ne vždy se v porodnici setkají s laskavým a respektujícím přístupem. Celý porod tak bývá tímto poznamenán a velmi často pak bývá těžší a pro dítě obtížnější a více stresující.

Vím, že pokud miminko ihned po porodu nemá možnost kontaktu s maminkou tzv. bondingu, kde necítí její tlukot srdce, který zná z bříška, necítí její vůni, neslyší její hlas, tak má pocit, že maminka umřela, a to zákonitě znamená, že i ono musí zemřít. Ano. Například sedmiletá adoptovaná holčička říkala své mamince: „Mami, často mám pocit, že jsem se nikdy neměla narodit.“ Nebo jiná mnohem menší holčička mluvila o svém pocitu samoty: „Mám pocit, že jsem na světě úplně sama.”

Některé děti si už v nízkém, ale i pozdějším věku ubližují třeba tím, že se koušou, bouchají hlavičkou. Vnímají sebe jako špatné. Petro, co můžeme jako náhradní rodiče pro naše děti udělat? Jak jim s tímhle vším pomoci? Jak reagovat?

Rozhodně tyto jejich pocity nezlehčovat a neignorovat, naopak vytvořit pro ně prostor, uznat je a s velkou empatií dětem pomoci je nést a unést. Pokud dítě zůstává s těmito pocity samo, mozek má tendenci tyto zahlcující nepříjemné pocity potlačit, tzv. disociovat. Naštěstí je mozek tzv. neuroplastický, což znamená, že mnoho spojení (synapsí) lze vytvořit a přetvořit v průběhu celého života. I proto naše děti potřebují vědomé a terapeutické rodiče.

Je také dobré s dětmi o všem přiměřeně věku mluvit. Vysvětlit jim, pokud to jen trochu tušíme, jak těžké těhotenství jejich biologická maminka měla, jaký byl porod, jak se asi cítila, co prožívala a že z toho také pramení, některé jejich pocity. Že nejsou divné nebo špatné, pokud je mají. Co naopak potřebují od nás je vřelý, láskyplný vztah plný přijetí a předvídatelnosti.

Napadá mě, zda je vhodné nebo možné také využít pomoc odborníků, pokud si nejsme jistí, jak někdy dobře, léčivě reagovat, nebo je toho na nás prostě moc? Nejvhodnější je dyadická vývojová psychoterapie, která je primárně určena pro děti, které skrze rané nepříznivé zkušenosti vnímají sebe jako špatné, nedostatečné a svět okolo jako nebezpečný. Jde o rodinnou terapii, kde terapeut pracuje s rodiči i dítětem. Rodiče se učí porozumět dítěti a za pomoci terapeuta objevují vhodné a léčivé interakce s dítětem.

Do té doby, než manžel dostudoval a než se vrátil z vojny, jsme moje otěhotnění nijak extra neřešili - chtěli jsme miminko, ale situaci jsme nechávali volný průběh. Po manželově návratu z vojny v roce 1990 jsme začali situaci řešit. Obešli jsme všechna možná vyšetření, která v té době byla dostupná. Trápili jsme se, jeden jak druhý. Pořád jsem si říkala, že proč právě já, která dělá v oboru. Nebylo to tak, že bychom neměli jiné aktivity, ale bylo nám to velmi líto.

Po rozdělení republiky jsme jeli na dovolenou na Slovensko, sice až v červenci, ale kdo si na tu dobu vzpomíná, ví, že tenkrát ještě nebylo nic dotaženého. Popisují se zkušenosti, které ukazují, jak těžký byl život před adopcí a jaké výzvy to přinášelo. Mohla to být skvěná dovolená - parta mladých lidí v horské chatě v Západních Tatrách, skoro hodinu od autobusové zastávky, která představovala civilizaci.

Infografika: Vliv prenatálních zkušeností na vývoj mozku a emoci

Například v některých částech vyprávění se objevují i popisy porodních poutí a zkušeností s léčbou, které ilustrují komplexnost těhotenství a porodu. Ačkoliv se v textu mísí osobní vzpomínky a teoretická východiska, zůstává jádro poselství - prenatální a rané zkušenosti formují možnosti navazování vztahů a zvládání stresu v dospělosti. To vše ukazuje, že období těhotenství není pasivní stav, ale důležitá kapitola lidského vývoje, která má dlouhodobý dopad na to, jak se dítě cítí, reaguje a jak spolupracuje s okolím.

Část 1 - Deprese matky během těhotenství ovlivňuje vývoj mozku jejího dítěte

Praktické kroky pro náhradní rodiče

Co můžeme jako náhradní rodiče pro naše děti udělat? Jak reagovat? Rozhodně tyto jejich pocity nezlehčovat a neignorovat, naopak vytvořit pro ně prostor, uznat je a s velkou empatií dětem pomoci je nést a unést. Pokud dítě zůstává s těmito pocity samo, mozek má tendenci tyto zahlcující nepříjemné pocity potlačit, tzv. disociovat. Naštěstí je mozek neuroplastický a lze vytvářet nová spojení.

Je vhodné s dětmi mluvit přiměřeně věku a vysvětlit, jak těžké bylo pro jejich biologickou maminku těhotenství a porod. Důležité je vést děti k pochopení, že pocity jsou normální a že rodiče jsou tu pro ně s bezpečným a láskyplným vztahem. Pokud je nutné, využijeme pomoc odborníků - dyadickou vývojovou psychoterapii, která pracuje s rodinou a pomáhá vytvářet léčivé interakce.

Rodiče by měli být schopni vytvořit pro dítě stabilní a předvídatelný svět, kde se dítě cítí přijímané a chráněné. Děti mohou prožívat těžké chvíle a my se jim musíme snažit naslouchat a pomáhat jim zpracovat jejich prožitky s respektem k jejich zkušenostem.

A nakonec - nepodceňujme sílu podpůrných komunit. Pokud se objeví těžké momenty, zvažme pomoc organizací jako Úsměv mámy a další odbornou podporu, která pomáhá rodinám během těhotenství a po porodu.

tags: #sem #tehotna #dite #sem #chtela #az